ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH. (I.)

Čas letnic byl a nesmírný ten dům,

v němž Karel Velký, císař západu,

byl tenkrát dvorem v jasné Paříži,

v svém městě drahém, sotva postačil,

by četných hostů pojal skvělý dav

do mramorové zdi svých nádhery.

Co králů, knížat, pánů sjelo se,

co hodnostářů církve Kristovy,

co vasalů tam, chrabrých rytířů!

Síň klenutá na sloupech z porfyru,

tak mnohých, že se lesem zdála být,

se bohatýry hustě plnila

jak mléčná dráha, bílá, hvězdami.

Však vysoko nad slavným hemžením,

na stupních z jaspisu, stál třpytně trůn

ze zlata, ze sloni a ze stříbra,

kde Karel císař v říze labutí

jak slunce zářil ve své velebě,

a dvacet stálo arcibiskupů

po jeho boku, jejichž plášťů nach

plál jako západ rudý nad sněhy.

Síň hlaholila smíchem, hovorem

a klepáním též šachů stříbrných

po šachovnicích z drahých kamenů,

jež hostům chvíli mile krátily;

však zraky mnohých v bázni hleděly

na čelo Karlovo, kde temný mrak

se sbíral, chmuřil, bouři zvěstoval.

A náhle bylo ticho hluboké,

jak o půlnoci na hřbitově kdes,

neb Karlův hlas, jsa hromu podoben,

se ozval takto v síni zvučivé:

„Bůh, který vidí srdce člověka,

Bůh, ráje král, mi svědkem nyní buď,

že prázdná pýcha z úst mých nemluví,

však lítosť velká nad tou potupou,

jež stala se, ne mně, však koruně

a žezlu, posvátným těm symbolům,

jež na okamžik třímám v rukou svých.

To velké dílo, říše západu

jež skalou jest a hradem křesťanstva,

o jehož sílu nevěřících moc

se láme jako vlna o břehy,

to velké dílo prací společnou

my budovali, krví rosili,

my všickni stejně, svatě nadšeni!

Co ztékali jsme měst, co bořili

jsme vzdorných hradů, co jsme káceli

těch trůnů pohanských! Co do prachu

též bratrů našich kleslo hrdinných,

než dokonána chrámu budova!

Teď k nebi ční. Až k mezím hispanským,

za kterými vře moře pohanské,

vše slouží Kristu, který spasil svět.

Vy všickni, králové a knížata,

vy, páni, biskupové, rytíři,

jste přišli ke mně na mé pozvání,

byste mi řekli, povždy hotovi,

že býváte se zbraně uchopit

a se mnou vítězit neb zahynout

dle vůle boží, za věc největší:

za svatý kříž, za víru Kristovu!

Vy všickni přišli jste a nechybí

než jeden z velkých říše barónů

Bóv z Egremontu, sivý bohatýr.

Proč nepřišel as? Nuže povím vám:

On pýchou šílí, modlou jest si sám!

On pohrdává světem veškerým,

a sloužit celku, hanbou se mu zdá!

To trpět nelze! Sřítí budova

se nejpevnější v prach a vlastní rum,

když zpurně sloup svou hlavou potřásá

a déle nésti nechce sklepení!

Při svatých apoštolech přísahám,

že ztrestám jej! Když Bóv nepřišel sem,

nuž navštívím jej s vojskem velikým,

hrad jeho povalím a rozkotám

a skloním hlavu jeho vztýčenou!“

Tak zahřměl Karel, síň až třásla se

a ticho bylo, ticho hluboké,

až posléz tak se ozval druhý hlas,

hlas Ajmona, vévody z Dordóny,

jenž bratra svého, Bóva, miloval

a hrozbu klidně snášet nedoved’,

ač nesouhlasil s Bóvem v této při.

Hrd vztýčil hlavu, ruku pozvedl

a řekl s pyšným na rtech úsměvem:

„Máš právo, králi, jevit nevoli,

však příliš rychle nepřísahej přec.

Bóv není zajíc, má též přátele,

a povalit jej, není dětskou hrou.“

Vstal Karel s trůnu, zrak mu zahořel,

a v hněvu svém byl jako divý lev,

a zahřměl, daleko že slyšeti

jej bylo za stěnami paláce:

„Při svatém apoštolu Jakubu,

to zní jako hrozba, pane vévodo!

Však věz, se špatnou by se potázal,

kdo na pomoc by Bóvu přispět chtěl,

kdyby rodný jeho byl to brat!

Tvůj pohled raní zrak můj, Ajmone,

jak slova tvá mou duši vzrušila,

jdi, ustup, jdi a nedráždi můj hněv!“

Kles’ na svůj trůn a Ajmon prudce vstal,

byl bled, však kliden, slova neprones’

a zvučným krokem bral se ze síně;

hrob není tišší, než ta byla síň

na okamžik, pak ale rachot byl

jak chmurné bouře vně i domu vnitř:

neb ozbrojenců tisíc sedm set

se řinčících svých zbraní chápalo

a beze slova za Ajmonem šlo,

za pánem svým, za chrabrým vévodou,

a dusot koňů hřměl a zanikal.

Pak bylo ticho zas jak po vichru,

a zabolelo srdce Karlovi,

neb temná předtucha mu šeptala

o dobách neblahých a krvavých.

„Já chybil,“ řekl tiše Némovi,

jenž, starý přítel, rádce věrný vždy,

mu blízko stál. „Ó, poraď, příteli!“

A dojat odvětil mu takto Ném:

„Zda moudře radím, nevím, to však vím,

že upřímně a z hloubi duše své,

a nebojím se říci: Králi můj,

buď shovívavým, neboť mocným jsi,

a zdá se mi, že sluší nejlépe

tam dobrota, kde síla přebývá.

A nemá člověk, chybující vždy,

být trpělivým, s námi s hříšnými,

když trpěliv jest Bůh a odpouští?

Byl’s uražen a krev ti vzkypěla,

ty přísahal’s, tu nelze couvnouti –

však nezabraňuj návrat Bóvovi,

snad kajicnému, proto k sobě přec!

Ty nezadáš si, králi, pošleš-li,

než vojnu začneš, posla v Egremont.

Ať řekne Bóvu: „Zachovejme mír

a zachovejme staré přátelství.

Tvůj vzdor jen vnutil do rukou mi zbraň,

buď mezi námi vše, jak bývalo!

Jak otci tvoji, pošli rytířů

šest set ke dvoru, sám pak navštiv mě

o vánocích a já tě pohostím,

a dobrou vůli mějme pospolu!“

Tak ať tvůj posel řekne Bóvovi,

a teprv pak, bude-li zatvrzen,

boj spravedlivý proti němu hlas.“

Tak pravil Ném, a Karel odvětil:

„Můj příteli, ty dobře radil’s mi,

však koho pošlu s takým poselstvím?

To snadná, věru, nezdá se mi věc.“

A všickni mlčeli, tu ozval se

syn Karlův, Lotár, panic spanilý,

zrak modrý měl a vlasy jako len

a jako jedle vzrůst měl ztepilý,

a dívčí jeho úsměv kouzlem byl

na tváři, plné jaré mužnosti.

„Můj otče,“ pravil s krásným ruměncem,

„smím prostřed bohatýrů ozvat se?

Smím prosbu k tobě vznášet odvážnou?

Svěř rukám mým to smíru poselství!

Buď první čin můj dílo pokoje!“

„Ne,“ zvolal Karel divně polekán,

a Lotár sklopil oči s povzdechem.

