ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH. (IV.)

V svém hradu bordóském stál Ijon král

na baště vysoké a zasmušen

v kraj hleděl modrý, slunný, kvetoucí

a baronům svým řekl: „Běda nám!

Ta sladká pole, háje, zahrady,

ty vinice, to pásmo bílých měst

a tichých vsí, to celé království

už za nedlouho pláčem zaúpí,

a těžké jarmo položí na šíj

na volnou naši divý nepřítel,

Bůh nepřispěje-li nám zázrakem!

My brániti se budem do posled

– a proklet buď, kdo v boji tom se vzdá –

my brániti se budem, avšak zdar

v té hrozné válce, komu připadne?

Je emír silný, emír tulússký,

a spojence nám není žádného.“

A smuten sešel na to v hradu síň,

a sledovali všickni manové.

Král Ijon used’ na svůj zlatý trůn

a ostatní na křesla sedali,

a bylo ticho v síni. Sladký hlas

tu ozval se a řekl: „Bílý prach

vzduch plní v pláni, slyším dunění

jak podkov mnoha koní... Co to as?“

Hlas byl to sladký sestry královy,

jež krásná, bílá jako lilie

ve hloubí okna v stínu seděla,

na polo skryta těžkou záclonou,

od stropu plynoucí až na dlažbu,

na mramorovou, květy sypanou.

Při zvuku toho hlasu usmál se

král Ijon na chvilku, však zasmušil

se záhy opět, jí pak odvětil:

„Snad je to zase jedno z poselství

z těch emírových, plných urážek.

Je vyzývavým král ten tulússký.“

A sotva dořek’, vešel hlasatel

a pravil: „Králi, pět zde rytířů

je křesťanských, a chrabrých zajisté,

a prosí tě, by’s přijmouti je chtěl.“

Kýv’ Ijon král a vešli cizinci,

to Renald byl a jeho bratrové

a Malgis s nimi. Vešli do síně

a poklekli na chvíli před trůnem,

pak povstali a sňali přilbice

a stáli jako duby vysoké,

jež slunce zlatem rána polilo,

a nejkrásnější z nich byl Renald sám,

jenž takto řekl: „Králi veliký,

svůj meč ti nabízeti přišli jsme,

neb krutě na tě pohan doráží.

Jest sedm set nás mužů k službě tvé,

a k službě toho, který na kříži

dal život svůj za hříchů našich tíž.“

Tak řek’ a mlčel, všickni hleděli

v tvář jeho mužnou s velkým obdivem.

A Ijoneta, sestra králova,

ve stínu skryta oči klopila

a růže nach na tváři hořel jí,

neb srdce její mocně zatlouklo

při zvuku toho hlasu mužného

a přec tak sladkého. Však řekl král:

„Na výši pochválen buď Hospodin,

jenž pomoc posýlá mi vítanou!

Buď pozdraven, ty statný rytíři.

Rci jmeno své a odkud pocházíš.“

„Jsemť Renald, Ajmonův syn nešťastný,“

řek’ tiše rek, a to jsou bratři mí

a Malgis, mého strýce Bóva syn.

Jsme psanci, kteří mnoho trpěli,

nás otec odřek’ se, nám výhost dal,

však matka lásku zachovala nám.

Bůh žehnej ji a dej jí někdy ráj!

Snad přišla zvěst o našem neštěstí

až k tvému sluchu?“ Zvolal Ijon král:

„O vaší slávě všechen pěje lid!

Jsemť Karlův man, však přece přijímám

vás radostně! Vy bohatýři jste!

Boj proti pohanovi přinese

vám novou slávu a zajisté smír.

A kdyby Karel smířen nebyl přec,

já proti němu chránit budu vás!

Jste mými hostmi, zde má pravice!“

A ljoneta pozvedla teď zrak,

byl plný slz, a v Renaldovu tvář

se zahleděla, skryta záclonou.

O jeho neštěstí a chrabrosti

tak mnoho, mnoho byla slyšela,

že jmeno jeho kouzlem bylo jí

než spatřila ho; vidouc nyní jej

tak krásného jak ráno na jaře,

s tou dobrotou až dětskou ve zracích,

jež bohatýrské tváři zvláštní čar

a sladké světlo jakés dávala,

tak pravila si v skrytu duše své:

„Buď jeho budu nebo v klášteře

se pochovám a touhou zemru pak.“

Tak pravila a v clonu skryla tvář,

svou polekána smělou myšlenkou

a studem hynouc. Ijon král však vstal

a objal Renalda a líbal ho

a bratry jeho též a Malgise

a celým hradem radost jásala

a naděj zavítala v prsa všem. –

A nesklamala, věru, nikoho!

Jen málo dní, a pohan sveřepý

se hnal jak bouře na bordóský hrad,

však Renald vedl vojsko královo

a andělé s ním táhli v krutý boj,

a jako jeden z nich, ten nejkrasší,

u svého okna sestra králova

se modlila o skvělé vítězství

a hleděla na reka Renalda,

jenž v čele vojů jel na Bajáru

a zlatotkanou nesl zástavu,

v plášť oděn jsa ve skvěle zelený

a v zbroji stříbrné tak leskl se

jak slunce vzcházejíci v slávě své.

A Renald zahlíd’ dívku u okna

tu ponejprv a řekl: „Při sám Bůh,

zjev takový sem nikdy netušil!

Což dýše sladkost taká na zemi?“

A ze srdce mu v tváře stoupala

krev jeho panická a sklopil zrak

a cosi jako neurčitý sen

mu duší táhlo hvězdným úsměvem,

však zátřás’ hlavou, mysl obrátiv

zas k věci čelní, k boji s pohanem.

A trouby zněly teď a polnice

a začla seč, a byla krvavá

a neslýchané divy chrabrosti

v ten den vykonal Renald bohatýr

a jeho bratří, dlouho válčeno,

až slunce zapadalo za hory

a s hvězdami vzcházelo vítězství –

byl zničen, v prachu, pohan, přemožen,

a v zlaté slávě k nebi pnul se kříž.

A pod hradbami města stál teď král

a vítal bratry, Alár k němu šel

a Ryšár přicházel též s Gišárem;

však Renald scházel! Výkřik zděšení

se ozýval a Alár propuk’ v pláč

a v hrozném bolu zvolal: „Běda mně!

Buď proklet den, jenž přivedl nás sem,

nás psance nešťastné! My ztratili,

ach, muže nejlepšího, který kdy

se zrodil z matky pouze smrtelné.

Mně puká srdce, žíti nemohu!“

A bledl úžasně, a v stejný pláč

teď bratři jeho také vypukli

a Ijoneta pláč ten slyšela,

a jako mrtva padla na dlažbu.

Však Ijon pravil: „Vzhůru! Nevejdu

v hrad otcovský, než najdu Renalda!

A je-li mrtev pomstím jeho smrt,

a je-li zajat, já jej vykoupím,

kdybych půl měl dáti království!“

A jeli zpět na pole válečné,

a ejhle v záři hvězd na Bajáru

jel klidně Renald, s ním byl mladý muž

na černém oři, v zbroji stříbrné,

to tulúsského emíra byl syn.

Byl po porážce prchal zoufalý

a Renald zahlíd’ jej a za ním jel

a vyzval reka; souboj sledoval

a pohan s koně spadl, čekal smrt,

však Renald slezl nyní s Bajára

a soku svému vstávat pomáhal

a meč mu podal, jejž byl upustil,

a řekl: „Oddychni si na chvilku,

a řekni mi, až budeš připraven.“

Vzdych’ pohan mlčky, řekl za chvíli:

„Jsem připraven,“ a počal nový boj,

v němž opět Renald zůstal vítězem,

pad’ pohan k nohám mu a čekal smrt

teď jistou již. Však Renald pravil mu,

v tvář jeho spanilou se zahlédnuv:

„Už dosti krve teklo v tento den,

tvůj život nechci, jsi mým zajatým!“

Syn emírův se zasmušil a řek’:

„Jsem bohat jako král. Nuž výkupné

jak velké chceš mi udej, neveď však

mě v potupu! Ó raděj usmrť mě!

Z tvých zraků duše zírá vznešená,

v nich soustrast dlí... Ó, hleď, jsem nešťasten!

Ó, neveď v hrad mě krále Ijona,

kde posměch na mě čeká, pohana,

kde jásot nad pádem mé otčiny!“

„To mýlíš se,“ mu Renald na to děl,

„když půjdeš se mnou, hostem budeš mým,

a běda tomu, kdo by pohledem

jen jediným tě uraziti chtěl,

sám Ijon král kdyby to učinil!

Hleď, nechci tvoje velké výkupné,

jen jedno slib, že budeš naslouchat

bez záští, o Kristu když promluvím!“

Tu v zracích pohanu cos zářilo

jak svítání a řekl: „Poslyš mne!

Já bojoval za lid svůj, za svou vlast,

však víra tvá mi dávno drahá jest

a dávno toužím stát se křesťanem.

Ó, nemysli, že ze mne mluví lež!

Spíš tisíckrát bych zemřel, uvěř mi,

než poskvrnil bych ret svůj podlostí,

a kdyby pravdou víra otců mých

se zdála mi, pro ni bych bojoval,

jak za vlast viděl jsi mě v zápasu!“

A mlčky sáhl nyní v záňadří

a vytáh’ zlatý kříž a líbal jej,

a Renald na srdce jej vřele tisk’

a zvolal: „Se mnou pojď, ó bratře můj,

ty hoden jsi, bys vešel v boží ráj!“

A drželi se pevně v náručí

a třikrát líbali se na rety

a spolu jeli v hrad pak bordóský.

A setkali se s králem Ijonem,

a radost nyní konce neměla.

A druhý den řek’ Renald Ijonu:

„My nyní odtud půjdem, králi, zas,

neb v lásce nejsme, víš to, u Karla,

a snadně na tvou hlavu pad’ by hněv,

tvým kdybych hostem prodlel na dále.“

Král Ijon na to pravil; „Málo mil

od mého zámku starý stojí hrad

na slunné hoře, pevný, nádherný,

však opuštěný padesát už let,

toť Montalbán. Ten hrad buď domem tvým,

ten mocí drž na vlastní svoji pěst

i kolem kraj. To bude léno tvé,

tam pánem budeš, ne už hostem mým.“

„Měj dík můj,“ řekl Renald, „štědrým jsi!

Dar přijímám tvůj! Chvála budiž ti.

Tak beze střechy tedy nejsem víc,

a beze krbu. Bůh ti zaplatí.“

A s bratry svými ihned vydal se

na cestu v Montalbán a Ijon král

jej doprovázel se svým rytířstvem,

a hrad když shlídli v slávě sluneční

a Ijon král se loučil s Renaldem,

tu pravil tento s těžkým povzdechem

a zardívaje se a klopě zrak:

„Zjev přeluzný já viděl v domě tvém

a nevím, kdo ta dívka. V duši mé

ten obraz zůstal jako hvězdný svit.“

Král Ijon mlčel a pak usmál se

a odpověděl: „Zvu tě za měsíc.

Přijď na můj hrad a hledat budem pak,

zda v domě mém ten zůstal luzný zjev.“

A jeli každý v dům svůj. Za měsíc

v hrad Ijonův však Renald přijel zas

a v tentýž den šel Ijon k sestře své,

jež v komnatě své tiché seděla

na polštáři z hedbáví z Egypta

a zlatem kreslila na pergamen,

a řekl Ijon: „Sestro milená,

já nalezl pro tebe ženicha.“

Tu zbledla panna, hlava klesla jí

a schýlila se mlčky k práci své

a obraz Renaldův jí v duší mih’

a řekla si: „Jen jemu náležet

mé může srdce, aneb nikomu.“

A hlavu zvednouc, řekla: „Bratře můj

pro Boha, rci, ó, komu chceš mě dát?“

„Ty náležeti,“ řekl Ijon král,

„má sestro sladká, budeš rekovi,

ó věř, že nejlepšímu na světě!

Tím mužem Renald z Montalbánu jest.“

Tu zazářila dívka blaženstvím

a řekla: „Bratře, dobře volil jsi,

mé srdce zvolilo tak dřív než ty!“

A bez odkladu svatbu slavili

a radost velká byla v království,

a šťasten Renald byl a zapomněl,

že nesmířen jest s Karlem císařem.

Dvě uplynula léta v štěstí tak,

jež nekalil ni stín mu oblaku

až na tu zprávu truchlou, zpozděnou,

že drahá jeho matka zemřela,

co v nesmírnou ho bolest shroužilo.

Dvě léta uplynula v klidu tom,

tu stalo se, že Karel vracel se

ze Cařihradu, z cesty slavné své,

a vzpomněl si Ijona navštívit,

a blízko hradu bordóského, hle,

na slunné hoře zahlíd’ silnou tvrz

a ptal se: „Rcete, kdo jest pánem tam?“

A řekli mu: „To Renald jest, tvůj man,

syn Ajmonův, a bratři jeho tři.“

Tu zachmuřil se Karel jako bouř,

a řekl: „Dále nejdu ani krok!

Jest Ijon zrádcem! Spěte k němu hned,

a jmenem mým mu rcete: Vydej hned

nám syny Ajmonovy, způrci jsou!

Když vydáš je, pak císař odpustí,

že přijal’s je, a tvrz že jsi jim dal.

Však zdráháš-li se, poznáš Karlův hněv!“

A přišli k Ijonu ti poslové

a vyřídili přesně Karlův vzkaz,

však Ijon pravil: „Bůh mi pomáhej!

Jak mohu zradit chotě sestry své?

Jsem Karlův man, však žádat nemůže,

bych ze sestry své vdovu učinil,

a z obou jejích dětí sirotky.“

Šli posli zpět a Karel slyšel je

a pozved’ ruku v hněvu vášnivém –

a proti hradu hrozil beze slov

a velká hrůza z jeho zraků šla.

Pak bez odkladu v Paříž, v město své,

na cestu dal se minuv králův hrad,

a v Paříži hned válku prohlásil

ne pouze proti způrci Renaldu,

však proti Ijonovi králi též. –

Den minul za dnem, vojsko veliké

se rozkládalo podél Sekvany,

však Karel stále váhal vytrhnout

do pole proti nepřátelům svým,

neb jeden ještě scházel bohatýr,

bez něhož Karel nechtěl vyjít v boj:

to Roland byl, císařův synovec,

jejž miloval jak rodné dítě své,

ba víc než syny vlastní, vášnivě.

Byl Roland synem reka Milona

a Berty, krásné sestry Karlovy,

a v neštěstí a bídě zrodil se.

Pln slz a utrpení velkých jest

děj lásky hlubé, která spojila

přes všechen odpor Bertu s Milonem,

však pln jest jasu též a sladkosti

děj toho milování věrného.

Jak vlastní oko drahá Karlovi

vždy Berta byla, luzná lilije,

neb matky byla živým obrazem

a dvojnásob ji proto miloval

a bez dojmutí nikdy nehleděl

v ty snivé zraky její holubí,

v nichž svatá jevila se čistota,

a vzletná výsost, která z pokorných

kdys očí zářívala matčiných.

A ve dne v noci o tom Karel snil,

kde krále nalézt dosti slavného,

jenž hoden byl by chotěm jejím být.

Však jiné blaho Berta hledala,

než v pýše své jí bratr určoval.

Sad starý kvet’ od města daleko

na slunném břehu hlubé Sekvany,

jej kdysi sázel Karlův dobrý děd;

tak dobrý byl a v takém míru vlád’,

že králem Andělem jej nazvali,

a pod jiným ho jménem nezná lid.

Dům stál v tom sadě, prostý, nízký jen

a kaple, byzantinským umělcem

kdys vystavěná, byla jediná

v něm nádhera: Ta ale plamenně

jak hvězdné nebe krásou zářila

svých mozaik, tak vzácných nade vše.

Ty jevily velkého anděla,

an v slunci stál v své říze sněhové

a perutě měl stkané z kmitných duh,

tak jak ho viděl zrakem prorockým

na Patmu Jan, a slova zjevení,

jež k ptactvu onen anděl pronesl

svým hlasem hromným: „Pojďte k večeři

sem velikého Boha“ – slova ta

na zlatém dně černými perlami

se temnila, a v stříbře na klenbách

to různé ptactvo bylo viděti,

jak slétalo se, záříc barvami

tu ranní zory, tam zas blankytem,

tu černem noci, sněhem zase tam,

jak slétalo se k velkým obětem

na horách izraelských... Hořelo

pak u oltáře dvacet zlatých lamp

a každá jiným kamem sílala

své světlo tlumené a zbarvené,

a celý prostor pln byl paprsků

těch v polokruhu kmitajících hvězd,

jež dýmem kadidla jak vonnou mhou

své pestré jiskry dštily lilijím

do sněžných kalichů, jež ve vázách

tam tiše kvetly, sladce dýchaly.

To oné kaple byla nádhera,

té kaple v starém sadě za městem,

a Berta, snivá sestra Karlova,

od bratra svého vyprosila si,

by v onom domě směla bydleti,

neb břemenem jí dvorský život byl.

A Karel svolil, starostlivě však

dbal o bezpečí sestry milené,

a ve věži, jež stála u vchodu

té staré zahrady, stráž stanovil

a z rytířů vždy jeden z nejlepších

a nejchrabřejších stráži velel té,

však do sadu mu vstup byl zakázán.

Tu stalo se, že řada hlídati

sad osamělý přišla na reka,

jenž chud a prost ku dvoru zavítav,

si záhy přízeň získal Karlovu

svým hrdinstvím a pravým rytířstvím.

To z Anglanty byl Milon. Krásný byl

a hudbou mužný plný jeho hlas,

jenž zvonem zvučel, píseň hrdinskou

když Milon pěl, a šeptal jako van

ve zdřimlých stromech, jásal, zmíral zas

co klokot ptáků, o lásce když pěl,

o sladké muce blahotajných tuh.

A s věže své, kde stával celé dny,

zřel Milon často sestru Karlovu,

jak bílá, luzná sadem bloudila

buď při úsvitu matném šeření

neb z rána hned, když rosa svítila,

a staré hruše, třešně, jabloně

květ na ni sypaly jak padlý sníh,

neb v poledne, když včely bzučely

a z vod když skrytých v travách stoupal chlad

v ten rozžhavený, vůni sytý vzduch.

Při šelestění stromů kráčeti

tak vídal ji, buď samu s knihou jen,

neb v společnosti družek spanilých,

a někdy s nimi k splavu potoka

se brala k večeru, a pod jívou

pod skloněnou si sedla v kruhu jich

a za závojem větví, visících

až v bílou pěnu, naslouchávala

pak hukotu těch řítících se vod,

jenž duši její šumnou hudbou svou

kams v sladké neurčito odnášel.

Tak tedy Milon Bertu vídával

a jednou v noci, luznou, uzřel ji,

jak stála bílým rouchem oděna

na malém vršku, čnícím nad stromy,

a nízko za ní plný měsíc plál

a obrys její tváře andělské

na ploše stříbrné se rýsoval,

a zdálo se, že měsíc tvořil tak

jí kolem hlavy kmitající nimb,

jenž zdřimlou rozléval se štěpnicí,

a v ruce Berta měla lilii,

a dýšíc vůni její čarovnou

šíj nad kalichem jejím skláněla

v tak sladkém půvabu, jak leknín stvol

svůj sklání v kolébání modrých vln.

Zjev byl to takový, že Milon klek’,

a jeho duše mocně chvěla se,

a od té doby Bertu miloval.

Že bez naděje láska jeho jest,

si vědom byl a odříkání tíž

na srdci ležela mu, ten však trud

přec v sobě tajil velké sladkosti

a žal i slasť se chvěly v písních těch,

jež se rtů jeho nyní linuly,

kdykoli Bertin zjev mu duší táh’,

jak lesním šerem zlatý paprslek,

a netušil, že zvuky písní těch,

tak plných touhy, snů a blouznění,

v nichž šumot orlích křídel šelestil,

když vášeň schvátila jej plamenná

neb větru pláč se tichý ozýval,

co v troskách zmírá chrámů zbořených,

když v hloubi tonul beznaděje své,

neb klokot ptáka nyvě zazníval,

když srdce jeho choré zmíralo

tím velkým žalem podrobení se

své sudbě truchlé, jak ji určil Bůh –

on netušil, že zvuky písní těch

jí v duši vnikaly jak světla proud,

že v tajuplných děvství hlubinách

jí neurčitý vzbuzovaly čar,

že z toho šera hvězda vzcházela,

jež láskou byla polotušenou...

To Milon nevěděl a touhy cíl

byl nejvyšší mu, vidět z blízka ji

jen okamžik a hledět v její zrak,

jejž nikdy nepozvedla k věži té,

kde stráží stál nad starou zahradou.

Krok učiniti tomu cíli blíž

mu dlouho, dlouho bylo nemožné,

až konečně ta možnost přišla přec:

na svatodušní slavný boží hod

se totiž brána staré zahrady

hned z rána otevřela do kořán,

mše svatá když se v kapli sloužila

a každému tam přístup volný byl.

Snad mohl uzřít Bertu klečící

a k Bohu modlící se v pokoře?

Když nyní zazněl zvonu jasný hlas

a poroseným linul stromovím,

tu s chvějícím se srdcem Milon bral

se s věže své a spěchal štěpnicí

a sotva dýchaje stál na prahu

té šeré kaple zlatem zjiskřené,

a v dýmu kadidla a voňavek

ji viděl, Bertu labuť bělostnou,

ve výklenku na křesle sedící

a schýlenou nad knihou modlící.

Stál jako socha, velkým čarem jat,

jenž z toho zjevu jako záře šel,

a zapomněl na celý kolem svět

a neviděl, že hrdý rytíř stál

hned vedle ní, byl z krve královské,

meč obnažený třímal v rukou svých,

jsa čestnou stráží její v tento den.

A blížil se jí víc a více vždy,

ač hrdá stráž jej zraky kárala

a přijímání chvíle nadešla,

lid padl na tvář, chvěl se znovu zvuk

tím svatým šerem, hlas jak anděla,

jenž k stolu Páně svatoslavně zval,

a Berta vstala, přijímati chléb,

jenž život dává, který potrvá, –

tu schvátilo Milona šílenství

té lásky blouznivé a tajené:

po jejím boku klečet, zdálo se

mu blahem nejvyšším, a hostie,

již v rukou držel právě starý kněz,

v zář měnila se rajskou, z které hlas

zněl tajuplný, šeptající mu:

„Chléb mezi ní a tebou rozdělen

se svazkem stane, který rozloučit

už nedovede nikdo na zemi!“ –

a bez rozmyslu v horečném jak snu

šel Milon rychle, přímo k oltáři

a pravil si: „Jsem těžkých hříchů prost,

proč přijímati tedy nesměl bych,

vždyť prahnu po té svaté tajnosti!“

Při zařinčení ostruh stříbrných

zrak mimovolně Berta pozvedla

a pohled její setkal s pohledem

se Milonovým, světlo nebeské

jak zlatý úsvit v očích zakmit’ se,

cos bylo v nich, jak radost shledání,

co Milona schvátilo závratí.

