ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH. (III.)

Tři léta plynula, než dozvěděl

se Karel císař, kam se utekli

a skryli Ajmonovi synové,

a jako rána v duši vřela mu

ta nepomstěná těžká potupa

a působila jako otrava.

Čím dál, tím více rostl jeho hněv,

jenž pomalu se měnil v nenávist.

Když konečně mu zprávu přinesli,

již dávno tak byl čekal, zajásal

a pravil vasalům svým: „Přátelé,

kdo věrný jest, tam se mnou potáhne.“

A všickni na to: „Bůh nám pomáhej!“

A vyjel Karel s vojskem velikým,

a na cestě své nemeškali se

a brzy hvozd se tměl jim v ústrety;

byl šerý jako chmura, tajemný,

a těžká kupila se oblaka

na jeho vrcholcích a v houštinách,

jak vlků vytí vítr burácel,

a pravil Ném: „O páni šlechetní,

v tom lese mnohá číhá nebezpeč,

tam feje bydlí, běsi, šotkové.

Bůh chraniž nás před mocí kouzelnou.“

A Karel kázal nyní zatroubit,

a polnic hlas a surem rachotil

jak hromů řev, až stromy třásly se,

a vojsko stanulo a po tlupách,

po stezkách pouštělo se do lesů,

až posléz v dáli zámek viděli

na skále čnít a císař rozkázal

teď rozbit stan, by odpočinul v něm,

a radil se, jak dále postoupit.

Ten samý den si vyšli na honbu

hned z rána Renaldovi bratrové

a stáli na chlumu na mírném teď

a počítali srnce, jeleny,

jež s druhy svými byli stříleli –

tu spatřil Alár v dáli ve sluní

dav zbrojenců a ptal se udiven:

„Kam asi jde to vojsko statečné?“

V tom poutník vyskytl se pobožný

na pahrbku a řekl: „Táhne král

prý proti Ajmonovým synům sám,

tak včera slyšel jsem na noclehu.

To asi lid jest z vojska Karlova.“

Hned sedli Ajmonovi synové

na koně své a mlčky tryskali

skrz mlčenlivý, zasmušilý les,

však u řeky se s davem potkali,

jejž byli shlédli s výše pahrbku,

a Alár ptal se reka mladého,

jenž v čele jel (byl nazván Renié):

„Kdo jste a co vás vede v tento les?“

Řek’ Renié: „Jdem oblehati hrad

my Renaldův. Bůh zatrať bídníka!“

Tu tasil Alár zuřiv břitký meč

a zvolal: „Bratrem jeho rodným jsem

a nestrpím, bys reka pohaněl!“

Boj krátký byl a zabit Renié.

Zbroj jeho Alar vzal a spěchal teď

se svými druhy domů. Renald stál

na mostě právě: „Bratře,“ zavolal,

„můj sladký bratře, kořisť jaká to?“

A Alár smál se: „Císař v Ardenách,“

řek bezstarostně, „přišel oblehat

hrad pevný náš. To snadné nebude,

nás vypudit a zhubit na prosto.“

Však Renald vážně křížem znamenav

své čelo zbledlé řekl: „S námi Bůh!

Mně bolestné, teď krev že poteče,

a že jsem zkázu na vás přivolal.“

Šli do zámku a mosty vytáhli

a brány zavřeli a hleděli

na tiché lesy z oken mramorných,

a čekali na vojsko Karlovo. –

Nuž přišlo blíž a jednou před hradem

byl Ožier a Ném na koních svých

a větve v ruce měli z olivy

a Renald zvolal, plný radosti:

„Ať jaký koli nesete mi vzkaz,

od srdce vítám vás, o rekové,

váš věhlas ctím a skutky veliké!“

Hned most se spustil, vrata rozlítla

se do kořán a vešli poslové,

a do síně je vedli. Bratrové

jim křesla podali a Renald řek’:

„Ó, promluvte! Rád uslyším váš hlas.

Ach, krásné dni, kdy v síni otcovské

jste sedávali, hosté přemilí,

a na kolena když jste brali nás

co děti a když dovolili jste

nám zbraně vaše bráti do rukou!

Ó dnové míru, doby minulé!

Kam sladký pokoj váš, ach, poděl se!“

Vzdych’ Ožier z hluboka a pravil Ném:

„Nás Karel posílá... Jak říci však,

co žádá, abys přízeň naklonil

si jeho zas –“ „Jen mluv,“ mu Renald děl,

„mír chtěl bych koupit cenou vysokou,

vždyť uznávám, že Karel pán jest náš.

My bráníme se pouze, nuceni.“

„Nuž,“ řekl Ném, „jest Karel rozzuřen,

že Reniéa zabil bratr tvůj,

když v lese potkal jej, a řekl mi:

„Ať bratři Alára mi vydají,

jenž mana mého prolil bujně krev,

a snadněj na mír s nimi přistoupím.“

Tu Renald, Tyšár, Gišár vykřikli

a potlačili s tíží nevoli,

a Renald řekl: „Néme, přísahám

při živém Bohu, kdyby nebyl’s ty

tím poslem nesoucím tak hanebné,

tak neslýchané ke mně poselství,

že nevyšel bys z hradu, věru, živ!

To řekni císaři a s Bohem buď!

Buď s Bohem, Ožiere rekovský!

Nás osud proti sobě postavil

a v seči snad se brzy setkáme,

neb do poslední krve krůpěje

my hájit budem, vězte, svoji při.

Své ruce na posled mi podejte

co přátelé, vy oba! Na posled!“

A Ožier pravil: „Stud na tváři mám,

že takové jsem nesl poselství!

Já odpověděl bych, jak činil’s ty,

na místě tvém, Renalde, kdybych stál.“

A odjel s Némem smutně Ožier.

Král ale kázal vojsku hnouti se

a těsněj svírat město se všech stran.

A počal dlouhý, těžký, krutý boj

a trval leto, zimu, jaro zas

a mnoho padlo mužů s obou stran

a znaven řekl Karel: „Těžko jest

hrad ztéci Monfór! Hory vysoké

nám přístup brání, cesty hluboké

nás zrádně vedou v zhoubné nástrahy

a luka široká a pastviny

má nepřítel, a hvozdy dávají

mu zvěře mnoho, řeka ryby zas

a všude skály bašty tvoří mu.