Však císař rozjímal a pravil pak:

„Ty pravdu máš, můj drahý Lotáre,

ty dobře snad u Bóva pořídíš.

Z tvých zraků duše hledí dětinná,

ta nedráždí jak mužů hrdý vzhled,

a sladký hlas tvůj přímo k srdci jde.

Jdi! Svěřuju ti dílo pokoje.

Jest skromnosť tvému věku ozdobou,

a tvému slovu rod tvůj důraz dá!“

A Lotár jel, s ním tři sta rytířů,

a všickni byli v zbroji stříbrné

na bílých koních. Nikdo netušil,

že jedou v zkázu svou, když na cestu

se dali ráno, které růžově

nad tichou nivou smavě vzcházelo.

Byl luzný máj a luka zelená

se všemi květy vonně zdobila,

a v lesích ptáci snivě zpívali

na stromech vysokých a košatých,

a sladkobolně klokot slavíka

zněl šerem hvozdů, jimiž jezdců sbor

jak metelice jasných vlasatic

se třpytně míhal; tlupou andělů

se spíše zdáli v hávech sluncových,

jimž ráje král snad svěřil radostné

a blahé jakés lidem poslání,

než smrtelníky, oni jinoši:

Tak zdobil je ne pouze roucha jas,

lesk brnění, leč duší čistota

a zraků vzlet a sladký mládí čar.

A jako vůdčí hvězda zářivá

jim stále v čele Lotár plavý jel,

z nih nejkrasší na duchu, na těle. –

Tak města mohutného dosáhli

a krásného v úrodné krajině,

jež Bóva pánem nazývalo svým,

tak přijeli před mramorové zdi,

v nichž dvorem dlíval z Egremontu pán;

hrad nádherný se v řece zrcadlil

a deset věží nad ním trčelo,

na jejichž báních bujný vítr hrál

si s korouhvemi, vítr sycený

vší vůní, kterou v sadech kořistil,

kol hradu kvetoucích jak zemský ráj.

Před palácem se Lotár zastavil;

když věžní zahřměl zvučnou fanfárou,

zdvih’ hledí své a takto zavolal:

„Ty milý vrátný, pusť nás do domu!

Jsme posli Karla, krále franckého,

a s pánem tvým jsme přišli promluvit.“

A vida blankyt v zracích mladistvých,

a bledé zlato plavých kadeří

nad bílým čelem, vrátný mimoděk

se usmál, jak když jara první den

po dlouhé zimě, vlahý, přijde k nám.

Řek’: „Vstupte, páni,“ vrata otevřel

a spustil most, a tři sta rytířů,

jim v čele Lotár, vjelo do hradu

na krásnou dlažbu dvora stinného,

a pod olivou, jež se klonila

u portálu na stupně z mramoru,

slez’ Lotár s koně. Žena Bóvova

u okna předouc, muži pravila:

„Hle, přišlo poselství a Lotár sám

je nese vám, můj pane, mladý rek.

Je Karel mocným, nezapomeňte,

a pomněte, že jste mu vasalem.

Cokoli řekne, kroťte pýchu svou,

ať nepojde nám zlo z té hrdosti,

jež snadně uchvacuje duši vám.

Mír nejsladší jest nebes lidem dar.“

Tak pravila, však Bóv se rozzlobil

a řekl temně: „Paní, jděte si!

Vám sluší vyšívati hedbávím

v své komnatě u prostřed dívek svých,

toť vaše řemeslo! Mé, třímat meč

a káceti, co v cestu staví se.“

„Mně,“ řekla, „milejší můj úkol jest.

Vy rány sázíte, já hojím je.

Však přišli hosté, povinnosť to má,

bych starala se o jich pohodlí.“

Tak mluvíc, vévodkyně povstala

a klidně, důstojně a bez hněvu,

ač drsně byl jí odpověděl muž,

se brala ze síně, v své komnatě

však tiché, plné vůně ze zahrad,

si mlčky horkou slzu utřela. –

Bóv na křesle svém seděl ze zlata

a kolem stáli jeho manové,

když Lotár vešel se svým poselstvím.

Jak úsměv nebes mladý Lotár byl,

jak zimní chmura zasmušilý Bóv.

Jen hlavou kýv’ a ani nepovstal,

když Lotár řekl, jménem císaře

že k němu přišel. Hosta nevítal,

a zaražen stál mlčky Karlův syn.

Mír posud v srdci měl, však nevole

na hladké čelo stín mu vrhala;

v tom vévodkyně v síň se vrátila,

sbor panošů ve zlatých nádobách

nes’ jasné víno, paní hradu pak

se jala slova, promluvila tak:

„Zdráv buďte, pane! Vítám upřímně

pod střechou naší posla každého,

jejž Karel posílá nám, velký král.

Vám zvláště srdce moje letí vstříc;

neb tyto ruce, pane, chovaly

vás často, když jste pacholátkem byl.

Ó, krásné doby, když jsem dlívala

u dvora vaší matky spanilé!

Žel, odešla! Však v sladkém ráji jest.

Kéž oroduje za nás před Bohem.

Je památka mi její svata vždy.“

Řkouc takto, pohár vína pozvedla

a podala jej hostu; děkoval

jí, dojat, úsměvem a poklonou

a dvorným slovem, úctu jevícím.

A vévodkyně sedla k Bóvovi

a zraky sklopila a ruce v klín

jí klesly, zrak když jeho zahlídla

tak plný chladné, příkré pohrdy.

Děl nyní Lotár: „Pane vévodo,

jak sladce zněla slova ženy té,

již Bůh vám za choť dal co odměnu

za skutky vaše v žití nejlepší!

Kéž v srdci vašem ohlas vzbudila!

Těch krásných dob, když sporů nebylo

a v domě mého otce když jste byl

host nejdražší a nejvěrnější man,

těch pomněte a vraťte nám je zas.

Ó, buďte opět, čím jste tenkrát byl!

Nuž, otec zve vás k dvoru, vévodo,

on volá vás co druha dávného

a na povstalý zapomíná spor!

Chce krásné slavit s vámi vánoce,

ty svátky teplou láskou dýšící,

tak tulné, plné jasu vnitřního.

Zář bude v domě, záře na krbu

a v duších našich bude záře též!...

Vy mlčíte... To vaše odpověď

na prosbu mou, na slova šlechetné

té ženy, před níž v úctě kořím se?“

„Vy,“ řekl Bóv, „jak dítě mluvíte,

jak žena právě, ona. Čekal jsem,

že král mi aspoň muže pošle sem.“

Nach studu přelít’ Lotárovu tvář

a vévodkyně, bledá, chýlila

se k manželu a zašeptala tak:

„Ó, kroťte se! Ó, pane, pomněte,

že Karel mocný a že jest váš král.

Co krve stála pře ta nešťastná,

již vedl s králem mocný bratr váš!

Mou prosbu slyšte, neporušte mír!“

Bóv nato drsně: „Pravím po druhé,

do komnaty své jděte; neslušno,

by žena mužům zákon dávala.

Šla vévodkyně, tiše jako stín,

a bylo, jak by anděl odešel,

a jak by šero vniklo do síně.

A Lotár hlavu zdvih’ a řekl tak:

„Já prosil vás, však takto káže král:

Ať z Egremontu pán do Paříže

se dostaví, by skládal znova hold

před trůnem mým, a šest set rytířů

ať jede s ním. Do vánoc lhůtu dám.“

Sáh’ na meč Bóv a řekl se smíchem:

„Jak blázen mluví ten, jenž mluví tak!

