RODNOU VSÍ.*)

Zas po letech mě války běh

zanesl v okruh známých střech;

než ret můj truchlivě se ptá:

Zda tys’ to, milá vísko má?

Kam obrací se smutný hled,

zří šlepěj hrůz a zkázy sled,

a hnízdo zlatých dětských dum,

má rodná chata – troud a rum.

Jen tuto chatu, rodnou ves

jsem širým světem v srdci nes’ –

mí drazí dávno mrtvi již

a teď i rodná klesla chýš.

Kde na útulný, starý štít

rod vlaštovčí svůj lepil byt

a štěbetal k mým dětským hrám,

tam zčernalý se kloní trám.

Kde z milé jizby matky líc

okénkem zářila mi vstříc,

teď teskně nořím pohled svůj

ve šklebný otvor, pustou sluj.

A prázdno, pusto jako tam

i v srdci vlastním na vždy mám:

vše, co mi draho, mileno,

v tom černém rumu pohřbeno.

Leč na kůň! Dále! Polnic jek

mne hlasně volá v boje vztek,

snad zas tam najdu v dešti střel,

co drahého jsem v žití měl.