ROLNIČKY ZVONÍ...

Spousty sněhu vrchem dolem;

mrzne, jen se jiskří kolem.

Sanice jak vyžehlena,

korba po ní v šum a let,

a v ní mladý muž a žena;

malba korby – květ a květ!

V poklusy koní

rolničky řehtavě zvoní.

Hlavou muže křepčí rozpomínky,

jak si srdce dobýval své žínky.

Byla děvče vždy jak ranní kvítí –

čistá, vonná, vábivá – jen vzíti.

Nesla se, až přecházel všem zrak,

avšak hochům bránila se – drak!

Když se přistih' světle na svém gustu,

po prvé k nim zašel na šmerkustu.

Utíkala před ním pružnou laní,

on však v jarém honu všady za ní,

až ji sevřel v náruč nezdolně.

Hoj, to měla pomlázka své žně!

A zas před statkem jí stavěl máje

nejvyšší a nejkrásnější z kraje.

Když však mněl, že k výmluvné té slávě

chová se jen vzdorně, nevšímavě,

srazil strom jí zrovna do oken,

až skla prškou sypala se ven.

Našli se zas brzy. Za neděle

přistoup' k ní a k tanci zval ji směle.

Šla. Hned poručil si hudbě – sÓlo!

A že neřídlo dost rychle kolo,

kdo se zpozdili jen mžitkou v něm,

vyklidil je okny pochvatem...

Z nozder koní jen se kouří,

a muž bičem sviští, bouří;

houká v skály, až se schvěje

ozvěnou hlas jeho zpět.

Hned si zpívá, hned se směje,

jak by byl teď jeho svět.

V poklusy koní

rolničky řehtavě zvoní.

Ženě zatulené do kožichu

myšlénky si zaskotačí v smíchu...

Jak ji z kola vyprovázel domů,

ruku tisk' a zlíbat ji chtěl k tomu,

a jak místo sklizně hubiček

zamlask' v líc mu – svižný poliček!

Jak si navlékla šat staré chůvy,

když k nim jednou přišli na námluvy;

prohlásila, na vdavky že mladá,

dupla si, všem ukázala záda;

propadla se, jak by ji vzal ďas!

Smluvčí odešli, jak přišli, zas.

A jak od oltáře po vánici

uháněli s kopce ku vesnici,

jak se zvrtly první, druhé sáně,

ostatní pak s nimi s prudké stráně,

jak se kutálely k rybníku

v smíchu mužů a v žen pokřiku...

Na koně se jíní chytá –

čabraka to stříbrem šitá.

Jíní rozmarně se klade

na vousiska mužovi,

v řasách, vlasech ženy mladé

nitkami se perel stkví.

V poklusy koní

rolničky řehtavě zvoní.

Po chvilkách zas v mysli rozvířené

muži budoucnost se v duhách klene.

Přikoupí si luka, lesy, role...

těsno v starých stájích, ve stodole...

přestaví vše – statek, kůlny, chlév,

kukle, holubníky z pestrých dřev...

Respekt vzroste ve vsi, městě, všude...

konšel, rychtář hravě z něho bude...

když se k panským úřadům dá v klusy,

servus na kozlíku sedět musí...

biskup, hrabě budou jednat s ním..

v šíř i dál pak hráti bude prim...

A to nebe modrem jásá,

pod ním září sněžná krása.

V stříbrohlavu polní klíny,

jako z křišťálu je les;

granátů šperk – řeřabiny,

pohádkou kraj mluví dnes.

V poklusy koní

rolničky řehtavě zvoní.

Ženě jiný obraz v zrak se staví.

Na dvoře zří perličky a pávy...

pro dceru vše do výbavy skládá...

léta kvapí... na výměnku přádá...

pak si někdy vnouče pohýčká –

sama však již babka šedičká...

Do dědiny korba letí.

Hrudy metá kopa dětí.

Šedi vstříc jdou otec, matka,

sněhem s nimi bílý pes.

Stromy, ploty, střechy, vrátka –

jako z cukru celá ves.

V poklusy koní

rolničky řehtavě zvoní.