Krok jen a kleknout mohl vedle ní:

v tom ale lesklý meč se zamihl

a hrdý rytíř zvolal: „Smělče, zpět!“

A k Milonovým prsům meče hrot

se chýlil břitký, v okamžiku tom

však bílou ruku Berta povznesla,

jak ránu kdyby chtěla zachytit,

a z bílých prstů jejich tryskla krev

a sněžné její roucho purpurem

se zbarvilo a krásná zároveň

jí zbledla tvář a kaplí výkřik zněl

všech přítomných, však Berta v klidnosti

a s důstojností prostou pravila

tak rytířovi, jenž jí stráží byl:

„Jak svatý obřad rušit smělost máš?

Před tváří Boží všickni rovni jsme,

kdo dal ti právo, přístup brániti

před oltář svatý komu koli z nás?“

A raněnou svou ruku skryla v plášť

a okamžitě ticho nastalo

a dále svatý obřad konán byl,

a poklekla a Milon vedle ní,

a kněz rozpůlil svatou hostii

a podal jim ji... Na to povstala

pak tiše Berta, vroucně modlíc se

a odešla, jak zmizí lehký stín,

jejž bílý oblak vrhá poli v klín.

Vstal Milon též a vyšel z kostela,

jak omámen byl, myslit nedoved’,

v les prchal, kde po celý bloudil den

a bylo mu jak v spánku hlubokém

a jak by sen ho jímal horečný;

to lze nebylo, že se dálo vše,

co přece opravdu se událo?

Ten záblesk v oku jejím andělském,

ten pohled blouznivý a hluboký,

jenž mluvil o duši, jež ztrácela

se v dumách plných sladkých tajemství,

ten v skutečnosti na něj zazářil?

Ta ruka bílá jako padlý sníh

se na ochranu jeho pozvedla,

se o něj v bázni chvěla, v leknutí,

když klonil k prsoum se mu meče hrot?

A pro něj tryskla její čistá krev?...

Tu třásly se mu nohy silně tak,

že do mechu se vrhl vlhkého

a tvář si skryl a plakal v tichosti.

A zatím němý měsíc vycházel

nad mlčenlivou pouští, v lesa šer

své snivé světlo lije nyjící

a hlubý hvozd jej vítal zachvěním

a zašuměl jak náhlý příval vod.

Zved’ Milon hlavu – v tom, hle, bílý zjev

stál nedaleko něho pod stromy.

Byl sladký klam to duše toužící?

Pod stromy Berta stála! Vyskočil,

a dívka polekána vykřikla,

však poznavši ho, takto pravila:

„Vás vede vstříc mně šťastná náhoda.

Já zbloudila a našla cestu sléz,

však divoký mi brání potok teď,

a přebrodit se nemám odvahy.

Na druhém břehu stojí poustevna,

již hledala jsem... Pane, promiňte,

když o službu vás žádám rytířskou.“

On klonil se, však mluvit nemohl,

jen krátké „Velte!“ se rtů vypravil,

a mlčky spolu lesem kráčeli,

až na břeh divokého potoka.

Tam v silnou náruč Milon Bertu jal

a vodou přenesl ji vířivou,

a cítil jak se chvěla, klonila

mu na rameno hlavu spanilou

a plavých vlasů jejích vonný proud

mu kolem tváří větrem nesen vál

a Milon neschopen už smyslů svých

vtisk’ polibek do zlatých, měkkých kštic –

tu Berta položila hlavu svou

na prsa jeho, láskou schvacena

a v pláči usedavém šeptala:

„Je láska moje hříchem, Bože můj?

Já lekla se jí ráno v kapli dnes,

když poprvé mi zřejmě mluvila

ne v očích tvých jen, též však v srdci mém,

a spěchám poustevníka vyhledat,

jenž mojím zpovědníkem... Poslal Bůh

tě v cestu mou, či svádí peklo mě?“

A Milon řekl: „Láska svatá jest,

jak peklo by ji mohlo vnukati?

Já chvěl se též, teď ale silen jsem

a zápasit pro lásku budu svou

se světem celým! Snášet budu vše

i zkoušky nejtěžší pro milost tvou.“

Byl úsměv Bertin jako hvězdy svit

a řekla: „Snášeti jsem hotova

i já vše světa těžké příkoří.

Pojď se mnou v onu chatu, radou svou

nám moudrou přispěje ten poustevník,

jest oddán mi, a zná mě od dětství.“

Pak spolu šli, a klečel v modlitbách

před křížem poustevník a uviděl

zář jakous bílou jako padlý sníh

a z toho jasu nadzemský šel hlas,

jenž pravil mu: „Hle, Berta přichází,

spoj svazkem manželským ji s mužem tím,

jenž po boku jí kráčí. Bůh to chce,

neb z toho sňatku vzejde dobro kdys’

a velká sláva sladké Francii.“

Vstal poustevník tou září oslněn

a v okamžiku tom se zjevila

na prahu chaty Berta s Milonem,

a poustevník jim řekl: „Vejděte,

zde klekněte před křížem kamenným

a učiním, co činit velí Bůh.“

A oni beze slova poklekli

a poustevník teď svíce rozsvítil

a přistoup’ k nim a konal obřad svůj

a jako ve snu vše se událo.

A po obřadu pravil poustevník:

„Hněv Karlův bude velký. Prchněte

a čekejte, až Bůh jej obměkčí.

Sám v město jeho půjdu, oznámím,

že spojeni jste svazkem posvátným.“

Tak pravil jim a vyšli v tichý les,

ten dřímal mlčenlivý, větvemi

se zlaté hvězdy na ně dívaly

a voda v dáli hlubě zpívala

a vítr vzdychal jako láskou zpit.

A všechno štěstí, které na zemi

dvě duše cítit mohou nadšené,

jim nitro plnilo až na pokraj,

a vše, co člověk říci nemá slov,

jim dlouhý řekl jejich polibek,

jenž splynutím dvou duší v jedno byl. –

Od toho dne byl les jim domovem

a skály skrývaly je v slujích svých

před hněvem císařovým, který vzplál

jak požár nesmírný... A prchali

vždy dál a dál a nikde jistoty

jim nebylo, a řekl Milon sléz’:

„Toť nemožné, bys stále žila tak,

ty labuti má, zraků hvězdnatých!

Král lombardský mi býval přítelem,

snad ochrany nám tedy poskytne!“

A vydali se na tu dlouhou pouť

a znaveni až k smrti stanuli,

tma noční na zemi když ležela,

před sídlem královským; i zaklepal

na těžká vrata Milon z Aglanty,

a sám na pavlán vyšel starý král,

a uslyšev, kdo stojí před domem,

tak odpověděl s hůry Milonu:

„Zvěst o tom, co se dálo, přišla dřív,

můj příteli, než ty a žena tvá

v dům otců mých. Já přijmout nemohu

tě pod svůj krov... Je Karel přemocný

a hrozí příliš velkým hněvem svým.

Dům svůj ti otevříti nemohu,

však lesy moje dobře skryjou tě.

Tam prchej hned... Ó, věru, strachu mám,

by nezahlíd’ tě někdo z lidí mých.

Na hlavu tvou je cena vypsána

a Jidášů vždy snadně naleznout...“

Tak řekl král a zmizel v komnatě,

a mlčky uprchlíci odešli

do hlubých lesů v pláních lombardských.

Co svízelů, co těžkých strádání,

co trudů velkých v lesích čekalo

na sestru všemocného císaře,

co odříkání, bídy! Poznala,

co jesti hlad, co žízeň palčivá

a někdy vedl zápas se zvěří

a brloh Milon, aby na kámen

svou unavenou hlavu vložiti

ta mohla kněžna, které v palácích

sto sloužívalo dívek s radostí!

Do krve nohy byly zraněny

a mimovolné slzy stékaly

po zbledlých tvářích mnohdy Bertiných.

Však láska proto k muži nehasla

v tom jejím srdci, plném nadšení,

a více nežli ona trpěl on,

neb věděl, pro něho že snášela.

Však v bídě své přec šťastni bývali,

kdykoli zraky jejich setkaly

se v lásce blouznivé a blaživé,

tu zapomínali na všechen trud

a lesů šum pak zdál se šelestem

jim křídel andělských a snívali,

že za živa už vešli do ráje.

A krutou zimu v sluji přežili

a jaro přišlo, květů na tisíc

ze země pučelo jak rojení

a jiskření se na obloze hvězd,

a ptáků zpěv je lákal hloub a hloub

vždy do lesů, odkud ten linul zpěv,

neb zdálo se jim všeho blaha zdroj,

že tam se temení, kde povstává

tak čarný zvuk, a na té pouti své,

když ráno jednou zora plamenná

po celém nebi růže házela,

na pokraj zřídla temnomodrých vod,

ve stínu dubů, mechem porostlých,

do trávy Berta klesla v bolestech

a porodila syna Rolanda.

A probravši se ze mdlob mrákotných

ku nebi zřela, v klín pak modrých vod

a zaplakavši, hlasem velikým

tak žalovala v lesní samotě:

„Ó synu můj, v neštěstí zrozený,

mně zjevil Bůh tvůj osud žalostný!

Ty v mládí zemřeš, smrtí násilnou!

Ty zahoříš na nebi Francie

jak zora, jež tě v život vítala,

a budeš rekem silným jak ten dub!

Tvá duše jak to zřídlo hluboké,

snů modrých bude plná, paprsků,

a sláva tvoje nikdy nezhyne!

Však pouť tvá bude krátká na zemi

a zlomen bude mládí tvého štěp

Tak první den hned pláču nad tebou,

jak nad tebou zapláče všechen svět,

někdy vyplní se sudba tvá!

Ó, dvojnásob tě budu milovat,

když na krátko jen se mnou pobudeš!

Ó zajisté, že zhynu před tebou,

a Bůh mi proto zjevil budoucnost,

by žal můj velký zkrátil život můj.

Nuž, u bran ráje budu čekati

na příchod svého reka Rolanda,

a přivítám jej slovem: „S tebou mír!“

Tak zaplakala Berta v žalu svém

a nová mdloba pak ji schvátila,

a když se k žití zase vzbudila,

na vidinu svou nevzpomněla víc

a dítě své jen k srdci vinula

s tou láskou mateřskou, v niž položil

Bůh všechno blaho, všechen lidí bol. –

Rost’ Roland v lese, v lese šumivém,

kde Milon uhlířem se nyní stal,

by uživil svou ženu, dítě své,

a ještě lépe skryt byl před Karlem,

neb nikdy nikomu se nezdálo

pod hrubým šatem lidí ubohých,

pod nízkou střechou chudé chaloupky,

tak slavného reka hledati

jak Milon byl’ a sestru císaře!

A v chudobě své byli šťastni tak!

A dítě jejich, jaký Boha dar!

Rost’ Roland v lese jako jarý dub

a miloval ten les svůj nade vše.

Zpěv ptáků byl mu mluvou, u brodu

se scházel večer denně s laňkami,

když přišly pít, a všechny znaly jej,

a s dětmi jejich Roland skotačil

a v běhu s nimi statně závodil,

a sedmiletý v jejich obranu

i vlka jednou zabil kyjem svým.

Byl Roland přítulný co krotký pták,

byl jako nebe jeho modrý zrak,

když poslouchal svou matku zpívati,

neb vypravovat’ sladce o Kristu,

o andělích, o ráji, o Bohu,

a plakal vášnivě, když uslyšel,

jak trpěl, zemřel lidstva spasitel,

a přával si též zemřít pro dobro.

V těch chvílích Roland byl co krotký pták,

však orlím křídlem duše mladistvá

ta jeho vznášela se ve chvílích,

když otce slyšel zpívat, vyprávět

o činech bohatýrských, zápasech,

a snivá jeho mysl pouštěla

se za dýmem, za modrým z milířů,

jenž k nebi šel a plynul v bezmezí..

O činech Roland snil, jež konat chtěl,

a meč když otec dal mu rezavý,

jejž s sebou přines’ v lesy hluboké,

tu jeho zaplál nesmírně tak zrak,

že zdálo se, že oheň šlehal v něm.

Tak plynula mu leta v samotě

a deset byl juž roků, v jarní čas

když císař Karel z Říma vracel se,

jejž zachránil před silou pohanskou,

a s velkou slávou v městě stavil se,

jež leželo na lesů pokraji,

v nichž Milon žil, a přišel na večer

kýs poutník z města, vešel v nízkou síň,

kde Berta předla. Hosta vítala

a poutník vyprávěl o Karlovi,

jak celé město pozval na hody,

jež zítra slaví ve svém paláci,

o rytířích a recích vyprávěl,

o činech neslýchaných, konaných

tam blízko Říma proti pohanům,

a Berta zbledlá oči klopila

a neviděla velké vzplanutí

ve zracích svého syna! Roland však

si umínil, že Karla uvidí

a bohatýry jeho přeslavné.

A k ránu vstal a spěchal do města

a přišel tam, když právě k paláci

se tlačil lid, neb hody začaly

a Karla bylo vidět u stolu

na zlatém stolci v říze z purpuru,

a samá knížata mu sloužila

na bílých koních v zbroji sedíce,

přinášejíce mísy zlacené

a poháry, a hudba přesladká

se lila čarně jako zvuků déšť

se stropu sklenutého vysoko,

kde hudci jako ptáci seděli

na římse široké... A Roland byl

jak ve snu... Protlačil se statečně,

ač dav mu spílal... V předu nyní stál:

jak anděl krásný byl a jako rek

meč zrezavělý třímal rukama

a hrdě hlavu nesl, šeptal hlas

mu v duši skrytě: budeš rekem též!

Blesk šleh’ mu z očí. V okamžiku tom

zrak Karlův bloudil davem; zachvěl se,

když Rolanda zhlíd’. Blankyt takový

jak v oku tom byl viděl dříve kdys!

A vzpomněl na svou matku, na sestru,

a vida hrdou toho hocha tvář,

na vlastní mládí vzpomněl, na ten den,

když v palác svého otce zavítal,

by k svému právu směle hlásil se.

A mimoděk kýv’ nyní Rolandu

a přivedli mu hocha. „Rci, kým jsi?“

se tázal Karel, Roland neslyšel,

neb zahléd’ mísu plnou ovoce,

jež nebyl nikdy viděl... Děckem byl

a všechny sny o činech hrdinských

se na okamžik rozplynuly mu

před sladkou vůní toho ovoce,

jež hltat zdál se zrakem zvědavým.

Tu Karel dobrotivě usmál se,

a řekl: „Sedni, pojez ovoce.“

A Roland prostě sed’ a jal se jíst’

a jed’ jak vlk a Karel přikázal,

by ode všech mu krmí podali,

a dost se divit nemoh’ Rolandu,

jak krásným byl a s jakou chutí jed’

a jaká záře z očí sokolích

mu vycházela... Teď však viděl též,

že Roland stranou kladl pokrmy

a nejlepší že vybral ovoce,

a Karel řek’: „Jsi moudrý, synu můj,

ty opatrně myslíš na zítřek?“

Řek’ prostě Roland: „Matce přinesu

a otci svému tvoje lahůdky,

a děkuju ti, pane císaři.

Až dorostu, pak manem budu tvým.“

A na to vstal a tiše odcházel

a myslil jen už na ten okamžik,

až vyprávěti bude rodičům

své dobrodružství s Karlem císařem.

Řek’ Karel Nému, rádci věrnému:

„Jest podivné, jak vřelý vzplanul cit

mi v srdci, když jsem hocha zahlídl,

hned první okamžik... čí asi je?“

A Ném byl dojat jako Karel sám

a v skrytu duše řekl: „Při sám Bůh,

ta podoba, ten smělý, lví ten zrak

o příbuzenství mluví s císařem...“

A vzpomněl Berty, vzpomněl Milona

a kývl svému sluhu, pravil mu:

„Za hochem tím jdi skrytě, v povzdálí

a vypátrej, kdo jeho rodiče!“

A sluha šel a šel až do lesů

a uviděl omšenou chaloupku

a na práhu ve záři západu

stál Milon se svou ženou spanilou!

ta v prostém rouše, chudém, královnou

se zdála vznešenou a zírala

do dálky, stíníc rukou jasný zrak,

neb v nepokoji ždala dítě své

a z pola jen Milona slyšela,

jenž těšil ji, že hoch kdes na blízku.

Tam stála vznešená a korunu,

jež byla s hlavy sňatkem spadla jí,

tu korunu jí slunce kouzlilo

svým žhavým leskem v plavých vlasů proud,

a shlédnouc syna nyní, vykřikla

a vstříc mu letěla a zvolala:

„Kde byl jsi, Rolande můj jediný?

bolestí všech sladká útěcho?“

„Já v městě byl,“ řek’, hrdě Rolandin,

„a císař častoval mě ovocem,

hle, výsluhu vám nesu nemalou!“

A Berta zbledla: „Bože, smiluj se!

To neřekl’s, kde žije otec tvůj?“

Tak zvolala a dítě pustila

a k muži šla a jak by chrániti

jej chtěla, pevně obejala jej

a planoucími zraky hleděla

do šera lesa, s hlavou vztyčenou.

To Némův sluha viděl, slyšel vše

a k svému pánu vrátil se a řek’:

„To nepodobné, pane, víře jest!

Já Bertu našel, sestru císaře,

a Milona tam v lese v chaloupce,

to rodiče jsou hocha onoho,

jenž rázem srdce dobyl Karlova!

A líčil všem jak byl to uviděl,

ten její zjev, tu výsost milostnou,

jež chudobou a bídou zářila

jak hvězda věčně krásná mlhami,

a opakoval vše, co mluvila,

a plakal Ném, tak dojmut zprávou byl.

Pak přemítal, co činit jest mu teď,

však mezi tím co o tom přemýšlel,

zvěst divnou sluha jeho vyprávěl

po celém domě, mlčet neuměl,

a vnikla v komnaty až Karlovy,

a císař zaplál hněvem, vyskočil

a kázal koně sedlat z rána hned

až zora vzejde tmavé nad lesy.

Však neměl spánku, s lože vyskočil,

a kázal, aby ihned jeli v les

a aby Milona mu přivedli

i sestru také, Bertu ztracenou;

a stalo se. Když slunce vzcházelo,

v síň vedli Milona, kde jako bouř

už císař čekal. Milon vztyčen byl.

jen oči klopil, Berta bledou tvář

si zahalila pláštěm, tiše však

a plna důstojnosti čekala

na osud svůj, a Roland udiven

se držel roucha jejího a zrak

se jeho pozved’ k císaři, jenž bled

jsa vášní slepou, spěchal k Milonu

a ruku pozved’, jak by udeřit

jej vskutku mínil v divém záští svém –

tu zařval Roland jako mladý lev,

skok učinil a ruku Karlovu

chyt’ svýma oběma a tak ji stisk’

v své pobouřené nevoli, že krev

z pod nehtů tryskla proudem císaři,

a z očí hochu jiskry skákaly,

a zuby zaťal, až mu skřípaly.

Byl úžas velký u všech přítomných

i Milon vzkřik’, však náhle zjasněna

tvář byla Karlova a usmál se,

ač bolestí mu slzy stouply v zrak

ten jeho orlí, světle zářící

mu radostí a zvolal: „Při sám Bůh,

to pravá bohatýra jesti krev,

jež tak se bouří v žilách dítěte,

když ohroženy vidí rodiče!“

A náhle cos jak velké vidění

se duše jeho bleskem zmocnilo

a pozved’ dítě na svá ramena

a zahřměl baronům a rytířům:

„Hle příští sokol všeho křesťanstva!“

A hluk se zdvih’ a meče bušily

do velkých štítů, jak když zahřmí bouř,

a Karel líbal stokrát Rolanda

a podal ruce sestře, Milonu,

a bylo pláče, bylo radostí,

jak do deště když slunko zasvítí,

a vše se potom smíchem končilo,

když Roland zase děckem z hrdiny

se prostě stal a mezi dojmutím

svých rodičů a Karla k dveřím spěl

a do jídelny hledě tázal se:

„Je prostříno? Kdy bude snídaní?“

Tak Milon s Karlem tedy smířen byl

a všechen trud života pominul

tak Bertě teď, a Karel miloval

víc Rolanda než vlastní děti své. –

Měl starost však, by život u dvora

snad zhoubně nepůsobil na hocha

a vida též, že volnost bezmezná,

v níž vyrost’ Roland v lesích lombardských,

se krotit nedala, neb bohatýr

už v chlapci vězel, jako příští dub

se tají zárodkem už v žaludu,

to uvažuje císař v duši vše,

dal Rolanda na péči Turpinu

a ten jej odvez’ na hrad odlehlý,

kde dlíval vždy, když klidu dopřál si,

a tam jej cvičil v ctnostech křesťanských

a chrabrost rytířskou v něm pěstoval,

jíž sám vynikal měrou přehojnou,

ač míruplným, svatým knězem byl,

a aby Roland příliš netesknil,

dal císař celý roj mu soudruhů

ve stejném stáří v spolek veselý,

a hlaholil ten osamělý hrad

vždy dětským smíchem. Uzavřen však byl

jak vězení a volnost vycházet

z těch pevných bašt a staré zahrady

pod valem tvrze, dána nebyla

ni Rolandu, ni jeho soudruhům,

neb umínil se Karel císař, sám

že v pravý čas uvede Rolanda

do světa bludiště, a měl ten svět

tou zlatou bájí hochu zůstati,

jak se mu jevil, jak si budoval

jej v mysli vzletné. Roland snící však

o dobrodružstvích povždy, o bojích,

o podnicích, jež slávou nesmrtnou

mu skráně někdy hvězdně ověnčí,

se dočkat nemohl a vzpíral se

jak divý oř, jenž k sloupu přivázán,

a každý rok si trpce stěžoval:

„Už přišel čas, už otevřte mi hrad,

chci do boje! Ten dům je vězením!“

A pokaždé mu Karel vzkazoval:

„Buď trpělivým, květe duše mé,

jsi dítětem, dozraješ v jinošství!“

Tak leta plynula a první chmýr

jak na broskvi, na tváři Rolandu

se zlatem jevil. „Nyní mužem jsem!“

děl mladý rek a vzplanul ruměncem

v své dívčí spanilosti. Zatlouklo

mu srdce v pýše, hlavu pozvedl

a dupl nohou. Řekl: „Odejdu!

Kdo právo má mě zdržovati zde?“

A tentýž den, co takto bouřil se,

cos událo se, co jej vzrušilo

tak mocně, v čin že uzrál úmysl.