Zde nutno svolat velkou posilu

a sevřít město tak, že hladem mřít

náš začne nepřítel, a pak se vzdá.“

A poslové po říši znova šli

a zvali znova many na pomoc

a se všech stran se vojska hrnula.

A mezi tím boj na den neustal

a nepřestala téci hojně krev,

však ještě bratrům zle se nevedlo,

les jejich byl, i pláň, i řeky břeh

a hojnost byla zásob veliká.

A jednou Renald otce zahlídl

a široký jen potok dělil je

a srdce Renaldovo zatlouklo

a smutný byl až k smrti, uviděv,

jak otec tasil meč, a Renald vzkřik’:

„Nech zbraň svou v pochvě, otče, pro Boha!

Ó, nenuť mě, bych sáhl k meči též.

Co hledáš zde? Krev vlastních synů svých!

Dbáš povinnosti své, ó, vím, to, vím.

Stůj při svém králi věrně. K čemu však

až sem jsi přišel? My tě šetřili

a uposlechli matku; uprchli

jsme z tvého domu, bys co nepřítel

v tvář naši nehleděl! Proč hledáš nás

až zde v těch lesích? Láska zemřela

v tvých prsou pro nás. Proto přišel jsi!

Jsme tobě cizími. Nuž, přísahám,

že, napadneš-li mě, chci bránit se,

že nedám skolit se jak v jatkách brav

jen proto, že ti žití děkuji,

to žití, které hořké je mi tak.“

„Ty’s kletbou mojí, ty a bratři tví,“

děl Ajmon temně. „Kleta hodina,

kdy zplodil jsem tě, kleto lůno buď,

jež nosilo tě a tě zrodilo.“

Tu rozzuřil se Renald šíleně,

kdy matku slyšel proklínati svou

a tasil meč, a v okamžiku tom

na obou březích chladné bystřiny

se vojska hemžila a zuřivá

hned bitva počala a krvavá:

však řídil Bůh, že otec se syny

se nepotkali v hrozné seči té.

Boj obrovský byl, dlouhý, překrutý

a vítězství na straně císaře,

v hrad samý v spěchu bratři ustoupli

a těsněj svíral město Karel teď,

jen jedna brána jeho zůstala

z všech volna ještě. Byl to chmurný den. –

A Renald trpěl ze všech nejvíce,

žel bratrů bylo mu a matky žel,

a jeho otce velká nenávisť

mu duši tížila a mnoho slz

ve skrytu proléval a mír si přál

a vyčítal si náhlý, divý čin,

jenž kořenem byl všeho neštěstí

a Karlův obraz jevil velebně

se jeho duši, přál si shody s ním

a sníval o té sladké hodině,

kdy přízeň Karlova se vrátí mu,

a rozjímal o blahu takovém

a o prostředcích, jak ho dosáhnout. –

Když jednou v lese dumném, mlčícím

u řeky stál, jež proud svůj valila

v dál mlhavou, tu ejhle! zahlídl

na druhém břehu státi soudruha

z dob šťastnějších: to Moriljón byl rek,

a oba dlouho na se zírali

a pohnutí na tváři jevilo

se obou hluboké, a přes řeku

tak zvolal Renald: „Broď se k ostrůvku,

jenž před námi! Tam spolu promluvme

a zapomeňme nepřátelství své!“

Zbraň odložil a k ostrůvku se bral

a setkali se tam pod javorem,

jenž v slunci zářil, starý, omšený,

a šelest rákosů a ptáků zpěv,

vod šplouchání tam snivě splývalo

v zvuk jediný, a lesy mlčely

tak hluboce na březích s obou stran

a modraly se temně, polední

mír dýchal kraj a jasná obloha.

A Renald dívaje na vážek rej

se zelených, nad vodou blýskavou,

děl zamyšlen a mocně roztoužen:

„Proč nenávidět se a bojovat,

když mír sám hlásá celý boží svět?

Což není možno žíti v pokoji?“

Řek’ na to Moriljón: „O druhu můj,

jest pozdě nyní války litovat.

Jak můžeš doufati, že král se vzdá

své pomsty kdy?“ „On nenávidí mě,“

děl Renald smuten. „Není možný smír?

Vše učiním, bych udobřil jej zas.

Ó, za mě mluv, neb tebe v lásce má.

Snad vyslyší tě.“ Řekl Moriljón:

„Krev žádá tvou a krev chce bratrů tvých.“

A Renald svěsil hlavu šeptaje:

„Krev bratrů mých! Proč nechce pouze mou?

Smír není možný, tedy válka buď.“

A odvrátil se, mlčky hlavou kýv’

a Moriljón mu řekl: „Příteli,

jak pošetilé, Monfór hájiti!

Slyš radu mou! Do lesů prchněte,

neb nikdy hrad svůj neuhájíte.“

Tak řekl mu a pak se rozešli,

do svého hradu Renald vrátil se

a Moriljón, v Karlovo ležení.

Dvě leta ještě boje trvaly,

pak celé město Karel sevřel tak

že nemožné už bylo vyjíti,

a zasmušile z oken mramorných

se bratři dívali a čekali,

kdy vyjde slunce jejich poslední,

kdy hlad je přinutí, by vzdali se.

Však přišla zima krutá nad míru

a hladem Monfórští co hynuli,

neméně vojsko hladem trpělo

před branami, a Karel zasmušen

děl věrným svým: „Ve hvězdách psáno je,

že nikdy hrad ten nedostanu v moc

a ztroskotáno, jako pyšná loď,

je štěstí zbraní mých a sláva má

před žulovými těmi baštami;

a temné tyto lesy bez mezí,

jak hrob se zavírají nade mnou,

a pohřební mu hudou píseň mou,

jak řvoucí moře... Píseň pohřební

i mně i mému dílu... Skončím zde

běh pyšný svůj v té hádce rodinné.“

Tu ozval Hervé se, byl z Losany,

byl statečný a Karlu oddaný,

však plný lstí a pravý dobrodruh;

děl císaři: „Nač zoufat, pane můj?

Vždy nelze všeho silou dosáhnout

a schytralost nám mnohdy pomáhá,

kde jiných není přímých prostředků.

Nuž, netaž se a na mě spolehej,

že Monfór bude tvůj, než uplyne

tré krátkých dnů. A za svou odměnu

nic nežádám, než právě onen hrad

a město, jež v tvé ruce odevzdám.

