Roháč z Dubé.

Kol Siona rozbil stany

císař Zikmund s mnoha pány,

vojskem přikryl širé lány

od Hor Kuten k Malešovu;

stojí jedni v lehké zbroji,

stojí druzí v těžkém kovu;

stojí jedni v českém kroji,

stojí druzí v pestrém šatu,

jaký kolem Tisy nosí;

mnozí z této chásky bosí.

I hnal k hradu často v chvatu

mysle, že tak Sion zteče;

zaplanuly mužům zraky,

setkali se jako mraky,

pozvedly se v zápas paže,

zkřížily se v oheň meče,

bili se jak krupobití,

rvali se jak lvové lítí.

Na Sion však těžko hnát.

Ustoupiti zas roh káže.

Ustupoval kolikrát,

nepočítal ani ztrát.

Marně vojskem přikryl lány

od Hor Kuten k Malešovu,

marně pozval české pány,

marně svolal pány Uhry

a jich pěší, a jich jízdu

na Roháče k jeho hnízdu.

Doved’ Roháč unést rány,

doved’ také opláceti.

Ustavičně Zikmundovi

odpovídal těmi slovy:

„Kdo v nás bil a nad hlavami

zapaloval naše krovy,

dědinou jak hrstkou klestu

v noci svítil si na cestu,

a kdo plenil naše města,

a kdo bořil naše hrady,

víru žmolil jak kus těsta,

neostýchal se i zrady,

a kdo pannám s těla šaty

rval a ženy lákal v lože,

místo chleba měl jen nože,

místo lásky pro nás katy,

v šachty metal muže ryzí;

a kdo, otrok v krve dýmu

naše blaho, naši víru

obětoval hříšně Římu,

na nás vodil vojska cizí

ze všech všude koutů světa,

a kdo zemi zničil málem:

nikdy není naším králem.“

Důraznými těmi slovy

odpovídal Zikmundovi

císaři a pánu Roháč;

odpovídal nejen slovy,

ale také zbraní pádnou.

I byl Zikmund pravý boháč:

mimo vojsko, mimo rotu

přived’ s sebou stáda skotu,

přivez’ koním vozy píce,

přivez’ s sebou vína sudy,

aby zapil časté trudy,

topil starost v rudém vínu;

přived’ s sebou krásné děvy,

aby líbal sličné líce,

aby okřál na jich klínu.

Roháč – chudák proti němu.

Kromě staré výmluvnosti,

kterou někdy hřímal v sněmu,

kromě meče, kromě pěstí,

mimo hrad na tvrdé skále

většího zas neznal štěstí

nežli Husitou být stále.

Vypůjčuje sobě skoty

od Zikmunda lstí a mocí;

s Zikmundovou tučnou pící

utíkají jeho roty

k hradu svému černou nocí,

pak probouzí stráže spící.

Pije Roháč, plaší nudu

rudým vínem z jeho sudů.

Vesel říká: „My jsme bratří

po Adamu a dle Evy

a mým koňům oves patří,

jeho koním suché plevy.“

Seděl Roháč nepohnutě,

seděl jako orel stále

v hradě svém na šedé skále

a se skály z toho hradu

vystrkoval na ně bradu.

Zikmund ještě má dost chutě,

za vojem voj vede znovu;

prořidly mu, od Siona

jenom stojí k Malešovu;

k Hoře jenom z Malešova

Zikmundovi posli znova

letí s prosbou nebo z hrozbou:

„Kovkopové Kutnohorští,

vydejte mi stříbro nové,

abych sebral novou sílu,

rázněji si přistoup’ k dílu.

Horníci vždy věrní víře,

pomozte mi na kacíře.

Vyhladím tu panskou můru,

jež mořila vaši práci;

mám ho v pasti, jako myšku,

potrestám ho jako lišku;

vyletět jen může vzhůru,

půjčí-li mu křídla ptáci.“

Vzkázali mu páni z Hory,

že ten lotr na Sioně

poslal si již lotry pro ně,

kteří jako straky kradou.

Dostali se v město zradou

a kde byla jaká skrýše,

vyloupili, vyplenili

a pak prchnout nelenili.