Byl letní den a slunce vzcházelo

nad řekou, kouřící se v lesinách,

a Roland hleděl oknem v širou dál –

tu náhle zjevilo se divadlo

tak nevídané zrakům jinocha,

že omráčen byl v němém úžasu:

hle, mraky prachu k nebi lítaly

a mladé slunce pronikalo je

svým bledým zlatem, jasem růžovým,

a v průhlednosti jitřních tumanů

ruch nastal, matných postav rojení,

kés hemžení, pak šiky nesmírné

se zjevovaly reků jedoucích

na koních bujných jako vichrů van,

jichž dlouhé hřívy vzduchem míhaly

a reků zbraně, přílby, brnění

jas vydávaly, celé moře hvězd

se zdálo valiti se úsvitem

a nad hlavami reků prapory

se dlouze vlnily a šlehaly

v hloub červánkových nebes, pozadím

jež bylo obrovskému průvodu,

a ořů řehtání a dusot jich

a nesčíslných zbraní řinčení,

a polnic hrom a mužů volání,

těch ohnivých a plných radosti

nad vítězstvím, v něž pevně věřili,

to splývalo vše v hlahol olbřímý,

jenž tichým jitrem jako bouře spěl

a příval zvuků, lesy probouzel,

mhou ještě zastřené a parami,

a celý kraj se plnil ozvěnou,

jež jako orel k hradu bouřila,

a Roland boje chtivě třásl se

a bohatýrská jeho mladá krev

mu varem kypěla a srdce tak

mu silně bušilo, že mrákota

mu hrozila, a bleskem, bez dechu

se dolů bral v příbytek vrátného

a zvolal: „Rci, kam valí vojska proud

se mohutný ten? Kdo mu vůdcem jest?

Jsou přátelé to? Vpád snad cizinců?“

A řekl vrátný: „Pane, odpovím

na otázku tvou, trpělivě slyš,

a nehleď na mne okem planoucím,

jak bys mi hrozil! Táhne ujec tvůj

do Aspremontu vele podrážděn,

a věřím, že má k tomu příčinu!

Vše do podrobna nyní povím ti

jak synovec mi včera vyprávěl,

on na noc přišel včera z Paříže,

a málo spal, jen pořád vyprávěl;

rád poslouchal jsem, teď ti povím vše.

Ve slávě seděl Karel v Paříži

v svém paláci, byl velebný jak bůh,

šest králů drželo mu pláště lem

a oněch šesti králů rytířstvo

se skvělo kolem, jako hvězdný roj

se třpytí kolem luny v ouplňku.

Ném, dobrý Ném, ten rádce smírný vždy,

jenž nikdy ještě křivdu nespáchal

a ochrancem je vdov a sirotků,

v ten slavný den císaře oslovil

a pravil tak: „Můj králi velebný,

jak velkým tě Bůh náš učinil!

Tvá sláva všechny věky přetrvá

a celá země podnoží je tvou.

Tvé dlaně přetékají bohatstvím,

ó otevři je, králi, v štědrosti!

Bůh miluje tě, miluj Boha ty,

jak toho žádá, pravě: ,Cokoli

i poslednímu z lidí činíte,

to mně jste učinili‘... Králi můj,

ó dávej chudým, králi, miluj je!

Ó dávej, dávej, dávej chudým vše

a vyčerpej své velké poklady

a vezmi též, co moje, na dary!“

Tak pravil Ném a Karel usmál se

a slovo Némovo se vtělilo

hned v skutek skvělý, věčně pamětní –

neb štědrým toho dne tak Karel byl,

jak nikdy před tím, stříbra, zlata proud

se valil z pokladen, všem rozdával,

ať rytířem byl chudým, z lidu kdo

neb žebrák ubohý, a konečně

když peněz nebylo už, poháry

a drahá roucha, šperky, zbraně též

i sokoly, psy, oře rozdával

a žehnajících hlasů tklivý sbor

se vznášel k nebi, k slzám pohnut byl

dvůr celý Karlův... Byl to krásný den...

Však svatost okamžiku velkého

teď náhle rušil výkřik neladný:

neb, jak by zem jej z hlubin chrlila,

stál v prostřed baronů a rytířů

teď se svým koněm pohan před trůnem,

tak hrdý byl jak Satan před pádem

a krásný, silný, oděn brokátem

a kolem sebe hleděl posměšně,

a z očí náhle divost plála mu

a takto směle Karla oslovil:

„V tři díly svět je celý rozdělen,

dva z nich má v mocných rukou Agolant,

můj král a pán. On drží Asii,

tu svatou matku lidí, Afrika,

zem plná tajů, plná bohatství,

šíj kloní před ním; tvůj chce ještě kraj,

by všechno měl, ó králi Západu.

Hold tedy žádá tvůj. Nuž poslechni,

sic přijde král můj by tě pokořil.

Pak běda tobě, neunikneš mu,

les neskryje tě, ani moře hloub

před jeho hněvem, neunik’ bys mu,

i kdybys křídla měl, jak orel sám.

Já domluvil. Mé jmeno Balant jest!“

Zbled’ Karel hněvem, dlouho promluvit

mu vášeň bránila, až zvolal sléz

na meč svůj sahaje: „Jest s námi Bůh.

On rozhodne. To svému pánu rci.

Své voje povedu, bych uchránil

čest Francie a kříže velebu.“

Tak Karel děl, můj pane Rolande,

a viděl’s vojsko táhnout do boje;

u Aspremontu stojí nepřítel,

na půdě vlašské! Chraniž Karla Bůh.“

Tak vrátný končil, ale Roland vzplál

a řekl: „Otevř bránu, příteli,

já s Karlem půjdu v svatý tento boj!

Vím, vítězem že vyjdu velikým

a sláva s čela že mi bude plát!...

Pak odměním se tobě. Slyš můj slib:

na rytíře tě budu pasovat.“

Však vrátný chladně pravil s úsměvem:

„Vždyť rytířem bych ani nechtěl být,

líp je mi zde, kde není nebezpeč,

zde v chládku se to dobře, pane, spí

a arcibiskup skvěle platí mě

za malou práci, hlídat totiž vás.

A proto vrata neotevru vám;

nuž, do štěpnice, pane, jděte jen

a ochočením ptáků bavte se,

svých sokolů. To užitečné jest.

I bez vás císař skrotí pohany.“

Vztek zalomcoval mladým Rolandem,

jak vichřice do štěpnice se hnal

k svým soudruhům, a jako hřívou lev,

tak zatřás’ vlasy svými plavými

a zvolal tak: „Jde císař do boje,

kde sláva zraje jako v poli klas

a my zde nejen jako v klášteře

a chřadnem jako jati v žaláři!

To nelze snášet! Za mnou! Vedu vás!

Nám brání vrátný? Povalíme ho!

Hůl každý ulomiž si ze štěpů,

a za mnou, bratři, volnost kyne nám!“

Tak zvolal Roland, zlomil mladý štěp,

jak s nebe blesk by sjel a soudruzi

si po něm větve rychle lámali

a pod pláště je skryli. Roland šel

teď v čele jim a volal vrátného.

„Pusť z bran nás,“ řekl, „vojsko ztrácí se

už v dáli v parách lesů modravých

a ještě jednou chcem’ je viděti.

Plášť za tu službu dám ti nový svůj,

je z hedvábí a vrouben sobolím.“

Však vrátný na to řekl s posměchem:

„Jak zbytečně maříte, pane, slov!

Jsem pevný jako vrat mých závory,

a přísahám, že ty se nepohnou!“

„Pak křivě přísahal’s!“ mu Roland dí,

plášť odhodí a kyjem zamávne

a zasáhne jej silou takovou,

že vrátný vrávorá a hustý déšť

ran sype teď se na něj se všech stran,

řev z úst mu jde a padá omráčen,

však Roland rozbil zatím závory,

jsa netrpěliv odnímati je,

a jako orel letí na volnost

a druzi jeho, tlupa sokolů,

se za ním ženou. S hory pádili

a mžikem stáli dole v rovině,

kde louky voněly a řeky šum

se ozýval jak dálné dunění.

A Roland řekl smuten: „Soudruzi,

jak bez koňů dohonit císaře,

jak bez koňů se pustil v pravý boj?

Vždyť nelze rytířem být bez koně!“

A rozhlížel se kolem. Radostně

pak vykřikl, u řeky na louce

pět koňů páslo se, pět sedláků

si opodál ve stínu hovělo.

„Tam naše spása!“ Roland zavolal

a letěl jako blesk a zachvátil

za hřívu z koňů jednoho a hned

na ostatní se druzi řítili

a po dvou na hřbet sedli široký

těch těžkých ořů. Roland zvolal pak,

už v letu, na sedláky zuřivé,

již spílajíce hroudy házeli

za uprchlíky: „Roland, vězte, jsem!

Jest císař ujec můj! Já spěchám v boj!

Po vítězství se hlaste, odměna

za oře vaše bude velká tak,

jak ani ve snu se vám nezdálo.“

Tak zvolal Roland hlasem hřímavým

až lesy třásly se, a sedláci

jak zkamenělí stáli podivem,

a dívali se v dál, kde Roland rek

a jeho druzi s oři zmizeli...

Tak letěl Roland prvním bojům vstříc. –

Tři hodiny když jeli, zastavil

se Roland náhle a byl zamyšlen.

„Jak objevím se,“ pravil, „v táboře,

by o mé přítomnosti před bojem

se císař nedověděl! V nevoli

by zajati mě moh’, neb poslati

zpět v onu klec, odkud jsem sotva prch’!“

Tak rozjímaje, hlavu pozvedl

a změnil leknutím: Hle, z lesa tam,

kde cesta oklikou se bělala,

jel četný průvod skvělých rytířů

a v čele jejich biskup Turpin byl

a bral se směrem kudy císař táh’.

A v dumách hlubokých byl ponořen

a zraky jeho v slzách tonuly,

neb vracel z hradu se, kde Karlův man

dlel, Žirár z Frétu, zpurný, starý rek,

tak hrdopyšný jak sám Satanáš:

bylť pýchou zšílel, neboť v zpouře své

i Krista spasitele odřek’ se

a víry jeho svaté, rouhavě

byl rozbil krucifix a pošlapal.

Žilť jako vlk na starém hradě svém

ve hloubi lesů, plných černých blat,

a tam jej byl teď Turpin vyhledal,

by naposled mu přived’ na paměť,

co povinnost mu káže, Bůh a česť,

v tom okamžiku, kde se valily

jak moře příboj vrazi křesťanstva

na Francii a církev Kristovu.

Stálť před ním Žirár, sloup jak kamenný,

sníh byly vlasy jeho, jeho vous,

noc plná blesků zraky šílené,

a řekl chladně: „Víš, že mocným jsem,

snad jako Karel sám. Co hledáš zde?“

„Jen tebe hledám, neb jsi ztracený,“

řek’ arcibiskup, pozved’ svatý kříž

a dodal pak: „Tvá jest povinnost,

teď s námi jít a sloužit Karlovi.“

Krev zbouřila se starci v žilách hned

a nožem mrštil v zuřivosti své

po Turpinu, ten ale uhnul se

a řekl vážně: „Myslíš, člověče,

že nikdo trestati tě nemá moc?

Což nikdo nad tebou?“ „Jedině Bůh!“

řek’ hrdě Žirár, Turpin zvolal však:

„Nuž tedy hájit proti pohanům

pojď jeho při! To žádat přišel jsem!“ –

Za ruku jal ho. Cos se pohnulo

v té pyšné hrudi starce, cos jak vzlyk

se dralo v hrdlo jemu, bylo mu,

jak by tím jasným kněze pohledem

vnik’ paprsk v jeho nitro. Zachvěl se,

však znova pýcha jeho vzplanula

a řekl krátce: „S vámi nepůjdu,

dost na tom, že nepůjdu proti vám.

Jdi, Turpine, dál s tebou nemluvím.“

A vyšel ze síně a s povzdechem

jel Turpin z hradu, lesem dumavým

a bludiskem těch černých močálů

a na silnici zas octnul se

na bílé, kde jej Roland zahlídl.

Rek ale mladý rychle koněm trh’

a mžikem kryl ho les a soudruzi

tam za ním spěchali a on jim děl:

„To velké bylo, bratří, leknutí,

už viděl jsem se zase v žaláři,

jen zázrakem nás Turpin nezahlíd’!

Nuž, jeďme lesy! Jménem Božím v před!“

Tak Roland pravil. Koně klusali

a slunce vesele jim svítilo

pod klenbu starých buků, javorů,

kde ptáků zpěv a větru lehký šept

se ozývaly v míru hlubokém.

Den plynul krásně tak, však hlubý šer

když leh’ na lesy jako mrákota,

tu Roland brzy ztratil cestu svou

a noc když přišla, musil vyznati,

že zabloudili. Bláta bezedná

se černala jim vstříc, kde plameny

rej prováděly, bledě příšerný,

a unaveni, hladem zmořeni

teď uprchlíci zimou třásli se

a odvaha jim klesla, Roland jen

čil zůstal jako dřív a s koně slez’,

do mechu sed’ a pravil: „Bláhoví,

což krásnější má někdo ložnici

než nyní my? Kol sloupů na tisíc,

hle, nad hlavou nám nese sklepení

a co tam lamp v tom nočním blankytě,

jenž korunami stromů prohlíží!

A jak ten šum nás sladce uspává,

to bude krásně se o bojích snít!“

A sotva dořek’, v spánek nořil se

tak klidný, pevný! Jeho soudruzi

však bázlivě se k sobě krčili

a dále bděli, do tmy zírali

a naslouchali skřeku výrů, sov,

jenž podoben byl smíchu šílenců.

Tu s podivením náhle viděli

zář jakous bledou v dáli nítit se

jak démant čistou; přicházela blíž,

mech stříbřila a stromů obrysy

a spatřili v ní oře bílého,

tak lehce kráčel jako vítr jde

a na něm seděl rytíř překrásný

ve stříbrném a zlatém brnění

a s přilbou skutou jako z bílých hvězd.

A poznali, že svatý Jiří jel

to pustým lesem, vždyť jej vídali

tak, jak byl zde, co sochu na hradě,

kde vychováni byli s Rolandem...

Teď stanul zjev a klesli do mechu

na kolena a ruce spjali své,

zjev ale nad Rolandem sklonil se

a žehnal mu a zmizel s úsměvem.

A Roland probudil se, soudruzi

mu vyprávěli třesavými rty,

co byli viděli, on ale děl

a ruměnec mu polil sličnou tvář:

„To vaší bázně byla mátoha!

Kým jsem, by nebes svatý bohatýr

se ke mně snížil, na zem sestoupil?

Ta bílá zář kterou jste viděli,

to úsvit byl, jenž víčka otvírá

a onen oř byl oblak zlacený,

jejž pohladila růží jitřenka,

a nad hvozdem jenž letí jako pták!

Nuž vzhůru! Povedu vás! Zmužte se!“

Tak pravil jim a sedl na koně

a s lehkým srdcem v čele klusal jim

a mysl jeho vzletná těkala

po kraji vábných mládí přeludů. –

Tak jeli, jeli hvozdem dřímavým,

kde každý strom byl starý bohatýr,

jenž boje s blesky, vichry, s bouří znal

a o tom snil ve ztrnulosti své,

co švehol ptáků v jeho koruně

mu každým jarem v něze svěřoval,

co mysticky mu hvězdy hlásaly,

když nad ním svatozvěstně vzcházely,

a hmoty němá mluva kanula

déšť jako tuh a vznětů mlhavých

do srdce Rolanda a tlouklo mu

vší mocí v neurčitém vzrušení.

Teď rozstoupil se hvozd a na skále

čněl starý hrad a strměl jako mrak

do nebe, planoucího jitřenkou.

Byl zčernalý zimními lijáky

a mnohá věž jak stařec klonila

se v příkop jako v připravený hrob.

Tvrz byla to zpurného Žirára.

A řekl Roland: „Posečkáme zde,

až vyjde někdo z hradu; brání mi

cos divného, co říci nemohu,

bych vešel v dům, jenž mračí pošmurně

se lesům vstříc a bílým oblakům.

Kdo ví, snad zas nám hrozí vězením?“

A křovím polo skryt stál u lesa

a začal myslit teď na zjevení,

jež v noci měli jeho soudruzi,

a zmocňovalo se ho nadšení

a k svatému volala Jiřímu

ta vřelá jeho duše dětinná,

a podivno! Tvář jeho měnila

se ponenáhlu v světce podobu,

již denně vídal v kapli na hradě

a snivost jeho zraků blankytných,

tak plných nadšení a čistoty,

jak zář se lila v ranní, svěží van,

jenž s jeho vlasů plavou kšticí hrál.

A v hradu zatím živo bylo už

a žena Žirárova vstávala

a oči svoje pláčem zarudlé

si myla chladnou vodou, vlasů sníh

si pročesala zlatým hřebenem

a okno otevřela, aby vzduch

ji osvěžil; vždyť byla celou noc

jak obyčejně v žalu probděla

nad bezbožností svého manžela.

Tu zahlídla pod stromy Rolanda,

jejž duma byla v sochu změnila,

a ruce její chvět se začaly,

a nohy se jí třásly, šeptala:

„Toť svatý Jiří jest na koni svém!

On jede v boj porazit pohany!

On zjevil se mi, abych mluvila,

hřích jesti dlouhé moje mlčení!“

V tom vítr zahučel a křoviny

své dlouhé větve k nebi zvedaly,

tak nebylo dál vidět Rolanda,

a Amelina, Žirárova choť,

šla pyšného vyhledat zpurníka,

pod jehož jarmem žila celý věk

co mučednice povinnosti své. –

Šla šerem chodby, vešla v šerou síň,

kde Žirár seděl, brouse dlouhý meč,

na kolena jej právě položil

a zadumán byl s čelem svraštěným.

Tu Amelina tak se ozvala:

„Meč tasíš z pochvy? Proti komu, rci,

jej hodláš pozvedat?“ A překvapen

zved’ Žirár hlavu, v hlase ženy té

cos nezvyklého znělo. Zamračen

jí odpověděl: „Zda bys uhodla?“

„Ty půjdeš pomahati císaři!“

choť jeho děla. Propuk’ v divý smích.

„Ty hádat neumíš,“ řek’, „spíše smrt

bych stokrát volil než ho poslechnout!

Ať s pohany se dáví císař tvůj

jak s vlky vlk! Já zatím povstanu

co jarý lev a ruku položím

na Francii, ta tíž mou pocítí,

a unikne-li Karel pohanům,

já s nimi spojen jako vichřice

jej do záhuby jisté poženu!

Pak, Amelino, hlavu vzpřimiž svou,

neb posadím ti na ni korunu,

vždyť k chvále tvé to musím vyznati,

že v pokoře jsi vždy ji chýlila.“

Tu vzpřímila se náhle stařena

a nevýslovná výsost plála jí

na čele, v bílých vlasech pohřbeném,

a plameny jí z očí šlehaly

a velkým hlasem takto zvolala:

„Jdi tedy,“ řekla, „v zkázu věčnou svou,

neb Bůh tě zatratil! Ty zlému žil’s,

zlý bude konec tvůj a krvavý!

Tvůj celý život byla prorada,

ty vraždil’s muže, ženy zneuctil’s

a divem jest, že ještě boží zem

tě neshltila posud! Jeden rci

mi dobrý skutek, jakýs vykonal!

Jen tehdy úsměv tvůj jsem vídala,

škleb ďábelský, když zločin nějaký

jsi spáchal, nad nímž lidé užasli!

V tvé kruté moci úpím celý věk,

tvou surovost jsem mlčky snášela,

dnes ale otevírám ústa svá,

bych proklela tě, muži bezectný,

ty zrádce Boha, vrahu, lupiči!“

Tak zvolala a ruce pozvedla

a čekala, že pohřbí v ňadra jí

ten jasný meč, jejž třímal v rukou svých

on ale stál jak v kámen proměněn

a zíral na ni a pak zachvěl se,

neb viděl sebe náhle v světle tom,

v jakém jej ona právě viděla

a zdálo se mu, z úst těch velebných,

z nichž nebyl nikdy slyšel před tím stesk

a na nichž vždy jen úsměv bolestný

se odříkání jevil, nyní Bůh

že mluvil k němu v hněvu plamenném,

a náhle jako bleskem poražen

se před ní sklonil, za ruku ji jal

a chvějícím se hlasem zašeptal:

„Z tvých úst jsem, ženo, kletbu nečekal.“

A nesmírné cos jako zklamání

se bolestně mu v tváři jevilo.

V pláč Amelina na to propukla

a prosila jej: „Promiň, promiň mi!

Jen láska k nesmrtelné duši tvé

na jazyk můj ty šípy vložila!

Já chybila! Ať spílá celý svět

ti nešťastníku, já však jediná

ti žehnat mám a smývat slzami

tvou černou vinu, neb jsem ženou tvou,

tvá pomoc v žití, matka synů tvých!

A to jest, jak bych byla matkou tvou!“...

A líbala mu čelo, ruce, líc,

jak dětem svým to v mládí činila,

on ale pravil: „V hloubi prsou mých

se srdce moje, ženo, pohnulo.

Co činit mám, bych Boha usmířil?“

A ona radostně se usmála

a sladce, tiše tak mu pravila:

„Své síly sebeř, many shromáždi,

za Karlem jeď a bojuj za víru.“

Tu zamyslil se Žirár hluboce

a mlčel dlouho a pak odvětil:

„Nač déle skrývat, co se děje zde,

v tom srdci mém, jež bije hlasitě?

V boj pudí mě to proti pohanům,

a Kristus, jejž jsem zapřel rouhavě,

svým zrakem plným lásky zíral tmou

dnes na mne celou noc jak hvězdy svit!

Mě proti pohanům to pudí v boj –

však pro Karla přec nechci bojovat,

neb nedovedu krále milovat,

a hanbou jest mi před ním klonit se.“

Tak řekl Žirár, hlava klesla mu

na prsa smutně, Amelina však

tu hlavu jala v ruce třesavé,

jak tenkrát před věkem, když mladistvou

ji ženu přivezl na rodný hrad

a před ní klekl, hrdý, silný muž,

a jako tenkrát sladkou milostí

ty bílé její prsty třásly se,

tak nyní svadlé ruce chvěly se

též láskou, ale ještě světější,

a jako tenkrát hlavu přitiskla,

tu jeho schýlenou, na ňadra svá,

tak nyní něžně, tiše kladla ji

na prsa, z kterých jeho synové

svou sílu byli ssáli, její též,

tak že v nich nezbylo než slabý dech,

a hlasem, chvějným něhou, pravila:

„Hleď, kmeti jsme, a blízká je nám smrt!

Jsme jak ta bílá pára nad lesem,

jež rozplyne se v slunci jako sen.

Když za ženu mě pojal’s, sliboval’s

mi mnohou radost, štěstí, blaženost...

Bůh nechtěl tak a bylo žití mé

mrak pošmurný... To není výčitka...

Dle vůle své Bůh štěstí rozdává...

Však v moci tvé jest všechno napravit

a v úsměv proměnit můj dlouhý pláč...

čiň pokání! Ó, sebeř vojsko své,

a veď je v boj, Bůh dá ti vítězství!

Ty nemiluješ Karla? Za Boha

však proto přece můžeš bojovat,

za svatý kříž a sladkou Francii!

Po bitvě pak, ty bohatýre můj,

si Karla třeba ani nevšímej,

v pouť vydej se do Říma pokorně

a zpovídej se ze všech hříchů svých

před stupněm apoštolské stolice.

Já za tebe se modlit budu zde,

a ten, jenž pravil: ,Kdyby hřích váš byl

jak šarlat rudý, bílým jako sníh

jej učiním,’ tvou přijme kajicnost.

