RODNÝ KRAJ

Jak vlny osením... po tobě nehrají

mé vzpomínky a touhy, rodný kraji!

Jen někdy smysly mé a jako v polosnách

a vytržení na tě vzpomínají –

jak matný blesk když mračna prozáří

a dusné ticho na vrchy si lehne,

já na tě myslím si, v mém srdci nic se nehne

a nic se nehne také ve tváři...

Mé mládí bezbarvé se v dálkách rozplývá

a chvíle vzácné prsty spočetly by,

zřím návsi, potoky, zřím kostely a sady,

i lidi zřím, leč všude něco chybí,

co je to však, lze těžko vyjádřit:

tu věčný čas se nudným rytmem šine,

snad ani za věk není to tu jiné

a na všem stále těžký leží klid.

Což proto, samoto, mne hnalas’ do světa,

kde v slunci trpčím také plody zrají?

Já tebe opustil a zřídka vracel se

a skoro zapomněl jsem na tě, rodný kraji –

kol cizí řečí zpívalo se, snilo,

a že má duše při tom stonala,

já poustevníkem stal se bezmála

a jen mé srdce hlasitěji bilo...

Co mohlo z toho vyrůst osamění,

když smutek, bída pak si lehly u dveří?

Písnička mátožná, když nebe jasem plálo,

a píseň naděje, když kol se sešeří –

a přece jen, kout kdyby byl tu milý,

kde přízvuk vlídný vše moh’ posvětit,

kde v lůno země byly by se vryly

tvé kořeny a z něho mohly pít –!

Však nebylo ho... Vzpomínky jen zbyly

bez rozechvění, bez „vln“, bez díků...

zřím valy písku, nad nimi se kmitat

zelené tečky pestrých svižníků –

jediná z nich se děcku chytit nedá,

a chytne-li se, z dlaně vyletí,

že symbol moh’ bys v tom všem viděti:

to život motiv k mojí skladbě hledá...