ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH. (II.)

Čas minul, vánoce se blížily,

a Ajmon řekl ženě: „Pojedu

teď do Paříže, slovu dostojím,

vy, paní, smutek tedy odložte

a tiše modlete se za duši,

za hříšnou mého bratra.“ Pozvedla

zrak vévodkyně na něj pátravý,

tvář její tichou radosť jevila

a řekla: „Moudře, pane, jednáte,

že zapomínáte, co stalo se,

vždyť: ,Pomsta má jest!‘ praví Hospodin.“

A děkovala Bohu v nitru svém,

že manžel její neporuší mír.

Pak oba šli do síně vysoké,

kde čtyři synové jich bydleli.

Ti seděli při ohně plápolu

a šípy strojili, neb velký lov

na druhý den byl určen. V soumraku

při rudé záři hlavní ohromných,

jež praskaly ve krbu kamenném,

se každý z nich zdál obrem, na lících

však jejich, na spanilých, jako pel

čar mládí dlel a v očích hvězdně plál

stud panický a snivý jakýs vzlet,

jenž krásně mírnil sílu kypící

a obry v bohatýry změňoval.

Na prahu Ajmon s ženou chvíli stál,

na syny dívali se s úsměvem,

hrd Ajmon byl a matka dojata,

když takto na ně mlčky patřili,

na ráznosť jejich tváří, lahodu,

když hovor jejich milý slyšeli,

ty hlasy silné a tak sladké přec,

ta hromná slova s prostým obsahem.

A vešli v síň pak šťastní rodiče,

a sedli k ohni, načež vesele

děl Ajmon: „Děti, slyšte novinu!

My k císaři se dáme na cestu,

sám pasovat na rytíře vás chce.

Já slíbil mu, jak víte, návštěvu.“

Tak řekl Ajmon. Ryšar, nejmladší,

sprásk’ ruce v radosti, a zvolal: „Dík!“

a po něm Gišar, o rok starší jen,

jenž jednu duši s mladším bratrem měl.

Však Alár, jejich starší, zůstal něm

a hleděl na Renalda, nejstarší

jenž jich byl všech a pro něhož svou krev

by v každé chvíli rád byl proléval.

Něm zůstal Alár, neboť zahlédl

na čele Renaldově temný stín.

„Jak?“ řekl posléz Renald, „otče, jak?

ty do Paříže jedeš k císaři?

A rozumím ti dobře? Jdeš co host?

Smrt bratra tvého zapomenuta?

Ty dlouho mlčel’s o té návštěvě.

Tvou zamlklost jsem jinak vykládal,

já doufal, že co mstitel pojedeš.“

„Mlč!“ rozhorlil se Ajmon. „Odvážný,

chceš poučovat mě, co činit mám?“

„Když pamět tvoje chábne,“ Renald řek’

a sklopiv oči tlumil chvějný hlas,

„tu povinnost mi káže přispět jí.“

Hněv náhlý schvátil prudce Ajmona,

a pozdvih’ ruku proti Renaldu;

ten vztýčil se a pěstě zatínal,

měl blesky v zracích, v tváři studu nach,

však matčin zrak když krotký zahlédl,

hned svěsil hlavu v pokoře a děl:

„Dle vůle tvé se staniž, otče můj!

Ty pánem jsi a vládneš v domě svém.“

A Ajmon řekl, nyní kliden též:

„Vím, Karel že na vraždě nevinen.

Již dost těch sporů divých, neblahých.“

A Renald na to: „Karla miluji

a vím, že králem jest, já jeho man,

a povinnosť nás všech, mu sloužiti.

Však slepě ne. On povinnosť má též,

ať plní svou, když klade nároky

na naši, otče. Díš, že nevinen

na vraždě mého strýce Bóva jest.

Proč netresce však zrádce bídného?

To žádati přec naše právo jest?

Kdo spolčuje se s nepřítelem mým,

zda přítelem mým může nazván být?

