RODNĚMU MĚSTU.

Ó město, jež dva lvy máš ve znaku,

Ty prastaré a drahé město rodné,

jdou vzpomínky mé k Tobě v roji přízraků

a každá vzpomínka mne k srdci bodne.

Ó město bídné sterým prokletím,

já klnu Ti, že mám Tě tak rád příliš,

že musím lkát, když úpadek Tvůj zřím,

že musím lkát, když zřím, jak v sklon se chýlíš!

Na rozvalinách staré slávy Tvé

ozvěna velkých časů chví se dutá,

jí sluší překrásně hlav orlích dvé

a ještě krásněj' barva černožlutá.

A Pokrok pláče v poušti ve skalách

a Nadšení se pod důtkami svíjí,

Pallady sochu dávno pokryl prach

a Poctivost se krčí v agonii.

Ó město, jež dva lvy máš ve znaku,

tak nenáviděné a milované,

je Ti tak blaze v stínu bodáků

a v puchu, který od kasáren vane?

Je blaze Ti, když zříš, jak celý svět

na Tebe s útrpnou se dívá lící,

když Mravnost zraněnou zříš krvácet,

co Ideál mře v blátě na ulici?

Však, marno lkát. Hlas v poušti zaniká.

A zpěv můj, který rudne čerstvou krví,

zpěv proskribovaného básníka

jen v tvrdošíjný vztek Tvé svraští brvy.

Vím. Půjdeš dál v svých starých kolejích.

A pozdě vzkřikneš slova děsu plná,

až močál vnikne až do nozder Tvých

a morem těžká zaplaví Tě vlna!