Lek’ se Zikmund této rány,

počal radu bráti s pány:

„Kolikátý měsíc tady

táboříme celí zdraní;

malý úspěch našich zbraní.

A pan Roháč v našem loví –

těžko tak ho zmořit hlady.“

A pán z Růže na to poví:

„Nehodno by bylo krále,

od hradu by táhl dále.

Na Roháče těžko s mečem:

jest on stvořen k lítým sečem.

Na Roháče těžko s hlady:

živíme jej sami tady.

Útočiště vezmem k zradě,

která v Čechách ještě žije;

netušeně jako zmije

přeleze zdi mechovité,

poštípe ho v tvrdém hradě,

otevře nám pevné brány,

otevře nám branky skryté.

A pak hody slavte, vrány!“

Roháč z Dubé jako jindy

pozoroval jejich voje;

dobře věděl, až je budou

mrzet proti němu boje,

dál že ještě nepotáhnou,

ale ke lsti zlobné sáhnou.

Tomu není nijak k smíchu,

kdo urazil jednou pýchu

Zikmundovu. Roháč všudy

byl, jako je v těle duše.

Tam dal válet smolné sudy,

sem přistavit kázal kuše,

tu prohledly bystré zraky,

výbornou že službu praky

právě tady konat mohou.

Ostatně co všichni silou,

konal Roháč svojí vlohou.

Jako jindy i dnes Roháč

pochází na hradbách pozdě;

Prostředek s ním, místo druhů

kněz a pastýř toho stáda,

jež z ovčince mistra Husa

ještě zbylo; jiní v hvozdě

hrozeb římských zabloudili.

Polehtali jemu záda

jednou hoši Rožmberští,

když ho jali s druhy v lese;

polehtali jemu záda,

zchladili si na něm žáhu.

Mluvil tiše polohlasem,

ale klad’ na slova váhu.

Zahovořil k Prostředkovi

Roháč z Dubé těmi slovy:

„Víš-li, dnes že, otče milý,

tušení zlé mne se zmahá.

Již co na den dnešní noci

přišla ke mně hlava drahá

dívky, kterou v žití pouze

miloval jsem láskou pravou,

ale kterou žití nouze

vyrvala mi rukou dravou;

sklonila se lehce ke mně,

zašeptala tiše, jemně:

„Jene. ustup této moci.“

Prostředek tu Roháčovi

zahovořil těmi slovy:

„Unavenost jen a mdloba

zmocnily se tvého těla;

tělo spalo, duše bděla.

Marná proti nám jich zloba,

časněji by musil vstáti

Zikmund a na Sion hnáti,

lepší sobě vzíti kleště!

Nepřišla nám ani ještě

nedostatku krutá doba

hrůzou svojí lid náš děsíc.

Podle zásob, které máme,

dlouho ještě odoláme.

Poleží si mnohý měsíc

Zikmund a pak sebrav svoje

nechá půtek, nechá boje.

Věř mi, Jene, Bůh nám s hůry

pomoc sešle na ty stvůry.“

Zahovořil k Prostředkovi

Roháč z Dubé těmi slovy:

„Kdybych válčil, otče milý,

jenom proti Zikmundovi!

Ale je tu českých pánů

kolem jako žitných klasů

a já znám tu českou chasu.

Kam se opře hlavou hrdou,

prorazí i stěnu tvrdou,

byť ztonula v svojí krvi.

Není to s ní zápas prvý.

Nedbá na to, komu slouží,

nedbá toho, že v síť vlezla

muži, který místo žezla

měl by odtud býti v krátku

po vítězství pouze touží;

nedbá toho, že jí Zikmund

jednou notnou podá splátku.

Ne ten Zikmund chlipný, drzý,

ale páni – ti mne mrzí.“

Zamyslil se, sklonil hlavu

a pak zase pokračoval:

„Měl by vstáti nyní Žižka,

přistoupiti k mému hloučku,

rozhlednout se po tom davu,

rozhlednout se po té chatře,

po tom hejně mladých kloučků,

které šidí Zikmund liška.