Já slyšel velký nářek tety své,

té tiché, ušlechtilé, neblahé

a její křivda hněte duši mou

a spát mi nedá. Avšak povinnosť

má káže mi, bych poslech’ především

vás, otče můj, a proto pomlčím

a půjdu s vámi k dvoru, chcete-li:

Vždyť pře ta jesti vaší, rozhodnout,

vám sluší jen, a nám, se podrobit.“

Na tváři matky tichý úsměv byl,

a řekla: „Moudře mluvíš, synu můj,

a spokojen je s tebou otec tvůj.“

A ráno starostlivě hledala

ve hloubi těžkých z dubu skříní svých

kment nejjemnější, drahý hedváb též

a staré skvosty pětkrát zděděné,

by syny ustrojila důstojně

a vypravila na dvůr císařský,

a krásné zbraně Ajmon dával jim

a jako děti těšil je ten lesk;

jen Renald jediný z nich lhostejně

se díval na tu velkou nádheru

a řekl bratrům: „Vše to marnost jest

mě jedno těší jen, můj bílý kůň,

můj věrný Bajár, drahý přítel můj.“

A zamyslil se, vzpomínaje dne,

kdy jeho stal se Bajár, milý kůň.

To v letě bylo jednou, v ardenských

když bloudil lesích. Všecek unaven

leh’ utrmácen v trávu květnatou,

by zdříml na chvilku. V tom před sebou

ve stínu buků muže uviděl,

jenž koně vedl, by ho napájel.

Měl komoň hlavu listím věnčenou

a hřívu lesním kvítím propletlou

a z planých růží bílá kytice

mu s čela visela a šedý pták

po boku letěl mu jak věrný druh

a zpíval snivou píseň líbeznou.

Muž, jenž ho vedl, mladý, sličný byl,

zrak jeho temný hluboký měl čar,

kdo v něj se zahléd’, nemoh’ odvrátit

už vlastní zrak, a úsměv, který dlel

mu na rtech, tak byl plný záhady,

že rázem k sobě zájem připoutal,

roj budiv neurčitých otázek.

Muž mladý ten pozdravil Renalda,

ved’ koně blíže, na kraj strumene

a řekl pak: „Pij, milý Bajáre.“

Zrak Renaldův se nyní mimoděk

od muže obracoval ke koni:

Byl velký, silný, nepatrný však,

a hlava jeho příliš veliká,

a nohy příliš těžké zdály se,

však oči jeho vida výmluvné,

se Renald podivil a vykřikl:

„Při živém Bohu, nikdy neviděl

jsem podobného cos! Ta němá tvář

má nesmrtelnou duši jako já!

V té hlavě rozum vězí! Mnohem víc!

Cit lidský přebývá v tom stvoření!“

„Je Bajár bohatýr jak ty a já,“

řek’ cizí muž, „a něžný, dobrý jest,

a moudrý, jako z lidí málo kdo.

Jen mluva schází mu.“ A Renald vstal

a nemohl se více odloučit

od toho koně, stále hladil jej,

a líbal ho a kůň se očima

naň usmíval, a Renald pravil tak:

„Jsemť Renald, nejstarší syn Ajmonův,

můj otec vévodou jest slaveným,

je bohatý a štědrý nad míru.

Rci, jakou cenu žádáš za koně?“

Muž cizí jal jej živě za ruku

a řekl: „Zdráv buď, milý bratranče!

Kůň není na prodej, však dám ti ho,

sám je-li srozuměn.“ A tázavě

se na Bajára podíval a oř

hráb’ do mechu a hlavou přikývl

a vedle Renalda se postavil,

jak říci by mu chtěl: „Nuž, vezmi mě!“

Rek mladý, Renald, vykřik’ radostí,

pak ale řekl: „Jak to záhadné,

že Bajár lidské řeči rozumí!

Však záhadnější, že tak snadně se

s tím drahým tvorem loučit dovedeš!

A proč jsi bratrancem mne nazýval?“

„Vše vysvětlím ti,“ řekl cizí muž.