Ty v hávu bílém ke mně vrátíš se,

a v rubáši svém čekat budu tě,

a dá nám Bůh, že zemřem v tentýž den

s tím klidem, s jakým slunce zapadá.

Vždyť víme přec, jak ono vychází

po dlouhé noci zas, tak projdeme

též nocí hrobu k branám nebeským.“

Tak pravila a mocně pohnulo

se srdce v jeho ňadrech, promluvit

mu hluboké bránilo dojmutí,

až posléz řekl: „Příliš pozdě je!

Bůh nevyslyší mě, neb hluch jsem byl,

když On mě volal! Příliš pozdě je!“

A pohřbil v dlaně tvář, tu povstala

a zašeptala hlasem tajemným:

„Bůh volá tě! Já měla zjevení!

V boj posílá anděle Hospodin

a svaté své, zastavil jeden z nich

svůj krok u tvého prahu, pojď a hleď!“

A za ruce jej táhla na pavlán

a ukázala na les šumící,

kol jehož posud šerých vrcholků

se znova zrozeného slunce jas

chvěl bledokmitě jako zlatá zář

nad skrání svatých v stínu chrámovém,

a na pokraji hvozdu Roland stál

a hořel celý v zory pablescích,

a krásný věru jako anděl byl,

a vida na povlánu Žirára,

bod’ koně svého, cválal k hradu blíž,

tvář pozved’ svou a zvolal nahoru:

„Zdráv, starče, buď, a domu tvému zdar!

Tvé jméno neznám, že jsi bohatýr,

tvé hlásá vzezření, však divno mi,

že’s ještě v boží nevytrhl boj.

Či nevíš, co se děje ve světě?

Či hledíš, zdali slunce vyšlo už,

bys koně sedlat dal, bys kývl svým,

že čas už přišel dát se na cestu?

Či váháš snad svou konat povinnost?

Meč tasí pohan, tvůj proč v pochvě dlí?

Rez na něm hanba! Krev jen smyje ji,

krev toho, jenž je vrahem křesťanství!“

„Ty slyšel’s?“ Amelina zvolala.

„Bůh volá tě!“ A Žirár na to děl:

„Bůh volá mě, ač vím, že žádný zjev

to nestojí mi právě tváří v tvář,

však vidím dávné svoje jinošství

to bezeskvrnné, čisté, nadšené,

věk onen krásný s celým nebem snů,

stát před sebou a mocně volat mě!

Jsem přemožen, můj skrocen pyšný hněv,

v rum zločinů mých hradba ssuje se,

jsem sobě vrácen, tobě, Bože můj!“

A na kolena Žirár starý kles’,

lem roucha ženě líbal, modlil se

a těžké vzdechy sílal k nebesům.

Pak povstal, kázal spustit rychle most

a Roland s druhy letěl do hradu,

kde Amelina hosti vítala,

a Roland hostiteli svěřil se

a ten se usmíval a slíbil mu,

že nepoznána v tábor uvede

jej Karlův, zbraně pak mu krásné dal

a druhý den, když slunce vzcházelo,

jel Roland se Žirárem do boje,

a Amelina sešla s nimi v dvůr

a žehnala jim. Ale Žirár děl,

než sedl na koně: „Ó ženo má,

jdu v svatý boj, jdu kácet pohana

a hříchy mé snad Bůh mi odpustí.

Rci, odpustíš mi též? Ó kolikrát

jsem zasloužil tvou, paní, nenávist!

Hle, spínám ruce své, ó promiň mi!

Vím, odpouštíš! Však přec to slovem rci!“

A propuk’ Žirár v usedavý pláč.

„Můj pane,“ Amelina pravila

a slzy tekly jí jak hojný déšť,

„můj sladký pane, Kristus, ráje král,

tak odpustiž mi v smrti hodině

hřích všechen v životě mnou spáchaný,

jak nyní vše já tobě odpouštím,

a tak mi žehnejž světa stvořitel,

jak tobě nyní žehnám! S tebou mír!“

Tak rozloučil se Žirár se ženou,

tak táhl v boj s mladistvým Rolandem.

Však nešli rovnou cestou za Karlem,

od hradu k hradu v pouť šel k synům svým

kmet Žirár, vojsko rostlo každým dnem

a konečně když tábor císařův

jim zjevil se při slunce západu,

byl zástup Žirárových jarých vojsk

tak veliký, že povstal nepokoj

ve stanech císařských, a Karel sám

a arcibiskup Turpin, starý Ném

na kopec vyjeli za ležením

a zírali na pluky neznámé

a k zbrani sáhnout, rozkaz zazníval

po celém táboře. V tom blížil se

však starý Žirár v prostřed synů svých,

a před nimi nes’ Roland korouhev

na dlouhé žerdi, bílá jako sníh,

ve vzduchu vlála v růžích červánků

a Rolandova přilba leskla se

jak ryzí zlato, hledí spuštěné

však krylo tvář mu. Žirár bez přilby

se ale blížil, šedých vlasů proud

mu splýval dlouze. Turpin poznal jej

a spráskl ruce, něm jsa podivem,

a Žirár ještě blíže přijížděl,

na Karla hleděl okem plamenným

a dávná pýcha zas mu bouřila

jak vichr v prsou, vzpomněl ženy však

a dojat sklonil hlavu na prsa

před drahým jejím zjevem mileným.

Tu vzkřikl Turpin: „Náruč otevři,

ó císaři, on tobě holdoval,

neb schýlil hrdé čelo před tebou,

víc nežádej, a smiř se s manem svým!“

A řekl císař: „Kmete Žiráre,

co sem tě vede? Přišel’s bojovat

za svatý kříž, neb přišel’s hubit jej?“

„Při živém Bohu,“ Žirár odvětil,

„za svatý kříž jsem přišel bojovat!“

„Pak vítán buď,“ řek’ Karel s úsměvem,

„vše, co se mezi námi událo,

buď v nepaměti navždy pohřbeno.

Moc pohana je velká. Bojujme!“

A ruku podal mu a spolu teď

se brali v tábor, Roland za nima

svůj bílý prapor nesl vztyčený.

Jak tlouklo srdce jeho bouřlivě,

když císař na něj náhle pohleděl

a na hlas řekl starci Žiráru:

„Toť jeden ze synů tvých zajisté,

neb spíše z vnuků? Zde se mladým tak.

Proč nepozvedne hledí zlacené?“

A řekl Žirár: „Pozvol, císaři,

by zůstal nepoznán až po bitvě,

po první, v které bude bojovat.“

„To bude zítra,“ Karel odvětil,

a Roland nachem vzplanul pod hledím,

jsa uchvácen divokou radostí. –

Noc byla tichá, vlahá, hvězdnatá

a na obzoru, temném do černa,

se města Aspremontu obrysy,

tmou noční zveličeny, chmuřily

jak obrů doupě; náhle vzplály však

na baštách ohně, rudě vrhaly

trysk světla, jisker četným věžím v líc,

jakby je krví byly polily,

a širým nebem odlesk jejich šleh’,

jak předsvit blížících se vlasatic.

Bděl Karel v stanu, vojsko spalo však,

by v spánku síly k boji čerpalo,

jen hlasy stráží zněly táborem

jak nočních duchů táhlé volání,

a jako Karel s rádci svými bděl

a o zítřku měl vážné úvahy,

tak stejně beze spánku Roland byl

a bitvy ždal a netrpělivě

na lůžku sebou házel; posléz vstal,

plášť přehodil a bloudil táborem.

A dál a dál se toulal, městu blíž

až ku poslední stráži křesťanské,

a viděl město zcela z blízka teď

a v záři ohňů, jasně planoucích,

se věže jevily a paláce

a kostely, s nichž byli pohané

ve zuřivosti kříže strhali,

a s bašt a z ulic, se všech náměstí

zvuk hudby nesl se a zpěv a křik

do hloubi tiché noci hvězdnaté,

neb bujným veselím čas krátili

si pohané, v jistotě vítězství,

den budoucí jež přinésti jim měl.

A zvědavostí puzen Roland chtěl

zřít tváří v tvář konečně pohany,

o nichž byl tolik slyšel vyprávět.

Do trávy ponořil se vysoké

a hbitě jako had se plížil dál,

už první stráže minul pohanské,

a jako stín se kradl noční tmou

až znaven, bez dechu kles’ posléze

do hlubokého šera křovisek,

na pustém kopci hustě rostoucích.

A do kořán otvíral Roland teď

své udivené zraky. Před branou,

na louce plné květů, fontán stál,

pod cypřišem, jenž stár byl tisíc let,

a s jehož dlouhých větví visely

teď zlaté lampy s modrým plamenem;

dým stoupal z nich v cypřiše temný koš

a plamů obrazy se míhaly

po vodách fontánu a svěží pach

se balšámem do krásné noci lil,

a opodál na trůně z opálů

král seděl Agolant a jeho syn,

o stupeň níž pak Balant, poslanec,

jenž císaři byl válku ohlásil.

Tam seděli a požívali chlad

té hvězdné noci... Náhle zazněla

však hudba snivá, divně opojná,

zvuk tlumený a plný sladkosti

a z noci dav se rojil tanečnic.

Tak vznášely se lehce nad zemí,

že řadou bílých ptáků zdály se

v těch dlouhých rouchách nad sníh jasnějších;

na jejich rtech dlel úsměv mystický,

tmou dlouhých řas pod klenbou černých brv

se bělmo očí čarně třpytilo,

na vlnách ňader, tenkým závojem

jak mhou jen zastřených, se houpaly

jim klenoty, z nichž každý talisman

byl zároveň a tvarem cizí tak,

jak ony země, kde je kovali

ti černí kouzelníci umělci

pod stromy žhavých květů v pustinách,

kde vládne lev a kondor kroužící...

Zrak sklopil Roland, polil ruměnec

mu temný tvář a hlavu odvrátil,

v tom zazněla však hudba hlučnější

a mimoděk zas zíral mladý rek:

rej tanečnic byl zmizel jako stín,

a nyní ozbrojených mužů dav

se nocí míhal krokem úměrným

dle zvuků trub a bubnů vířících,

a meči mávali a do štítů

do ocelových dštily údery

jich mohutné, až jiskry skákaly

a pablesky se rudé sypaly,

do vlahé noci modře ztemnělé.

Div že se Roland vzkřiknout udržel,

tak schvátil jej ten pohled vzrušivý,

pln divokého čaru... Minul však

i mužů rej, jak dříve tanečnic

a ticho bylo nyní. S úsměvem

král Agolant byl s trůnu pohlížel

na svého lidu noční kratochvíl,

teď otevřel však rty, a promluvil:

„Můj synu,“ pravil, „reku Jomonte,

den velké slávy zítra nastane

a každý z nás si určil pevný cíl.

Mluv, jaký skutek hodláš učinit?“

A Jomont vzplál v své kráse hrdinné,

zrak jeho velký, temný, hvězdnatý

se šířil, pýcha s čela svítila

mu bohatýrská, tak když odvětil:

„Po tobě, otče, první v říši jsem

a proto největší vykonat čin

mi náleží! Jak slunce na nebi

ty zářit budeš zítra na trůnu

a na nás hledět s výše královské,

na svoje sluhy... První z nich jsem já.

Nuž, přijdu poklonit se před tebou

a na svém štítu hlavu ponesu –

víš koho, otče? Hlavu přinesu

ti Karla krále, vládce Západu!

Za bílé vlasy ti ji přivleku,

pak připevním na témě věže ji,

by svítila co luna krvavá

o kraje křesťanského na postrach!“

Vzkřik’ Roland, v trávě skryt, tak pobouřen,

že hluch byl krví, která hučela

mu jako moře v uších. Řekl král:

„Zvuk divoký jaký to nocí zněl?“

Však Jomont na to: „Dravý jakýs pták

nad městem krouží, světel našich zář

ho zbudila, a mní, že dnívá se.

Pták zaskuhral, však mlčenliv jsi ty,

ó Balante! Rci, co to znamená?“

A Balant odvětil: „Nač mnohých slov?

Je zítra čas se skutky ozvati.“

Vzplál Jomont hněvem: „Je to výčitka?“

děl chvějícím se hlasem, hrozivě.

Král Agolant řek’: „Tiše, synu můj!“

A Balantovi řekl podrážděn:

„Jsi velkým rekem, vím to, vejdeš-li

do síně mezi reky ostatní,

hned mlknou jako malých ptáčat sbor,

když jestřáb spustí se na jejich klec.

A proto jsem tě také vyvolil

za svého posla na dvůr císařův.

Však zdáš se změněn věru od těch dob,

a říká se, že’s tajně křesťanem.“

Tak řekl král, a Balant odvětil:

„Já neodpad’ od staré víry své,

ač vyznám se, že obdiv veliký

mne mocně jal pro Karla císaře,

a bledý, skrvácený, krásný bůh

na kříži připevněný, vynutil

mi sladké slzy. Je to zrada však?

Svým zůstal věren jsem a zůstanu.

Nuž králi, tedy svěřím vše ti teď.

Já přilnul v lásce k nepřátelům svým,

mě pobyt změnil v kraji křesťanů,

pro které měl jsem slepou nenávist.

Já jménem tvým je přišel urážet,

však celé srdce své jsem nechal jim,

když zpět jsem jel z jich země žehnané.

Ném, Karlův rádce, mým jest přítelem,

on miluje mě něhou otcovskou

a jako syn já hleděl v jeho tvář,

a slzy naše hojně kanuly,

když jsme se loučili, a pravil mi:

,Ó zůstaň s námi! V Krista synu, věř,

a císař otevře ti náruč svou.

Ne, bohatstvím a slávou lákati

tě nebudu, neb bohatýrem jsi,

rci ale, rci, což k tobě nemluví

můj spasitel? A není srdce mé,

jež láskou k tobě v pravdě přetéká,

dar, kterým pohrdati neměl bys?’

Tak králi, řek’ mi a já zaplakal,

však měl jsem sílu odvětit mu tak:

,Můj král mě vychoval a učinil

mě rytířem a miloval mě též

a lid můj je mi drahý, jako tvůj

ti srdce drží... Věru, zločinem

by bylo zůstati ve Francii,

když bude státi proti bratrům mým.’

Tak řekl jsem, a oba vzdychali

jsme z hluboka a s pláčem přehojným

jsme loučili se. Sám teď, králi, suď,

zda zasluhuji tvojich výčitek.“

A zamyšlen tvář pozved’ ku hvězdám,

tam utkvěl smutný, snivý jeho zrak,

však tvrdě řekl na to Agolant:

„Bych úplně moh’ tobě věřiti,

na tobě důkaz žádám nezvratný,

že věren zůstal’s mi i víře své:

ty hlavu Némovu mi přineseš!“

Tak řekl král, a Balant zachvěl se

a odpověděl: „Vykonám jak vždy

tak zítra také svatou povinnost.

Ném, potká-li mě v boji, zajisté

že bojovat s ním budu, to však věz,

ó králi, že jej hledat nebudu,

a doufám, smrtí svou že dokážu,

že odpadlíkem nikdy nebyl jsem.“

Tak řekl Balant, král se zamlčel,

však Jomont za ruku jal Balanta

a řekl tiše, s velkou pokorou:

„Já ranil tě, Balante, odpusť mi!

Tys’ pravý rek, ty mužem pravým jsi!

Já jako hoch se choval, stydno mi!

Však proti Karlu, proti křesťanům

teď dvojnásobnou cítím nenávist,

neb ukradnout nám chtěli srdce tvé,

tak vzácné, jako zlatá koruna.

Já Karla skolím, znovu slibuji!

Že prázdnou chloubou nejsem, uvidíš!“

Vzkřik divý tenkrát Roland potlačil,

do rtů se hryzl, až mu tryskla krev,

a Agolant a Jomont k městu šli,

a za nimi šel Balant zamyšlen.

A Roland, vida hvězdy blednouti,

jak had se plížil travou vysokou,

a do tábora šťastně vrátil se. –

Když vyšlo slunce, bitva začala:

jí rovných bylo málo na světě,

i slunce zbledlo, vidouc s úžasem

tu hroznou seč, to velké vraždění

a nechtěla už země píti krev

svých synů padlých, přesycena jsouc.

Až k oblakům se vřava divoká,

hrom zbraní nes’ a jásot vítězství,

jež klonilo se brzy sem, zas tam,

v své nestálosti vlně podobné.

Co bylo reků v boji s obou stran!

Však mezi všemi, mladý jako lev

ve stádu ořů v poušti, Roland byl,

čin každý jeho zdál se zázrakem.

Jak zimní vichr lesy pustoší,

tak trhal Roland řady nepřátel,

vzmach každý jeho meče bleskem byl

a sledovalo blesku hřmění též,

neb řítil se hned s koně nešťastník,

na jehož hlavu rána dopadla,

a zařinčela o zem jeho zbroj.

A mimoděk se mnohý zastavil

rek křesťanský a hleděl s obdivem

za Rolandem, a mnohý bohatýr

na druhé straně, v boji kalený

jak dobrá ocel, couvl mimoděk

před mladíkem, jejž sprovázela smrť.

Byl celou ulici si proklestil

už rojem pohanským a ležely

jak hradba kolem bledé mrtvoly;

cíl Rolandův byl dostati se tam

kde viděl bílý prapor vzduchem vlát

na žerdi z ebenu, jíž zlatý kříž

plál na hrotu: to Karlův prapor byl,

a jemu blízko Roland státi chtěl,

neb v boji potkati chtěl Jomonta

a ztrestat jej za krutý úmysl

se utkat v boj se samým císařem

a skolit jej a hlavu utnout mu!

Jak zuřil při pouhé té myšlénce!

A dvojnásob jak rány rozdával,

čím těsněji k své metě blížil se!

Strach pohanů tu náhlý zmocnil se

a jako stádo v útěk dalo se

jich padesát před rekem jediným,

když jako příval hrůz se na ně vrh’

a smrtně řádil. Zahlíd’ Agolant

ten jejich útěk. V rouše purpurném

na zlatém trůnu seděl vyvýšen

na hřbetě slona, bílého jak sníh,

a řídil bitvu. Na Balanta kýv’

svým smaragdovým žezlem zářícím

jak mlha temně zelenavých hvězd,

a zvolal: „Rychle, Balante, mi spěš,

a skol mi jedním rázem jinocha,

jenž lehkým krokem jako gazella

se nese bojištěm a záhubně

jak temná bouř mi vojsko plaší mé!“

A Balant letěl směrem na koni,

kamž ukázal mu král a tváří v tvář

stál Rolandovi. Hledí spuštěné

měl stříbrné, však Roland poznal jej

hned podle hlasu, tak když zavolal:

„Mně líto matky tvé, proč pustila

tě děcko v boj? Však bolest uspořit

jí nemohu. Tvá přišla hodina!“

A mečem máv’ a měřil Rolandu

na hlavu spanilou, a mladý rek

štít pozvednout, neb couvnout zapomněl,

hněv zpola schvátil jej nad posměchem,

jenž zdál se mu že v řeči Balanta

a zpola ve vzpomínce ztrácel se

na to, co včera v noci Balant děl

tam před branou, když hvězdy svítily

mu do zraků, tak snivých, nyjících

jak vlastní jejich světlo! Vzpomínka

jej dojala a meče nepozved’

ni štítu, dítě neprozřetelné,

a rány vítr, která hrozila

té mladé hlavě jeho, pozvedal

už plavé jeho vlasy nad čelem –

tu zazněl výkřik, zarachotil hrom

a Balant spadl s koně, tryskla krev

a proudem lila se na černou zem.

Ném byl jej skolil. Roland zaplakal

a zvolal: „Starče, cos to učinil?

Meč tvůj měl hledat v prsou nepřátel

všech srdce nevěřící, jenom zde

měl’s váhat! Příliš draze vykoupil’s

mé žití, Néme! Viz a naříkej!“

A zvolav tak přistoupil k Balantu

a sňal mu přilbu. Vzdychl hrdina

a oči otevřel a jeho zrak

na slunce zřel, na nebe blankytné,

na bílých mráčků ladné skupení,

pak vrátil k zemi se a zahlídl

tak Néma, jenž zalomil rukama

v svém němém bolu; slabě usmál se,

kles’ k zemi zpět a duši vypustil.

Ném propuk’ v hořký pláč, a tesknota

se Rolandova srdce zmocnila

a smutek nesmírný jej zachvátil –

ach, s jakou truchlivostí Balantův

zrak byl se nesl k slunci, k obloze!

On v sladkém mládí, v plné síle své

se s nimi loučil... Cos jak tušení

se v duši ozývalo Rolandu:

zda před časem jej též ta schvátí smrt,

jež krutá v temno strhla Balanta,

když plným lokem žití, světlo pil?

A k obloze též zvedal Roland zrak –

tu ale vzkřik’ a na vše zapomněl,

neb hle, ten bílý prapor, zlatý kříž

na žerdi z ebenu, se klonil, kles’

a zmizel náhle! Roland šíleně

se vrhl v boj a zařval jako tur,

zrak jeho hrozný byl a prchali

před jeho divokostí pohané

a nikdo v cestu se mu nestavěl,

tak přišel k místu, kde byl císař stál. –

Kde císař stál – tam v prachu ležel teď,

a Jomont hrdý, krásný, rekovský

se zraky sršícími radostí

nad vítězstvím tím, věru největším,

jež získati na světě bylo lze,

svým jasným mečem mával nad hlavou

a mířil už na prsa císaře.

Ten slabý pouze odpor jevil už,

byl příliš znaven, síla prchala

mu z těla, oči plnily se tmou

a dech se krátil mu, byl Karel kmet

a Jomont mlád a silný bohatýr:

vzmach ještě jeden – velký Bože náš!

a osiřely západ, křesťanství

a žalnou vdovou byla Francie!

Tu orlím letem Roland přiletěl

jak dívka krásný, silný jako hrom

a posvěcení k činům velikým

mu s čela zářilo jak anděli.

„Stůj!“ zvolal na Jomonta, „Vari! Pryč!

Zdroj života celého křesťanství

tvůj svatokrádný, hříšný hledá meč?

Zhyň, pohane, neb usmrť Rolanda!“

Vzkřik’ vztekem Jomont, jak kdy zařve lev

jsa raněn ve chvíli, když kořisť svou

už vleče v doupě, nastal krátký boj,

byl zuřivý a jiskry pršely

těm junům z brnění a ze štítů

a meče tupěly jim ranami,

a s rozpoltěnou lebkou Jomont kles’

na udupanou zem a zbrocenou

jak prškou krví. Roland však se vrh’

na Karla, který ležel na zemi

a sotva dýchal, přilbu strhl mu

a líbaje ho, zvolal: „Ujče můj!

Jsi živ, jsi živ?“ A Karel oddych’ si

a řekl slabě: „Jsem, však únava

jak kámen na mně leží.“ Dodal pak:

„Tys zde, můj Rolande?“ A táhl jej

na srdce své a nyní vracela

se teprve mu paměť docela

a viděl teď, kdo jej byl zachránil.

A drželi se těsně v náruči.

Teď přišel Ném a z Dánska Ožier

a poznavše císaře, jehož plášť

byl rozedrán a roucho strhané,

do prachu vrhli se a líbali

lem jeho řízy, ale císař děl:

„Bůh, povýšiv mě, dnes mě ponížil

a položil mě k nohám vrahům mým!

