ROK SPÁSY 1300.

Půl světa v zdech svých věčné město hostí.

Prelati, biskupové s družinami,

vyslanci králů, vévod, měst a knížat

s komonstvem pestrým, zbožní poutníčkové

jmen neznámých a z dálek sotva známých

dle jmena, přišli, by se poklonili

v památném roce dozrálého věku

u hrobů svatých, papežského trůnu.

Dva kněží shrnovali lopatkami

od rána do večera v hrubé koše

peníze zlaté, stříbrné a z mědi,

jež poutníčkové na oltáře kladli

nad hroby svatých knížat apoštolských

za spásu duší svých a duší drahých

v domově dálném, kterým nedopřáno

v rok spásy přijít šťastně v svaté město.

Bonifac Osmý dal si zhotoviti

pro rok ten togu z purpurové látky,

jak nosili ji za pohanských časů

imperatoři dávné římské říše,

a zlatou nití dal v ni vetkat květy

a z drahokamů kříž dal vyšít v prsa,

tak oděn, posadil se, berlu v ruce,

rybářský prsten Petrův na svém prstě,

na zlatém trůně v středu kardinalů

a střevíc povystrčiv k políbení

přijímal pocty vyslancův a lidstva.

A ulicemi Říma projížděli

pod vlajícími církve praporcemi

heroldi na komoních vyzdobených,

v polnice troubili a ohlásili,

co dává vzkázat svatý otec světu:

Jak v svaté Trojici tři osobnosti,

tak trojí vláda v osobě mé leží.

Jsem církvi zástupníkem Krista pána

a světu Caesar, králům Imperator.

Dva meče položil Bůh v ruce moje

k své oslavě, meč vlády nad dušemi,

a vlády meč nad mocí toho světa.

A oba meče vládnou, oba soudí

a oba trestají – a odvolání

z jich činů není. Bůh je zakryt nebem,

svět svěřil mně, a já jsem zodpověden

za vládu svěřenou! – Tak hlasatelé

volali denně po ulicích Říma,

a zbožní poutníčkové poslouchali

a jako zrnka v půdu, schovávali

ta hřmivá slova do prostičkých duší,

by zanesli je v dálku rodných krajů,

kde símě vzejde. V nádherném svém sálu

na zlatém trůně v středu kardinalů

dlí svatý otec. Kníže za knížetem,

poselství za poselstvím vchází v síni,

před trůnem klekají a rety svoje

na zlatý střevíc v úctě přitiskují.

A svatý otec milostivě vlídně

se usmívá a levicí svou chvilkou

projíždí bílou bradou vzpomínaje

na předchůdců svých velikost a slávu,

na tvrdost Gregora a Alexandra,

na pýchu velikého Innocence –

a jeho hruď se rozšiřuje mocně,

neb cítí, jak se ku Věčnosti bere

věk pokorný, jenž ohýbá se tíhou

a slávou jmena jeho, jež tam nese...