ROH.

Zvuk rohu ze sloni se od hor chvěje

a láme o hrad bílých stěn – –

Noc pod lunou. A do peřeje

jí svitů bledých touhou pěje

roh bílý, kvílí

a paní hradu budí sen.

Jde na pavlan a naslouchá a bádá,

co nocí vlá z těch divných sloh.

Vlas hlavy volný zlato spřádá

jí v roucha běl, co tucha skládá

i slova, znova

čím plesá, lká a hrozí roh.

„Ó paní má, tvůj choť plul mořem blíže

a pouští písku putoval,

kde na obranu Země kříže

meč tasit velel nebes kníže,

krev líti, mýti

pak v Jordanu vin rmut a žal.

Již rány zhojeny, ni viny není.

Zas domů Pán mi pokynul.

Ač v bouřném živlů burácení

sláň pod lodí se zlobou pění,

Bůh se mnou! Temnou

i nocí jist já k břehu plul.

Dík jemu v modlitbách! Však nepoklekal

jsem v cizí vlasti k povděku,

jen o domov se v touhách lekal – –

Bych jasný den a zoru čekal

zde doma, rtoma

lnu k rodné půdě v pokleku.

Jsem doma opět, po bojích a trudu,

kde svatá země otčiny!

Jsem doma, dní svých po osudu

i tichý hrob kde žehnat budu!

Kam vidím, klidím

a síti budu pro syny!

Co čeká as tu po dlouhých však létech

můj čistý štít a hrdý znak?

Sní v bohatých mé luhy květech –

chví lásky dech se na tvých retech?

V dní mihu z jihu

zval návrat můj tvůj slzný zrak?

Slyš, čarovný zvuk temný mého rohu

jak dálných kleteb vanutí!

Kde žena manželu i Bohu

snad nevěrna cti pod úlohu –

mstí zlobu k hrobu,

roh k vyznání ji donutí!“

Tiš před bouří vlá po noci a tuchne.

Hrom bez blesku ji rozeklál:

roh zuní, duní, umlká a hluchne,

stesk, třesk – div peklo nevybuchne,

a v lomu hromu

řev kletby nese ozvuk dál – –

Až ticho, ticho. Háje oněměly,

skal z ozvěn sipí zmijí syk.

Žel rosy kane po krůpějích,

až květ se láme tíží jejich,

noc tichá vzdychá

a dálka tlumí pláč a vzlyk...

Jde z háje pěší, na boku roh bílý

a brůnu veda za sebou.

Tam v dálkách bílá paní chýlí

se nad propastí skal a kvílí,

ač v šeru věru

jen andělskou plá velebou.

„Až k zemi svaté, odtud ku domovu,

kde láska zradu nehostí,

Bůh pro slzu kde touhy znovu

by odvalil i kámen rovu –

nač tedy zvědy,

když ani tucha věčnosti?

Nač pouti tam, kdes nepoznal, že věky

plá lásky víra nad hroby,

že krásny jsou i rozluk vděky:

vzlet touhy světu na útěky

ráj vídá, hlídá

v snech cudných svaté siroby!

Co čas, co chvíle? Kmit – co rosa hlásí,

kdy slunce vzplane nad nivou!

Co život plní divem krásy,

i duši světí slzou spásy,

že vzkvétá, vzlétá

duh cestou k blahu zářivou!

By méně bylo blaha pod hvězdami,

vel, umru touhy odvahou!

Kam nad života toužím klamy,

jest touha vítěz! Rohu hrami

znám z touh se čistých,

pnu rámě k nebi přísahou – –“

Ne, bílý oblak s pavlanu se kloní

v pád do propasti pod hradem – –

Jen na kůň! Ostruhy v děs koni,

křes jisker od podkov se roní,

roh puknul, zmlknul

msty trestným do skal dopadem.

Co údolem to lká, kde propast zeje?

Tlum z hradu žen, jich kvil a sten...

Svit měsíce se hrůzou chvěje,

kam jezdec pádí bez naděje

a šílí, kvílí,

leč nebudí již paní sen.