ROMÁN MLÁDÍ.

Když poprvé ji spatřil, krásnou tak,

že mimovolně zmámen, zůstal státi,

své oči vpíjel v její třpytný zrak,

vlas obdivoval, čelo jenž jí zlatí...

pak ručky jemné, nožek malý tvar,

a červeň rtíků, lící purpur temný –

a hlasu zvuk: tak sladký a tak jemný –

ta lehká chůze! – Celé její tělo

se pelem mládí nesetřeným skvělo.

Vždy denně v stejný potkali se čas,

kdy z úřadu on domů chodil městem;

již z dálky zřel ten plavý její vlas,

a zdravíval ji nesmělým tak gestem.

Na začátku vždy plaše kývla hlavou,

však později již s tváří usměvavou. –

Když pohledla mu v oči zrakem jemným,

tu líce nachem zažehly se temným...

Až dovolil si oslovit ji pak:

a mluvil nesměle... s úzkostí v hlase.

Když zářící svůj k němu vznesla zrak,

tu musila jej ihned sklopit zase. –

Za krátký čas se důvěrnými stali,

si v oči hleděli, a na sebe se smáli...

až vyznali si, co jich srdce cítí:

že společně jen mohou šťastni býti...

Když večerní se klid nad zemí nese

a hvězdy mihotavou září planou –

když větérkové modlitbu svou vanou,

tu sedávají v tichnoucím už lese.

A radují se, žvatlají jak děti:

tu vážně chvíli... brzy zase v smíchu...

a oba ví, že v posvátném tom tichu

by mohli sobě více pověděti.

Vždy úžeji se vinou, tisknou k sobě,

když v stromů korunách to zašelestí –

a oba pláčí... smějí se v to štěstí,

že sami jsou a že patří jen sobě.

Je první vášeň to, jež tryská v duši...!

On šeptá vábivá a svůdná slova,

ji k sobě tiskne, líbá znova... znova...

a oba hříchu sladkou blízkost tuší...

Když stíny hustnou, slední záblesk hasne,

tu zpátky jdou, tak těsně k sobě spjati...

On líbá vlas, jenž skráň jí bílou zlatí –

a líbá oči, ústa – ručky krásné...

Však ona bolně naň se pousměje

s výčitkou na rtu, slzou v jasném oku –

jí vzlykot slova trhá v každém kroku...

On v duši jásá, vítězstvím se směje...!

Tak plynul čas! – S ní proměna se dála:

líc pobledla a vlhnul jasný zrak –

bol seznala, jemuž se dříve smála,

a úzkosti jí stínil čelo mrak.

Ač v lásky poměru s ním stejném stála,

přec zdál se chladným, cizím být jí tak.

Jak často říci všecinko mu chtěla:

že láska jejich požehnána jest...

ač zpověď ta se na rtech jejích chvěla,

přec nemohla ji se rtů k němu snést –.

A patřila mu dosud, vším a zcela,

a věřila, že pouze jejím jest.

Až konečně, když o samotě byli,

se s pláčem vrhla v jeho náručí

a řekla: nemožno, by takto žili,

že pochybnost jí srdce umučí. –

Pak přiznala se, jak je blízkou cíli,

že plod jich lásky v květ již vypučí...

On těšil ji, jsa zmaten, vzrušen cele,

a hladil její hebký, zlatý vlas;

pak přísahu jí složil rozechvěle,

že svoji budou za kratičký čas.

Tu tiskla jej a líbala tak vřele,

a šťastnou byla, klidnou znovu zas...

Za krátký čas ji opustil a utek...!

Jej, vyděšená, dlouho hledala –.

Ji žalost bodá, srdce drásá smutek,

a sama v slzách často sedala. –

Jej vzpomínala... jeho podlý skutek,

a zoufalost jí spáti nedala.

Na dlouho zmizela...! – Však vrátila se zase –

snad bledší byla nade sníh –

žal trůnil tam, kde dřív panoval smích,

cit lásky v srdci odumřel a ztich’ –

a veta bylo po vší její kráse. –

Když vyšla ven, v náručí majíc choré dítko,

a doufala, že bude líp,

tu známých mnohý zlomyslný vtip

jí drásal hruď jak jedovatý šíp

a ničil ji, jak parno zmdlené kvítko.

Tu seznala, že pro ni není světa více,

že jeho hřích dokonal lid.

Když čest jí zloupil jeho hrubý cit,

že s hanbou v čele nemůž’ déle žít –

jeť údělem jí žalů na tisíce.

Pak modlila se dlouho... z duše hloubi...

na srdce dítko stiskla jen...

Než příští světu vzešel slunný den,

již dřímala tak sladce věčný sen – –.

Nad hrobem jejím klid se s tichem snoubí...