ROKLE

Měď listí zetlelá tu zalkle jaksi čiší

a věje podivný a jeskynní tu chlad,

šum větviček, jež ucho stékat slyší,

jak z mluvy mrtvých obsah byl by vzat.

Říš světel zlomených a polotónů stře se,

říš stále bezvládná, ač v řádech zakletá;

jsi v podsvětí, ne v živém horském lese,

pro vnitřní mír jsa sklizen se světa.

Smrt roklí jde a v tom jest její síla,

že tiše, bez žalu tvou touhu zabíjí,

mlýn tichosti zde dobu žití smílá

a na vteřiny útlé dělí ji.

Ni ptáček netíkne. Zde nezaperlí voda

se v černém, klikatém a mrtvém korytě,

šíp ticha zhrocený jen smysly tvoje zbodá

a divným žalem srdce bolí tě.

Zem’, jež tu hnije, nedá nikdy vzniku

u stébla travin zdravé zeleni,

vše, co tu vyrostlo, už v tomže okamžiku

nabývá znaku svého míjení.

Jako by duby sta let byly v spaní,

bez hybných čněly vzhůru haluzí,

tady se mysl v bezmocnosti brání

pohřbíti chabou žití ilusi.

Smrt je tu v rokli. V norách země není

památky ani na sen zvířecí,

jest ti, tak jak by všecko utrpení

v proudu tvé krve mělo odtéci.