A kdybych nechtěl onen skládat hold?“

„Pak,“ zvolal Lotár bled a rozhorlen,

„pak běda vám, neb přijde Karel sám

a zároveň s ním vojsko nesmírné,

a povalí váš hrad a poníží

tvou hlavu v prach, ty zpupný vasale!“

„Při živém Bohu,“ zařval na to Bóv,

„že pykat budeš, chlapče přesmělý,

svou drzou řeč! U prostřed manů mých

tak se mnou mluvit odvažuješ se?

Jsi vězněm mým! Jej v pouta jímejte!“

Sto mečů na to z pochvy letělo,

ryk ohromný třás’ domu stěnami.

a Lotár zvolal: „Kdo se odváží

na císařova posla sáhnouti?“

„Já,“ zařval Bóv a zamáv’ mečem svým,

však štít svůj pozved’ přítel Lotárův,

by chránil jej, však dopad’ Bóvův meč

na čelo ochráncovo, tryskla krev,

a klesla k zemi oběť nebohá.

Tu zabědoval Lotár, zakvílel

a zvolal: „Pomsta! Zkáza Bóvovi!“

A nastal boj teď v síni nesmírný,

ke dveřím hrnuli se královští,

však Bóvův lid jim cestu tarasil

a stáli jako ostrov v peřejích

v té seči, která běsně zuřila.

Krev tekla proudem, prodírala se

pod veřejemi, tekla pomalu

po bílých stupních, lesklých z mramoru,

do průjezdu, kde žena Bóvova

a její dívky k Bohu volaly

a s velkým pláčem ruce lomily.

Lvem zdál se Lotár, proti osudu

však marný boj a osud jinochův

byl temný, chmurný, bezhvězdná jak noc:

meč Bóvův bleskem byl, ten zafičel

Lotárova hlava spanilá

na dlažbě z mozaik jak růže květ,

jejž ulomila ruka surová,

se náhle octla, bledá, bez trupu.

V těch modrých očích, sladce hledících

se ještě jednou jiskra zakmitla,

pak shasly v mraku, zkameněla tvář

a ret se zkřivil trpkým polibkem,

jejž vtlačila tam neúprosná smrt.

Žel, světlé mládí v temno zapadlo...

I srdcem Bóvovým to zatřáslo...

A bylo ticho v síni, skončen boj,

jen štkání bylo slyšet rytířů

těch nemnohých z Karlova poselství,

jež v hrozné seči ušetřila smrť.

Ti na máry teď kladli Lotára

a nikdo nebránil jim v odchodu,

a vévodkyně s nimi plakala

a posypala příkrov růžemi,

a s průvodem tím smutným městem šla

až za bránu, a slzíc hleděla

za truchlícími, až se ztráceli

na bílé cestě v lese soumračném,

kam zvuky hran je doprovázely. –

Byl Karel v mramorovém domě svém,

a shromážděn byl celý jeho dvůr,

síň voněla, neb dlažba z mozaik,

vše posypána květy, pestřila

se jako louka, větve z olivy

pach opojný a libý šířily

a růže kvetly v zlatých nádobách;

síň jasna byla sluncem radostným,

jež lilo svit svůj oken malbami

co jisker déšť a slap co duhový;

síň hovorem a smíchem zvonila –

když výkřik hrůzy vnikal v prostoru,

neb hlasem celá Paříž zaštkala,

když Lotár mrtvý slavil truchlý vjezd

do brány teď, a zvolal všechen lid:

„Ó Bóve krvavý, ať zatratí

tvou zrádnou duši spravedlivý Bůh,

neb černějšího činu nebylo

nad vraždu tvou od smrti Abela!

Co řekne Karel, král ten ubohý?

Už nemá život pro něj radostí!“

A posel vrazil zděšen do síně,

kde byla vůně, zář a veselí

a bez dechu se zrakem ztrhaným

na Karla zvolal: „Vrací se tvůj syn –

však mrtvý, pane! Posýlá jej Bóv...

trup bez hlavy, a hlavu bez trupu!“

Tu padl Karel v prostřed manů svých

na dlažbu jako pokácený dub,

byl bez smyslů a mluvit nemohl

i pak, když oči opět otevřel,

až posléz řekl, jako dítě sláb:

„Při bohu, králi lásky, raďte mi,

co činit teď, jsem zlomen bolestí...“

A všickni mlčeli, pláč dusil je,

až řekl Ném: „Pojď synu svému vstříc,

na jeho pohřeb pouze mysli teď.“

A vyšli z domu, Karel v čele jim,

a sedm set kráčelo rytířů

za králem, chvějícím se jako list.

Když uzřel máry, propuk’ v hořký pláč,

a nářek jeho divý k nebi zněl,

pak líbal syna s vášní, roztrh’ plášť

a rval si vous a vlasy, volaje:

„Buď proklet ten, kdo se mnou nepůjde

tu ztrestat zrádu, jež mi vyrvala

víc než mé srdce, víc než duši mou!“

A zase štkání jako hrozná křeč

mu bohatýrským tělem trhalo

a vlasy ježily se každému,

kdo jeho slyšel velké výkřiky,

a třikrát omdlel, než do opatství

do starého svatého Germana,

to rozkrušené mládí Lotára,

tu pyšnou naděj sladké Francie,

to vše, co Karel s něhou miloval,

na věky uložili. Po pohřbu

byl císař pošmurný a bled a něm

u svého okna stával den co den

a s krvelačným hleděl úsměvem

na zástupy, jež táhly, nesmírné,

dnem každým do Paříže se všech stran,

by přidaly se k těm, již brousili

zbraň zasvěcenou pomstě veliké.

Bóv z Egremontu též však nelenil.

Svým bratrům poslal listy závažné

a zaklínal je, by mu přispěli

na pomoc rychle proti Karlovi.

„Vám světší,“ psal, „jsou svazky pokrevní

než to, co povinností zove král.

Bůh lásku k rodným do srdce nám vpsal,

král chce nám lásku vnutit k porobě,

a pro otroctví hledá zvučných jmen.

Však shrdejme i jařmem ze zlata!“

A přišli bratři, Ajmon z Dordony

a Žirár z Rosiljónu, nesmírné

jim sledovalo vojsko v Egremont,

a v samém městě uzavřelo se.

Na věži hradu ale strážcové

v dál modrou zírali a čekali,

kdy na obzoru objeví se prach,

jenž klusem koní, krokem pěších vojsk

se povznese až k nebes blankytu.

A ráno jednou, celá obloha

když jako bledé zlato zářila

při prvních slunce smavých paprscích,

mha bílá, třpytná táhla přes lesy, –

prach byl to, který letěl před vojem,

a za nedlouho z šera jasanů

a starých buků proud se reků lil,

a vzduch se třásl surem třeštěním,

a zbraní chřest hřměl, vzdálený jak hrom.

Vstoup’ na věž Bóv a bratři jeho s ním,

když blíž a blíž se vojska valila,

a byli zasmušilí, zamlklí,

neb nejistoty chmurná, velká tíž

se na ně řítila jak balvany

a svědomí je ostře káralo.

Tu vévodkyně tiše vstoupla k nim

a řekla: „Hleďte!“ ruku vztahujíc.

