ROK CHUDÉHO NA SLUNCI

Kráčí-li se mnou po městě

paprsek prosincový,

podoben zdá se nevěstě;

já snad ženichovi.

Leč svatba ještě daleka,

jsme oba lidé chudí,

vánice jindy haleká,

a věci kol jen studí.

S pokorou, která zahřeje,

se k nevěstě své tisknu

a – když se krásně zasměje –

ze srdce si výsknu.

Paprsek jde-li lednový

po bílé třídě se mnou,

kdo že tu něhu vypoví

křišťálovou a jemnou.

Po diamantech cupeme,

veselé jsme děti.

Leč, nežli město přejdeme,

paprsek domů letí.

Ohlížím se a zastavím,

naposled rukou kynu.

Mé srdce ztrácí zlatý rým,

slunečnou domovinu.

V únoru zřídka spolu jsme,

je smuten, přísný, bledý,

třebaže spolu hledíme

na pukající ledy.

Mrzutě krabí uličky

umouněné tváře.

Stesk zahaluje zorničky

nevěstě z bledé záře.

Čím bledší je však, smutnější,

tím více toužím po ní.

Aspoň k té bídě vezdejší

pár okřídlených koní!

Březnový plachý paprsek

vstříc chodívá mi vratce.

Mdlý cudností i touhou změk’,

tulí se ke mně sladce.

Stříbrný vánek mražení

celičkým tělem třese.

Jsme oba láskou raněni

a protahujeme se.

Polibek hoří na retech,

do parku kroky svádím...

Brzy však dochází nám dech,

mlčky jdem stromořadím.

Když přijde duben rozmarný,

a vlajky větru vlají,

můj paprsek je nezdárný,

šibalstvím očka mu hrají.

Paprsků vůbec všude je!

Všecky vykasané!

Lýtka jsou plna naděje,

podpatky umazané.

Já však nevěstu již mám.

Na světě žádná jiná!

By polibek líp chutnal nám,

napíti dám jí vína.

V květnu jde s každým člověkem

paprsek po ulici,

a všecka srdce pod sluncem

jsou velcí uličníci.

Příroda volá z hluboka,

vábničku má lstivou;

jdu lesem podle potoka

s nevěstou skotačivou.

Chci-li ji pevně chytiti,

plaše však unikne mi.

Pták umlkl, květ nesvítí,

sám jdu zas ulicemi.

Paprsek sladký červnový

konečně v náruči mám!

Na růžích jeho větvoví

rozkoší znaven dřímám.

Čím svět je kolem s vůněmi,

čím ptačí melodie!

Zlatými pokryt pažemi,

slyším jen krev, jež bije.

Leč procitaje ustrnu.

Kol přísné hledí chlumy:

Zlatou a těžkou korunu

postavil’s na hlavu mi.

Paprsku, ženo, muso niv,

své červencové ruce

roztáhla’s jako žhavý div

nad sklizní revoluce.

Nehoden jí a nehoden

tvé rozmyslné lásky,

opouštím vše pro jeden sen,

prohlubující vrásky.

V teplo tvé schoulen hořím snem

o štěstí v širém světě,

jež za horami, za mořem

u dalekých cest kvete.

Uhaslo touhy mámení

v srpnovém stínu dubů.

Na těle mám znamení

po vroucnosti tvých zubů.

Teď na tebe jen vzpomínám,

paprsku spalující;

lenivě při tom naslouchám

listnaté hudebnici.

K večeru půjdu za tebou,

u vody naleznu tě.

Zkus ještě zoubků hru tu zlou!

Heč, už to nejde tak krutě!

Vlhkostí vilnou voní dnes

kraj, kde jsme šťastni byli.

Dráždivých barev tichý ples

po stráních zahájili.

Teď hýří v hříčkách milostných

paprsek zářijový,

ač způsobů je velmi ctných,

když si pak u mne hoví.

Věděl jsem, že je umělec

v lásce, jež chce být svěží.

Sladký mu při tom ruměnec

od hlavy k patě běží.

V říjnu zas v městě scházím se

s paprskem, jenž mi bledne.

Holubi sedí na římse,

na srdce smutek sedne.

Hřbitovu svět se podobá

v ulici postrannější.

Chudší je v městě chudoba,

touhy palčivější.

Plakáty krásně volají

z cestovní kanceláře.

Melancholicky zírají

zorničky z bledé tváře.

Paprsek listopadový

po jižní touží zemi,

do louží hledí, cukroví

chroupaje s nadějemi.

Polibek jeho hladí jen,

tak zřídka u mne bývá,

a já jsem bázní nemocen,

že se mi připozdívá.

Jen máme-li den jasný zas,

tu modlíme se spolu:

Osude, otče, pošli nás

k Tichému moři dolů!