Rokle pod lesem.

Na svahu za lesem, když západ nad ním hoří,

les dlouhých bodláků se v mírném světle koupá,

tu včely umlknou a do ticha se noří

bříz tenkých skupiny, s nichž kory běl se loupá.

Kobylek chřestivých co nad vyhřátou trávu

před krokem vzletí tvým, co motýlů se zvedá

přes hroty páchnoucích, skvrnatých bolehlavů

a ovsů prořídlých, jichž barva tvrdě hnědá.

Zde čím víc do hloubky svah mizí kamenitý

a krtky rozrytý a sypký, náhlou změnou

níž v hloubce kotliny kout země zdá se spitý

hned vláhou pramenů a mlhou postříbřenou...

A vskutku v trávný břeh se skrývá potok, valí

se kamsi k severu... By mohly krávy píti,

zde rovný trávník je a písčiny svah malý,

kde stopy jejich zřít, jak měsíc do nich svítí.

A v dálku velikou jak laky žlutavými

se pole blýskají, za luhem zrak je tuší,

zde volná příroda se všemi kouzly svými

a účelností svou ti více mluví k duši...

Já mnoho prošel jsem po prašném žití svahu,

až ztracen do hloubky jsem našel tvůrčí sílu.

Mé srdce vypilo slz lidských trpkou vláhu

a cosi velkého v něm roste, křičí: K dílu!