RODNÝ KOUT

Městečko drobné klidně usedlo si

na trojí pahorek. To jako idyla:

tam větřík pozdrav s beskydských hor nosí,

tam zpěvavým se tokem říčka rozlila,

na břehu křik a vír – to chlapci, bosí

své tropí hry, ta cháska rozmilá –

však na lukách, hle, sekáč trávu kosí,

v uličce řemeslník chvátá do díla –

Ten obraz vidíš ve snu rozhořelém

jak namalován hebkým akvarelem,

však idyla je přelud, který mámí.

Ach, kolik bídy bylo v chalupách

a kolik smutku, kam jsi ruku vztáh,

a kolik temna všude pod barvami.