Rok.

Co zimou se prožene chvílí,

ty já jsem provzpomínal;

můj duch se stokráte v noci

těch plání sněhem k ní hnal.

I vzplálo jaro a ledy

již v bystřin roztály spád.

Mé srdce k ní potokem spělo

jak květ, jenž urván byv, svad.

A za léta skalní holub

jak mihne se lovci v zrak,

má mysl k ní toužila v dálku

jak s raněným křídlem pták.

Teď jeseň mne spoutala pustá,

a život můj – zloupený strom,

jejž pro zimy hroznější bouře

za léta ušetřil hrom.