Líto je mi, líto, bratře,

hanba je mi, že jsem Čechem,

že jsem bratrem této luzy,

která s vlky zná jen výti,

ale nikdy volně žíti.

Co bys řekl nyní, Jene,

kdybys viděl tuto chásku,

jak o překot jen se žene

líbat přezky, líbat pásku

muži, jemuž vojín z hluku

tvého nebo Husitského

nepodal by ani ruku!

Umřel Jan Hus beze strachu

v cizině na břehu Rýnu;

báli se i jeho prachu,

proto v siné řeky klínu

skryli jej až v hloubi moře,

ztopili jej v hloubi moře,

neztopili naše hoře,

nezlomili naši sílu,

nezchromili ruce naše,

které rostly k tomu dílu.

Povstal Žižka jako prorok

a vodíval nás rok co rok

na Zikmunda, zhoubce krále.

Po něm rostlo rychle dále

záhubné té války símě

v hluku boje, v bouři hromu

v mohutnou sněť a v kmen stromu

a pod jeho mocné týmě

utekli se hrdí kněží,

kteří s námi lidmi stěží

promluviti chtěli v Římě.

Po válečném tomto reji

smlouvali se v Basileji;

tak to dlouho chytře vlekli,

až nám okov na šíj smekli;

na Lipanech Čechů síla

dokonala konec díla.

Tehdy v středu české zlosti

složil Prokop české kosti.

Zůstal já tu ke vší psotě

státi sám a sám – kůl v plotě.

Shromáždil jsem zbylé mladce,

pustil jsem se v divou jízdu

přes planiny k tomu hnízdu. –

Celá země kromě Hradce

podala se zeměvrahu...“

Prostředek tu Roháčovi

zahovořil těmi slovy:

„Člověku se ježí vlasy

hrůzou, Jene, při vzpomínce,

jak se valně staré časy

v kratičké té chvíli mění.

Česká země ani není,

Roháči můj, českou zemí.“

Zahovořil k Prostředkovi

Roháč z Dubé těmi slovy:

„Bez radosti, bez úsměvu,

s mečem v ruce, teplou krví

při válečném jenom zpěvu

pospíchal jsem s vůdci v boje,

abych potřel hanby milce,

zrádce vlasti, odrodilce;

bojoval jsem s Žižkou rekem,

bojoval jsem za Prokopa...

A teď mám zhynout pyšným vztekem

neprodav se za pochopa?“ –

Leckdy opřen v starou vrbu

přemýšlel jsem při plamenu

ohně, který táborem plál,

místo co se světem ženu,

že bych doma moh’ u krbu

sedět klidně s milou chotí;

místo co se stále světem

tlupy vrahů kol mne rotí,

že bych mohl drobným dětem

vypravovat o statečném,

o rekovném Čechů rodu.

Polnice v tom v truchlém hlasu

svolává nás ku pochodu

nebo k válečnému kvasu.

Ostruhami v chvatu zvoně,

osedlal jsem opět koně,

vesel klusal v čele čety.

Tak mi mladost uplynula

válkami a krví, lety.

Nyní, otče milý, stojím

bez nadějí jak strom holý,

bez květu jak zimní houští.

Život můj byl dlouhou pouští – –

Pád však vlasti víc mne bolí.

Ejhle! Nyní před mou tvrzí,

u domova mého prahu

lehne s pány Zikmund drzý,

rozmetati asi míní,

tvrdé hradby, pyšné věže,

nádheru a lesk mých síní.

Počkej! Vše to Roháč střeže!

Počkej! má on zdravé oudy;

počkej, potok ještě je tu,

jehož vírné vlny v letu

odnesou tvé krve proudy!“

V rozechvění, v rozhořčení

udeřil svým mečem na zem –

v kusy dva se rozlít’ rázem.

Zamyslil se Roháč kráče

s hradeb s knězem do nádvoří

kolem ohňů, které hoří

bdělým strážím; s ním se louče

pravil skoro smutným hlasem:

„Čechy jako na dva hráče

na nás hledí. Jeden padne,

druhý vyhrá. Myslím, za dne

budeme že míti s masem

zas co dělat. S celou mocí

chystají se kolik nocí.“ – – –

Hoj, Roháči! To je chyba,

žes dnes přešels jen tak kolem.

