ROLNIČKY.

V pohádce to zvoní

letos jako loni.

Venku tma. Sníh, vichr duje.

Teplým krb je v chaloupce,

kde si duch náš zlato kuje

luzných vidin ve hloubce.

U babičky kolem kamen

choulíme se děti, my;

než v pohádce dí však „amen!“,

ven letíme do zimy:

Rolniček hlas slyšet z dáli.

Bože, kdo to jede k nám?

Ani jsme se nenadáli,

může to být anděl sám!

V nadějích to zvoní

letos jako loni.

Sáně jako šipka letí,

s nimi světlo – bludička.

Mráz už láme kosti dětí –

Bloud, kdo v posled nevyčká!

A děti se objímají,

k doufání se zrakem zvou:

Za chvilku snad, co teď bájí,

zulíbá je pravdou svou!

Už jsou tady! – Krásné saně

kmitly kol – v nich cizí pán

nepohled’ k nám ani maně

a juž mizí v širý lán...

Umírá to, zvoní,

letos jako loni.

Rolniček hlas stále slábne,

děti zkřehlé v síň jdou zas –:

Bájí, dum ty kouzlo vábné!

Venku jest jen noc a mráz.

Stulíme se kolem kamen,

budeme zas naslouchat

pohádkám a jejich plamen

zhřeje naší pravdy chlad.

Zvenčí zas až něco zazní –

s poselstvím rolniček hlas,

vyběhnem’ ven, staří blázni,

než to zmizí v dál kol nás.

V pohádce to zvoní,

letos jako loni.