A proti nim na vrchu na strmém

pod temné sosny širým vějířem

tři jezdci stáli v zbroji bohaté,

jež v slunci jako oheň hořela:

to Karel byl a Ném a Ganelon,

ten Ganelon, jenž povždy zrádcem byl

a pozděj Karla v hlubý uvrh’ žal

a celou Francii. Tam stáli teď

ti muži tři, jež propasť dělila,

ne široká, však hlubá nad míru,

od věže hradu, odkud viděli

je Bóv a jeho bratři. „Pohleďte,“

jim vévodkyně tiše šeptala,

„ó pohleďte na bledou krále tvář!

Jak schvátil jej ten nevýslovný bol!

A jeho vzhled jak jesti velebný!“

A bratři mlčeli, až promluvil

tak Ajmon, vzdychaje a zamyšlen:

„Kéž by nám nabíd’ Karel smíření!

Jest žel mi všech těch vzácných životů,

jež skosí smrt v tom velkém zápasu!

A právo není s námi docela!“

A Žirár pravil: „Karel jest náš král

a povinnost je naše vzdát mu hold.

Jen láska k bratru vnutila mi zbraň.

Jsem, Bóve, tvým, však kloním mimoděk

před Karlem hlavu.“ Bóv byl zamlklý,

však jeho ret se třásl dojmutím,

a v zraku jeho slza hořela,

neb viděl celou nyní křivdu svou,

to velké hoře viděl spáchané

ve slepém záští, a tak zašeptal:

„On odpustit mi nikdy nemůže,

a byla doba, kdy mě miloval...

O lásku jeho truchlím, mrtva je.“

A pomalu se brali bratři teď

s té věže dolů. Karel zatím stál

pod sosnou, kde mu pravil Ganelon:

„Můj králi, sloužit tobě povinnost

jest drahou mi, a věren byl jsem vždy,

dnes prosím tě o velkou odměnu:

ó žádej na mně, abych přinesl

ti hlavu prokletou, v níž zrodila

se myšlenka o vraždě Lotára.

Nech Bóvovým mě, pane, soudcem být.“

„Dík!“ zvolal král, „tu hlavu přines mi,

a za odměnu vybeř z měst si mých

to, které srdce tvé si požádá,

jen Paříž ne a Cáchy s palácem.“

Tak pravil král, nemaje tušení

o hlubé kajicnosti Bóvově.

„Tvou bude brzy hlava zrádcova,“

děl Ganelon a odjel tryskem hned,

a zůstal Karel s Némem pod stromem

a děl mu Ném, ten rádce oddaný

a povždy nakloněný k smíření:

„Jest krásné býti silným, mohutným,

neb silnému jest snadno odpouštět

a mocný může snadně smírným být,

a blahoslaven, mír kdo rozsévá.“

„Ty nechceš říci,“ Karel odvětil,

„že pomstít nemám syna svého smrt?

Ty nevíš, jaká křeč mi srdce rve.

Zde odpouštěti není možné přec?“

„Ó císaři, tak nemluv,“ pravil Ném.

„Ty víš, jak Ožier ten divoký,

jenž Dánem jest a téměř olbřímem,

ten neskrotný jak vichr severu,

přec Karlotovi, synu z krve tvé,

kdys odpustil, že zabil z bujnosti

mu jeho syna. Ovšem činil tak

na přímý boží vzkaz. Však neplatí,

byť přímý třeba nebyl, rozkaz vždy,

jejž Bůh nám ústy Spasitele dal?

Ten příběh s Ožierem u lidí

co příklad smíru v písni žije teď.

Já slyšel včera zpěv ten v ležení

a jeho ohlas stále ve mně zní.“

Děl Karel: „Věru, jsem teď zvědavý,

zpěv onen slyšet. Písně miluji,

a vzpomínám dob minulých si rád.“

Tak rozmlouvaje Karel s hory jel

a vešel v stan, jejž rozbil sobě Ném

pod košatým, vysokým jasanem,

leh’ na medvědí kůži prostřenou,

a Ném vyhledal pěvce dobrého,

a řek mu: „Chceš zazpívati mi?“

A posadil se pod strom šumící

před vlastním stanem, v němž dlel ukryt král,

a řekl: „Zazpívej mi onen zpěv,

o velkém hněvu Ožierově

a jeho smíru s králem francouzským.“

Tak pravil Ném a pěvec usedl

a ladil nástroj svůj a zamyšlen,

řek’ hlasem snivým: „Byl jsem tehdy mlád,

a bojoval jsem tenkrát s císařem,

a zraky moje vlastní viděly,

co ústa moje písní hlásají.

Však jinak jeví se mi věci dnes,

než tenkráte, když pouhým divákem

jsem tupým byl. Má duše vnořena

do svatotajných hlubin poznání,

kde pravzor skryt je všeho tvoření,

se probrala z té malé všednosti,

jež zvedajíc před zraky vlastní dlaň

dál nevidí a prostor popírá.

Zpěv pravdou vyšší jest než holý čin.

Suď o tom sám. Ty byl jsi přítomen,

když dálo se, o čem ti zazpívám.“

Tak řekl pěvec, chvilku zůstal tich,

pak hleděl kolem, kde se sbíralo

mu valně posluchačů, usmál se,

a opět vážný, začal pěti tak:

„Zpěv slyšte můj, o páni šlechetní,

jimž milostiv buď všeho ráje král,

syn Marie Panny, nebes královny,

zpěv slyšte můj o vzpouře veliké,

již Ožier podnik’, velký bohatýr,

jenž nesmírné vykonal chrabrosti

a divy hrdinství, zpěv slyšte můj

o jeho vzpouře proti císaři

a smíru, jejž mu přikázal sám Bůh.

Byl Ožier hostem jednou v paláci

u Karla císaře, jenž miloval

jej jako druha, neboť sloupem byl

a štítem říše proti pohanům.

Byl Ožier hostem a s ním jeho syn,

jenž, krásný jinoch velkých vlastností,

u Karla v přízni byl a vídal rád

král francouzský, že jeho synové

se s Bodvinetem blízko sdružili.

V čas návštěvy u Karla, Ožier

jel na lov jednou sám a Bodvinet

se synem císařovým bavil se

po celý den, s Karlotem. Stříleli

a kopím metali a o závod

na koních jeli divokých a sléz

už unaveni, v šachy zahráli.

Hráč obratný byl Ožierův syn

a třikrát vyhrál řadou po sobě,

a usmál mimoděk se Bodvinet;

tu Karlot v hněvu řek’ mu urážku.

To nesnes’ Bodvinet a ruku zdvih’,

nač Karlot vzplanuv, dýkou bodl jej,

však hlouběji než mínil, nešťastný!

Bez hlesu, mrtev, padl Bodvinet

a Karlot v pláči k němu vrhl se

a nářkem naplňoval celý dům,

v němž velké poděšení zavládlo.

Jel Ožier domů z lovu veselý,

vstříc letěl panoš mu a s pláčem řek’:

„Jest zabit syn tvůj, zabit Karlotem!“

Bez sebe vášní, vešel otec v dům

a štkaje pad’ na bledou mrtvolu

a tisíckrát ji líbal s výkřiky:

„Ó probuď se, sic zemru bolestí!“

A vešel Karel císař, v slzách byl

a řekl: „Druhu můj, ó běda nám,

tím neštěstím jsme stejně zlomeni!“

Tu Ožier se vzpřímil, divoké

mu záští plálo v zracích hrozivých

a zařval hromem: „Vraha vydej mi,

bych zardousil jej těma rukama!“

Bled couvl Karel o krok: „Utiš se,“

jej prosil zmaten, „nemine ho trest,

před soud jej postavím, jest zajatý,

však v ruce tvé jej vydat nemohu,

než rovnováhy duše nabudeš.“

Tu zšílel bolem Ožier naprosto,

za prsa popad’ Karla, zatřás’ jím

a zařval: „Spravedlnost tvoje, lež!