Však smilovav se, zas mě pozvedl.

On jedině jest mocný, třtiny jsme!

Buď králi nebes chvála bez konce!“

Pak vyprávěl, jak smrti byl už blíž

než životu, a kdo mu spásou byl.

A přestal boj, neb vyměňovala

si padlé reky vojska na vzájem,

a zvěsť o Rolandově chrabrosti

se šířila a tábor hlaholil

tou mladou jeho slávou nesmírnou

a jásot nekonečný k nebi hřměl.

Však v radost onu výkřik hrůzy zněl,

smrt Jomontova úžas budila,

a k městu prchal šílen Agolant

na bílém slonu svém. Měl na klíně

teď syna svého bledou mrtvolu,

rval vlasy své a žezlo rozlomil,

a korunu si trhal se skrání,

a tvář ryl nehty, s něho pršely

tu krve krůpěje, a opály

a smaragdy do prachu, perle též,

a velké slzy hojně roněné,

a nářek jeho, vzlyky, výkřiky

se zdály vytím zvěře zraněné.

A slunce spělo zatím za hory,

a v zlaté jeho, rudé záplavě

se zjevil na obloze, na vršku

teď průvod bílý, jako duchů sbor,

a pomalu se blížil. Paprsky

se nad ním v aureolu spřádaly,

a vzdušné mraky jako andělé

se slétaly po širé obloze

a libý vánek jako hudba dul.

A v udivení všickni zírali,

až Turpin zvolal: „Z Říma apoštol

sám přichází, by žehnal křížem nám!“

A uhodl, neb sám to papež byl.

Na bílém seděl, stařec, soumaru,

bos, v hrubém rouše, třpytném však jak sníh,

a sloupy církve, kardinálové,

též jeli s ním na mezcích, v pokoře,

a celé vojsko s hromu rachotem

se vrhlo k zemi, římský apoštol

když ruku pozved’, aby žehnal mu.

A Karel povstal pak a šel mu vstříc

a líbali se, v náruč klesli si,

a císař pak o bitvě vyprávěl

a v přítomnosti na to papeže

byl Roland na rytíře pasován,

sám Ožier mu připnul ostruhy,

při čemž mu vypomáhal starý Ném,

a celý tábor v jásot propukl.

Však nepřítel se sbíral mezi tím

a zuřiv, šílen, v čirém zoufalství

hnal Agolant své vojsko v nový boj,

ač nastávala modravá juž noc,

a zaklinači k hvězdám volali

a k měsíci, jenž právě vycházel,

a na křesťany kletby sypali.

A papež pozved’ hlavu k hvězdám též

a slavně děl: „Dvojího dědictví

Bůh dopřál nám: z nich jedno země jest

a druhé nebe, sladký jeho ráj!

Teď přišel nepřítel, by zem nám vzal

a v mrzké uvrhl nás otroctví,

chce hlavy naše k zemi přiklonit,

by naše zraky neuzřely už

to krásné jasné nebe, které teď

k nám nesčetnými mluví hvězdami!

Chce odervat nás pohan od Krista,

jenž na kříži svou za nás vylil krev

a čtyři rány pro nás vytrpěl,

a pátou slepec Pánu zasadil,

a krev když tryskla jemu v obličej,

tu prozřel slepec, na kolena kles’

a Boha vyznával a chválil jej,

a odpustil mu všechny hříchy Bůh,

neb nad svým činem lítost projevil!

Kéž vaše krev, pro víru prolitá,

těm slepcům, kteří napadají vás

v svém tupém záští, zrak též otevře!

Kéž hříchy jejich Bůh jim odpustí,

jak vám odpouští, kteří zvedáte

zbraň pro pravdu a právo, svobodu!“

Tak mluvil papež. Krátce na to však

boj znova počal. Bylo vraždění

a byly zápasy a vítězství

se klonit k žádné straně nechtělo,

až Žirár z Frétu posléz v souboji

v prach skolil Agolanta; zabil jej

a hlavu utnul mu a pozved’ ji

a bouřil k městu. Roland po boku

mu stále jel a prchal nepřítel

před hrozným starcem a před jinochem,

jenž nadpozemským zjevem zdál se všem,

a nejchrabřejší v boji ustali,

když při měsíci bledou krále tvář

a krvavou na kopí uzřeli

a tváře své si v roucha halili

ve velkém smutku svém, a do města

se dostal Žirár z Frétu s Rolandem,

a za nimi se vojsko valilo.

Tak dokonán byl zápas obrovský:

byl zničen pohan, pomstěn svatý kříž,

jejž mladý Roland na věž upevnil

na nejvyšší, by opět svítil v kraj,

a všemu světu hlásal vítězství.

A v onen den řek’ Karel Žiráru:

„Buď se mnou vždy! Žij se mnou v Paříži,

a buďme přátelé!“ Však Žirár děl:

„Vše, co jsem učinil dnešního dne,

to pro Boha jsem pouze učinil

a sluhou tvou já nejsem, císaři!“

A hlavu vztyčiv vyjel z tábora

a Karel pravil: „K pýše právo má.

Ať jede tedy v temné lesy své.

Kříž uhájen, a šťasten vracím se.

Jest vzdorný Žirár z Frétu chmurou mou,

však paprskem v mém srdci Roland jest,

Bůh chválen buď, jsemť vděčen za ten dar.“

A od té doby Karel miloval

nad všechny reky svého Rolanda,

a hrdá byla na něj Francie,

a jméno jeho bylo postrachem

teď Saracénů v šíř a daleko.

Co činů konal Karlu po boku!

Však celou sílu svou, svůj celý vzlet

a celou rytířskost svou ukázal

ve velkém boji, který pozvedl

man Karlův zpurný, Žirár z Viany,

v své pýše neskrotné a záštím zpit,

po pomstě žízniv, kterou urážka

v něm vzbudila, urážka krvavá,

jíž poti němu žena Karlova

se byla dopustila před lety.

Za blahé doby, když byl ze Španěl

se Karel vrátil a když za ženu

byl pojal Galenu, když v slávě vlád’,

byl k dvoru přišel Garin, mladý rek,

a brzy s Karlem byl se spřátelil

a povždy v bojích byl mu na blízku

a v paláci s ním v šachy hrávával

a při stole vždy seděl s císařem;

tak Galenu též vídal každý den,

a vida krásu její nebeskou

tak často z blízka, slyše její hlas,

tak snivě sladký, začal milovat

ji Garin tajně. Lek’ se vášně své

a v pláči sobě pravil, rozjímav:

„V tom hrozném boji jedno hrdinství

mi zbývá jen: to útěk rychlý jest!

A věru tolik krve nestál mě

boj ještě žádný, co mě srdce krev

stát bude nyní toto loučení!“

A zamyšlen v síň vešel k císaři

a ještě nevěděl, jak říci mu,

že odejít chce navždy, daleko.

Však císař, sedě v okna výklenku,

naň zvolal vesele: „Můj Garine,

pojď v šachy hrát, mám k tomu velkou chuť.“

A zachmuřen když Garin odvětil:

„Jsem příliš chud, nemám, co vsadil bych,

a proto na bludnou se vydám pouť

po bohatství a štěstí“ – pravil mu

se smíchem císař: „Hlavu v sázku dej,

a moje starost, co si počnu s ní,

když vyhraju, já vsázím velký hrad

na břehu Rodanu. Nuž, chutě hrej!“

A zasedli hned k šachům; myslil si

tu Garin stále: „Kéž, ach, prohraju!

Ó zajisté, že Karel tuší vše,

a proto žádá hříšné hlavy mé!“

A prohrál v skutku. „Hlavu vezmi mou,“

řek’ císaři, ten ale pravil tak:

„Tvou hlavu nevezmu, je vzácná mi

a na tvém trupu sedí hrdá tak,

hrad jako Montglan, šedé na skále

nad řekou Rodanem, ve výši své.

Jej nevěřící Gofred v rukou má,

ten odpadlík, jenž Boha zapírá!

Tam nesiž hlavu svou, a vsaď ji zas,

však v sázku hrdinskou! Hrad dobývej.

Je tvůj a vše, co k němu náleží.

Tvé jméno nyní Garin z Montglanu.

V mých stájích sám si koně vybereš,

dar je to můj a v síni rytířské

zbraň nejvzácnější ze všech jesti tvá

a zítra jeď při slunce východu.“

Tak Garin jel, a mnoho věrných s ním

a těžké boje, mnohé nastaly,

než hradu dobyl, a v těch zápasech,

z nichž Garin mnoho krutých odnes’ ran,

ta nejkrutější zacelila se,

ta, kterou láska zasadila mu,

a z vášně své byv plně vyhojen,

za ženu pojal v tentýž slavný den,

co hradu dobyl, krásnou Mabilu,

již věznil krutě Gofred odpadlík,

a ve zpupnosti k sňatku nutit chtěl

ji mezi tím, co ztékal Garin hrad.

V síň vrazil Garin, kvas kde svatební

stál přichystán a hudba hrála tam,

a dívka, krásná jako jarní den,

však bledá jako hvězda v úsvitu,

své zraky v slzách k nebi vznášela,

a jako ze sna tiše pravila:

„Bůh pošle toho, který spasí mě!

Já vídala jej v sladkých vidinách!

On přijde v čas, mé srdce tlukoucí

mi hlásá, že je blízko!“ V mžiku tom

se dvéře rozlítly a na prahu

stál Garin v květu mládí, bohatýr,

a vítězství mu s čela svítilo,

a vida dívku v slzách, pravil jí:

„Hrad dobyl jsem, však proto nechvěj se.

Jsi dcera Gofredova?“ „Nevěstou

jest dívka mojí,“ Gofred na to děl

a překvapením byl jak kamenný,

a zbled’, když slyšel bouřit na chodbách

dav vítězů. „Jsem ztracen,“ řekl pak

a tasil zbraň, však Garin mezi tím

se dívce blížil, dojat tázal se:

„Ty toho starce tedy miluješ?“

„Ó spas mě!“ řekla. „Bůh tě posílá,

on výkřiky mé duše vyslyšel

a nepřipustí toho sňatku hřích!“

V tom už se řítil Gofred zuřivě

na Garina, však Garin skolil jej

a takto plné bylo vítězství:

hrad jeho byl, a srdce Mabily

vstříc letělo mu vděčně; pojal ji

za ženu tentýž den, a šťasten byl

v svém manželství a čtyři zrodila

mu časem syny věrná jeho choť,

z nichž nejmladší byl Žirár z Viany,

ten Žirár, který pozděj v nesmírné

plál zášti proti Karlu, pozved’ boj,

v němž Roland všechny reky předstihl.

Však símě, z něhož vzpoura pozdější

se vyklíčila, bylo zaseto,

než Roland zrodil se. Žilť v hradě svém,

v tom pochmurném, v tom starém Montglanu

věk celý Garin, s mečem v ruce vždy

a jak orel seděl na skále

nad Rodanem, jenž hučel v prohlubni

a na svém hřbetě lodi přinášel,

v nichž Saraceni zboží plavili;

ty za kořist vždy Garin z Montglanu

svou považoval, neboť kořistí

jen živil se, kořistí válečnou.

Však brzy Rodan prost byl lodí všech,

neb Garinovo blízké sousedství

strach velký působilo v šíř a dál

a chudoba pod střechu montglanskou

se vedrala a za ní v zápětí

se bledá bída dostavila též

a Garin žil jak žebrák poslední

v svém stáří teď a seděl v samotě

a v mlčení jak socha kamenná,

tíž maje na srdci a na mysli.

Však jeho čtyři mladí synové,

jak vichr silní, chrabří jako lvi

se nermoutili, žili vesele

jak ptáci v lese, divíce se jen,

proč otec jejich vždy tak skormoucen.

A byly velkonoce, boží hod

lid slavil radostně a hlaholil

les zpěvem ptačím, vesna kývala

nad nivou zlatým věncem z paprsků

a všude květy k světlu zdvihaly

své pestré hlavy z klínu bujných trav

a otvíraly vonné oči své.

Hod boží byl a radost v srdcích všech,

jen Garin v síni prázdné, pochmurné

pod učouzenou klenbou vysokou

co obraz smutku seděl, synové

pak jeho mladí Renié a Mil

a Ernalt s Žirárem o poslední

chléb dělili se, avšak s úsměvem.

Však otec jejich s žalem nesmírným

na tváře jejich hleděl spanilé,

na ztepilé, hrdinné postavy,

a na ta roucha jejich chudobná

a vyrudlá, a vypuk’ v hořký pláč.

Tu vzkřikl Ernalt: „V žilách stydne krev

mi, otče můj, když slzy vidím tvé!

Rci, co tě hněte? Ničím netaj se,

neb před Kristem, před synem Marie,

ti přísahám, že vesel nebudu

už po svůj celý život, nezvím-li,

co tebe trápí!“ „Ano, otče, mluv!“

řek’ Žirár, „neboť srdce puká mi!“

Tu otevřel svá ústa Garin, řka:

„Jak zaplakati hořce neměl bych,

vás, děti mé, když vidím v chudobě?

Já jediného koně ještě mám

a mezka jen, tři kopí, jeden meč!

O poslední se chléb teď dělíte –

co čeká vás, než hladem zemříti?

Jsem zapomenut světem nevděčným

a těmi, pro něž cedil jsem svou krev.

Já zemru, v bídě zanechaje vás.“

Tak naříkal a všickni mlčeli,

však za chvíli řek’ Žirár: „Otče můj,

ty mýlíš se. Že v bídě necháš nás?

Ty zanecháváš v slávě děti své

a to je víc než mrzké bohatství,

jež ve snu padnout může kupčíku

v dlaň, která nikdy meče netkla se.“

A dodal Ernalt: „Boží jest dnes hod,

nuž radujme se! Nemáme než chléb?

Ten tělo Páně připomíná nám,

jest nejvzácnější tedy z pokrmů!

Proč pláčeš nad námi, když šťastni jsme?

Jsme hrdi, že tě otcem zoveme,

a matka naše – Bůh ji v ráji těš –

tak byla ctnostná, že se říkalo,

že jedna žena nad ní byla jen,

tož Marie Panna, boží rodička!“

Tak děti své když slyšel mluviti,

slz utřel Garin svých a zapomněl

na bídu svou v otcovské hrdosti,

jed’ s nimi chléb a s nimi vesel byl

jak slunný den na sklonku podzimu,

jenž zlatou září skrývá smutek svůj.

Síň hlaholila nyní písněmi,

však náhle bylo ticho, neboť, slyš!

na břehu řeky cinkot rolniček

se ozýval svým hláskem stříbrným,

zvuk byl to známý, ač již drahně dob

jej nebyli v Montglanu slyšeli.

Toť saracenských mezků zvonečky

se houpaly na uzdách stříbrných.

Tu vyskočili mladí rekové

a oknem dívali se mlčíce.

Dav Saracenů koňmo údolím

se bral pod hradem, zbraně svítily

a v dlouhé řadě krokem houpavým

šli soumaři s bohatým nákladem.

A vzkřikl Ernalt: „Posměch tropí si!

Hod boží jest a oni kupčí dnes.

Ó, slyšeli, že zbraně nemáme

a proto vyzývavě smělí jsou!“

A jako orel letěl ze síně

a bratři jeho jako sokoli

se za ním nesli v letu jako bouř

a bez dechu se octli před hradem

ve stínu skal, a Ernalt pravil tak:

„Teď líto mi, že nevzal jsem svůj luk,

ač tětiva je valně sesláblá.“

Však pousmál se Žirár s pohrdou

a řekl pyšně: „Hanba tomu buď,

jenž prvně vynalezl šíp a luk,

on přiblížit se nepříteli bál!

A kdybych také věděl, co je strach –

já otce svého viděl plakati,

a to mě žene v boj jak bodnutí!“

S tím slovem na rtech, Saracenům vstříc

se vrhl Žirár, pozved’ silnou pěst

a jako kladivem jí udeřil

na hlavu nepřítele. Omráčen

spad’ s koně pohan, nastal tuhý boj

a Garinovi vyšli synové

z té seče nerovné co vítězi

a vedli mezky na hrad za uzdy

a rozradostněn šel jim Garin vstříc

a vítal je a k prsoum vinul je

a radost byla v hradu veliká.

Pak prohlíželi blíže kořist svou:

to bylo zlata, stříbra, koruntů!

To velký poklad byl jak v pohádkách!

A rozjařeni bojem pravili

tak děti Garinovi: „Otče, hleď,

teď bohatým jsi, nuže, dovol nám,

– vždyť netřeba ti nás teď k výživě –

ó dovol, bychom vyšli v širý svět!“

„Co hledáte tam?“ Garin odvětil.

A oni na to hlasem jediným:

„Čest, milý otče, slávu, jako ty!

O tobě mluvilo se, zpívalo,

má naše jméno hynout v mlčení?“

Tu svěsil Garin hlavu, šeptaje:

„Bůh s vámi buď a se mnou v samotě.“

A ráno vyšli z hradu, objali

se na rozcestí, do Vlach bral se Mil

a stal se Apulským pak vévodou,

a během času dobyl Ernalt si

pak hrabství bólandského, s Žirárem

však zůstal Renié a kroky své

hned obrátili k dvoru Karlovu.

Byl tenkrát císař právě v Remeši,

šli tedy za ním pěšky, vešli v hrad

a přímo na Karla se tázali

a žádali si promluviti s ním.

Však senešal v svém rouše z šarlatu

a z hermelinu měřil s pohrdou

ty mladé lvy svým zrakem nestoudným

a pravil jim: „Pro lidi, jako vy,

král nemá času, odsud kliďte se,

prach padá s vás na vzácné koberce.“

Tu vzkypěl Žirár, vztekem třásl se

a zvolal: „Bůh tě zatrať, otroku!

Což nepřebývá v hrudi halené

jen cárem mnohdy srdce rekovské

a neskrývá pod pláštěm nachovým

se někdy srdce skety jako tvé?“

A zaťal pěst a hrozil jako bouř,

však Renié jej zdržel, pravě tak:

„Čas nemá císař teď? Nuž, počkáme.

Však hlad nás moří, podejte nám jíst.“

A sedl za stůl, na němž pohár stál

a napil se a po něm Žirár též.

Tu senešalem lomcovala zlost

a vzkřikl: „Odsud! Trápí-li vás hlad,

pak v kuchyni hledejte odpadky!“

A pozved’ hůl, však Žirár vyskočil:

„Pse!“ zařval rozlícen a udeřil

jej pěstí v leb a padl senešal

a bez života ležel na zemi.

Hned ze všech stran se sběhli sluhové,

ryk nastal ohromný a mnohá zbraň

se pozvedala proti cizincům

těm smělým, kteří stále volali:

„Nám s císařem jest jednat, s vámi ne,

vy láje plazící se v nízkosti!“

A jeden řekl: „Smělí vetřelci,

za těmi dveřmi král má komnatu,

a proto jděte, než vás uslyší!“

„Za těmi dveřmi?“ řekl Renié

a celou silou pěstí udeřil

na veřeje, až rozletěly se

a ve soumraku síně zlacené

stál císař v celé velebnosti své

a okamžitě ticho nastalo.

Krok císař učinil, na práhu stál

a přísně hledě, takto tázal se:

„Co děje se? A kdo ti muži jsou?“

A jeden ze sluhů mu odvětil:

„Zde před tvým prahem, velký císaři,

je zabit senešal tvůj, tento muž

ho skolil jednou ranou pěsti své.“

A prstem ukázal na Žirára.

Zrak císařův se k tomu obrátil,

blesk nevole mu šlehl z očí tmy,

však Žirár neulek’ se, pouze řek’:

„On urazil mě, sluha najatý,

mne muže volného! Já ztrestal jej!“

A hleděl směle Karlu do očí

a hlava jeho byla vztyčena.

A Karel, vida sličnou jeho tvář

a krásné hlavy hrdé držení,

mu skrytě svědčil. Mírně tázal se:

„Kdo jsi, a čeho žádáš, směle mluv!“

„Náš otec Garin jesti z Montglanu,“

řek’ na to Žirár, „a my přišli sem

tvou získati si přízeň. Chudí jsme

a proto pohrdají sluhové

tví námi drze.“ Řek’ a zaťal pěst

a hleděl kolem zrakem jiskrným.

Však Karel zamyslil se, v paměti

měl obraz oněch krásných mládí dnů,

kdy Garin žil s ním v úzkém přátelství,

a řekl snivě: „Jesti Garin živ?

Já rád si v duši na něj zpomínám.

Vy chudí jste?“ pak dodal, „zahrnu

vás zlatem, stříbrem. Dobrou dám vám zbraň

a vraťte se pak v Montglan k otci zpět.“

Var polil Reniéa, pýřil se

a řekl hrdě: „Nejsme kupčíci,

a málo na zlatě nám záleží!

Když máme je, zas rozdáváme je,

po zisku nikdy nebažil náš rod!

My v tobě zmýlili se, císaři.

Nuž, půjdem krále hledat v širý svět,

jenž služby naše cenit dovede!“

Tu zvolal císař: „Stůjte! Zůstaňte!

Vy svého otce, věru, hodni jste

a přijímám vás v řadu reků svých.“

Tu jinoši poklekli v radosti

u nohou krále, ten však tasil meč

a pasoval je na rytíře hned,

a miloval je od prvního dne,

a sloužili mu věrně dlouhý čas,

a po letech dal Karel vévodství

to slavné ženevské, jež v lůně Alp

se rozkládá kol azurových vod,

co léno, celé Reniéovi,

neb zemřel tenkrát právě vévoda,

jenž synů neměl. Za to zkvétala

mu v domě dcera hvězdně spanilá,

a Renié, když spatřil sirotka

ve rouše smutečném, tak dojat byl

tou krásou její, jejím neštěstím,

že celým srdcem ihned přilnul k ní

a řekl jí: „Ty z domu odcházíš,

kde rostla jsi, nuž, není tobě žal?“

Zrak porosený dívka pozvedla

a řekla snivě: „Jdu, však zůstane

mé srdce zde... A uslyšíš-li kdys

snad v síni, sedě večer u ohně,

vzdech jakýs tichý, věz, že duše má

to bude zajisté, jež vrací se

v ráj dětství mého, v soumrak starých stěn,

jež popel jímají mé rodiny.“

Děl Renié jí na to: „Paní má,

jak bude pustý dům, když odejdeš!

Mně bude zdát se vždy, že oloupil

jsem tebe o tvé, dívko, dědictví.“

„Jdu do Paříže,“ odvětila mu,

„a Karel bude nyní otcem mým,

tak opuštěna, věru, nebudu!

Ty promiň však, že slabá byla jsem.

Když sílu měla jsem se rozloučit

ach, s drahým otcem na vždy, kladouc jej

do temné rakve, slušno rmoutit se

při rozloučení s mrtvým kamenem?“

A kývla rukou, on však zdržel ji:

„Ó prodli ještě,“ pravil, „všecken čar

vždyť s tebou odchází a zdá se mi,

že na horách a ve blankytě vod

zář zlatá hasne, ty-li odvrátíš

tvář spanilou svou od nich... Osiřím

v tom vévodství svém, nezůstaneš-li!