Rci, králi můj, ty v manství mně je dáš?“

„A Laon ještě k tomu,“ Karel děl,

„to krásné město, hrdé, bohaté,

neb velkou zasloužil by odměnu,

kdo v šťastný konec přived’ by ten boj.“

Vstal Hervé ráno, v zbroj svou oděl se,

na koně sed’ při prvním svítání,

jel do lesa a s prvním paprskem,

jejž slunce vrhlo zlaté hradu v tvář,

před branou stál, před mostem zdviženým,

slez’ s koně svého, hledí pozvedl,

byl zimou bled a oči vlhké měl

a ruce pozvedl a třesavým

a smutným hlasem zvolal: „Pro Boha,

o Renalde, pro Krista drahou krev,

mi bránu otevři a pusť mě v hrad!

Jsem ztracen! V patách vrazi sledují.

Hněv Karlův, přetěžké to břemeno,

jsem na se uvalil. To pro tebe!

Já popudil jej, rozzuřil jsem jej,

mu vyčítaje křivdu proti vám

a smír radiv! Rychle! Pomozte!“

A jako v úzkosti se ohlížel

a dodal: „Dopustíte, necitní,

před vašima bych zhynul očima?

Má dvéře vaše třísnit moje krev?“

A hluchý dusot koňů zaduněl

v tom okamžiku z lesa, spustili

tu rychle most, a Hervé vešel v hrad:

tak Jidáš vešel v zdřímlou zahradu,

kde mistr jeho bděl a modlil se.

A jako Jidáš líbal Renalda

a jeho bratry Hervé bezectný.

A Renald usadil jej ve síni

na křeslo čestné, chléb mu přinášel

a plnou číš a řekl: „Bratře můj,

buď vítán mi!“ a pak se zamyslil

a řekl: „Pověz, jak se daří tam

před městem v ležení.“ Tu zasmál se

zlým smíchem Hervé, takto volaje:

„Mráz, deště, sněhy za vás bojují

a řídnou davy vašich nepřátel.

Je zoufalý už Karel, pomýšlí

už na to odebrat se do města,

v svůj teplý dům, v svůj palác mramorný

a ustoupiti zlému osudu,

ač na jevo to nechce posud dát

a vzplane, když kdo radí k ústupu.

Jen krátko, a budete zbaveni

vší tísně, bídy! Kyne vítězství.“

A zdvihl číš a řekl: „Na zkázu

teď, bratři, připijeme Karlovi.“

Však všickni mlčeli a Alár děl:

„Je nectné pít na zkázu někoho,

jest Karel nepřítel, však ctíme jej,

boj čestný vedeme a slepá zášť

nám cizí. Není reka důstojná.“

A vyšel ze síně a Renaldu,

když za ním šel, řek’ ve vší důvěře:

„Zlá vůle, zdá se mi, v tom muži je,

měj na pozoru se, ó bratře můj,

a nevěř příliš slovům líčeným.“

Však Renald kázal chystat hostinu

a vesel byl nad zprávou z ležení,

neb konec války přál si upřímně.

A hlučné bylo v hradu veselí

a Alár sám na zradu zapomněl,

na možnou a na pikle strojené

a teprv pozdě v noci umlkly

ve síni zpěvy, hluk a bujný smích,

a znaven každý lůžko hledal své.

Však Hervé nespal, čekal trpěliv,

až všickni usnuli a ponořen

až v sen byl celý hrad; pak kradmo šel

v síň, kde byl ráno zbraně odložil,

a oděl se v svou zbroj a bez hluku

se dostal do věže, kde vrátný spal

snem přemožen a vínem opojen,

nůž do srdce mu vrazil, spustil pak

bez hluku most, odtáhl závory

a temnem kryt se dostal bezpečně

do města dolů, tichou ulicí

až k bráně nestřežené, otevřel

a zahvízdl jak plachý, noční pták.

Hned vyrojilo se sto rytířů,

jež kryla noc a hustý sosen stín,

a jako zjevy v bránu vnikali.

A zatím Alár podivný měl sen:

had že jej uštknul, jemu zdálo se,

a prudkou bolestí se probudil

a s lože vyskočil a v polosnu,

sám nevěda, co činí, spěchal v síň,

kde Hervé spáti měl, a vida tam,

že postel prázdna, letěl na místo,

kde zbroj byl ráno zrádce odložil

a vida, též že není více tam,

v zvon udeřil a ze sna celý dům

se probudil a Alár zavolal:

„V zbraň rychle, muži! Zrada černá bdí

a protož plašte spánek s víček svých!

Ach, Renalde, už není pochyby,

most spuštěn jest a Hervé uprchl!“

A v okamžiku tom ryk ohromný

se z města nesl, boj byl v ulicích

a z mnoha domů požár šlehal už

a celé vojsko Karla hrnulo

se proti baštám. Rychle zavřeli

teď bratři hrad a most zas vytáhli

a Renald řekl: „Běda Monfórským!

Hle, za nás trpí město nešťastné!

To nelze, bychom zde se dívali

na vraždu krvavou, na hroznou seč!

Teď vzhůru na pomoc jim, na pomoc!“

A sed’ na koně svého Bajára

a letěl v nejhustší dav nepřátel

a bratři jeho za ním; Gišar jen

a málo mužů v hradě zůstali,

by střežili jej a by spustili

most, kdyby bratři byli nuceni

se svými many v dům se utéci.

Seč byla neslýchaně krvavá,

na obou stranách vražda zuřila,

a dlažba byla krví nachová

a k nebi velké plamy šlehaly

a kouř se valil jako oblaka,

a v hrozné záři, v dýmu požárů

zjev jako obrovský se Bajár zdál

a Renald na něm jako olbřím byl,

meč jeho metal tisíc blesků zmar

a tisíc blesků Bajár krokem svým

ze dlažby křesal, oči svítily

mu jako šlehy rudých vlasatic

a bylo těžko říci, z koho víc

šla hrůza, z koně-li či z člověka,

a s obdivem volali Monfórští:

„Hle, kůň a rek, jak viděl na Patmu

je svatý Jan v své velké vidině!

Bůh poslal je, toť zhynout nemůžem!“

A nepřátelé v strachu volali:

„Běs je v tom koni! Ďábel jest to sám!