Tvůj purpur strhám! Stůj v své nahotě

v své ohyzdné, ty licoměrníku!“

Sto ramen hned se reka chopilo,

a vzduchem sto se zbraní míhalo,

a Karel zničen tvář si zahalil,

však zvolal: „Stůjte! Jest to moje pře!

Sám promluvím s ním! Ožiere, slyš!“

A všickni couvli, Karel ruce vztáh’

a řekl: „Pomni, že jsme přátelé!

Jak často spolu krváceli jsme

na bojištích, jak často navzájem

jsme život zachránili druhu druh!“

A přistoup’ blíž, jak by jej objat chtěl,

však Ožier zvolal: „Pykám v hodině

té proklaté, že s tebou kdy jsem byl,

a že jsem život tvůj kdy zachránil!

Dnes žízním po tvé krvi, dej mi ji,

tu, která teče v žilách Karlota!

Zub za zub dej a oko za oko!

Ty neslyšíš? Ó soudce strannický!“

Strh’ krále k zemi, vzduchem fičel meč,

jen okamžik a hlava Karlova

by vedle trupu byla ležela

na lesklé dlažbě. Nedopustil Bůh

čin neslýchaný, divý, ohavný.

Jak valný proud se mužů přítomných

hned síla vrhla proti šílenci

a odzbrojila ruku rouhavou.

A Ožier tělo svého syna vzal

a skokem dosáh’ dveří, mezi tím

co všickni kolem Karla klekali,

hold vzdávajíce klidné výsosti,

jíž potupa se tknouti nemohla,

neb z duše temenila vznešené

ta výsost pravá a ne z purpuru,

jejž byl mu s ramen strhl Ožier.

„Buď vojna mezi námi krvavá!“

teď Ožier volal, sednuv na koně,

a jednou rukou drže mrtvolu

před sebou v sedle, druhou zaťal v pěsť

a hrozil proti domu. Slyšel král

ta divá slova, hlava na prsa

mu klesla těžce, ale posléz děl:

„On utiší se, ke mně vrátí se.“ –

Však mýlil se, prch’ Ožier z Francie

a s Didierem, králem lombardským,

se spojil proti Karlu. Nemožné

už bylo omlouvati jeho bol,

a nucen, Karel, začal vojnu též.

Ó Bože můj, jak hrozně zuřila!

Tři léta trvalo, než povalil

do prachu Karel vrahy Francie,

než padl hrad, kde Ožier skrýval se,

a vpády strojil v kraje francouzské.

Byl naposled už Ožier v hradě sám,

jen jeden toliko mu zůstal druh,

druh dražší nade všechno na světě,

rek Gvielín. Ti muži obrovští

jak na ostrově čnícím z peřejí

a z vírů moře, stáli na valech

a sami čelili těm nesmírným

a chrabrým plukům Karla císaře.

Hrad ležel tak, že málo zároveň

jen lidí hnáti mohlo útokem

a jeden bod toliko přístupný

byl dobyvačům, propast bezedná

kol hradeb zela, jistá ochrana.

Na ohroženém místě Ožier

a Gvielín boj vedli bez konce.

Krev nesmývali více s rukou svých,

a ran svých ani nevšímali si,

a bez přestání rozdávali je.

Jen v neděli, když zpěvy slyšeli

a hymny při mši z dálí, z lešení,

jim odpočinek kynul sílící.

Tu klekali na baštách v modlitbě,

pak sladkému se spánku oddali

vždy po řadě druh druhem střežený.

A v pondělí zas začal znovu boj.

Na stráži Gvielín když bdělý stál,

v těch krátkých dobách, seč když přestala,

tu jedinou mu bylo potěchou

v té velké bídě, slyšet žaloby

a nářek Karlův v noční tichosti

nad padlými v tom boji vasaly.

A mezi tím, co takto střežil hrad,

druh jeho Ožier, slavný bohatýr,

mlel klidně mouku, těsto zadělal,

pec vytopil a chleba upekl

a pak jej druhu svému přinášel

a lámal jej a spolu pojedli

a bratrský dávali polibek

si oba reci věrní, při hodu

tom prostém, plném lásky dojemné.

Den černý přišel však, den poslední:

pad’ Gvielín pod mrakem oštěpů,

jenž zdola přilétl jak krupná bouř,

však síly ještě přece dosti měl,

by tekoucí své z břicha vnitřnosti

si zadržel oběma rukama

a do dvora se dovlek’, sláb a bled,

kde Ožier právě chleba kladl v pec.

Tam k nohám kles’ mu, „s Bohem!“ zašeptal,

a „Prchni, v patách je mi nepřítel!“ –

pak ještě dodal. Vzal jej Ožier

jak matka choré dítě v náruč svou

a odnes’ jej do věže, čnějící

na konci bašt. Tu zavřel za sebou –

ó, Bože můj, jak plakal Ožier!

Noc celou slyšeli jej naříkat,

i druhý den, a ticho k večeru

pak bylo ve věži, neb pohřben teď

pod těžkou deskou dřímal Gvielín,

a téměř beze smyslů, unaven

svým dlouhým nářkem, ležel Ožier

na hrobě nejdražšího přítele

a z jeho očí jako z pramene

se němé lily slze. Nad hradem

stál v bledé mlze měsíc dřímavě

v šer nyvý, tichý stromy šeptaly

kol staré věže, která vrhala

stín černý jako závoj smutečný

v té němé noci chorou zsinalosť,

a z toho temna náhle v lunný kmit

se vynořila bílá postava:

to Karlot byl ve zbroji stříbrné,

a v rouše třpytném jako padlý sníh,

byl bez přilby a paprsk měsíce

na bledý padal jeho obličej.

Klek’ před věží a ruce povznesl,

a hlasem, chvějícím se dojmutím,

tak zvolal vzhůru hlubou tišinou:

„Ó, velký reku, osamělý teď,

a truchlící nad druhem zabitým,

ó, slyš mě, Ožiere, vyslyš mě!

Jsem Karlot, tvého císaře jsem syn,

ten Karlot, jejž v tak velké zášti máš,

jíž plně zasluhuji, bohu žel,

neb syna tvého, bídný, zabil jsem!

Však, Ožiere, odpusť, promiň mi!

Já byl tak mlád a ďábel v hřích mě ved’!

A Bodvineta nechtěl zabit jsem!

Ty nevíš, co jsem prolil horkých slz

pro čin svůj zlý, jak trpce pykal jsem

skutek krvavý! Ach, odpusť mi!

Ó, zaklínám tě jménem trojice,

smiř se s mým otcem! Dost už krvavých

a lítých bojů! S otcem mým se smiř!

Své pýchy zanech, zanech vzdorů svých!

Že největší jsi v světě bohatýr,

ví každý dávno! Slávu dobývat

ti třeba není, všechnu slávu máš!

Jen jedno schází tobě: s Karlem smír!

Já mezi vámi státi nebudu.

Vlasť zanechám, svou sladkou Francii,

a jak jsem o syna tě oloupil,

tak sebe nyní trestem oloupím

o svého otce drahou přítomnosť,

o mládí své, o radosť života,

o bratry své a sestry, za moře,

do pustých končin, na poušť vydám se,

u hrobu spasitele pokleknu

a nevrátím se dříve v rodný kraj

až, odpustiv mi, sám mě zavoláš!