Zrada mrskla se jak ryba,

obletěla jak výr polem.

Útočiště vzali k zradě.

Nyní jako černá zmije

přes tvé hradby již se vije,

přeleze zdi mechovité,

poštípe tě v tvrdém hradě,

otevře jim pevné brány,

otevře jim branky skryté.

Hody slavit budou vrány.

Ještě v noci se tak stalo.

Zikmundovi rudé zlato

víc než páni pomáhalo,

a hrad celý dostal za to.

O půlnoci vůdce stráží

dlátko v pevný zámek vráží;

ač i kov se mrtvý vzpírá,

mocí bránu otevírá.

Vojsko pánů skryté v houští

na hrad tvrdý zrádně pouští.

Hoj, ty lstivý pane z Růže,

dobře víš, co zrada zmůže

zahalená v noci plášti,

a co zmůže kleté záští

proti panu Roháčovi!

Bojováno s udatností

nikdy dosud nevídanou.

Toky rudé krve kanou,

hromady tu leží kostí.

Znovu křídla smrti vanou,

znovu potok krve teče,

koně řičí, řinčí meče,

oštěpy se od ran lámou,

a v to slyšíš píseň známou:

„Kdo jste boží bojovníci?“ –

Již se rudé slunko sklání

nad Siona rudou strání;

rytíř Roháč s padesátkou

druhů ještě jim se brání,

ještě křídla smrti vanou,

ještě potok krve teče,

koně řičí, řinčí meče.

Roháčovi zraky planou,

jak dvě žhavá slunce září,

po osmahlé, černé tváři

toky potu s krví kanou;

brání se tak Zikmundovi

sečí nikdy nevídanou.

A v tom věže hradu vzplanou,

s rachotem se dolů řítí

Bránil se již s padesátkou,

ale jenom chvíli krátkou.

„Zachraňte si krátké žití,

zachraňte si život, druzi!“

volá Roháč v středu hrůzy,

a že přišla velká nouze,

vzdal se Roháč s padesátkou,

ale českým pánům pouze,

ale nikdy Zikmundovi.

Promluvil k nim těmi slovy:

„Milí páni, milí bratří!

Spálili jste sídlo moje,

rozmetali přece jednou

tvrdé hradby, pyšné věže,

sbili druhy v tlumu boje.

Češi! zde meč, jak se patří.

Přísahejte přímou duší,

se mnou tak že naložíte,

jak se na mne pána sluší.

Jinak znovu meč se chvěj,

krvavý se skonči děj.“

Vzali páni meč a jemu

přísahali přímou duší,

že s ním jednat budou, jak se

na českého pána sluší.

A po boji páni v krátku

jali v pouta padesátku,

ale Roháč bez okovů

kráčí k stanu Zikmundovu.

Zikmund sedě prostřed pánů

vysmíval se takto pánu:

„Vida – vida – panskou můru!

Tos moh’ vědět, že kdo Žižku

potřel, dá si s tebou práci!

Mám tě v pasti jako myšku –

vyletět jen můžeš vzhůru,

půjčí-li ti křídla ptáci.

Teď snad přece svolíš málem,

že jsem tvým a budu králem.“

Jemu Roháč beze strachu:

„Škoda meče mého, brachu;

pověděl bych tobě pouze,

zda o také krále nouze?!“

Velel Zikmund českým pánům:

„Ještě malé přání věští

sobě tato duše zbožná.

Spoutejte ho, páni čeští!“

Odvětili jemu páni:

„Jest nám roveň; není možná.“

I byl veden Roháč s druhy

od Siona k Hoře Kutné;

dívaly se zraky smutné

na valící se jen kruhy

ohnivého s kouřem dýmu,

na popel a hrozné rumy.

Zamyslil se v těžké dumy.

„Poslední to obět Římu.“

Vítaly je v Hoře davy,

zvedaly se zevšad hlavy;

mnozí, by se ve své víře

utvrdili ještě více,

mrzce plili na kacíře.