Smrt vede jej! Šustění perutí

je slyšet jejích, vidět kosy blesk!“

Tak voláno jest v ryku, v lomozu,

jenž temnou nocí letěl ku hvězdám.

Však blízko brány města východní,

na baště pusté, Hervé zrádný stál

a kýval v noc a v roh svůj hromem dul,

vždy nové davy v pomoc volaje.

Jej zahlíd’ Alár, hněv jej zachvátil,

bod svého koně, jako bouře spěl,

jak vichr, na baštu a letěli

tam přátelé a Renald v čele jim.

Je shlédnuv, Hervé dal se na útěk,

strach pojal jej a snésti nemohl

těch jejich zraků těžkou výčitku.

Však nemožno se spasit útěkem,

neb byl se zmýlil, v slepou ulici

jej zaved’ zrádně plachý jeho krok

a bez dechu se bledý zastavil

a podpíraje o zeď omšenou

se staré věže, volal rekům vstříc,

již v zápětí mu stále spěchali:

„Ó sketové! Já jeden, jediný,

vás celý dav! Vystoupniž jeden z vás

a v boj se pusť!“ Však Alár zasmál se

a odpověděl, plnuv jemu v tvář:

„Pse nečistý, jak? S tebou bojovat?

Hmyz zašlápnem a nebojujem s ním,

meč neposkvrním bídnou krví tvou,

ty mužem nejsi, plaze pekelný!“

Meč v pochvu zastrčil a ohromný

vzal kámen z věže z pola sesuté

a hrozným vzmachem v prsa mrštil jej

v ráz Hervéovi, po něm činili

i ostatní a v dešti kamenném

kles’ Hervé k zemi, všickni couvli teď,

jen Bajár skok učinil ohromný

a jako meteor se nocí mih’,

a jako červ se svíjel Hervé teď

pod jeho podkovami, řval a vyl

a chrlil krev a kletby bezmocné,

a Bajár ruce, nohy lámal mu

a tříštil prsa, lebku údery

svých těžkých nohou, divě říhaje,

a jiskry sypal z očí, z nozder svých,

a jezdec jeho, divý jako on,

do výše ruce zdvihal, volaje:

„To za tvou zradu, Hervée, je mzda!“

A rozemlet a zkrušen v beztvárnost

na dlažbě kluzké rozšlapaný trup

jak černá skvrna ležel ohyzdná,

a Bajár mozkem, krví potřísněn

až po prsa a zpěněn, kouřil se

a stál jak po popravě lítý kat.

„Bůh odpustiž nám,“ Renald posléz děl,

„však po právu se stalo zrádcovi!“

A znova bratři v boj se uvrhli.

V té hrozné noci divy činili,

však štěstí na ně neusmálo se,

do rukou město padlo Karlovi

a zbytek reků, bojem znavených,

teď ulicemi ssujícími se

ku hradu prchal, kde už poslední

a slabá naděje teď kynula. –

A z oken dívali se vysokých,

jak v rum a popel město lehalo

a řekl Renald: „Hrad náš ostrovem

ční v moři plamů; záští nesmírné,

had pekelný, nás svírá se všech stran.

Jak odolati? Vyhladoví nás.

Mám zříti na tu bídu věrných svých?

Už nezbývá než uniknouti v les,

jak dávno Mariljón mi poradil,

jest ještě tajný východ volný nám.

Nuž vzhůru v les, a Bůh nám pomáhej!“

A zapálili hrad a uprchli

tím tajným východem a na koně

na Bajára sed’ Renald bohatýr

a bratři jeho s ním, a na hřbetě

skal vysokých ve záři plamenů

je Karel zřel a celé vojsko s ním:

tvor nadzemský se bílý Bajár zdál

s tím čtyřnásobným, těžkém břemenem

těch postav hrdinských, jichž brnění

jak slunce plála šlehy požáru.

Na rudém nebi obrys olbřímý

se koně pnul, v tu hrůzyplnou noc

a v praskot ohně, větru hučení

hřměl jeho řehtot jako velká bouř

a z nozder dým mu šel a sypaly

se blesky z jeho očí, veliká

v nich bohatýrská pýcha zářila,

jež nepřátelům takto mluvila:

„Vás celý svět a nás je hrstka jen!

Však nezlomena naše odvaha!

V své nemnohosti v pravdě velcí jsme,

a vy v tom množství přec jen malými!“

A celé vojsko stálo v obdivu

a nikdo zbraně ani nepozved’

a všickni zírali na Bajára

a na ty bohatýry, které nes’,

až kůň se vzpnul, skok na to nesmírný

a zmizel v temno lesů hučících.

Své mocné setřás’ Karel dojmutí,

a řekl chmurně: „Skončen tedy boj,

však není plné moje vítězství,

a jejich vzdor je větší, než byl kdy.

Však bude zlomen, není pochyby.

Teď do Paříže kliden vrátím se

a ponechám zde pouze vojska část,

by v lesích lovili mi sběhlou zvěř,

již v sítě lapit bude snadné teď.

V tom hvozdě žíti dlouho nemohou

a vyjdou-li, do rukou padnou mých.“

Tak řekl císař, odjel druhý den,

a vojsko, které nechal v Ardenách,

les svíralo a přísně střežilo

lem jeho tmavý, těsně, bedlivě. –

Však celou zimu marně hlídali,

neb z lesa bratři nikdy nevyšli

a řehtání jen občas Bajára,

jež jako hromu znělo dunění,

jim známkou bylo, posud na živě

že Ajmonovi chrabří synové.

A začali teď v četách vnikat v les,

však kdykoli se s bratry setkali,

vždy podlehali proti hrdinům,

a zdálo-li se, že jich přesila

při různých půtkách reky zdolá přec,

že uniknouti už už nemohou,

tu Bajár vždy se jevil zázračným

a unes’ bohatýry jediným

však nevídaným skokem, v takou houšť,

že sledovat mu bylo nemožné,

a rychle tak se míhal stromy pak,

že mizíval, jak oblak v blankytu.

A strašidelná z něho hrůza šla

na nepřátele, někdy prchali

už při pouhém se jeho zjevení.

Tu sláva toho koně začala

se v písni ozývat, a miloval

lid v Ardenách jej jako člověka,

a chválil věrnost jeho velikou

a bystrý um a chrabrost příkladnou.