Toť hůř než kdyby ona koruna

se svezla s temena, již, vévodskou,

mi císař právě teprv poskytl!“

Tak zvolal Renié a poklekl

u nohou dívky, ruce vznášel k ní

jak v modlitbě a mlčel zmateně.

Zvuk jeho hlasu do srdce jí vnik’

a překvapeně na něj hleděla,

na ruměnec na tváři hrdinské,

na oči, smělé vždy, teď sklopené,

a jakás něha zmocnila se jí

a plnila jí duši sladkostí,

a řekla mu: „Toť, věru, k podivu,

tak silný muž a klečíš v pokoře

před bytostí tak slabou jako já?

Vždyť pouze vzmachem lehkým ruky své

bys jako třtinu zlomiti mě moh’!“

A klečícího opět vztýčiti

se snažila, však noha uklouzla

a padla mu na prsa hrdinná

a zmatkem oněměla, na srdce

když tiskl ji a šeptal: „Ženou mou

buď, bílá moje růže přesladká!“ –

Tak získal její lásku Renié

a šťastně žil s ní ve svém vévodství

a jediný u dvora zůstal jen

ze synů Garinových Žirár teď

a nechtěl od Karla se odtrhnout,

ač v léno král mu poskyt’ Vianu,

to krásné město, hrabství bohaté!

Hold skládat z nové důstojnosti té

měl Žirár kolem vánoc císaři

a chystaly se hody veliké

rozsáhlé k slavnému obřadu.

Už na měsíc se blížil holdu čas,

když na lov vyjet Karlu chtělo se

a jel s ním Žirár jako věrný druh

do lesů hlubokých a pohřbených

ve sněhy bezedné. Po celý den

se oddávali honu horlivě,

až hustá mha postupu bránila.

Pak soumrak náhle proměnil se v noc,

když slunce sklánělo se za hory

a po zášlehu temně krvavém

se skrylo v mraky jako do rakve.

A císař řekl: „Spějme k domovu.“

Jen s namaháním oři našli však

si stezku v houšti, tvrdě umrzlou

a v nejistotě dlouho bloudili

svých kroků vlastních lekajíce se

a stínů příšerných jak mátohy.

Tu pojednou se zdálo, z hrobu zas

že slunce vstalo, krví sbrocené:

les celý vzplál jak polit červánkem

a stromy jako černí olbřími

se rýsovaly v rudé záplavě

a z těžkých snů se zdály zbuzeny

a setřásaly spousty třpytných hvězd

na tvrdou zem, též krytou hvězdami,

však v bělosvitný příkrov vtkanými,

a mezi kmeny, v záři purpurné

pod klenbou větví, na nichž kmitaly

se rampouchů duhové křišťály,

na bílé dráze čarně zjiskřené

se temných postav průvod objevil.

Na černých koních v černém oděvu

dav panošů jel, v rukou třímali

ty pochodně, jichž září rudnul les,

za nimi v černých pláštích rytíři

na vraných ořích jeli, zbraní lesk

byl smutečnými zastřen závoji,

a v jejich středu černý povoz byl,

jejž mezci táhli, barvy jako noc.

Pod baldachýnem černým ležela

na kůži medvědí tam postava.

To žena byla soše podobná,

v tmě smutečného roucha bělejší

než kolem sníh, a krásná k podivu

pod černým flórem, stříbrem protkaným.

Ten průvod když se zjevil ve hvozdě,

v tom zmrzlém, zdřímlém, v mlze pohřbeném,

při rudé záři smolných pochodní

a v černém jejich dýmu, ploužícím

se jako mraky mezi stromovím,

čar pochmurný měl podivného sna,

v němž stíny zjevují se zemřelých,

a Žirár zvolal: „Králi, duchů sbor!"

Při zvuku jeho hlasu pozvedla

ta krásná žena v rouše smutečním

svou hlavu spanilou a zírala

pod starý dub, jenž klenbu sněhovou

nad hlavou tvořil Karla císaře

a Žirára, a havran obrovský

na dlouhé větvi tiše houpal se

ve výši nad rytířem. Zírala

na krásnou, mužnou jeho postavu,

na jeho tvář, s níž kouzlo mladosti

jak hvězda plálo. Vidouc nad hlavou

se jeho houpat ptáka černého,

kříž udělala, oči zavřela

a zašeptala celá chvějíc se:

„To zlé jest, Bože, pro mne znamení.“

Však rychle opět zraky pozvedla,

a nyní Karla teprv spatřila

tam v celé velebnosti vznešené

s tím dlouhým vousem, bílým jako sníh,

s tím zrakem orlím, plným plamenů,

s tím čelem stvořeným pro korunu,

a rychle vstala, s vozu skočila

a klekla před ním na sníh, volajíc:

„Ač po prvé tě vidím v životě,

přec jistě vím, ty’s Karel francouzský!

Viz, hold ti skládám k nohám, císaři!“

A Karel zvedal ji a odvětil:

„Ty uhodla’s, má paní, avšak rci,

kdo jsi a kam se bereš v smutku svém?“

Tož ona na to: „Floribella jsem,

choť burgundského někdy vévody,

teď jeho vdova, tři už neděle.

Má cesta do Paříže vedla mě

v tvůj, pane, dům, bych zprávu nesla ti,

že man tvůj zemřel a že léno tvé

zas volné jest a tobě vráceno.“

Řek’ na to Karel: „Žel mi vasala

a více, paní, tebe jest mi žel

a krásných zraků tvých, jež zajisté

teď v slzách tonou každou dlouhou noc.

Tvá roucha o tvém smutku mluví nám.“

Tu vzpřímila se paní spanilá

a řekla hrdě s velkou klidností:

„Lež nenávidím, sluší otroku

a duše moje volná byla vždy,

a proto přímou slyš mou odpověď.

Bez lásky byl můj sňatek, krátký jen,

a netruchlím pro nebožtíka víc,

než pro každého sluší truchliti

nám bližního. Já přišla prosit též

o svolení tvé k sňatku novému,

až srdce moje v lásce promluví.

Proč nároků bych vzdáti měla se

na štěstí v žití? Jiné neznám však

než štěstí lásky k muži pravému.

Ta černá roucha tedy hlásí jen,

že podrobit se zvykům, slušné jest.“

A směle hleděla mu do očí

a zdálo se, že vzrostla postava

ta ztepilá o hlavu do výše.

A Karel na ni hleděl s obdivem,

tak krásná byla a tak královská

svým pyšným posunkem a prostá tak

svou řečí beze lsti a beze lži,

a podal ruku jí a vedl ji

zpět k povozu a řekl: „Jednejte

dle vůle své, má paní, vyhledám

sám pro vás muže! Otcem budu vám

v té vaší sirobě.“ Tu vzplanul zrak

jí jasně, zasáh’ bleskem Žirára,

pak zastřel závoj dlouhých, temných řas

jej kouzelně, a mlčky brali se

teď všichni lesem v palác císařův. –

Noc ale celou Karel nemoh’ spát,

ten hluboký a velký její zrak,

tak smělý a tak krotký zároveň,

klid jeho rušil; ač byl nyní stár,

krev stejně vřelou cítil v žilách svých

jak v dobách mládí, pouze důstojnost

mu byla uzdou vášní. Sladký hlas,

jímž v lese šerém jemu pravila:

,proč nároků bych vzdáti měla se

na štěstí žití?‘ stále ve sluchu

mu zazníval a kouzlem jímal jej,

a vzpomínal těch dob, těch přesladkých,

když Galena jej láskou blažila,

ta Galena, jež v hrobě byla teď

a kterou oplakával dlouho tak!

Proč měl se vzdáti štěstí lásky on,

když mlád se cítil? Týden rozjímal

tak v mysli své a v dumě hluboké

po celý čas ten tonul, na to však,

když Floribellu v sadě uviděl,

kde v rouše vdovím sněhem kráčela

pod vysokými stromy, berouc se

do kaple na mši, v cestu stoupl jí

u vysokého portálu, a řek’:

„Já, paní, slíbil, sám že vyberu

ti chotě... Nuž, a nyní zdá se mně,

že úkol není snadný. Sama vol,

však věz, že ten, jenž první v říši té,

já sám, král francký, císař Západu,

o ruku tvou tě žádám vznešenou.

Ty jednej volně dle své libosti

a jiného-li vážíš sobě víc,

pak směle rci to, já se podrobím.“

Tak řekl Karel, ona mlčela,

zrak klopíc k zemi a pak pravila:

„Tak smělý sen jsem nikdy nesnila,

a překvapení slov mě zbavilo...

Však vidíš, králi, že jdu k oltáři

a přerval jsi mi vroucí modlitbu,

Bůh nejvyšším jest králem, přede vším

jest jemu sloužit naše povinnost.

Nech skončiti mě moji modlitbu

a po mši radosti své průběh dám

a odpovím ti přímě z duše své.“

Zrak její opět k zemi sklopil se

a vešla v kostel, kde po celou mši

na tváři ležela, a Karel šel

a rozechvěn ji čekal ve síni.

Mši skončil kněz a Floribella šla

teď do paláce, ale zahnula

na dlouhé chodbě stranou, stoupala

po příkrých schodech rychle do výše

a s tlukoucím pak srdcem pozvedla

u dveří nízkých clonu, spustila

ji za sebou a širo do kořán

jí zely veřeje a viděla

teď v nízké kobce sedět Žirára

při ohni u krbu, kde cídil zbraň

a zabrán tak byl pilnou prací svou,

že Floribellu ani neviděl,

jak o sloup kamenný se opřela

a s úsměvem se na něj dívala,

až posléz řekla: „Zbuď se, Žiráre!“

a smála se, když sebou Žirár trh’

a udivením cele oněměl.

Za chvíli řekla: „Muži, nediv se,

že za tebou jsem přišla, kvapí čas.

Za ruku mou mě císař požádal.

Rci, Žiráre, co odpovědít mám?“

A plna něhy na něj zírala

a ruměnec jej polil, zmateně

zrak klopil před ní: „Proč se tážeš mne?“

řek’ posléz udiven. Tu vzplanula

a řekla prudce: „Tázat můžeš se?“

A za ruku ho jala pojednou

a zvolala: „Jsi mužem, Žiráre?

Ty neuhod’ jsi tenkrát v lese hned,

když hltal zrak můj čarný obraz tvůj,

že miluji tě silou nezdolnou?

Ty nevidíš to teď, když přišla jsem

za tebou sem, když, děcko, pravím ti,

že císař nabíd’ mi svou korunu?

Co je mi po ní, pojmeš-li mě ty,

jsem volná, tvou chci býti, tvou jen, tvou!

Tvá ústa líbat nejsladší je ráj!

Ó, nenech mě tak dlouho mluviti

a rci mi, že chceš býti chotěm mým,

bych toho starce v smíchu odbyla!“

A k sobě táhla jej a Žirár zbled’

a od sebe ji vzdálil s drsností

a řekl vážně: „Co že láska jest,

to tuším v hloubi srdce, ačkoli

až posud neznám sladký její čar.

Však jistě vím, že stud jí po boku,

že láska trpí, snáší, trápí se,

však mlčí v prsou ženy, avšak chtíč,

ten nabízí se –“ Vzkřikla vášnivě

a zaryla si ruce do vlasů

a zsinala a dlouho mlčela,

pak ale sebou trhla, pravila:

„Jest věru lépe býti královnou

i bez lásky, než býti poddanou,

byť třeba zbožňovanou chotěm svým.

Zisk na mé straně! Ty však netušíš,

ó bloude, jaký poklad rozkoše

jsi odvrhl od sebe nejapně!“

A vztyčena a hrda odešla

a smrtelná v ní vřela nenávist,

však skryla ji a svoje vzrušení,

a vešla v síň, kde císař čekal ji

a pravila mu: „Podivného cos

se stalo mně. To sen byl divný tak...

A v bílý k tomu den! Mně zdálo se

před chvílí, když jsem do kostela šla,

že potkal’s mě a řek’s mi, králi můj,

že chotě pro mě volil’s. Brání mně

stud dále vypravovat divný sen,

ač tak mě blažil“ – Zamlčela se

a císař na to: „Víš, že bděla jsi!

Ó rozhodni o drahé ruce své!“

A Floribella ruku dala mu

v pláč vypukši, neb zmizel její sen

o lásky blahu v trpké chvíli té

a vdovím závojem tvář zakryla. –

Však Karel netušil a stanovil

svůj nový sňatek za tři neděle,

a hlučné byly hody v paláci,

když přišel čas a krátce po svatbě

hold složit Žirár měl za léno své,

byv odhodlán teď odjet z Paříže

hned po obřadu do Viany své,

neb věděl, královna že nenávist

mu skrytě chovala, ač zdálo se,

že z paměti jí zmizel okamžik

ten osudný, kdy Žirár pohrd’ jí.

Byl večer už a slavnost u konce,

jen jeden zbýval obřad vasala,

měl nohu krále k ústům zvednout svým

a Žirár vešel tedy v komnatu,

kde Karel dlel a soumrak hluboký

vlád’ v síni už, a Karel nebyl sám.

Na velkém křesle seděl, po boku

mu byla královna a zlatý plášť

kryl kolena jim oběma a lem,

v němž perle plály, na zem vlekl se

a Karel držel ženu v objetí

a zlaté její vlasy plynuly

mu v stříbro vousů. Oči blankytné

jí divně hořely, když spatřila

na prahu Žirára, a nenávist

jí v srdci bouřila, však mlčela

a na polo jen zraky zavřela

a Karel kývl rukou. Přistoupil

tu těsně Žirár před krále a klek’

a sklonil hlavu. Tiše pozvedla

tu Floribella nahou nohu svou

pod zlatým pláštěm; Žirár za to měl,

že Karel sebou hnul a sklonil níž

se k zemi, královna však ke rtům hned

mu nohu rychle zvedla, políbil

ji uctivě a vstal a odcházel

a pohanění svoje netušil.

Když ale zmizel, smála královna

se hlasitě, ač Karel káral ji,

a v srdci svém si řekla: „Pohrdal

mou rukou, bloud! A jako otrok teď

mi nohu líbal! Spokojena jsem.“

Však císař zamyšlen jí pravil tak:

„Ten krutý žert, který jsi stropila,

na věky pochován buď v mlčení,

neb běda tobě, kdyby dověděl

se Žirár o své hanbě potupné!

Krev pouze smyje takou poskvrnu

a celou říš by bouře zasáhla,

neb vina tvá by na mne padla též!

Tak řekl Karel, ona mlčela,

však uvnitř sobě takto pravila:

„Co na tom, kolik krve poteče!

Nechť Žirar třeba zabije i mne,

však přísahám, že zví o hanbě své,

ať třeba po letech, neb pomsta má

by jinak dokonalá nebyla.“

Tak žena zlá si v srdci pravila

a po letech se vyplnilo, žel,

ač po dlouhých, to přání zločinné.

Jar bylo deset uplynulo as,

když ráno jednou v palác císařský

host vejel mladý, sličný nad míru.

Na bílém koni seděl arabském

a sokola per třpytných jako list

vždy chvějící se lindy stříbrné

měl na pěsti, a plavých vlasů proud

se vlnil mu na lesklé brnění

z pod přilby stříbrné. Jak dívka byl,

neb ani chmýří ještě nebylo

nad jeho rtem, kde pyšný úsměv dlel.

Pod portálem z bílého mramoru

teď seskočil a letěl po schodech,

jak perutě na patách kdyby měl,

a směle řadou prošel dvořanů

a vrazil v síň, kde Karel na trůnu

pod baldachýnem seděl s královnou.

Tam poklonil se třikrát hluboce

a řekl pak: „Jsemť, pane, Emeri,

syn Ernaltův, vévody z Bólandu,

děd můj jest Garin z Montglanu, můj strýc

jest Žirár z Viany, a přišel jsem

ti nabídnouti, pane, služby své.

Jmen oněch sláva buď ti zárukou,

že nehodného nepřijímáš v dům.“

Tak pravil Emeri, a Karel řek’:

„Buď vítán mi, ty milý hoste můj!

Ta jména jsou mi drahá, přízeň má

vždy tvému rodu byla údělem,

buď vítán mi, buď vítán královně!“

Však Floribella sebou nehnula,

při zvuku Žirárova jména tvář

jí vzplanula a na to zbledla hned

a bylo jí, jak by ji uštknul had,

neb dávná nenávist se pohnula

jí na dně srdce, chmura sedla jí

na čelo temné. V noci nespala

a chodila jak přízrak palácem,

a jednou večer, když byl Emeri

v té komnatě, kde Žirár bydlil kdys’,

a klidně večeřel a krájel chléb,

tu vklouzla zahalena v temný plášť

do síně královna a opřela

se jako tenkrát o kamenný sloup,

jak tenkráte, když lásku vyznala

svou Žirárovi, smysly puzena.

A udiven jal kahan Emeri

a svítil na tu bledou, krásnou tvář,

jež nořila se z pláště černého,

a věřit nechtěl, že to královna.

Však ona náhle hlavu vztyčila

a řekla s trpkým na rtech úsměvem:

„Jsi plachý jako Žirár z Viany,

tvůj pyšný strýc... Zde, v této komnatě

mne urazil, však já se pomstila,

a pomsta má zde v této komnatě

teď uzraje a sklidí ovoce

své nenávisti, k tobě přicházím.

Ty hrdých otců hrdý potomku,

znej ponížení svého plemene! –

Den nejkrásnější mého života

byl onen, hold když Žirár z Viany

za léno svoje skládal císaři –

neb hlavu svou když skláněl k polibku,

tu, věz to, nohu nahou vznesla jsem

až k jeho rtům, a nohu políbil

ne jako vasal králi, v obřadu,

ne, líbal nohu jako otrok té,

jíž pohrdal a kterou urazil!

Tak všem vám v onen den jsem na šíji

na hrdou šlápla, v potupu vám všem!“

Tak zvolala a vydral hrdý smích

se z hrdla jí a zazněl komnatou

jak ďábla posměch. Něm byl Emeri

na okamžik, však schvátil, vášní slep,

nůž, kterým chléb byl krájel, mrštil jím

po královně a zařval: Při sám Bůh,

ty jednala jsi jako nevěstka!“

Nůž mihl kolem hlavy královně,

však nezasáh’ ji, v útěk dala se,

a bouřil chodbou nyní Emeri,

se schodů letěl, dvoru dosáhl,

na koně sed’ a bled jak mrtvola

do noci uháněl jak šílenec

a stále volal hlasem hromovým:

„Hoj, do Viany! Pomsta krvavá!“

A Žirár netušící v domě svém

ve krásné Vianě u okna stál,

u okna planoucího malbami,

a u nohou dva jeho synové

si hráli spolu; vesel, kliden byl,

když náhle zahlíd’ v hlubém údolí

na bílém koni jezdce bez přilby,

ve větru plavé vlasy vlály mu,

trysk jeho oře zdál se šílený,

prach letěl před ním, jiskry skákaly

zpod podkov koně plašícího se,

a přímo k hradu jel a bleskem byl

na mostě, na dvéře, pak na schodech,

na chodbě porážel, kdo vkročil mu

do cesty, by jej zdržel, vrazil v síň

a křičel s prahu: „Žirár z Viany

kde jest, kde jest? Ať zbraně chopí se,

čest jeho poskvrněna, naše čest.“

„Jsi smyslů zbaven!“ zvolal hradu pán.

„Kdo jsi a co mi chceš? Jsemť Žirár sám!“

Tu teprv oddychl si Emeri

a řekl pak: „Jsemť tvého bratra syn,

syn Ernaltův a byl jsem v Paříži...

A královna se smíchem ďábelským

mi mluvila o nenávisti své,

o urážce, kterous jí učinil,

a o pomstě, o které nevíš však...

Ó nešťastný, když skládal jsi svůj hold

za léno toho města, když jsi klek’

a hlavu svou když skláněl’s k polibku,

tu nahou nohu vznesla královna

až ke tvým rtům! Ty nohu políbil’s

ne králi jako vasal v obřadu,

ne, oné ženě, jíž jsi pohrdal,

jsi nohu líbal v mrzkém otroctví!

A všem nám na šíj v prokletý ten den

ta žena šlápla k věčné potupě!“

Tak zvolal Emeri a vrávoral,

a Žirár zařval zraněný jak tur

a chytl Emeriho za hrdlo.

„Ty slyšel’s to a ty’s ji nezabil?“

Tak vzkřikl bled a z úst mu pěna šla,

však Emeri jej stranou odmrštil

a řekl klidně: „Chtěl jsem zabit ji,

však uklouzla jak zmije. Dosti slov,

teď sluší jednat.“ – Žirár odvětil:

„Ty pravdu děl’s! Do boje! Do boje!

Nás čtyr jest bratrů, rychle se mnou pojď,

tož nejdřív jeďme k Reniéovi,

pak k Milovi a k otci tvému sléz.

My čtyři povalíme Francii!“

A bez odkladu v sedla vrhli se

a jeli, jeli, bouř jak žene se

a nejedli, nepili, nespali

až u vrat stáli domu v Ženevě.

A Renié byl v své síni z mramoru

a s ním byl jeho syn, jun ztepilý

se zrakem velkým, vlahým, unylým

a s čelem čistým, duše panenská

a plná snů na polo andělských,

na polo bohatýrských. Renié

po drahných letech když teď bratra shlíd’,

vstal prudce, ruku stisk’ mu, líbal jej

a zvolal pyšně: „Hle, můj Žiráre!

Toť syn můj, drahé ženy dědictví!“

Tu na okamžik Žirár zapomněl

na pomstu svou a rodu potupu

a řekl: „Jak mu říkáš, bratře můj?“

„Po matce své se zove Olivier,“

řek’ Renié a Žirár usmál se:

„Je statný,“ pravil, „je nám podoben!“

A objali se s bratrem, náhle však

se vztyčil Žirár, hlasem hromovým

vše vyprávěl, a soptil Renié

a volal s Žirárem a s Emerim:

„Do boje, do boje! Mstu krvavou!“

A v sedlo nyní vrh’ se Renié

a Žirár, Emeri a letěli

dřív k Milovi a k Ernaltovi pak

a všickni čtyři bratři naposled

se bouří hnali k otci Garinu,

jenž posud v Montglanu žil, vetchý kmet.

A vjeli v hrad a spěli do věže,

kde Garin snil o dobách minulých.

Teď střásl sen svůj téměř stoletý,

by naslouchal těm divým výkřikům

svých synů, s vášní vypravujících

o učiněné rodu potupě.

Jen pomalu vše chápal, řekl pak:

„Nuž, svolejte mých manů hromadu,

a veřejně mi opakujte vše.“

A stalo se, jak Garin rozkázal,

a koupali jej, dali z nachu plášť

mu na ramena, vedli k stolci jej,

kde sedl v rukou berlu třímaje

jak mocný král a Žirár hřímavým

teď hlasem do podrobna líčil vše,

co bylo stalo se, a rytířů,

jež byli zvali, tisíc slyšelo

tu velkou, neslýchanou potupu,

a bouře hněvu hradem zatřásla;

však Garin kmet svou berlu pozdvihl

a bylo ticho, on však mluvil tak:

„Jest králem naším Karel, dřív než zbraň

svou pozvednem, o smír se pokusme!