A sednuv do mechu, tak rozprávěl:

„Je plna divů velká příroda,

dno hlubých záhad jedině zná Bůh.

Tvor každý béře z jeho moci vznik,

a druhů tvorstva řada delší jest,

než obyčejně hádá smrtelník.

Ne pouze člověk, zvíře, rostlina

a nerost stupnice jsou života,

je tvarů víc, než myslit dovedem...

slyšel’s matku svou neb chůvu snad

o fejách vyprávěti při ohni

za dlouhých zimních večerů, když mráz

a vichr lámal v lesích snětí spleť?

Snad nevěříš, že feje vskutku jsou,

neb pochyba jest lidem vrozena,

však pravím ti, že v lesích ardenských

skryt jedna má, hluboce v houštinách,

kam cesty nevedou, skryt bezpečný,

na louce v letě v zimě zelené,

kam vítr nevnikne, ni mráz, ni sníh.

Tam stojí její zámek z oblaků,

tam jasně sedm pěje strumenů,

tam plané růže kvetou celý rok.

Ty jméno její slyšel’s zajisté,

ať v jsoucnost její věříš nebo ne.

O Oriandě mluvím. Spanilá

je jako máj ve věčném mládí svém.

Jest květinou, jež sladce zpívat zná,

jest jako bílý oblak plující

a každý její pohled deštěm hvězd.

Toť její obraz. Nyní dále slyš:

Bóv, mladý ještě, smělý, krásný rek,

ji potkal ve hvozdě a lásky čar

jej schvátil bleskem, schvátil také ji.

Bóv soumračným ji lesem sledoval,

zář jejích rouch, jak duha měsíční,

se tmání míhala a vedla jej,

a sekaje si cestu mečem svým

Bóv pronikl k samému obydlí

a celý rok žil v zámku z oblaků

na louce květnaté, kde strumeny

a slavíci o závod zpívají.

Pak odešel, neb toužil, smrtelník,

zas po lidech... Jsemť jeho, její syn

a jmenuji se Malgis. Bratrancem

tě proto zovu, a že právem tak,

teď nahlížíš. Nuž, a že rekem jsem,

to dokázal jsem v boji s nestvůrou,

jež dlouho koně toho, Bajára,

ve sluji věznila. Já zabil ji.

Že Bajára ti dávám, prosté jest.

Ty rekem budeš velkým, slaveným,

to na čele ti psáno, Renalde,

a proto rekovský ti budiž oř.

Já sílu mám i nadšení jak ty,

však bojovati, prolévati krev,

se příčí mi. Jsem člověk jako ty

neb otec můj byl mužem smrtelným,

však duše moje víc po matce je,

a feja spíše duši květů má

než člověka. Já dumu miluji

a badání o věčných záhadách,

sen dražší mi, než meče mávání.

Měj tedy koně. Já jdu v samotu,

a tehdy pouze k tobě přijdu zas,

až pomoci mé třeba bude ti...“

Tak pravil Malgis, rukou vlídně kýv’,

a temným hvězdně zrakem zazářil

a vděkuplná jeho postava,

tak ztepilá jak mladé jedle peň

a luzná jako v květu růže keř,

se stromy míhala a zmizela,

než překvapený Renald dovedl

svůj dík a city halit v roucho slov.

Jak sen byl přišel Malgis spanilý,

jak zjev byl zmizel. Bajár, bílý kůň,

však důkazem byl, že se dálo vše

ve skutečnosti a že nešálil

klam Renalda. A koně odvedl

a od té doby byl mu jako druh.

A na to vše teď Renald vzpomínal,

když do Paříže s otcem odjet měl

a s bratry svými na dvůr královský,

a slovo Malgise, že napsáno

na jeho čele, rek že slavený

a velký z něho bude, vznítilo

mu v srdci cos jak touhu po činech,

a zdálo se mu, čas že blíží se,

kdy vyplní se ono proroctví.