A bude-li tvá vůle, nevrátím

se nikdy více ve svou sladkou vlasť...“

Tak prosil Karlot, Ožier slyšel jej

a povstal od hrobu a zjevil se

na kamenném na věži pavlánu,

byl temný jako mrak a bledý byl

a zrak měl samým pláčem krvavý

a zahřměl v noc, jak bouře rachotí:

„Tak nenávidím tě, ó, Karlote,

že nesnesu tvůj pohled prokletý

a přísahám při Kristu, při Bohu,

že mstící rukou svou tě zasáhnu!“

Tak zavolal a zmizel ve věži,

a smuten Karlot vstal a odešel,

a mlčení zas bylo hluboké,

a plna vzdechů byla truchlá noc.

Když bledý úsvit nebem zašlehl,

šel Ožier v kobku, kůň kde jeho stál,

kůň jeho věrný, chrabrý Bruafór,

a řekl: „Milá, němá tváři, slyš,

teď na nás úkol čeká nesnadný.

Jak moře valný nepřátel je dav,

a přívalem tím jest nám proniknout.

Já nechvěji se. Ty se nebojíš?“

A Bruafór tak v dlažbu zahrabal,

že jiskry lítaly z ní do šera,

a zařehtal. Sed’ na něj Ožier,

kříž udělal a z pochvy vytrh’ meč.

Bez hluku věže vrata otevřel

a vyšli spolu, on a Bruafór,

na tichý dvůr. Kohouti zpívali

a hvězdy zapadaly poslední.

„Nuž pojď!“ zašeptal tiše Ožier,

a letěl Bruafór jak vichr sám

po dvoru, po mostu a z hradu v šer.

Však dusot podkov tábor probouzel,

hned tisíc mužů stálo na nohou,

a mořem mečů hnal se Bruafór.

Tak jelen neprchá, tak vlaštovka

se rychle nemíhá, jak letěl kůň

ten věrný Ožierův táborem.

Křik nesmírný, jenž povstal, nelekal

jej na okamžik, letěl, letěl dál.

Déšť na něj padal šípů, oštěpů,

však Bruafór ran nedbal, letěl dál,

krev z něho tekla, dštila, tryskala,

však Bruafór jen řehtal divoce

a neslyšel než svého pána hlas,

jenž pobádal jej k běhu dál a dál,

sám rány rozdávaje smrtelné

na všechny strany jako sběsilý

a káceje na pravo, na levo

ty, kteří v cestu se mu stavěli.

Strach z něho šel, a větší, větší vždy,

se mezi prchajícím stávala

a mezi útočníky prostora,

a slabší vždy byl křik a volání,

jež kůň za sebou slyšel rekovský.

Však neochábl proto Bruafór,

dál letěl lesem, poli, nivami,

hnal dolinou se, vrchy přelézal

řekami se brodil, neustal

až bez dechu před branou hradu stál,

v němž Ožieru oddaný žil man.

Tak Bruafórem zachráněn byl rek. –

Však Karel přišel hrad ten oblehat

a znovu začal nesmírný ten boj,

jenž končil však, jak nikdo netušil:

neb mezi tím co Karel, Ožier

a ti, kteří se k němu přidali,

krev prolévali v boji křesťanskou,

moc velkou pohan sbíral v Africe,

a jako příval, trhající hráz,

do neblahé přikvačil Francie,

v prach valil hrady, města vypálil,

a jako mračno přitáh’ za Karlem,

jenž nyní mezi vojskem pohanským

a mezi hradem, který oblehal,

jak mezi dvojím vězel požárem.

Ó, v jaké bídě Karel ocit’ se!

Jak tygři nepřátelé vítězní

se hnali na něj, lítí, z obou stran

a v neštěstí tom velkém, bezedném

ve vojště císařově výkřik zněl:

„Smír s Ožierem spása jediná!

Jest bohatýrem všech nás největším,

čiň vše, co žádá, není pomoci!“

Přec Karel váhal, příliš hrdým byl,

však Karlot obejmul mu kolena,

a pravil s pláčem: „Otče, povol jim!

I kdyby krev mou žádal, dej mu ji!

Chceš obětovat velké dílo své

tak nepatrné věci, jak jsem já?

Ó, nech mě raděj, otče, žertvou být

pro velké tvoje, božské poslání,

vždyť celá vina přece jest jen má!“

A reci, v dlouhých bojích sestárlí,

mu děli s výčitkou: „My syny své

též vedli do boje jak na jatku

a téci naše slzy neviděl’s,

když zhynuli, když osiřeli jsme!“

Tu pravil Karel, bled a rozechvěn:

„On na mně syna žádat nemůže!

Nuž, promluvím s ním, k prosbám snížím se,

snad pýchy jeho najdu přece dno!“

Dva předstoupili před hrad heroldi

a oznámili Ožierovi,

že Karel císař promluvit s ním chce.

A vyšel rek ve zbroji planoucí

a v zlatém plášti, pyšný, vznešený,

tak plný síly, plný výsosti,

že před ním couvli všickni mimoděk,

však vznešenější Karel císař byl,

jenž tiše přišel v hávu nejprostším,

však v bolu svého oděn velikosť,

pak hlavu skloniv, tak se mluvit jal:

„Při naši rozhod’ Bůh ve prospěch tvůj,

před jeho vůlí kořím tedy šíj,

a nereptám, jsem nyní v rukou tvých.

Mě nehnala do boje žádná zášť,

já proti vzpouře hájil korunu,

já v tobě odpůrníka nestíhal,

já stíhal vraha sladké Francie,

té velké matky. Teď však přišel vrah

ne pouze její, kříže přišel vrah,

slyš, kříže, na němž zemřel spasitel!

Můj Ožiere, věřit nemohu,

že pýcha tvá by velká byla tak,

že zapomněl bys, že jsi křesťanem,

na pomstu mrzkou že bys myslil jen!

Pojď s námi proti lítým pohanům,

ne mě, však víru chránit pomáhej,

a k vůli kříži, k vůli Francii

vše učiním, co na mne požádáš,

bych vyhověl tvé pomstě, zášti tvé,

a spojence si v tobě získal zas!“

Tak řekl Karel, Ožier vzpřímil se

a odpověděl: „Vydej Karlota,

po krvi jeho žízním. Vydej ho,

a půjdu s tebou zahnat pohana.“

„Ne!“ vzkřikl císař. „Vléci dítě své

na jatku? Jak to možno? Žádat Bůh

to nemůže! Ne, ne, toť nemožné!“

„Tak tedy,“ posmíval se Ožier,

„kříž miluješ a sladkou Francii?

Lež tvoje láska! Chlouba zbožnosť tvá.

Mně pomstu vyčítáš? A žádám přec

jen spravedlnost, jíž mi odpíráš!“

A k odchodu se chystal Ožier.

Hluk nesmírný se nesl k oblakům,

to lítých pohanů byl divý řev,

již chystali se znovu k útoku.

Tu Karel za plášť Ožiera vzal,

a zvolal: „Slyš! Toť hrana Francie!

Na křivdy zapomeň a zachraň ji!“

„Dej velké lásky příklad tedy sám,“

děl Ožier temně. „Důkaz nyní dej,

že nad sebe, nad vlastní rodinu,

své miluješ, jak říkáš, poslání!