Snad neví, co ta žena spáchala?

Ať složí na to slavnou přísahu.

A tehdy jen, když zdráhat bude se,

boj počneme, boj velký, nesmírný,

pak krev ať teče třeba řekami

a města ať se kouří v požárech.

Pak mrtvých bude, vdov a sirotků,

a bědování velké, smyta však

s nás bude skvrna, kalící nám čest.“

Tak Garin děl a mnozí reptali,

však nikdo neměl smělost hlasitě

se ozývati, pouze Emeri

svou nemoh’ potlačiti nevoli

a zvolal: „K čemu váhat, odkládat?

Nač vyjednávat? V žilách dědovi

krev zmrzla už a s tíží roztaje,

když ani hanba nezbouřila ji.“

Tak reptal nahlas mladý Emeri,

děd jeho však ho zasáh’ berlou svou

a mezi ramena jej udeřil

a řekl hlasem zvučným doposud:

„Když slyším koně řehtat, řinčet zbraň,

hned obživuji, bohatýrem jsem

a posud boj jest pravým živlem mým –

však tenkrát jen, když se mnou právo jest.

To, chlapče, věz a mlčky poslouchej!“

A mlčel Emeri a všichni s ním

a stalo se, jak Garin stanovil.

Sám se svými jel syny k císaři

a tisíc rytířů se přidalo

a chvěl se palác koňů dusotem,

když dorazili k sídlu Karlovu

a visela nad domem právě bouř

jak věštba hrozivá a temný mrak

se ob čas zachvěl, rudě zašlehl

kmit blesků v něm, jak ob čas zasvitne

zrak chorého, jejž smrti kryje stín.

A v záři příšerné té zaplály

vždy přilby, krunýře a brnění

jak bludných světel mihot mátožný

a tváře zdály se jak zsinalé,

jak umrlců, a císař na trůnu,

když oknem viděl chmurný průvod ten,

řek’ potřásaje hlavou: „Zdá se mi,

že mrtví vstali z hrobů, útokem

že na nás ženou se na živoucí?“

Tak dojel Garin k domu, ve smutku

stál před trůnem a jeho synové

a Emeri a mnozí z rytířstva,

co místa bylo v síni obrovské,

s ním vešli zároveň, a císař děl:

„Zrak-li mě neklame a paměť má,

pak stojí Garin starý přede mnou,

můj dávný druh!“ Řek’ Garin: „Uhod’ jsi!“

A Karel ruku svou mu podával

a pravil: „Ve smutek jsi zahalen,

kdo zemřel ti?“ „Čest moje,“ Garin děl,

„a k tobě přišel jsem, bys křísil ji.

Co žalobník zde stojím před tebou!“

„A kdo se odvážil tě zneuctit?“

se Karel tázal. V tom se záclona

u dveří odhrnula, královna

v síň vstoupila a klidně po boku

si sedla vedle svého manžela.

Hrom první zahřměl slabě nad domem

a starý Garin mlčky ruku vztáh’

a prstem na královnu ukázal,

a jako zahučení vichřice

bouř hlasů zvedla se a zanikla

a v tichu opětném řek’ Garin teď:

„Ta žena na mou sáhla, králi, čest!“

Bled Karel vstal a řekl: „Smělým jsi!

Či smyslů svých jsi zbaven, Garine?“

A Floribella taktéž povstala

a řekla pyšně: „Nedůstojno mne

tam prodlévat, kde stáří chorobné

v snech horečných tak divně blábolí.“

A Žirár, uslyšev tu potupu

v tvář jeho otci drze vrženou,

tak prudkým hněvem vzplál, že vrávoral,

a hlasem rachotícím jak ten hrom,

jenž právě opět zahřměl nad střechou,

tak zařval, vášní slep a záštím zpit:

„O důstojnosti mluvit smělost máš,

ty ženo, v jejichž prsou frejířských

stud nikdy nebyl hostem, jejíž tvář

jen chlipných chtíčů kryje ruměnec?

Kde nechala jsi tenkrát důstojnost,

když vilnost tvá tě slepě v komnatu

mou zavlekla, kde marně žebrala’s

o lásku mou?“ Ta slova dohřměla

a tisíc mečů z pochvy v obranu

té potupené ženy letělo,

jíž poprvé nach studu pokryl tvář

a zakryla si pláštěm obličej

a klesla na trůn jako zlomena.

Však Karlův hlas nad všecku bouři hřměl:

„Meč pouze můj smí píti jeho krev!

Zbraň skloňte před mou vůlí! Sklesne lhář

v prach pouhým vzmachem toho ramena!“

„Lež nešla nikdy se rtů synů mých!“

řek’ pyšně Garin, „Kárám Žirára,

že ženu tvoji tupil veřejně,

však proto spravedlnost žádám přec,

čest moje drahá mi jak tobě tvá!

Nuž’ přísahej mi tedy, císaři,

že nevíš o té velké potupě,

v niž vrhla rod můj celý královna,

by na Žiráru pomstu konala.“

A Karel z pola jen když naslouchal

ve velkém bolu svém a k odchodu

když obrátil se, aby odvedl

svou ženu bledou, hanbou zničenou,

tu za plášť v horlivosti své ho jal

teď starý Garin, stále volaje:

„Nuž, přísahej nám slavnou přísahou!“

A vida Dón to, jeden z rytířů

na dvoře císařském, tak rozhorlen

jej káral. „Starče, hříšně drzým jsi!

Jak nestoudný, ty odvažuješ se

se pláště císařova dotknouti?

A rozzloben za vous chyt’ Garina,

za dlouhý, stříbrný. Však Emeri

tu viděl potupu a tasil meč

a bleskem hlavu srazil Dónovi,

tak svého děda pomstiv; tryskla krev

a rudým proudem stupně zasáhla,

kde trůn stál zlatý, krytý purpurem,

a mžikem nastala hned krutá seč

a zároveň se na dům snesla bouř

a rachot byl tak velký, nesmírný,

soud poslední jako by nastával

a Garin zbraní hrozně mávaje

si cestu klestil s mladým Emerim

a za ním čtyři jeho synové

se k dveřím drali, mrtvých kupíce

kol sebe val a v krvi brodíce

se po kotníky, venku vrhali

se na koně a uháněli v noc

při svitu blesků, v hustém lijáku

a Karel stál na domu cimbuří

a burácením vichru hrozil jim:

„Za vámi přijdu s hojným vojskem svým

a draze zaplatíte urážku

a každou krůpěj krve prolitou

v mém zneuctěném domě!“ Zvolal tak

a stoupal s cimbuří a vešel v síň,

kde královna na loži ležela.

Trud hluboký mu duši rozrýval,

o vině její mluvit přišel s ní

a těžké obžalobě Žirára.

Stál vedle lože. Ženy jeho tvář

však skryta byla spoustou temných kštic,

jež s temena se byly svezly jí

a bez pohnutí, tiše ležela

jak věc, jak kámen, strom jak skácený.

A pohnut Karel žalem jejím byl

a schýlil se a šeptal: „Ženo má,

rci pravdu celou mi, ó nešťastná!“

Však ona ani údem nehnula

a ruka její, kterou nyní jal,

jak kámen těžká, chladná jako led,

bez známky žití jemu zdála se

a mimoděk když polekaně trh’

tou rukou bezvládnou, tu svezly se

jí s tváře vlasy – byla zsinalá

a její zrak byl jako skleněný

a vytřeštěn a plný hrůzy byl.

Král zaúpěl, neb viděl, mrtvolu

že jímá v náruči, svým závojem

se byla uškrtila královna.

soud vykonala sama nad sebou. –

A mezi tím, co Karel Veliký

nad ženou truchlil, Garin z Montglanu

a jeho synové a Emeri

se zastavili v lese hlubokém,

kde čtyři cesty křižovaly se

a oddychli si nyní v jistotě

a Garin řekl vnuku: „Emeri,

zde poklekni,“ a když tak učinil,

meč vytáhl a reka pasoval

na rytíře při větru šumění

a zmírajících hromů dunění

a řekl: „O statného bude víc

nám nyní rytíře.“ Pak objali

se vespolek a Garin pravil dál:

„Teď rychle každý domu ujeďte

a sbírejte svá vojska hrdinná,

pak do Viany spěšte hned

bez odkladu, neb brzy přitáhne

tam Karel jistě. S námi budiž Bůh!“

A loučili se. Každý z bratrů táh’

za krátko do pevné Viany,

svou doma zanechaje rodinu,

jen Renié si řekl: „Zemru snad

v tom boji, který krátkým nebude,

a nemám více vidět dětí svých?

Můj Olivier jest nyní rekem už,

ač mladý jest, ten se mnou půjde v boj –

však Alda moje, dcera předrahá?“

A zamyslil se, pak ji zavolal

a řekl: „Dítě moje spanilé,

chceš zůstat zde v tom klidu, v jistotě,

u modrých vod pod stromy květnými,

však odloučena dlouho ode mne,

neb žádá srdce tvé být se mnou vždy,

však v úzkých zdech, kol kterých zuřiti

smrt bude děsná, bouřit divý boj?“

Tu Alda zpola ještě dítětem

se zarmoutivši, odvětila tak:

„Proč mne se tážeš, když jsi netázal

se Oliviera, co by činit chtěl?

Což tobě méně patřím jako on

a snadněj’ mne než jeho postrádáš?

Když tobě snadno žíti beze mne,

tož mně to těžko, pouze násilím

mě zdržíš zde, chci s tebou žít a mřít

a s Olivierem, sladkým bratrem svým.“

A tedy s nimi šla a přijeli

do Viany a Alda s bratrem svým

se zdáli v čele vojska hvězdy dvě,

a v tentýž den též Garin dorazil,

a brány města těžce zapadly,

neb s druhé strany Karel táhl už

a v čele vojska jeho hvězda též

se třpytila jak slunce na nebi:

To Roland, proslulý byl bohatýr.

A nyní dlouhý počal onen boj,

v němž tolik krve teklo hrdinské,

že země rděla se jak ruměncem!

Co bohatýrů padlo s obou stran,

co velkých činů bylo konáno!

Dvě jména však se skvěla nad všechna,

svět jejich velkou slávou plnil se

a bez obdivu nikdo vyslovit

je nedoved’, ta jména Olivier

a Roland slula. V bojích nesčetných

se setkali, jak blesky jasné dva,

jichž divukrásná, hrůzyplná zář

se mraky lije, celý nebes kruh

do ruda nítíc. A kdo viděl je,

jak na se vrhli se jak mladí lvi,

ten zapomínal válčit se sokem

a zadíval se na ten jejich boj.

A vždy když Roland znaven vracel se

na večer do tábora, Karlovi

tak pravíval: „Můj ujče velebný,

mně k pláči je, že není Olivier

mým přítelem a bojovníkem tvým.

On celé vojsko by ti vyvážil.

Mě bolí vždy, když v zracích jeho čtu

to záští jeho velké proti mně,

v těch zracích, které přece dívají

se sladce tak a něžně, laskavě

na celý boží, mimo mne jen, svět!

A Olivier když domů přicházel

do chladné síně z vedra bojiště

a polomrtev klesal únavou

a když mu sestra jeho spanilá,

ta plavovlasá Alda, stírala

pot s čela šátkem měkkým z hedbávu

a přilbu snímala a brnění,

vždy otci svému v dumě pravíval:

„Proč Rolandův musím být nepřítel?

Jak musím k záští k němu nutit se!

Jest největším na světě hrdinou,

a chtěl bych, abych bratrem jeho byl!“

Však bílá Alda vlasů zlatistých

a šerých očí, vzplála nevolí

a zvolávala: „Nenávidím jej!

Hrot jeho meče míří bezbožně

na srdce tvé!“ A v slzách tonula,

však naslouchala přece dychtivě,

když bratr její líčil zápasy,

a s nadšením když velkým blouzníval

o Rolandovi. Ve snu vídala

pak velkou jasnou juna postavu,

jež jako anděl mečem ohnivým

voj celý hnala k branám Viany,

a z davů prchajících jedině

čněl druhý jun, byl stejně spanilý

jak vítěz sám, a to byl Olivier

a úsměv jeho jako úsvit plál

a byl to krásný odlesk úsměvu

na tváři Rolandově... Aldina

se duše celá světlem plnila

a ozvěnou jak hudby nebeské,

a s tlukoucím se srdce vzbouzela

a zadumána pravívala si:

„Kéž jednou vskutku tvář tu uvidím,

jež vtírá se mi směle do mých snů!

Jsemť jista, že je klamný obraz ten,

že Roland žijící mne naplní

jen ošklivostí! Lživý jeho zjev,

ten ze snů mých, pak snadně zapudím,

v pravdě spatřím vraha Vianských.

Ó zapudím ten přelud, vím to, vím,

jak kamenem bych vlka plašila,

jenž nocí by se plížil k příbytku!“

Tak dívka pravívala nutíc se

v zášť plamennou a v divou nenávist.

A jednou z rána zahalivši se

v plášť temný těsně, skryla závojem

líc spanilou a dívkám pravila,

jež sloužily jí: „Vzhůru, družky mé,

na valy města! Zbraní zaznívá

až do komnaty hrozné řinčení,

mně úzko je v těch kobkách dusivých!“

A spěchala a družky její ní.

Kde bratr její asi zápasí,

to věděla, neb mluvil na večer

o místě, které zítra hájit chtěl,

kam útoky se hnaly každý den,

a věděla, kdo jeho soupeřem. –

Prach letící jak mračno bránil jí

hned na začátku zřejmě rozeznat,

co dálo se pod strmou stěnou bašt,

však vítr zavál, a tu zahlídla

na zlaté přilbě chochol bílých per

jak peruť labutí a tuniku,

jež dlouze splývala z pod brnění,

též bělotřpytnou jako padlý sníh,

a stříbrnými květy protkanou,

dar její byl to, bratru činěný,

vždyť sama tkala ji a vyšila

tam daleko v tom šťastném domově,

než začala ta válka osudná.

Však nad tou přilbou blesky mihaly

se náhle teď, a Aldě stydla krev:

To v prudký boj se pouštěl Olivier.

Zrak dívka zavřela, však bušení

těch mečů v štíty bylo hrozné tak

a nejistota tak ji tížila,

že otvírala oči. Bratrův sok

byl štíhlý, hbitý, chrabrý, útočný...

To Roland byl? Ten Roland hrdinný,

o němž tak často, mnoho slýchala?

Ten Roland, jejž se chtělo spatřit jí?

A k předu spěchala a těsný plášť

do trávy spad’ a závoj dusící,

a stála Alda v plné kráse své,

pod slunným nebem s vlasy plavými,

jež vály větrem, páskou drženy

ze zlata bledého a zdobenou

jak duha kamy pestrobarvými,

a vztáhla ruce proti bratrovi,

a zahledši v tom řebřík visící

s bašt vysokých na spuštěný teď most,

v svém úžasu, v své bázni o bratra

po příslech dolů rychle stoupala,

nic nedbajíc, že dívky křičely

a ruce lámaly a plakaly.

Bez dechu stála nyní pod baštou,

a zdálo se jí, Olivier že couv’,

že temné blesky záští sršely

zpod přilby hledím toho soupeře,

jenž zajisté byl Roland slavený,

a tlukot srdce se jí zastavil

a bezsmyslně k předu vrhla se

a chopila se náhle kamene

a silou větší mnohem zajisté,

než dlela v útlých údech spanilých,

a která přišla jí jak zázrakem,

tím kamenem po muži mrštila,

jenž útokem na Oliviera hnal.

A kámen letěl, jak by křídla měl,

a zahřměl o přilbu. Tu omámen

byl ranou na okamžik hrdina,

s nímž v zápase se měřil Olivier,

jenž ve chvilce, kde onen kámen pad’

na jeho soka, právě udeřil

mu silně v meč, jejž z ruky vyrazil

mu osláblému. A tak zajal jej

a ved’ jej k báně města. Nebyl však

to Roland, jak to Alda myslila,

ta v omylu svém ale jásala

a chtěla k bratru svému běžeti,

jenž posud blízkost její netušil,

v tom ale Roland v pravdě přicválal,

na bílém koni svém jak archanděl,

a vida onu dívku neznámou,

tak krásnou jako z luhů rajských zjev,

se zarazil a nach mu polil tvář

a zatřásl se mocně. Nikdy tak

se nebyl zachvěl smrti hledě v tvář!

Dech jeho těžký byl, když šeptal si:

„To přelud mámí mě? Či pravda to?

Tvor dýše takový? Neb rozplyne

se vidina ta moje jako dým?“

Což kdyby rychle tak mu zmizela,

jak z nenadání zjevila se mu?

To domysliti ani nemohl,

strach pojal jej a velké leknutí,

a láska nesmírná jej schvátila

jak prudký bol, jak bouř, jak nadšení

a v bázni, aby neunikla mu

ta bytost zázračná, za roucho chyt’

ji větrem vlající, za vlasů proud

a pozdvih’ na koně ji v náručí,

a k srdci svému jásajícímu

tisk’ dívku tak, že dech se tajil jí

a Alda něma posud úžasem

teď vzkřikla zoufale a uslyšel

ten výkřik Olivier a zanechav

svým lidem vězně svého, přiletěl

jak orel sestře svojí na pomoc

a udeřil Rolanda v hlavu tak,

že přilbu srazil mu, že omráčil

jej na dobro a Roland vrávoral

a pustil kořist svou. Hned vrhla se

tu Alda k bratrovi, jenž pojav ji

s ní uháněl před davem nepřátel,

jenž Rolandovi přispěl na pomoc.

A Alda prchající ohlédla

se na toho, jenž byl ji uchvátil,

a jako dříve on, teď ona zas

se zachvěla, a nach teď polil ji

a skryla tvář na prsa bratrská

a slzy padaly jak hojný déšť

jí ze zraků a bylo sladce jí

v té úzkosti a v touze mlhavé.

Však ani slova nepromluvila

ni Olivier, v němž jakés tušení

o tom, co v jejím srdci dálo se,

teď svítat začalo, a útrpnost

s ní kázala mu, neprozradit jí,

že ten, jehožto obraz v srdce pad’

jí mocně tak, byl ze všech nejkrutší

jim nepřítel. Tak Aldu dovedl

do tiché její, stinné komnaty

a ptal se pouze, jak se dostala

na bojiště, a něžně líbal ji,

když vše mu prostě řekla, a pak šel,

by odpočinul chvíli, spěchal pak

zas ku bráně, kde Žirár, jeho strýc

jej čekal. Tajeplnou výpravu

dnes chystal, důležitou, rozhodnou,

jíž ukončiti válka měla se.

Byl špehy zvěděl mladý Emeri,

že císař půjde v lesy hluboké

dnes kance honit, boj až ustane,

neb Karel náruživým lovcem byl.

A Žirár řekl: „Půjdem do hvozdu,

též na lov půjdem, ale vzácnou zvěř

tam ulovíme! Skončen bude spor,

až císař zajat v ruce padne nám.

A sebral nejchrabřejší hrdiny

a mlčky, tiše, tajně vyjeli

a v sluj se skryli, blízko doupěte,

v němž kanci dřepěli. A nedlouho

tam čekali, když přišla smečka psů

a na arabském koni císař sám

jen s malou družinou, a štěkot psů

hned z brlohu ty kance vyplašil,

a Karel zvolal: „Hojnou nám tu zvěř

pan Žirár chová, zasloužil můj dík!“

A bodl koně, v tom však za uzdu

jej zachyt’ vyskočivší Emeri

a všichni ostatní se zjevili

a klopen byl Karel zpurníky,

a Žirár, Ernalt, Mil a Renié

jak sloupy stály před ním, hrozivě

se zraky jejich bodaly mu v tvář

a Žirár řekl: „Králi, ztracen jsi!

Jen dobře hleď, kdo stojí před tebou!

Ty myslil’s as, že ve Vianě spím?

Pojď s námi, pane, jsi mým zajatým.“

Tak Žirár děl, však Karel nezbledl,

hrd seděl na koni a veleba

šla z očí jeho, s čela, kliden byl

a v pohrdání mlčel. Emeri

však divoce tak zvolal: „Strýče můj,

zab císaře, o zab jej, zab jej hned,

toť nejkratší jest konec válčení

a nejjistější!“ Zvolal tak a zved’

zbraň proti Karlu. Žirár srazil však

jak bleskem dotknut, Emerimu zbraň

a zvolal: „Toho chraň mne věčný Bůh,

bych na krále sáh’ drahé Francie!

Jest pánem mým a rád to uznávám,

jen křivdu pomstiti jsem bažil vždy

a spravedlnost jeho hledám jen.

Ať poskytne ji a jsem jeho man.

Už dosti teklo krve, přisám Bůh,

a toužebně si přeju Boží mír.“

A poklekl a zřel na císaře,

jenž zraky svoje na něj upíral,

tak plné dojmutí a dobroty,

a začal opět mluvit: „Císaři,“

řek’ hlasem chvějícím se pohnutím,

„ó odpusť, že jsem drze zajat chtěl

tvůj majestát. Jdi, Karle, volným jsi!

Já přišel pln jsa zášti v temný hvozd,

však Bůh mi srdcem v prsou mocně hnul,

když velebnou jsem spatřil tvoji tvář

tak zblízka zas, po době předrahné.“

Tu císař oči pozved’ k nebesům

a řekl: „Nehodný, ó Bože, jsem

tvé velké milosti!“ A Žiráru

pak pravil: „Vstaň, ó drahý příteli,

i mně ta válka jesti břemenem

a proti tobě boj teď nemožný,

ty ušlechtilý muži statečný!

O, odpusťme si křivdy navzájem,

buď se mnou zas a milovati vždy

já budu, kdo ti drahým, běda pak

buď tomu, koho nenávidíš ty.“

A podal ruku Žirárovi teď

a Ernalt klek’ a Mil a Olivier

a všickni s nimi, které hostil hvozd

v té slavné chvíli, Emeri jen stál

jak dub a mračný byl jak těžká bouř

a Karel pravil s dobrým úsměvem:

„Ty sám chceš se mnou válčit, Emeri?“

Děl na to s čelem chmurným Emeri:

„Když otec můj a ujci poklekli

a moci tvé se podrobili tak,

sám s tebou válčit, věru, nemohu...

Jsem tedy manem tvým jak ostatní.“

Však oči jeho blesky metaly

a otec jeho strh’ jej volaje:

„Nuž poklekni, což, chapče, nevidíš,

že miluje nás Karel vespolek?“

A opět císař s dobrým úsměvem

mu řekl: „Vstaň, já svěřím příště ti

svůj prapor bílý, v bojích přede mnou

jej nosit budeš, není poskvrny

v tom jeho sněhu, sluně třpytivém!“

Vstal Emeri a s hrdou radostí

řek’: „Díky, pane, hodným stanu se

tak velké cti... Však jak to může být?

Je prapor bílý, věru beze skvrn –

rod můj však není posud skvrny prost!

