Roh hlásného.

Kdo se děsí mého rohu,

svědomí ho šlehá prut!

vrazi, dráči, podloudníci

kradmo lezou po ulici

do škody a do ostud,

a já na roh: hút, hút, hút!

Blah, kdo usnul na peřině

s čistou duší nepohnut!

Ten neslyší mého rohu,

ať se nadmu, jak jen mohu,

šťastně přespí trud a rmut;

a já na roh: hút, hút, hút!

Kdo pak s čelem starostlivým

přemýšlí, proč je tak chud,

tomu zahuč rohu zvučný:

že ten chudý jak ten tučný

stejný hrob má vykopnut;

hluč jen rohu: hút, hút, hút!

Kdo lpí příliš na pokladech,

na závory uzamknut,

tomu roh můj připomíná,

že jest život pavučina,

spleten, náhle přetrhnut;

hluč můj rohu: hút, hút, hút!

Ó můj rohu, rohu, rohu,

kdy mi budeš vytrhnut?

kdy naposled mojím dechem

do těch ulic zazníš echem,

nevím – ale Bůh to suď!

Hluč můj rohu: hút, hút, hút!