Tak čekal Karel marně poselství

o konci bojů a o zajmutí

těch hrdin čtyř a zasmušilým byl,

když ukázal se v oknech paláce

a na stupně zeleně mramorné

před dům když vyšel vítat hosti své,

již přicházeli z končin dalekých

se jemu kořit, králi západu.

A jednou dal při hodech při velkých

si od svých manů slavně slibovat

nad pávem, jejž přínesli panoši

na zlaté míse v peří nádheře,

že zasadí se znova každý z nich

o lapení těch hrdých zpurníků,

vzdor jejichž cítil jako v ráně trn.

A mezi hostmi tenkrát Ajmon byl,

a ačkoli to Karel nežádal,

přec jako ostatní též sliboval,

ač zarmoucen a smuten velice.

A ráno vstal a do Arden se dal

na cestu dalekou. A v onen čas

byl Renald našel hlubé údolí,

kde byla tráva hustá, vysoká

a oliva kde stála pravěká,

blíž studánky pod skalou vysokou,

a byli bratři tam jak v zahradě,

již vesna počínala krášliti

už pestrým květem vůně balšamné.

Byl slunný den a libý vánek chvěl

se olivou a pěla studánka

a bratři sladce v stínu dřímali,

a věrný Bajár s nimi, rekovný,

neb celou noc na stráži probděli,

an nepřítel se byl jim přiblížil.

V tom sladkém spánku vidět nemohli,

že na skále se zjevil starý muž;

vous jeho sivý větrem vlnil se

a zraky nepokojně hořely,

a nahnul se a viděl pod stromem

tam dole, u té jasné studánky

své syny spát, neb Ajmon byl to sám.

Jen málo kroků za ním rytíři

mu věrní sledovali: Zachvěl se.

Teď v rukou měl ty hrdé zpurníky,

teď v moci měl je, moh’ je vydati

mstě císaře, jak slavně přislíbil.

Už ruku zved’, by kynul věrným svým,

tu srdcem cos mu trhlo bolestně,

tak bolestně, že do rtů hryzl se:

své ženy bledou viděl, smutnou tvář,

zrak její dlouhým pláčem pohaslý,

a před očima sám teď mlhu měl,

to slzy byly, slzy palčivé...

Tu bez rozmyslu velký kámen vzal

a se skály jím mrštil v údolí.

Mih’ balvan kolem staré olivy,

lít’ přes vrchol, až větve praskaly,

a dopadnuv pak, hromem zaduněl,

a pukl v dvé a jiskry sypal kol.

A bratři vyskočili na nohy

a střásli sen a meče tasili

a Ajmon náhle zase tvrd jak dřív,

vstříc volal jim: „Teď, zrádci, zlapím vás,

a zajisté váš přišel slední boj!“

Vzkřik’ Renald: „Vzhůru, bratři, na koně!

Můj Bajáre, ó spas nás od hříchu,

krev otce svého prolít nechceme!“

A Bajár nes’ je rychleji než kdy

do houště lesa; marně za nimi

se nepřátelé jejich pouštěli.

Když zmizeli, řek’ Ajmon: „Churavím!

Mně srdce v těle bolí, třese se.

Vy za nimi se pusťte v temný les,

já domů jedu k ženě na svůj hrad,

jsem stár a sláb a zemřít chce se mi.“

Tak Ajmon děl a domů k ženě jel,

však synům jeho bída nastala,

neb denně víc teď rostlo nepřátel,

od konaných nad pávem příslibů

a celé léto, podzim míjel jim

tak v půtkách hrozných, v bojích bez počtu,

a déšť a vítr, sněhy, vichřice

též válku s nimi vedly zuřivou,

neb zima přišla krutá jako smrt,

a žili jako vlci v pustinách.

Šat roztrhán jim s těla padal už

a zarostli jak lesní medvědi

a hladem, zimou zbledli, zsinali,

a zrezavěla zbroj jim, ztupěla,

a bez podkov byl Bajár dávno už,

a Renald proklínal tu hodinu,

kdy Bertoleta zabil v Paříži,

a císařův hněv na se uvalil

a na bratry. Tak mnohdy pod stromem,

jenž proti zběsilosti metelic

je chránil jedině, se chystali

na smrt už na blízkou a odvahy

jim stopy nezůstalo v srdcích už

a naděj mrtva byla na dobro.

V těch hrozných chvílích Bajár vším jim byl,

on přítelem, on bratrem zdál se jim,

on hřál je, mocně na ně dýchaje,

on lehl k nim a nedal zasypat

je sněhem, jenž svou tíží lámal strom.

Zrak jeho vždy byl plný útěchy

a o lásce jim mluvil o věrné,

a klidně mohli bratři v noci spát,

když Bajár střežil je. Tak prožili

tu zimu, stále smrtí hrozící.

Když sněhy roztály a celý les

když zpěvem ptáků zněl a lupenů

když mladých zlato větve zdobilo

a sladká vůně z mechu stoupala,

tu divná vzbouzela se tesknota

jim plná čaru neurčitého

ve srdcí hlubinách, a Renald řek’:

„Již sedm let teď, bratři, trpíme

a beze dna je propast našich běd,

však nejvíce mě bolí ze všeho,

tvář matčinu že vidět nelze mi!

My s jarem z mrtvých vstali, boží ráj

by pro mě byla zem, jen okamžik

ji kdybych zříti mohl, ke svým rtům

ty drahé ruce kdybych tisknout směl!“

A všickni čtyři v dlaně skryli tvář

a plakali v tom lese hlubokém

jenž, šerý, pln byl tajů jako sen,

pln stínů, paprsků a šveholu

a mlčeli, až Alár vztyčil se

a chvějným hlasem zvolal: „Bože můj,

a ona pro nás pláče sedm let!

O, pojďme k ní!“ A Renald radostně

ho objímal a zvolal: „Pojďme k ní!

Vždyť nemohou víc než nás usmrtit

a zemru rád za její objetí!“

A vstali, líbali se na vzájem

i Bajára a hned se na cestu

na dlouhou dali, plni radostí. –

Po celou kráčeli vždy noc a pak

se ráno v houšti skryli pečlivě

a mnoho dnů tak krajem bloudili,

než dostali se k městu rodnému,

až posléz zámek z dáli viděli

nad městem čnít, kde matka bydlela.

