Rokoko...

Obláčky kouře v stínech poletují,

kadeře postříbřené k slunci plují,

a táhnou snivé vločky perleťové,

řetízky zádumčivé, opálové,

v závoji Snů se průsvitavě plazí,

a západ na ně rubíny své hází,

černěný karafiat k nim se kloní,

a zvon své fialové písně roní.

Spolu se díváme, je sledujeme v pouti,

o, křídla, s vámi v Růžích spočinouti!

Obláčky divné, proměnlivé, smutné –

prchavé vůně, Rozplynutí nutné!

Prostory stínu, zhasínání, růží

teď v jeden obláček se teple úží –

v obláček modrý – tebou vypuštěný,

jak prsten v dálku světa zamyšlený.

O letí, letí! (Ty mé ruce svíráš –

krev naše splývá v zázrak, neumíráš –

neumírám?) HIe – v malém kroužku kouře

jak strašné lásky žhavých blesků, bouře

v zelené myrtě utišených moří –

krvavé Srdce – zapadajíc hoří.