ROKOKO.

Má milenka za dobrých časů

pod tíží pudru umírá,

je z parku slyšet zmatek hlasů

a potom klusot kurýra.

Ten kurýr přeskakuje mýta

a přibývá mu na letu,

a pozdě pak, když téměř svítá,

kdes odevzdává štafetu.

Ve starém parku, jako vždycky,

tlí rekvisity rokoka,

jde felčar scvrklý flegmatický

skrz troje vrata široká.

„Ma chére,“ dí dutě, „líto je mi!

tak asi do dne, do roka!“

(Tlí fauni, nymfy, vodojemy,

vše rekvisity rokoka.)

Skrz troje vrata vkusně bitá

zas veze herbář k domovu...

Jak prve kurýr míjel mýta,

tak činí felčar poznovu!

Má milenka teď více z žele

mi před očima umírá,

zas v dálku trochu omrzele

se ztrácí klusot kurýra.

Já opakuji mezi zuby:

tak asi do dne, do roka...

Déšť, léta dlouhá tiše zhubí

vše rekvisity rokoka.