Byl Karel v celé slávě tenkráte

v svém paláci, kdy Ajmon přišel tam

a jeho synové. Měl korunu

na sněžných vlasech, seděl na trůnu,

šest králů stálo kolem v purpuru

a třináct v mitrách arcibiskupů,

meč v rukou říšský třímal Ožier

a Ném měl v dlani říšské jablko.

Když vešel Ajmon v zlatoskvoucí síň

a za ním krásní jeho synové,

hlas radostný šel dvorem veškerým,

a Ajmon přímo k trůnu přikročil

a řekl králi: „Ejhle, děti mé!

Jsou chrabří, pane; budete-li chtít,

pak věrně sloužit vezdy budou vám!“

A všecky čtyři na to poklekly

tu děti Ajmonovy před trůnem

a stříbro jejich zbraní zvonilo

a skromnost ruměncem jim hořela

na tvářích spanilých, a radostně

řek’ Karel: „Buďte vítán, Ajmone,

a blahoslavena buď hodina,

kdy spanilé ty reky zrodila

vám žena vaše, ctnostné choti vzor!“

A povstal s trůnu, sešel se stupňů

a pojav Renalda za ruku, zved’

jej klečícího, třikrát na ústa

jej něžně políbil a řekl pak:

„Mé děti, udělám z vás rytíře

a brnění vám dám a přílbice

vše posázené drahým kamením,

a štíty, na nichž vyobrazen lev!“

A na to objal taktéž Alára

a Gišára a posléz Ryšára

všickni vele byli veselí

celý večer a po celou noc.

A druhý den při prvním svítání

v síň vešel Karel, vlastní rukou svou

sám připnul Renaldovi přílbici

a Ožier ho mečem opásal

a Ném mu připnul zlaté ostruhy.

Pak přivedli mu koně Bajára

a u řeky teď bylo sedání,

při kterém Renald slavil vítězství

tak skvělá, velká, po celý že den

jen jeho jméno bylo na všech rtech

a bratří jeho byli důstojni,

by slávu s ním v těch bojích sdíleli.

Ten samý den je císař pasoval

na rytíře a večer při kvasu

byl Renald císařovi číšníkem

a Alár zlaté mísy přinášel

a Gišár s Ryšárem chléb krájeli

mu při stolu. A Ajmon šťasten byl

a pravil Renaldovi po tichu:

„Nuž lituješ, že jel jsi ku dvoru?“

A Renald usmál se; v tom padl stín

na čisté jeho čelo: Ganelon

šel hrdě síní, měřil k císaři,

jenž jal se přátelsky s ním rozmlouvat.

Tu zaskříp’ Renald zuby, otce jal

za ruku pevně, zbled’ a zašeptal:

„Na prstech jeho lpí krev Bóvova

a císař přec je drží v ruce své –“

„Mlč!“ řekl Ajmon, „pře ta není tvou!

Když mlčím já, jak smíš se ozvat ty?

Zas musím v pamět tvou to přivádět?“

Tu svěsil Renald hlavu. Odejít

chtěl ze síně, však nastal právě ruch,

neb odklízeli stoly po kvasu

a přinášeli spoustu šachovnic

pro kratochvíl a Karlův příbuzný,

jenž Bertoletem slul, se objevil,

jun chrabrý, ale pyšný nad míru,

a přímo k Renaldovi přikročil,

jejž nenáviděl pro ta vítězství

dnes ráno v turnaji a pro přízeň,

již Ajmonovým synům štědře tak

byl Karel jevil. Plný závisti

stál proti Renaldovi Bertolet

a pravil s úsměvem: „Chceš dokázat,

že vtipem svým tak umíš vítězit

jak zbraní svou? Pak se mnou v šachy hrej.“

Kyv’ Renald hlavou. On a Bertolet

si na to sedli ke hře osudné

za šachovnici z jasna křišťálu,

tak velké, těžké jako pavéza,

a začli hrát. Měl jasný Renald um

a klidným byl a brzo klonilo

se k němu vítězství, a Bertolet

tak plný zlosti, plný hněvu byl,

neb zvyklým byl vždy ve hře čeliti,

že šachovnicí pohnul, padaly

tu šachy v pravo, v levo. Usmál se

jen Renald poněkud, však Bertolet,

lhář závistivý, zvolal nestoudně:

