Rodnému městu.

Jak hocha orel kdysi, tak mne, dítě,

chyt’ osud, zanes’ v dál a v svoje sítě

tak zaplet’ shon mých jednotvárných dnů,

že do dneška v té o chleb vřavě bídné

jsem nemoh’ spatřit krovy tvoje vlídné,

kde matčin hlas mi do dětských zněl snů.

Žel, orel Zevův nebyl to, by k hodu

mne vznesl na Olymp, kde v lad a shodu

by pěvcův osud v šťastnou píseň zrál;

jak jiní zapřažený v pluhu jarmo

svou brázdu táhnu ve strachu, že darmo,

jak jiní žebrák, pouze v snech svých král.

Však vrátím-li se jednou po své práci,

ne vítěz, pouze jak se dělník vrací,

když skončil den se hroudou v zápolu:

tu, rodné město, ne vavřínu snítku,

jen asyl tichý dopřej dnů mých zbytku,

ať ve sklonu jsme aspoň pospolu.

Však zatím na stráži stůj, město rodné,

meč každý odraž, než se v tebe vbodne,

v strach nepříteli stůj, svým k útěše,

by po staletích ještě přes mé kosti

se choral český v slavné velebnosti

nes’ mocnou klenbou mistra Beneše!