ROLNIČKY ZVONÍ

Krajinou smutnou saně moje letí.

Rolničky zvoní, a já pláču v nich.

Když zastaví, to čas je zapomněti,

a jedou-li, mám hlavu ve dlaních.

To je můj život: zasněženou plání

kol ozářených oken divý let.

Stop dlouhou řadu uvidíš to na ní,

a nikdy žádnou, jež by vedla zpět.

Často tě cestou tyhle stopy zmatou.

Uvidíš květy, kterým lásku dej!

Tam vzplápolala moje rozkoš chatou,

tam před odchodem řek’ jsem: vzpomínej!

Krajinou smutnou saně mé se ženou.

Zastaví, jedou... Není pomoci.

Tak mnohé tělo ve pláň zasněženou

vyběhlo za mnou skřehlé do noci.

Teď bez zastávky rolničky mé zvoní.

Žádnému světlu v pláni nekynu.

Ve dlaních hlavu uháním já po ní,

na jejímž konci v sněhu zahynu.