„Ó hanba tobě, lstivý Renalde,

ty šachovnicí pohnul’s vědomě,

neb cítil jsi, že budu vítězem!“

A Renald řekl, hněv svůj potlačiv:

„Sám šachovnicí hnul’s, ty mýlíš se!

a pokládám, že o tom nevíš sám!

Však hádky nech, a znova začneme!“

„Ne!“ vzkřik Bertolet. „Já nehraju,

neb s tebou hráti není důstojné!“

Tu vzplanul Renald, ruku pozdvihl,

však zdržel se, v tom ale Bertolet

ho nožem bod’, až vytryskla mu krev,

a zvolal hrdě: „To na památku,

že’s ruku zdvih’, tak zapomenuv se,

když příbuznému krále stál jsi v tvář!“

Síň celá točila se s Renaldem,

Sáh’ po zbrani, v tom setkal Karlův zrak

se s jeho zrakem divým; zdálo se,

že císař hleděl na něj tázavě.

Hněv znova s tíží Renald skrotil svůj,

a schýliv hlavu spěchal k císaři

a pravil: „Pane, popřej sluchu mi!

Jsem zneuctěn! Byl to tvůj příbuzný,

jenž urazil mě. Z úcty k tobě však

já nemstil se. Suď, pane, nad námi.“

Však Karel neslyšel jej, rozmlouval

o důležité věci s Turpinem,

a zasmál hlasitě se Bertolet.

Tu slep byl Renald vášní nezkrotnou,

a zvyklý, někdy otce zatáhnout

za roucho v horlivosti, zapomněl

na dvorský mrav, na úctu povinnou,

a trhl Karla za plášť volaje:

„Tvůj příbuzný mě, pane, urazil!

Buď slyš mě, nebo sám svou pomstím čest!“

Tak vzkřikl Renald, císař rozhorlen

mu řekl; „Chlapče! Jak jsi odvážný!“

„Své právo žádat není odvážnost,“

děl hrdě Renald, „ztrestej vinníka!“

Tu šleh’ jej Karel rukavicí svou,

ač lehce jen jak otec dítě své,

a Bertolet se zasmál podruhé.

Hněv šílený zachvátil Renalda,

a zařval jako lev, že celá síň

se zatřásla a ticho nastalo

jak ve hrobě, a Renald zvolal tak:

„Buď hanba ti, ty zpupný císaři!

Jsmeť všickni tobě rovni, v síni té,

a velkým jsi jen proto, uznej to,

že vznášejí tě jiných ramena!

Jsme otroci tví? Jsme snad tvoji psi,

že brzy hladíš nás a kopeš zas?

A rodina tvá šlapat po nás smí?

O Bertoletu ani nemluvím!

Však jiný účet s tebou, Karle, mám!

Krev mého strýce není pomstěna!

Když mému otci mlčet líbí se,

toť jeho věc. Já žádám odvetu!“

A Karel děl: „Jej v pouta jímejte! –

Ó jakou zmíj’ já na svém srdci hřál!“

Však Renald vzkřikl: „Ještě počkejte;

dřív než mi ruce pouty svážete,

zde vyrovnám se s tímto bídníkem.

Král trestat nechce, potrestám jej sám!“

Tak zvolav šachovníci z křišťalu

jal, mocným vzmachem zdvihl vysoko

ji do vzduchu a mrštil na hlavu

ji celou silou Bertoletovi.

Kles’ nešťastný a mozek, temná krev

mu z lebky vylítly a třísnily

sloup z mramoru a dlažbu z mozaik.

A Karel vzkřikl hněvem bez sebe

a lítostí: „Jej usmrťte mi hned!

