Rokoko-babička.

Korový domek v oboře stojí,

bílý je celý v zeleni skrytý,

veranda nízká v černavém chvojí,

korový domek dešti je smytý.

V březových sedátkách paprsk jen lítá,

v dubnovém loubí sasanky voní,

vysokou alejí světla pruh svítá,

na vše jak západ krve proud roní.

Ticho je, ticho, v houpavé rhytmy

ořechů, laně pasou se v mlází,

v teplé a vlhké, divné to přítmí

z rybníka paprsk odlesk svůj hází.

To ještě staré hraběnce naší

snesou sem židli do trávy dolů,

jehnědy pelem zlatým když práší,

narcisy kynou z tenkých svých stvolů.

Rokoko-babička mdle tak a slabě

vrásky své k úsměvu probouzí zase,

srdce, jež vyřezal nebožtík hrabě,

na stěně z kory jak uzří plát v jase. –

Jaké to jaro!... ta tráva jak chladí!

na nitce paměti vzpomínek tucha!

Procházkou zašla si do svého mládí

babička z rokoka, scvrklá a suchá...