Kde jen chrámu, boží služby

konali jsou horští kněží,

že Bůh splnil vřelé tužby,

věren vždycky svaté víře,

vylil hněv svůj na kacíře.

Od Hor Kuten veden k Praze(

pozoroval Roháč hory

kolem Kaňku, kovkopové

kam metali druhů sbory,

povzdech’ si a pravil sobě:

„Koupili jsme robství draze –

Blaze vám tam v černém hrobě.“

V Praze vyšli Zikmundovi

za město vstříc všichni kněží,

zvony zněly se všech věží,

že Bůh věren svaté víře

vylil hněv svůj na kacíře.

V Praze v poutech veden Roháč.

V poutech? – Vida, páni zlatí,

Zikmund za sto přísah platí.

Roháč chuďas a nic více –

Zikmund proti němu boháč.

Vede s sebou vás a rotu,

vede s sebou stáda skotu,

veze koním vozy píce,

veze s sebou vína sudy,

aby zapil časté trudy,

topil starost v rudém vínu,

vede sebou krásné děvy,

aby líbal sličné líce,

aby okřál na jich klínu.

Sedí Roháč v černé věži,

pilně ho stráž četná střeží,

sedí druzi Roháčovi

ještě dolej v černé věži,

pilně stráž je četná střeží.

Přišli páni k Roháčovi,

domlouvali po svém vzkazu:

„Šetři žití, šetři vazu!

Moc je moc a proti právu

těžký odpor; suď se jenom

o telátko, nemáš krávu.

Nebude tak, jak je, stále,

změní řád se, jenž jest nyní.

Řekni jenom, že chceš uznat

Zikmunda za svého krále,

svoboden jsi jako jiní“

Odpověděl pánům slovy

jako druhdy Zikmundovi,

že kdo plenil česká města,

že kdo bořil české hrady,

víru žmolil jak kus těsta,

neostýchal se i zrady,

že kdo, otrok v krve dýmu,

naše blaho, naši víru

obětoval hříšně Římu,

přísah neznal, ani míru,

že kdo zemi zničil málem:

nebude mu nikdy králem.

Přišli ještě jedenkráte.

Roháč trvá ve svém vzdoru:

„Nechoďte již, vždyť mne znáte.“

Kolik dní a kolik nocí

seděl v poutech vězněn mocí;

dal se s hlídkou do hovoru.

Vypravoval jemu strážník,

jak na Starém městě staví

šibenici. – „Div to pravý.

A tři patra míti bude,

s kterých na tom nejhořejším

pro Roháče řetěz zlatý.

Tak neumřel žádný svatý,

jako umře tento kacíř.“

Zadumal se, zamyslil se

Roháč nad tou smutnou zvěstí,

zakalily se mu zraky,

marně hrozil pádnou pěstí

a pak povzdech’: „Tedy zlatem

nahrazeno moje štěstí.“

Za nedlouho přišli v žalář

pochopové se svým katem,

vyvedli ho na náměstí.

S podivením Roháč vidí

zástupy a davy lidí,

šibenici o třech patrech:

na nejnižším patře v kruhu

čtyřicet svých věrných druhů,

na tom druhém patře v kruhu

deset vůdců svých a druhů,

na nejvyšším řetěz zlatý.

Přistoupili, hovořili

rytíři a páni známí:

„Poslechni, a ustup, bratře.

Ejhle! na tom třetím patře

schystán pro tě řetěz zlatý.

Zachránit se můžeš málem:

Rci, že Zikmund je tvým králem.“

Odpovídá Roháč spjatý:

„Slyšte, páni! Poctivému

člověku a svému Bohu

ustoupiti jenom mohu:

ale nikdy tomu králi,

proti němuž Čechy stály.

Starejte se o vlast, kterou

ubíjíte ranou sterou.“

Zasmušil se Zikmund při tom,

zachvěla se jeho duše,

když odvětil jemu suše:

„Na Sioně za hrdinnou

obranu a odpor klatý

nemám pro tě poctu jinou

nežli tento řetěz zlatý.“

Takto umřel Roháč zkrátka

a s ním jeho padesátka.