Jen jeho krev mi zadost učiní!“

Tu bratři Renaldovi tasili

zbraň bleskem z pochvy, by jej chránili,

a povstal boj, neb mnoho přítomných

se k Ajmonovým synům přidalo,

již v prostřed ryku stáli jako lvi,

a cestu klestili si ku dveřím,

pak pádili po schodech, do dvora

se dostali a Renald vyšvih’ se

na Bajára a jeho bratři s ním

a bílý kůň jak vichr městem spěl

a letěl plání, lesy, močály

a daleko, daleko za sebou

dav nechal těch, již chtěli chytat jej

a Ajmonovy syny lapiti.

A Karel truchlil ve svém paláci

a řekl Ajmonovi: „To je dík

za lásku mou k tvým dětem, Ajmone?

Ty proto jsi je v Paříž přivedl?

A já ti věřil, a já věřil jim!

Jdi za nimi a k zpouře přidej se!“

A řekl Ajmon: „Spravedlivým buď!

Já nekul zradu a jsem nevinen.

I proti mně se prohřešil můj syn,

neb neposlech’, když jsem jej varoval.

Já dále věrně sloužit budu ti.

Snad méně přísný bude někdy soud

tvůj nad námi, když s tebou zůstanu?

Však buď jak buď. Já Bohu přísahal,

že věrně s tebou budu, císaři,

a nezruším, co Bohu slíbil jsem

a co mi manská káže povinnost,

byť při tom třeba srdce pukalo.“

A Karel dojat ruku podal mu

a řekl: „Bůh nám pomoz oběma!

Nad tebou truchlím, avšak bez trestu

tu vzpouru nechat nelze, nelze mi!

To, při sám Bůh se spíše trůnu vzdám,

než takovou bych snášel potupu!“

To v Paříži se dálo v paláci,

však do Dordony Bajár rekovský

své čtyřnásobné břímě donesl.

V hrad otcovský teď Renald s bratry vjel,

v síň vešel s nimi k matce milené

a pověděl, co bylo stalo se

a prosil: „Promiň, matko, promiň mi,

že bol ti způsobuji, že můj hněv

byl silnější než k tobě ohledy!“

A vévodkyně slyšíc celý děj,

v pláč propukla a pravila jim tak:

„Ach běda mně, a běda, běda vám!

Teď psanci jste a všecko proti vám!

Však jedno srdce věrné zůstane

vám povždy, srdce moje ubohé,

jež pro vás tlouci bude v úzkostech,

a po vás toužit, pro vás krvácet!

Však není času k bědování teď.

Slyš, Renalde, můj synu, pýcho má!

Ty hlavou budeš ve všech podnicích,

a štítem v bojích mladším bratrům svým.

Zde zůstati, žel Bohu, nelze vám.

Váš otec Karlu věrným zůstane

a nechci, byste v zkázu uvrhli

tu šedou jeho hlavu. Nechci též,

by pomáhal vás král vydati!

Tu svými nehty bránila bych vás,

však, Bože můj, on by mě přemohl...

Mé drahé děti, vzhůru, prchněte,

neb v patách, zajisté, vám nepřítel!

Můj Renalde, jeď v lesy ardenské;

kde nejhlubší je, nejtemnější hvozd,

nad řekou bystrou stojí starý hrad

na štítu skal, je pevný, vysoký

a pod ním malé město těsní se

za valem žulovým... To Monfór jest,

hrad otců mých a město oddané.

Jak na ten hrad, na městys zapomněl

už dávno svět... Ti lidé žijou tam,

jak v pohádkách se žije, jako v snu.

Znak vezmi můj, jenž visí nad krbem,

jeď ulicemi toho městyse

a volej moje jméno. S nadšením

se celý Monfór přidá k synům mým,

neb v lásce mají mě. Jsemť poslední

já z rodu, jenž jim od pravěku vlád’.

V tom hradu jisti tedy budete,

a skryti na čas; snad se podaří

mně smířiti vás s otcem, s císařem.

