Rokoko. (Epilog a komentár básníka ke štědrovečerní idylle osmdesátidevítiletého...

Jestli stařec svůj čas chválil více

Nežli tuto dobu nynější,

Nedivte se kmetu, pomyslíce

Že snad druhdy býval šťastnější.

V této době nových vynálezků

Lidský vtip svůj prapor rozvinul,

Mina starší kamenatou stezku

Na hladší se dráhu vyšinul.

Zdali tato dráha vede k štěstí,

Zdali vede k spokojenosti,

Zdali nová cesta neproklestí

Nový kolej bídám lidskosti?

Otázka ta nad můj rozum strmí,

Ale radostná ta vědomost

Novou nadějí mé srdce krmí,

Vás že spasí stará národnost.

Stará národnost, co v řeči dědů,

Co se v dobrých mravech zjevuje,

V nových uměních nás pudí k předu,

Všem je občanům uděluje.

Všecko vědění jest plevou holou,

Nevede-li ono ke cnosti,

Všemu národu-li není školou

Národní a moudré hrdosti.

Pravda, po Labi že Germanie

Lačnou velrybou se valí k nám,

Že jen mělkost za Obřistvím kryje

Štítem svým hruď českým Rusalkám!

Kéž ti čeští páni, velikáni,

Tak mi praví sprostý rozum můj,

Nám i sobě české řeči chrání,

Pečujou-li o zisk náš i svůj!

A ti šosáci z té smutné gardy,

Kteří od bavorských mezníků

Přišli domů z vandru od Kušvardy

A se štítí řeči tatíků,

Aťžiž o svoji čest trochu dbají

Dle vzoru těch pánů Pražanů,

Kteří sobě české slávy hájí,

Jsouce hodni jména měšťanů.

Ctěte rolníka, jenž rukou pilnou

O vezdejší váš chléb pečuje,

Jehožto syn v bitvě pěstí silnou

Slávu svou svým vůdcům věnuje!

Rolník jestiť perem nejhlavnějším

Ve obecném našem orloji,

Ontě sloupem vlasti nejsilnějším

Ve válce i v blahém pokoji,

Mnohý Racek, mnohý Volný Jiří,4

Mnohý zdárný pravnuk Vavákův

Blaho vlasti mnohem více šíří,

Nežli péro leda-písákův.

A pak když se všickni polepšíte,

Lepší doba zas se přiblíží,

Neb se jeden druhým povýšíte,

Cizinec vás hanou nesníží.

Nebe nad námi jsouc potěšeno,

Za odměnu činů slavnějších

Slávou ověnčí zas české jméno

V příštím rodu vnuků zdárnějších.

Stařec, kterého jste poslyšeli,

Neníť synem doby památné,

V nížto Čechové se slávou skvěli

V umění a v půtce udatné.

Ale vzorem české upřímnosti,

Pozůstalé z časů dávnějších,

Vzorem hynoucí teď srdečnosti

Může nám být za dnů nynějších.

Kdyby spor ten podán byl ku právu:

Má-li padnout oko nebo zub?

Mám-li srdce ztratit nebo hlavu?

Dal bych lebku srdci za výkup!

O srdce hle, milí bratři! dbejme

V této naší vševědoucnosti,

A za poklad upřímnosti dejme

Trochu dovtipu a chytrosti!