Rolník.

Úrodná jsou naše role,

zdárná naše osení:

Čech i méně plodné pole

vzdělávati nelení.

Suší luhy a močály,

lada rádlem převrací,

kryje hlínou holé skály

a je v sadby obrací.

Horník zkušený zná rudu,

cení vrstvy podzemní:

rolník moudrý zná svou půdu

a co nésti může, ví.

Setby se sadbami střídá

podle zemní povahy;

pole žádoucí pak vydá

mzdu té moudré rozvahy.

Jako sadař plné růže

i na šípku vynutí:

rolník pilný pouště zmůže,

vydat plod jich přinutí.

S potěšením patří na to,

co se jemu zdařilo;

zdar ho těší víc, než zlato,

z potu jež vyprýštilo. –

A však dílo-li se daří,

nebuď pyšným, rolníku,

věda, úhona že maří

naději v okamžiku.

Ne kdo símě zaorával,

celou práci vykonal:

než kdo zrůst a časy dával,

ten vrch díla dokonal.

Koř se Tvůrci, v něho doufej

v nehodách i trampotných;

zkouší tebe: – ty nezoufej, –

on vyvede tebe z nich!