Tu vnikala jim sladkost květných niv

a snivých hájů, sadů ovocných

v tom slunném kraji, jako zašlý sen

a znovu s dávným čarem zjevený,

do duší plných touhy, bol a slast

tak mocně bytost jejich schvátily,

že mdloba jejich údy poutala,

že třásli se a těžce dýchali;

však Renald nejdřív dosáh’ rozvahy

a řekl bratrům: „Nyní přemýšlet

nám sluší vážně, jak si počínat.

Je pošetilé snad, co činíme,

což kdyby někdo v městě poznal nás?

A otec sám? Což nevydal by nás,

jak přísahal?“ Však Gišár odvětil:

„Můj Renalde, nás nikdo nepozná

ni rodná matka. Vítr, sníh a déšť

a utrpení naše změnily

tak naši tvář, že není nebezpeč.

Nuž zkusme to, vejděme do města,

a posléz v dům a hleďme sejít se

pak s matkou beze svědků všelikých.“

A skryli koně v lese v jeskyni

a vešli v město za bílého dne,

a zastavoval v ulicích se lid

a s podivením na ně díval se,

na tváře osmahlé a zarostlé,

jež jako z jiných světů zdály se,

a každý ptal se: „Jací cizinci

to přišli k nám, zajisté zámořští?“

a mnohý řekl: „Jsou to poutníci!“

A jiný zase: „Kajícníci jsou,

již tráví život s pláčem v poustevnách.“

Však bratři do paláce měřili

a vidouce teď věže, zahradu,

ta drahá místa všechna, o nichž vždy

tam v černých lesích byli snívali,

tak dojmutím se slabi cítili,

že krok jim váz’, a že se o berle

o dlouhé podepírat musili;

a Renald hlasem zmírajícím děl

tak vrátnému, jež seděl před branou:

„Je pán tvůj v domě, Ajmon z Dordony?“

A stařec, jakoby se probouzel,

vztáh’ brvy vzhůru. „Není,“ odvětil,

„je na lovu.“ „A zdráv je?“ Renald děl.

„Zdráv?“ řekl vrátný, vzdych’ a pomlčel

a dodal za chvíli: „Na těle zdráv,“

a svěsil hlavu. Posléz tázal se:

„Jste poutníci? V dům směle vejděte,

má paní dobrá je a štědrá též

a dvojnásob z dob toho neštěstí,

jež leží na tom domě jako stín.“

A zakryl tvář, a bratři spěchali,

neb báli se, že jejich dojmutí

je prozradí... Ten starý vrátný byl

ten samý ještě, jenž co děti je

znal z blahých dob... Teď vzhůru brali se

po schodech, známou chodbou kráčeli

a vešli v síň a matku viděli,

jak seděla a předla u okna,

jak holub byla sivá, shrbená,

a o sto let se starší zdála jim,

bol nesmírný v té bledé tváři byl

a oči, nyní suché, do krve

už byly zrudly pláčem bez konce.

Na prsa bratrům hlavy klesaly

tak hluboce, tak těžce. „Aláre,“

řek’ šeptem Renald: „Matku, matku hleď!“

To slovo „matka“ z úst mu musilo,

sic’, cítil, že by udusilo jej.

Mřel něhou nesmírnou a teskností.

V tom okamžiku zazněl ptačí zpěv

tak dojemně, tak sladce nadzemsky,

že zdálo se, že z ráje hudba jde:

to drozd byl v kleci, jenž tak snivě pěl.

Byl Renald jednou, dávno, našel jej

kdes v lese, kde byl z hnízda vypadl,

a byl ho matce přines’, krmil jej

a drozd jej znal a přilnul k němu tak,

že tehdy jen, když on byl přítomen,

v zpěv propuk’ sladký, jinak mlčel vždy

a němým byl po všechna léta ta,

co Renald v lesích bloudil ardenských;

když slyšel ho teď Renald, podepřít

o bratry své se musil, klesaly

mu nohy tak, však matka ubohá

příst přestala, jí ruce klesly v klín

a shaslým hlasem bolně zvolala:

„Jak? zpívat chtěl bys, ptáku nevěrný?

Už zapomínáš na ten smutek svůj?

či, Bože, vidí zrak tvůj víc než můj?

Je Renald mrtev? Vešla v tuto síň

snad duše jeho, a ty vidíš ji

a vítáš ji?“ A hlava klesla jí

na kolovrat a štkání trhalo

tím vetchým tělem, žalem zmítaným.

A řekl Alár: „Bratře, pro Boha,

jdi k ní a dej se poznat na místě!“

Však Renald pravil: „Ne, tak náhle ne!“

A bratři sedli na tu lavici,

kde sedávali vždycky žebráci,

když zavítali k hodům do síně.

Tam skrčení se k sobě tlačili

a za ruce navzájem drželi

se za chvějící; v citech ztraceni

jak v hlubém moři, nevěděli teď,

co činit a co říci. Matka však

se utišila, hlavu pozvedla

a zírala před sebe do síně

a zahlédši ty v stínu postavy,

se svého křesla vstala, šla jim vstříc

a tichým hlasem řekla: „Vítejte!

Jste poutníci? Já neviděla vás,

když do síně jste vešli. Promiňte.

Zrak můj je slabý, pláč jej pokazil,

jsou slzy jako oheň, jako sůl.

Jste dlouho v síni už? Ó, odpusťte.

Hned potravu vám podám, vína též,

dům bohat jest a skříně plné jsou;

co plátna, sukna třeba, poskytnou,

neb rozedrán je, vidím, ten váš šat.

Vše s radostí vám dám, a Hospodin

ať vede šťastně k cíli vás.

Kéž syny moje chrání Bůh mi též,

jsou v nebezpečí smrti jako zvěř!