Krev tvého syna víru zachrání.

Ty v čele stál jsi vždy, byl’s prvním vždy,

když česť a sláva rozdávaly se,

teď důkaz dej, že jsi tak zasloužil.“

A se všech stran zaznělo volání:

„Dej dítě své, i našich synů krev

pro tebe tekla a pro Francii!

Na tobě syna žádá tentýž Bůh,

jenž na Abramu žádal Izáka!“

Tu Karlu zdálo se, že v prsou v dví

mu srdce puklo, žalem umíral,

a jako ze sna řekl: „Nuže buď,

jak žádáte, jak žádá Ožier!“

A odkvapil, a vrh’ se na lože

ve stanu svém, a kázal, aby hned

mu syna přivedli, a beze slov

jej k srdci tisk’ a s pláčem kropil tvář

tu spanilou, ty oči sokolí

a vlasy plavé, jako luny zář.

Též Karlot mlčel, otce líbal též,

však neplakal, byl pevný jako muž.

V stan kvapil pak, kde biskup Turpin dlel,

a ze svých hříchů zpovídal se tam,

pak oděl se do roucha sněžného

a pevný, klidně otci: „Pojďme!“ děl,

a znova Karel plakal hořce tak,

že myslili, že zemře bolestí;

však přemohl se, syna posléz vzal

za ruku bílou jako růže květ

a vyšel s ním, a zdál se hrdým tak

a pevným, že by nikdo nebyl řek’,

jak plakat uměl a jak naříkat.

Když vyšel Ožier s mečem před svůj hrad

a hrozný jako požár v prostřed stál

i reků Karlových i manů svých,

řek’ císař hrdě: „Ejhle, obět tvá,

nuž ukoj tedy žízeň v krvi té!

Buď katanem ty, jenž jsi rekem byl!“

Však s divým výkřikem když Ožier

se k místu hnal, kde Karlot tiše stál,

tu zachvátila bolest císaře,

a vzkřikl v úzkosti až smrtelné:

„Slyš, Ožiere! Ne, to nemůž být!

Ó, nech mi mého syna, ušetř ho!

Ó, přistup k tomu, bych jej vykoupil!

Vem celé Flandry, Burgund, tři sta měst!

Však nevyrvi mi srdce za živa!

Tak posud žádný člověk netrpěl!

Což nemá nenávisť tvá žádnou mez?

A co jsem tobě, ďáble, učinil?“

A Karlot klek’ a řekl: „Nežebrám

o život svůj, já nejsem zbabělým!

O slitování s otcem prosím jen,

ó, vezmi výkupné, jež podává!

Tvým manem budu, sluhou budu tvým,

neb do vyhnanství půjdu, chceš-li tak!“

„Chci tvoji krev! „řekl temně Ožier.

Vstal Karlot, kolem zřel a řekl pak:

„Což není nikdo, kdo by uprosit

to srdce dovedl, to kamenné?

Což nikdo tolik lásky nechová

pro mého otce, aby nalezl

slov několik ve prospěch obou nás?“

Tu na sta mužů kleklo do prachu

a štkání bylo slyšet daleko

a pláč a nářek, ruce vznášeli

a k prosbě spínali. Však něm a hrd

stál temný rek. Tu hnul se starý Ném

a klekl k nohám Ožierovým

a sklonil hlavu bílou jako sníh

a řekl mu: „Ve jménu Božím slyš!

Ty někdy odpovíš za tento čin

před soudem hrozným. Karla ponížil’s

a v Karlu Francii a křesťanství.

Sám tedy pros, by Bůh ti odpustil.

Hleď, jsi-li pyšný, pýchu ukojíš.

Sám otrokem ti budu do smrti,

já, zrozen v pyšném trůnu sousedství.

Své země, města, hrady tobě dám,

ó, smiř se s Karlem! Odpusť Karlotu!

Hleď, reci dnes tě všickni milují,

však spácháš-li tu vraždu ohavnou,

pak nenávidět všickni budou tě!

Ó, pomni přec, že Kristus na kříži

svým nepřátelům smrt svou odpouštěl!

Ó, jménem jeho, odpusť Karlotu!“

„Ne,“ řekl Ožier, „nechci! Nemohu!

I kdybych chtěl, mne víže přísaha!“

A bylo ticho, ticho hrobové,

a Ožier Karlota jal za ruku,

tu zastřel pláštěm Karel bledou tvář,

a Karlot zbled’ a hrůzou zachvěl se

a mimoděk couv’ k otci o krok blíž

a slzy z oči nyní tekly mu,

neb krásného mu bylo mládí žel.

Sám Ožier byl chvíli zaražen,

a Karel z pláště tvář zas vynořil

a vykřik’ náhle v hrozné úzkosti

a pološílen: „Nech mi dítě mé,

ve jménu Boha, který stvořil nás!“

Vztek Ožiera pojal, za vlasy

svou obět schvátil, fičel vzduchem meč,

a výkřik tisíc úst až k nebi zněl, –

tu zdálo se, že s nebe spadl blesk

a oslněn byl zrak všech přítomných,

a svatá jakás hrůza zmocnila

se srdcí všech, a pak když prohledli,

tu viděli, že jinoch krásný stál

po boku Karlota, že Ožier

byl pustil meč... To anděl boží byl

ve zbroji z démantů, ten pravil tak:

„Ty nedotkneš se toho dítěte!

Bůh všemohoucí zakazuje ti!

Dej ránu mu, neb tys tak přísahal

ó, pošetilý! A teď vzhůru hleď!“

Zrak pozved Ožier a zazářil,

neb vidinu měl ráje božího,

a syna svého v slávě viděl tam,

jak s blaženými kráčel zahradou...

A anděl opět pravil: „Ozbroj se!

Nuž, do boje, kde sláva čeká tě!“

Pak zmizel anděl, Ožier zachvěl se

a bylo mu, jak by se probouzel,

pak náhle ruku vztáh’ a udeřil,

ne příliš silně, v prsa Karlota,

by vyplnil svou danou přísahu,

že mstící rukou juna zasáhne,

pak klekl před Karlem a pravil tak:

„Ó, odpusť mi! Ach, já byl šíleným!

Ty nemůžeš mě více milovat!“

Do náruče si padli, nesmírný

zněl k neb hluk, volání radostné.

A v tentýž den byl pohan pokořen,

a novou slávou ozářen byl kříž.

Tak Ožierův končil, páni, hněv,

a píseň moje u konce je též.

Kéž líbila se! Budiž s vámi Bůh!“

A sotva dořek’ pěvec slova ta,

když koltru stanu císař pozvedl,

a zlatý řetěz mlčky s hrdla sňal

a podal pěvci s velkým dojmutím

„Dík,“ řekl pak, „tvá píseň vzpomínek

v mé duši celé moře vzbuzuje,

ji naplňuje touhou po míru.

Bůh svědkem mým, že prolévati krev

mi hrůzou vždy... Však osud posadil

mě na soudcovskou světa stolici

a vnutil v ruce moje práva meč!“

Tak Karel děl a zvolal udiven

Ném takto, stíniv rukou oči své:

„Kéž zrak mě neklame! Ó, pane, hleď

a postavu tu v smutek oděnou!

Toť z Egremontu paní, jakť jsem živ!“

A ke Karlovi přistoupila v tom,

a klekla před ním, žena Bóvova

a vznesla ruce, takto volajíc:

„Buď velkým, pane, velkým jako Bůh!

Ó odpusť tomu, jenž byl křivdil ti!