Nuž, jděte moje děti, moje vše!

Však dříve všechno zlato vezměte

a všechnu zbraň, již v domě najdete –

a moje požehnání vemte též,

a všechny tyto moje polibky!“

A všichni plakali a propukl

do nářku Renald, takto žaluje:

„Ty drahá matko, zlatá, jediná,

ty sladší nade vše, co stvořil Bůh,

tak s tebou nyní mám se rozloučit?

Už nemám zrak tvůj vidět laskavý

a hlas tvůj slyšet, který těšil mě

a srdce hřál mi od prvního dne,

co dýchat začal jsem? Už položit

na prsa tvoje hlavu nemám víc,

když zármutek mě hněte? Ruce své

na čelo klást mi déle nebudeš

a prsty tvoje hrát už nebudou

ve vlasech mých? A v lese soumračném

se těšit nebudu, že zasvítí

mi při návratu tvoje úsměvy?

Ó přetěžká, ó temná hodino!

Ó loučení tak bolestné jak smrt!

Buď s bohem, matko! S Bohem, dome též,

ty starý, šedý! Hnízdo útulné!

Už neuslyším praskat v krbu tvém

ten milý oheň rudý, šlehavý,

a v komoře té bílé, klenuté,

kde matky boží obraz zlacený

na stěně visí, nebudu již spát,

kde tolik snů v mé duši klíčilo!

A zahrado a stará štěpnice,

kde každé jaro tisíc bílých hvězd

na každém stromě luzně svítilo,

vás také více nikdy neuzřím,

a slyšet nebudu už slavíky

a drozdy zpívat tam! A vlaštovek

na římse věži švítor umlkne

pro vyhnance, jenž nikdy, nikdy už

snad nevrátí se v dům svůj otcovský!“

Tak naříkal a všickni plakali,

a matka omdlévala bolestí,

a v tato slova vyzněl její žal:

„Já dochovala vás a k stáru teď

mě osamělou v bolu necháte!

Tak ulétají z hnízda ptáčata!

Tak truchlí v širém poli planá hruš!

Ó bože můj, za všecku lásku mou

to jediná má trpká odměna?“

A zalomila divě rukama

a zahalila tvář si rouchem svým,

však nejdřív ze všech přec se zmužila

a řekla. „Ne, to není na věky,

že odjíždíte, děti milené!

Bůh dobrý je, a pevně doufám v něj!

Však prchejte a neotálejte!

Má náruč by vás držela,

a nejraděj by nepustila vás, –

však starost moje o vás vnuká mi,

bych měla vás k rychlému odjezdu!“

Tak odjeli a tři sta rytířů

se přidalo jim věrně v tentýž den

a našli Monfór v houštích ardenských

nad temnou řekou, hlubou, hučivou

na štítu skal a Renald v město jel,

znak matky své jak prapor povztyčil

a celé město hold mu skládalo

a ze všech domů se to hrnulo,

a zdálo se, že z hrobů vstávají

ti lidé, o nichž svět už nevěděl,

a kteří svět jen znali z pověstí:

svět jejich hvozdy byly ardenské

a bláta v nich a tmáně soumračné.

V hrad Renald vjel a bratří jeho s ním

a mosty za sebou hned vytáhli

a v stěnách zvětralých těch, omšených

a ošlehaných deštěm, bouřkami

a daleko do kraje čnějících

přes hory, doly, lesy, průsmyky,

svůj nový domov našli na dlouho.

Ač bylo šeré hnízdo orlí to,

přec začali je brzy milovat,

neb bylo plné upomínek jim

na drahé jejich matky starý rod.

Vždyť v síních těch a chodbách přitmělých

krok její dětský někdy tiše zněl,

a růže, které kvetly v zahradě,

když vesna přišla posléz i v ten les,

jenž kolem černal se, vždyť růže ty

těch byly děti, které vídaly

ji někdy zde, a věru zdálo se,

že o ní snily, sladce kvetouce. –