Ó mužové, už sedm dlouhých let

to v zimě bylo, co já ubohá

je k srdci tiskla, drahé, na posled.“

A zalomila v žalu rukama

a Renald šeptal hlasem vyhaslým:

„Jak to, má paní? Z jaké příčiny?“

A ona na to: „Z daleka jste as,

když neslyšeli jste o dětech mých,

o Ajmonových synech! Celý svět

je proti nim, jen jedno zůstalo

jim srdce věrné, to zde v prsou mých,

a Bůh můj svědek, co pro lásku svou

i od otce jich snáším po léta,

neb odřek’ se jich a mě nutit chtěl,

bych činila jak on. Je prchlivý

a tvrdá slýchám slova každý den.“

Tu nezdržel se Renald, sebou trh’

a zaťal pěst a matka shlídla to

a zbledla smrtelně a chvěla se,

neb poznala ten div posuněk,

jenž Renaldovi vlastním býval vždy,

a jako leknutí cos projelo

jí celým tělem, přikročila blíž,

a vidouc Renaldovo pohnutí,

mu třesoucí se rukou pozvedla

nad čelem vlasy, jizvu odkryla,

již od dětství tam měl, a všechna krev

jí náhle v tvář se lila ze srdce

a vykřikla: „Renalde, jsi to ty!

Můj sladký synu, vše mé na světě,

při živém Bohu, řekni, že‘s to ty,

sic zemru v nejistotě vražedné!“

Tu vypuk’ Renald v usedavý pláč

a bratři jeho s ním a matka též

a ruce zdvihala jak zmámená

si na čelo, a jako v horečce

se cizím hlasem smála, líbala

své děti štkajíc sto- ba tisíckrát;

však slovo mluvit nemoh’ nikdo z nich,

až matka nejdřív mluvy nabyla:

„Jste v bídě, v neštěstí a samotni!

Ni duše s vámi, Bože, jaký bol!“

A řekl Renald: „Duše jedna přec

je s námi matko; ač svůj příbytek

jen v němé tváři má, je věrná tak,

jak pobratřený, dobrý bohatýr:

to kůň můj jest, můj Bajár předrahý!“

A matka řekla: „Nuže a kde je?

I jej chci vítat, hostit, celovat!“

A řekl Renald, kde že koně skryl

a okamžitě matka poslala

na ono místo štolbu věrného

a oddaného celou duší jí,

jenž koně znal, a znám byl jemu též,

a kázala, by přived’ Bajára.

Pak v síň se vrátila a v nový pláč

zas vypukli a zas se líbali

a znaveni když byli, řekla jim:

„Teď ke stolu!“ A sama sloužila

jim starostlivě, víno, zvěřinu

a bílý chléb a med jim snášela

a jedli hltavě, a za chvíli

se dusot koňů ozval na dvoře

a matka řekla: „Otec vrací se!“

A viděli teď oknem, pod sosnou

pod zelenou jak Ajmon s koně slez’

u stupňů z mramoru pod portálem

a opřen o hůl jak šel nahoru

a kořist z lovu, čtyři jeleny,

na bidlech lidé jeho přinesli,

a štěkot smečky plnil velký dvůr.

Teď zněly těžké kroky na chodbě

a dvéře rozlítly se, Ajmon stál

na prahu síně, syny nepoznal

a řekl ženě: „Kdož ti muži jsou?

Tvář jejich zřejmě mluví o bídě.“

Tu vévodkyně s pláčem zvolala:

„Tak pod střechu se děti vrací tvé,

neb oni jsou to, moji rekové,

jež přemoci tvůj císař nemohl

a nikdo z bohatýrů největších!“

A Ajmon kabonil se jako bouř,

však vévodkyně řekla důstojně:

„Ne k tobě přišli, nezůstanou zde!

Ne! Ke mně přišli! Mými hostmi jsou

a nedopřeješ-li jim přístřeší,

pak půjdu s nimi, v pustý, divý les!“

Pak měkkým hlasem tiše prosila:

„Ó, nevyháněj nás, můj Ajmone!

Ó, nech mi je, bych pookřála zas!

Pro Boha, krále lásky, smiluj se.

Snad nikdy více už je neuzřím,

až s nimi rozloučím se znova zas!

Vždyť duši sotva tělo drží už,

na konci života mi vůli nech

na den neb dva... To buď mou odměnou,

ví, jak jsem dlouho mlčky trpěla!“

A Ajmonovi srdce třáslo se,

však řekl temně synům v tvrdosti:

„Vy, při sám Bůh, jste nevhod přišli mi,

a po tom všem, co mezi námi jest,

vás přivítati vlídně nemohu.“

A Renald řekl zlobně: „Výčitek

nám nečiň, otče. Zle též činil’s nám,

a shasla-li tvá láska, naše, věz,

že k tobě, pane, dávno mrtva též.“

Tu rozzuřil se Ajmon: „Ničemný

a bídný chlapče,“ zvolal, „zatrať Bůh

tě, zlolajný a drzý zpurníku!

Jsi hoden zemřít rukou katanskou!“

Tu řekl Renald: „Kdyby jiný tak

se mluvit odvážil, jak, starče, ty,

zle by se vedlo jemu, při sám Bůh!“

A na polo svůj tasil tupý meč,

jejž skryt měl v řasách svého oděvu,

však Alár zadržel jej volaje:

„Pro lásku boží, sladký bratře, stůj!

Ať otec náš byl nepřítelem nám,

přec milovat a ctít jej povinnost,

a brojit proti němu černý hřích,

tvá duše jasná prosta skvrny té,

neb vím, že neví, ret co vyřkl tvůj!“

A Renald zvolal: „Otče, odpusť mi.

Chci všecko snášet, třeba kletbu tvou, –

co na tom, že nás tupíš, vyháníš?

Jen neláska tvá k matce bolí mě!

Nás třeba kopej, na kolenou však

jí služ a koř se před ní z duše své.“

A Ajmon vypuk’ v pláč a pravil jim:

„Ne, nikdo není, děti, roven vám!

Nuž, zlata vezměte a stříbra dost

a zbraně, koně, ale odtud pak

se beřte bez odkladu.“ Renald však

mu odpověděl: „Pane, nevezmem.

My nepřišli pro zboží vaše v dům,

neb vydědil jste před tím syny své.

My přišli vidět drahou matku svou,

jež pro nás pláče, ráno, na večer,

jež po nás teskní celou duší svou.

Kéž místo zlata, koní, byl byste

nám trochu lásky nabíd’ – na chvíli.“

A řekl Ajmon: „Trpce mluvíte,

a velkou křivdu jste mi učinil.

Jsem Karlu věren, neb on jest můj král,

já jeho manem. Když jsem odřek’ se

svých zpurných synů, srdce pukalo

mi v prsou, Bůh to ví... Vy přišli jste

svou matku vidět... Nuže, mějte ji...

