RODNÝ KRAJ

Rovino zvlněná, kraji požehnaný,

obraze vzdušný mého mládí,

z barev a mlhy měkce tkaný,

poledním sluncem zulíbaný,

oči mé tebe hladí!

Daleko, široko,

kam padne zrak,

obilné lány, řepné lány,

nad nimi vysoko,

rozkochaný,

stříbrnou píseň dolů metá

do středu léta

skřivan pták.

Aleje dlouhé, staré aleje,

u silnic bílých srdci kynou,

nad nimi,

snícími,

oblaků sněžných závěje

zářivým ránem,

vzdušným okeánem

do modrých dálek plynou.

Bílými, rudými skvrnami

vesnice rozlity do zahrad,

omamných vůní vlnami

dýše sad,

kovárny v návsích zní

za rybník k stodole poslední,

kde vraty do polí,

k silnicím s topoly

veselou cepů hrou zvoní mlat.

Silnice bílé

daleké míle

běží za obzor

z lesů, kde ruina věky je zdrána,

ruina modrá, věky zadumaná

Železných hor.

Noc vstává z brázd a souvratí,

plná hvězd.

Nad řekou,

němou Doubravkou,

na obraz starý, starý

stříbrnou mhou

měsíční světlo mží;

u tratí,

na kraji cest,

očima žlutýma svítí cukrovary,

nádraží.

Světlá noc zpívá ve mně.

Usnuli lidé. Usnula země.

Ve hvězdných loktech se houpá.

Sní.

Prostorem vůně luk stoupá.

Hvězdy zní.

Spí oči znavené zemí,

nesplněnými nadějemi,

poplakávají srdce bolestná

z tvrdého sna,

po bojích dne

spí ruce mozolné,

uštvané,

aby svých snů a omylů hořký plod

podaly zítra dětem svým,

jako jej dával dědictvím

po věky rodu rod.

Spí krutost. Spí láska. Spí hoře.

Světlá noc zpívá.

Chrání.

V modravé páry mlžného moře,

v mlčící lány,

v rovinu zvlněnou, na kraj požehnaný

rozsévá hvězdy plnou dlaní.

Obraze vzdušný dávné minulosti,

duše mé věčný hosti,

po leta, po dny

láskou tkaný:

rovino zvlněná, kraji požehnaný,

kraji můj rodný!