Na kolenou já uprosila jej!

Bóv chce ti holdovati, císaři,

i jeho bratři! Vyřkni slovo smír!

Na kříži Kristus vrahům odpustil.

Rci slovo jen, a v pochvách zůstanou

ty meče všecky, hříšně lačnící

po krvi křesťanské a bratrské!

Buď velkým, Karle, velkým jako Bůh!“

Ném zvolal pohnut „Mluví z ní Bůh sám.

On posílá ji v okamžiku tom,

kdy srdce tvoje k smíru kloní se,

když vnikl zpěv do hlubin duše tvé

a snivý čar když vládne nitrem tvým!“

Stál Karel chvilku mlčky, sklonil pak

se k vévodkyni, podal ruku jí

a pomáhal jí vstávat ze země

a řekl pak: „Kdo dá mi záruku,

že upřímně chce Bóv se podrobit?“

A sotva dořek’, když se ozval hlas:

„Bóv sám, můj pane, Bóv dá záruku!“

A ejhle, Bóv a bratr Ajmon též

i Žirár stáli nyní před králem,

zbraň neměli, a hlavy v pokoře

na prsa chýlili, a každý z nich

měl v ruce olivovou ratolest.

A klekli na zem, Bóv pak zvolal tak:

„V tvou ruku vydal jsem se v důvěře!

Trest patří mně, i smrť, to přiznávám,

Mé bratry ale šetřiž, many své!

Jich celý zločin láska ke mně jest!“

Byl Karel bledý jako z mramoru,

pak krok učinil, objal Ajmona,

pak Žirára, pak stál a zachvěl se,

šel k Bóvovi, a zas se zastavil

tvář odvrátiv a: „Synu!“ zašeptal,

„můj Lotare, můj sladký Lotare!“

A těžký, těžký vedl v srdci boj.

Však posléz zved’ i Bóva, objal jej

a řekl: „Odpouštím..“ však na zem kles’

a ležel jako mrtvý... Táborem

se bleskem zvěst o smíru roznesla

a radování bylo nesmírné.

Však císař toho ještě velel dne,

by vojsko jeho zpět se hnulo zas,

a nyní kliden Bóva, Žirára

zval ku dvoru, k té velké slavnosti,

jež měla hodem toho smíru být,

a Ajmonovi pravil laskavě:

„Ty nejmilejším budeš hostem mým,

své syny přiveď s sebou, spanilí

prý reci jsou, ti mladí orlové,

a v stáří teď, kdy možno pasovat

je na rytíře.“ Ajmon odvětil:

„Mně čtyři syny žena zrodila –

a čtyřnásob já tedy šťasten jsem,

neb čtyři lvy ti mohu přivésti,

by sloužili ti věrně. Nechtěl jsem

je přivádět pod střechu bratrovu,

neb nechtěl jsem, by zbraně pozvedli

v tom boji, který přec jen vzpourou byl.“

A Karel usmál se a odvětil:

„Já miluji ty čtyři tvoje lvy!

A budou mi jak rodní synové.

Můj pozdrav jim a vévodkyni též!“

Pak rozloučil se Karel se všemi,

a Bóv i Žirár, Ajmon s průvodem

jej doprovázeli až za lesy,

a vraceli se spolu, u řeky

pak loučili se též a odjeli

na hrad svůj každý s četným vojskem svým.

Sám s několika druhy hvozdem teď

jel z Egremontu Bóv až k večeru

a viděl čnít nad stromy hrad už svůj,

když náhle jezdců dav se vyřítil

ze stínu jako z hloubi jeskyně

a hlas se ozval, takto volaje:

„Stůj, nectný vrahu, Bóve prokletý!

Teď poslední tvá přišla hodina!

Krev Lotarova žádá tvoji krev!“

„Kdo jsi?“ řekl Bóv, „jenž drze mluvíš tak?

Smír učinil jsem s Karlem císařem,

a nikdo nemá práva trestati

to, co mi velkodušně prominul.“

„Jsem Ganelon,“ řek’ jezdec, pozvedl

své hledí a pak dodal: „Hlavu tvou

že přinesu, jsem Karlu přísahal,

tas tedy meč a braň se, neváhej!“

„Mír uzavřel jsem s Karlem,“ pravil Bóv,

„a proto bojovati nemohu

teď proti tobě, an jsi jeho man.“

„O žádném smíru nevím,“ Ganelon

řek’ s pohrdlivým smíchem Bóvovi,

„den celý čekám v lese na tebe,

a nemám chuť jet nyní v ležení,

bych přesvědčil se, pravdu mluvíš-li.“

Tu vzplanul Bóv a řekl v nevoli:

„Vždy byl jsi plný jedu závisti,

a proti mně tvé záští staré jest,

ty dobře víš, že pravdu mluvím vždy,

ty dobře víš, že uzavřen je smír!

Já vyzývám tě tedy na souboj!

Však ne v tom temném hvozdě, u dvora

před samým Karlem, neboť bojovat

teď proti tobě, věru, nemohu...!

Jsi jeho man, a smíru polibek

je posud teplý, zde na tváři mé.“

„Nuž, tedy zhyň, když bránit nechceš se!“

řek Ganelon a Bóva udeřil

tak silně v prsa, rek že s koně kles’,

a mezitím, co s velkým pokřikem

se druzi jeho k boji chystali,

blesk olbřímého meče zamihl:

sťal rázem hlavu Bóvu Ganelon,

a drže za vlasy ji do výše,

do noci hnal se s divým výkřikem.

Trup zvedli druzi, s nářkem velikým

jej nesli v Egremont a do síně

jej položili tam, kde sedával

vždy u krbu ve křesle hlubokém,

a celým hradem výkřik hrůzy zněl,

a vévodkyně vidouc bez hlavy

ten těžký trup a linoucí se krev,

hlas zvedla k Bohu, v hlubé žalosti

tak volajíc: „Bůh zatrať v hněvu svém

na věky toho, kdo to učinil!

Ó, běda tobě, králi francouzský,

proč takou zradu kdy jsi dopustil?

Proč takový jsi způsobil mi žal?

Proč zašlapal jsi smíru semeno

v prach krvavý! Ó, zlá ti vzejde žeň!“

Tak žalovala vdova v bolu svém,

a mezi tím, co v rakev kladla trup,

a pochovala v hrobce kamenné,

jel do Paříže zrádce Ganelon

a objevil se v síni, na trůnu

kde seděl právě Karel v slávě své,

a stoje na prahu plášť rozevřel

a zsinalou zved’ hlavu Bóvovu

a potřásl jí proti Karlovi

a zvolal: „Králi, pomstěn Lotár tvůj!“

A Karel jako zkamenělý byl

a bylo v síni ticho hluboké

neb hrůzou oněměli přítomní

a Karel děl, jak v hlubé vidině:

„Proč, Ganelone, to’s mi učinil?

To černý pro mou celou říš byl den,

v němž srazil jsi tu hlavu nešťastnou!“

Tak Karel děl a napustiti dal

tu bledou hlavu drahým balšámem

a poslal ji pak vdově ku pohřbu

a napsal list, v němž děl jí: „Přísahám,

že vinen nejsem na té proradě!“

A zavřel král se, truchle hluboce,

vnitř svého domu. Avšak vázán jsa

svým daným slovem, nemoh’ odepřít

přec Ganelonu slíbenou mu mzdu,

a jedním hlasem řekla celá zem:

„Zlou zradu spáchal Karel na Bóvu.“