Mým zlatem pohrdáte, dobře tak.

Jest matka vaše sama bohatá

a přeji si, by obdařila vás.

Už nevyháním vás, nuž, zůstaňte

až do rána. Já sám však odcházím,

neb nesluší se, bych pod střechou spal,

pod kterou nepřátelé Karla dlí.“

A odešel a dvacet rytířů

s ním jelo z hradu, v starou zahradu,

jež v plném květu stála pod baštou.

A řekla matka: „Otec odešel,

vy zůstanete, spásy duše mé!

Vy zůstanete! Já vás obléknu

a vykoupám a vůní napustím!“

A v síň je vedla, kde je koupala

a kment jim dala, pláště z hedbáví

a řízy hermelínem vroubené

a obuv z kůže měkké jako list

a otevřela pokladnici svou,

a stříbra měřila a zlata jim,

pak koně nejkrásnější vybrala

a dala nakládati na ně zbroj,

vše, čeho sobě přáli synové,

a Bajára, jejž nyní přivedli,

hned okovati sama kázala

a sama do konírny vedla jej

a měkce senem ustlat dala mu.

A v síni řekla vévodkyně jim:

„Mou radu slyšte, děti předrahé!

Až vyjedete odtud, dejte se

na cestu do Španěl. Tam jisti jste,

a bohatá je slunná ona zem,

tam štěstí vaše, bohdá, vykvete.“

A Renald odpověděl: „Rada tvá

jest moudrá, matko, učiníme tak.“

A znaveni šli bratři na lůžko

a sladce spali, šťastni, blaženi,

a matka bděla u nich celou noc,

a nasytit se štěstím nemohla,

že pod svou perutí je zase má,

a děkovala Bohu z duše své. –

Když zora růžová se zbouzela,

a zlatý její úsměv nebem šleh’,

a bílý dým se z lesů podnímal,

vstal Renald s lůžka, bratři jeho s ním

a řekli matce: „Rozlučme se teď,

jest dostáti nám slovu danému

a nesluší nám otce rozhněvat,

vždyť laskav proti nám i tobě byl.“

A ona neplakala, řekla jen:

„Jste mužové a tedy jednejte,

jak čest vám káže. Požehnání mé

na drahé vaše hlavy rekovské!

Dá Bůh, že opět uvidíme se.

Však je-li vůle jeho přesvatá,

by smrtelný můj zrak už neuzřel

vás na zemi, tož vězte, před trůnem,

tam před nebeským orodovati

že nikdy nepřestanu v prospěch váš,

a v ráji někdy zase sejdem se.

Mám pevnou naději, že vejdu v něj,

Bůh dobrý jest, a mnoho snášela

jsem na zemi, a život můj byl čist.“

A poklekli a ona žehnala

jim tiše, vroucně, políbila je,

a všichni vyšli z domu beze slov,

a z porosené vyšel zahrady

teď Ajmon též a ruku podal jim

a on a žena městem s nimi šli,

a celé město doprovázelo

je s pohnutím, až k dubům stověkým,

jež za branou na chlumu šuměly.

Tam koně čekali a v prostřed jich

byl Bajár bílý, zlatá čabraka

jej zdobila a uzdy stříbrné,

dar Renaldovy matky poslední.

Když na koně se bratři vyšvihli,

tu pojednou pod kopcem povstal ruch,

hle, mladý rytíř v zbroji stříbrné

na černém oři jel, a sedm set

mu sledovalo mužů, komonstvo

to bylo chrabré, v rouších přeskvělých,

a Renald poznal jej: to Malgis byl,

a Bajár řehtáním ho přivítal.

A Malgis krásný, s okem dumavým

a vezdy smutkem jakýms zastřeným,

se usmál teď a dvorně pozdravil

dřív ženu Ajmonovu uctivě,

a podával pak ruku Renaldu

a pravil mu: „Přicházím děkovat

ti, milý druhu, za tvou hrdinnost

a bratrům tvým. Já v hlubé samotě

žil velkým snům a nyní teprv vím,

že trpěli jste k vůli Bóvovi.

Mstu nechtěl jsem, já nenávidím boj,

však nyní povinností mojí jest

vám přispěti, neb Karel smířiti

se zdráhá s vámi. Poklad prastarý,

jenž patří matce mojí, zahrabán

byl v orleanském lese celý věk,

já vykopal jej, přináším jej vám.

Já a ti muži, které vidíte,

my s vámi zůstaneme. Radu mou

teď slyšte, bratři moji milení.

Král Ijon gaskoňský ve městě svém

je v nebezpečí stálém, tulússký

mu hrozí emír, pohan sveřepý.

Nuž, pojďte se mnou v zámek bordóský,

král přijme vás, neb bohatýři jste,

a vaše sláva celým světem jde,

a nepřicházíte co žebráci.

Nuž, králi pomáhejte přemoci

tu sílu pohanskou. Jest Ijon man

též Karlův, a když císař uslyší,

že proti Saracenům válčíte

pro jeho moc, pro slávu křesťanstva,

snad nakloní se k smíru s vámi spíš.

Já s vámi zůstanu, jak pravím vám,

a rada má vám v prospěch bude vždy,

neb mnoho vím, co skryto jiným jest.“

Tak pravil Malgis s okem dumavým

a usmíval se snivě, zamyšlen,

a Renald objal jej a děkoval

a řekl: „Učiním, co radíš mi,

neb Bordó leží cestou do Španěl,

kam uprchnem, když Karel setrvá

ve záští svém i tenkrát, po bojích,

jež podnikneme proti pohanům.“

Tak řekl Renald a teď loučil se

už naposled, a matka zmírati

se uvnitř velkým žalem cítila;

teď věděla, že nikdy, nikdy už

v tvář patřiti nebude dětem svým,

teď vnuknutím to zřejmě věděla...

Však přece zmužila se, beze slz

jim ještě jednou s Bohem dávala,

a doufala v jich lepší budoucnost,

vždyť v nádheře ty odjet viděla

a plny naděje, jež včera jen

co žebráky v svém domě vítala!

A stála na chlumu a zírala

tak dlouho za nimi, až ztráceli

se v mlze, v dáli, oči zavřela

pak modlíc se, a tiše ulehla,

když domů přišla, v lůžko, usnula

a neprobudila se nikdy víc. –