Což na něm nelpí pohanění to,

jež v boj nás vehnalo? Ty smířen jsi –

však jméno naše čisté není přec!

Ty nechceš boj, a mír chce otec můj

a ujcové... Jak ale soudí svět?

Dle vůle tvé ať válka skončena,

však mého rodu vyžaduje čest,

by dokázáno bylo před Bohem,

by dokázáno bylo před lidmi,

že právem začali jsme bojovat.

Ty soudcem jsi, nuž souboj ustanov,

to bude konec hodný obou stran,

ať ze soupeřů padne ten či ten.“

Tak Emeri děl tajně doufaje,

že zvolen bude k tomu souboji,

však Žirár pravil: „Pravdu jinoch má,

svol císaři,“ a Karel hlavou kýv’

a Žirár pravil: „Bratře Renié,

ty svolíš, aby Olivier, tvůj syn,

při naši hájil?“ Vzplanul Olivier

a zvolal: „Otče, svol, bych zemřít směl

neb zvítězit v té rodu mého při,

leč jiný hodnější-li volby tvé.“

A jedním hrdlem bratři zvolali:

„Ty největší jsi ze všech hrdina,

v tvou ruku dána budiž naše čest!“

A Karel řekl: „Vyvol soka si

v mém chrabrém vojsku.“ „Volím Rolanda,“

řek’ hrdě Olivier, „on největším

jest bohatýrem, věru, na světě!

Ať přijde s ránem tedy za dva dni

na výspu zelenou pod Vianou,

ve prostřed bílé pěny ležící.

Tam sami dva se dáme do boje –

tam dobuď slávy, komu dá ji Bůh!

A řek’ Karel: „Děj se dle tvých slov!“

A kynul jim a odjel s družinou,

a oni vrátili se do města,

a veselo jim bylo, Emeri

jen hlavu svěsil, sklamán hluboce. –

V den druhý v obou byla táborech

zvěst hlášena o velkém souboji

na výspě pod hradbami Viany,

a Olivier se oděl v hedbáví,

vzal nejskvostnější na se brnění,

by k císaři jel poklonit se mu

a Rolanda vyzvati osobně.

Dřív ale pravil tomu rytíři,

jejž včera zajal a jenž Lambert slul:

„Ze zdvořilosti, pane, k císaři

ti vracím svobodu a prosím jen,

bys dřív, než se mnou k němu odjedeš,

se před mou sestrou Aldou poklonil,

neb jinou paní v srdci nenosím.“

A Alda vešla, růží rděla se

a zraky klopila a v zmatku svém

ni jediného slova nenašla,

až konečně, když Lambert poklekl,

mu pravila: „Ó pane, odpusť mi,

co včera ruce moje spáchaly!

Mě láska k bratru, strach mě unesl.

Zde na památku však ten malý dar,

jejž tatáž ruka pilně strojila,

jež proti tobě kámen pozvedla.“

A podala mu prapor hedbávný

jejž byla tkala, šila, zdobila,

v nějž jméno své též stříbrem vyšila.

Vstal Lambert dojmut, díky vzdávaje,

a rozvinul ten prapor hedbávný,

a nad svou hlavou nechal vláti jej,

když s Olivierem do tábora jel,

kde Roland čekal už a Karel s ním,

a vítali se oba rekové

a meče svoje k zemi klonili

a vzdávali si počest, druhu druh.

Děl Olivier: „Ty přijdeš, Rolande,

na výspu zítra s prvním úsvitem?

Boj smrtný žádá s tebou povinnost,

ku zkáze tvé mě pudí rodu čest,

však duše moje k duši tvojí lne,

a před tvou hrdinností kořím se.“

A Roland řekl s tichou snivostí:

„Boj přijimám a hrd jsem volbou tvou,

neb rekovnost tvá k úctě nutí mě.

I moje duše tvé se chvěje vstříc,

jak v lese strom se kloní ku stromu,

když korunami jejich táhne van.

Ne záští zbraň nám v ruce vnutilo,

my jdeme, kam nás šine vyšší moc.

Jen těla naše v zápas postaví

se proti sobě... Žel, že přátelství

nám na zemi zde není souzeno!

To vykvete nám v sladkém ráji kdys,

kde věčný mír a žádných bojů víc!“

A oba hleděli si do očí,

tak hluboko, až vláha stoupala

jim do zraku, pak ale vztýčili

zas hlavy mužně, vážně kynuli

si meči svými a pak odjeli

na různé strany, každý v tábor svůj. –

A v městě bylo ticho, v okolí,

jak boží by byl hod, a na lukách

a v lesích, v polích, všude svatý klid

se usmíval po dlouhém válčení

a večer zlatý byl a vůně pln,

pln vlaštovčího svistu, štěbetu.

Tu vyšla Alda v snivé kráse své

na starou baštu, šedou, omšenou

na straně řeky proti ostrovu,

kde boj měl zuřit zítra rozhodný

a sestoupila dolů na pavlán

a zadumána opírala se

o drobící se, šedé zábradlí

a mysl její plaše těkala:

na bratra myslila a na ten boj,

však brzy obraz luzný zjevil se

jí v duši tiše jako paprslek,

a viděla ty oči blankytné

jež byly včera na ni zíraly

tak plny vášně, plny něžnosti,

a srdce v hloubi prsou chvělo se

jí touhou, uviděti zas tu tvář,

a řekla sama sobě po tichu:

„Hněv cítit měla bych, vždyť urazil

mě smrtelně svým hrubým násilím,

a přece, Bože, touhou po něm mru!

Stud kryje tvář mi! Jak jsem nešťastna!

Mě bolí tak ta rána, mířená

na jeho hlavu drahou bratrem mým...

Ten mroucí jeho zrak a zbledlá líc

mi srdce rozrývají... Kdo as byl

ten bohatýr?“... A hlava klesla jí

do dlaní těžce v dumě bolestné.

A časem tím jel Roland po břehu

a hleděl na ten ostrov zelený,

kol něhož bílá pěna kroužila,

na ono místo, kde měl bojovat;

tu zahléd’ na pavlánu postavu

tak spanilou, jak byla včera ta,

jež mžikem láskou uchvátila jej,

a poznal vlasy její vlající,

tak plavé jako měsíc v úplňku,

a srdce jeho mocně zatlouklo

a bodl koně, k baště blíže jel.

V tom ona pozvedla svou lepou tvář

a zahledši jej, slabě vykřikla

a ruměnec jí zaplál na líci

a stála jako v sochu změněna,

v svém sladkém zmatku a v svém leknutí.

Tu nezdržel se Roland, promluvil:

„Ó panno,“ řekl, „krasší nad hvězdu,

ó promiň mi, že oslovuji tě!

Však nelze jinak! Zemru zítra snad,

smrt hrdinům je stále po boku, –

a suď, jak trpká byla by to smrt,

když odpuštění tvoje neměl bych!

Já urazil tě včera, schvácen tak

tvým byl jsem pohledem a krásou tvou!

Ty zářící v čistotě liljové

a hodna stát po boku andělům,

hoď slovo mi jak perlu almužnou!

Rci: ,Odpouštím!‘ a budu blaženým.“

Tu nahnula se Alda s pavlánu

a vzala bílou růži z vlasů svých

a dolů hodila ji s úsměvem

a zardělá, a klopíc cudně zrak.

Blíž ještě k baště Roland koně hnal

a růži připevnil si na přilbu

a řekl pak: „Jsem šťasten! Tobě dík!

Však pověz mi, kdo jsi? Ó jméno tvé

zvuk zajisté má ladný jako květ,

jak ptáka zpěv neb vanu šumění!

A rodiče tví ušlechtilí jsou,

na čele tvém to čtu a v zracích tvých!“

A Alda hrda cítila se hned

na bratra svého zpomínajíc si

a smělost přišla jí a pravila:

„Ty nemýlíš se, pane, jest můj rod

z těch nejpyšnějších v celém křesťanství;

proč skrývat měla bych to? Otec můj

jest Renié, vévoda ženevský,

a Žirár z Viany mým ujcem jest,

rek Olivier pak drahým bratrem mým,

mě ale jménem Aldy pokřtili.“

„Žel!“ šeptal Roland tiše v nitru svém.

„Žel, svého soka sestru miluji,

buď jeho krev mou ruku potřísní

neb padnu jeho mečem. Prohlubeň,

žel, zeje mezi námi na věky!“

A svěsil hlavu, Alda smělá však

teď jeho tichou, něžnou skromností,

jak pták se dala v štebot lahodný

a pravila: „Já odvětila ti,

ó pane, na to, co jsi vědět chtěl.

Teď odpověz též na mou otázku:

Rci, odkud jsi? A jak se nazýváš?

Jak krásný je tvůj kůň! Jak bílý jest!

Jak růže, kterou jsem ti hodila!

Jak říkáš mu? A máš jej dlouho už?

A meč tvůj jasný, tvoje brnění,

toť záře zlatých hvězd! Jak pyšný jsi!

Ó zajisté ty’s velký hrdina.“

A náhle co’s jí píchlo u srdce

a ani nevědouc, co pravila,

tak zašeptala: „Krásná as je ta,

jíž jméno v srdci nosíš s nadšením...“

A Roland slyšel to a zašeptal

tak tiše jako ona: „Krásnější

na celém světě není, neboť ty,

ó sladká paní plná milosti,

jsi onou, o které se zmiňuješ!“

A vánek zas ta slova dones jí,

však Roland na hlas nyní řekl tak:

„Jsemť Roland, jehož jméno slýchala’s,

a myslím, že se zardít nemusím?“

Tu zbledla Alda. „Roland onen jsi,“

se tázala, „s nímž zítra Olivier

chce bojovat! Ó, jak se strachuji!

On silným jest! S ním bude vítězství!

Ó Bože můj a nemám mu je přát?

Ó, jaké slovo ze rtů vyšlo mých?

Vrah nemá, věru, viny větší mé!

Však jemu přát, jest tebe odsoudit!

Ó Bože můj, jaké to neštěstí!“

A skryla tvář do dlaní, spěchala

v stín komnaty a neohlédla se

po Rolandu, jenž v blahu zajásal,

neb viděl lásku její velikou

a sladký byl mu život, sladká smrt

s tím vědomím, jí že jest milován! –

Noc tichá skanula na boží zem,

však nezavítal tenkrát zajisté

sen sladký v město ani v ležení,

jen hvězdy byly klidny na nebi

a temné valy v němém strmění.

A když se úsvit bělat začínal,

vstal Olivier a sáhl po zbrani

a v rouch se oděl stříbrotřpytný sníh

a v modravé z oceli brnění,

jež celé liliemi prokvetlé

ze zlata bylo; vyšel z komnaty

a s otcem loučil se a se strýci

a objal Aldu pak, jež ve slzách

u dveří stála, bleda, zlomena,

a líbaje tu bílou její tvář

jak hlohu květ, jí řekl: „S Bohem buď!

Ó moje sestro, snad se nevrátím

už nikdy zpět, snad uzříš mrtvého

mě ležet v trávě s ranou krvavou

a oko moje bude vyhaslé.

Ó netruchli pak příliš, vrátíš-li

se sama někdy v starý otců hrad

tam v klíně hor u vody blankytné!

Mou památku však chovej v srdci vždy

a jista buď, že byla’s poslední

mou myšlénkou neb, duše sesterská,

ty’s nejdražší mi bytost pod sluncem

a obraz žádné ženy doposud

v mou mysl nevnikl, tam jedině

ty panuješ ve cudné velebě,

a čisté jest mé srdce jako tvé.

Buď šťastna! Dones pozdrav věrně můj

té zahradě, těm lesům otcovským

a tomu domu, kde jsem s tebou rost’!“

Tak řekl Olivier, na koně sed’

a odháněl, by plakat nemusil

nad žalem nesmírným, jenž jevil se

na tváři Aldy, která v zápasu

se slzami se marně snažila

jen jediného slova promluvit.

A obrátila k stěně obličej

a podepřena o ni zaštkala.

A v stejnou dobu Roland z lůžka vstal

a žlutavou jak měsíc tunikou,

jež jedna byla hvězda stříbrná,

se rychle oděl, krunýř zlacený,

v nějž hlohu květy byly vbroušeny

a bílé plály, připnul, opásal

se mečem, pak si přilbu upravil.

Tak měřil k stanu, kde už císař stál,

a klek’ a objal jeho kolena

a hleděl vzhůru k jeho velebě,

na bledou jeho tvář, na bílý vous,

na oči velkým hvězdám podobné,

na dlouhé vlasy, které jako sníh

se třpytily, jež vítr rozvlnil

a pozvedal a kolem hlavy zář

z nich tvořil jako nimb, a Roland děl:

„Můj drahý strýče, s Bohem! Žehnej mi!

Ty byl’s mi otcem, něžný jako máť,

ty byl’s mi vším! Tvá láska nebeskou

mi byla rosou! Vroucí měj můj dík!

Snad nevrátím se z toho boje živ?

Tu zemřelo by se mnou tajemství,

jež sladké chovám v hloubi duše své,

ó dovol, bych je v pamět tvoji vlil,

kde zůstane s mou na vždy památkou!“

A Roland tulil blíž se k císaři

a zarděl se a šeptal. „Miluji...

Jak nebem luna kráčí se sluncem,

tak Alda s Olivierem žitím jdou,

on silný, skvělý, ona spanilá

a snivá jako z lesích ptáka zpěv!

Ji celou duší, ujče, miluji!“

A vzal jej za ruku a prosil jej:

„Jí onu lásku, kterou’s blažil mne,

můj pane, poskytni, když zahynu!

Ó, dávno chovám temné tušení,

že krátký bude žití mého běh!

Snad přišla dnes už smrti hodina?“

A zadumán zved’ k nebi jasný zrak

a zachvěl se, neb zora prosvitla

a se světlem se loučit bylo žal!

A císař ruce klad’ mu na hlavu

a deštěm slzy jeho padaly

a pravil: „Miluji tě, Rolande,

víc než své děti! Kdybys zahynul,

žal by mě schvátil v hrob! Já žehnám ti

a zbrani tvé, Dá Bůh ti vítězství!

Bůh žehnal ti už, neboť v žití šer

on lásky úsměv dal ti zasvitnout!

Mé duše synu, dcerou bude mou

tvá Alda spanilá, já spojím vás!“

A objal jej, a Roland, chrabrý rek,

se vztyčil teď a k nebi ruku vztáh’

a řekl: „Úsvit volá k boji mne!“

A všechna snivost, všechna tesknota

teď zmizel a bojechtivě chvěl

se Roland bohatýr a k zápasu

na bílém koni letěl jako pták. –

A s druhé strany s větrem o závod

jel k řece Olivier – a zahlédli

se oba rekové a výkřiky

se vítali a oři brodili

se bystrou vodou, výspy dosáhli

a bohatýři stáli tváří v tvář

si na okamžik němě, nehybně,

dvě lepé sochy. Pak se zdravili

a znamenali potom křížem se

a bez odkladu pustili se v boj.

Na valu Olivierův otec stál

a na kolenou Alda ležela,

a celé město v davech tlačilo

se na bašty, a městu naproti

na břehu vysokém a skalnatém

pod baldachýnem císař Karel stál,

a kolem dvůr, a v davech nesmírných

tam celé vojsko shromáždilo se

a oči všech na výspu zíraly

a výkřik jako hrom se k nebi nes’,

když první rány zbraní duněly

a hlásaly, že souboj započal.

Mrak písku kolem zápasníků byl

a slunce, které v klidné velebě

teď vycházelo, zraky diváků

tak oslňovalo, své paprsky

v proud vody kolem výspy sílajíc,

že marné bylo všechno snažení

boj sledovat; jen mečů bušení

se neslo k břehům, zápas hlásajíc.

Však náhle dutě ozýval se pád

kýs těžký k zemi, něco řinčelo,

a vítr oblak prachu rozehnal

a zakvíleli lidé z Viany,

neb viděli, že ležel zabitý

na písku Olivierův pyšný oř

a mladý rek teď pěšky bránil se

lev jako jarý proti Rolandu,

jenž bušil v štít mu jako kladivem.

A Alda objímala velký kříž,

jenž kamenný na starém valu stál,

a v smrtelné volala úzkosti:

„O chraň jej, Bože, bratra mého chraň!

Ó poval, Bože, jeho soupeře!“

Však jako šílená zas vrhla se

na tvrdou zem a k Bohu úpěla;

„O neslyš rouhavou mou modlitbu!

To zrada byla, oč jsem prosila!

I jeho chraň! Je drahý mi ten sok!

Nad oběma se ustrň, Ježíši!

O Bože, vezmi za ně život můj!“

A bolem omdlela. Však Olivier

o bázni nevěděl, tak klidným byl

a pevně stál a mával mečem svým

jak pravý rek, a útok odrážel,

až přišla chvíle, kůň kde Rolandův

mu v ránu vběhl, v ránu osudnou,

tu po druhé zaduněl těžký pád

a řinčení a zabit ležel oř

a Olivieru z prsou mimoděk

se výkřik vydral jako radosti

a jásot zazněl s bašty vianské.

Déšť olbřímých teď padal těžkých ran

na štíty, přilby, lesklá brnění

a tolik jisker meče křesaly,

že bojovníci v sloupu ohnivém

se zdáli zápasit. Už bez dechu

na březích svědci stáli v němotě,

jen Karlův hlas hřměl velký, zoufale,

když Roland z nenadání v kolena

na krátký klesl k zemi okamžik.

„Ó panno,“ vzkřikl, „nebes královno,

ó nedej zahynouti Rolandu!“

Však Roland vstal a dále bojoval

a zase ticho bylo, Renié

jen, Olivierův otec, k nebi vyl

jak poraněný vlk, když zdálo se,

že umdlen couvnul chrabrý Olivier:

„Ty nesmíš, Pane, mi ho odejmout!

To větší trest by byl než všechen hřích,

jejž spáchat člověk může na zemi!

Buď spravedliv, však nebuď ukrutným!

Já bohem nejsem, abych nes’ jak ty

smrt svého syna a si nezoufal!

Ó Bože můj, jak můžeš otcovské

tak mučit srdce?“ Jako zběsilý

tak Renié řval a zakryl pláštěm tvář,

by neviděl ty skoky nesmírné,

to mečů mávání a padání,

ty štíty rozpuklé a přilbice,

ty zápasy tak silné, jakých svět

byl dosud neviděl, a zoufale

v svém těžkém žalu prosil Aldu tak:

„Ó rci mi, dcero, co se děje teď?

Už nemám odvahy tam pohlížet!

Buď ty mým zrakem, slep jsem slzami.“

A Alda zírala a zírala

a oči odvrátiti nemohla

jak čarem schvácena a do srdce

jí každá vnikla rána hluboko,

ať padla na bratra, ať zasáhla

štít, přilbu, krunýř jeho odpůrce,

a bolestí až smyslů zbavena

tak divé, pronikavé výkřiky

do dáli sílala, rvouc v zoufalství

své plavé vlasy, že ten její pláč

až na ostrov se nes a Roland děl,

hlas její poznav, svému soupeři:

„Má duše plna jesti lítosti,

ach, je mi žel, že vynucuji pláč

té, která pro tebe tak běduje!“

A Olivier mu na to odvětil:

„Dík za tvou soustrast s ní, s tou spanilou,

jež podobna jest v ráji andělům!

Za tebe, věz to, u ní promluvím

svým dechem posledním, soudí-li Bůh,

že pod tvým mečem, reku, zahynu.“

A na sebe se oba usmáli,

jak hvězdy dvě si světlo stříbrné

po nebi posílají pozdravem.

A oddychli si krátký okamžik

a znova vrhali se na sebe

jak balvany dva, které se svahů

se proti sobě řítí se strmých.

A tenkrát osud zdál se drtiti

už Oliviera jistě, naprosto,

neb jeho meč se zlomil. Ztracen byl

a Alda beze vzdechu zsinalá

jak mrtva padla na zem. Roland však

děl klidně s důstojností velikou:

„Ty nemůžeš mě podezřívati,

že zneužit bych neštěstí tvé chtěl?

Že bezbranného chtěl bych napadnout?

Jdi, volej vzhůru na val k strýcům svým,

by nový meč ti rychle podali –

a žádej je o číši vína též,

mě žízeň trápí, popijeme si,

vždyť několik už hodin bojujem.“

A Olivier se k břehu přebrodil

a podali mu meč a vrátil se

a číši zlatou nesl, plněnou

až po kraj vínem. V trávě vysoké

pod keřem planých růží spočíval

a oddychoval Roland, poklekl

mu Olivier po boku, pozved’ číš

a ke rtům něžně mu ji naklonil,

a Roland pil a opět úsměvem

na sebe zasvítili blouznivým,

pak ale vstali, meče tasili

a krutší prvních počal znovu boj.

A trval dlouhé, dlouhé hodiny

a ticho bylo kolem hluboké,

zvuk jediný už vzduchem nezazněl,

jen zbraní zvuk, neb Karel, Renié

a ostatní jen němou modlitbou

už k Bohu mysl obracovali,

a Alda byla žalem kamenná.

Jen jednou na okamžik přestala

seč neslýchaná, Roland tak když děl:

„Ó Oliviere, nemoc schvacuje

mě nenadálá, srdce tepati

mi přestává, o dopřej okamžik

mi jediný, bych očí zavřel svých

jak ve spánku.“ A Olivier mu děl:

„Spi, Rolande, a věru s radostí

ti větví zavěju, bych ochladil

tě vnořeného v sladkost dřímoty.“

Tu Roland jako zora zazářil

a zvolal: „Ušlechtilý rytíři,

dík, velká duše, za tvou dobrotu!

Má slabost minula, jsem opět zdráv

a čtyři dni bych mohl zápasit!“

„Tím lépe,“ řekl prostě Olivier

a radostí byl všecek rozjařen.

A znova začal dlouhý jejich boj.

Pot lil se s čela jim a jasná krev,

a ruce jejich třímat nemohli

už těžké meče, které pustily,

a kolem pasů se teď popadli

a zápas začal nyní olbřímý.

Noc zatím přišla, temná s hvězdami,

a bílé páry z řeky stoupaly

a věsily se jako závoje

kol ostrovu, a z šera dunělo

tak příšerně to těžké dupání

a pády silných těl a volání

těch zápasníků, které viděti

už nebylo, a smutek nesmírný

všech zmocňoval se, kteří čekali,

jak skončen bude boj ten smrtelný...

Tu náhle zdálo se, že na nebi

hvězd nových na tisíce vzplanulo,

jich plna byla celá řeka též

a jimi, zdálo se, že zkvétala

zem jako z jara, luhy, pole, les,

a modrou září s nebes linoucí,

se zdálo, že se řítí s rachotem

cos jako vlasatice přeskvělá:

to bleskem sjelo svaté zjevení

a stálo náhle v kráse nadzemské

na ostrově, a byl to archanděl,

a Olivier a Roland pustili

se na vzájem a klekli v pokoře,

a velkým hlasem nocí znělo to

jak zvonu zvuk: „Bůh nechce další boj!

Vy proti sobě státi nemáte!

Buď s vámi mír! Jste oba vítězi!“

A zanik’ hlas a shasla modrá zář

a hvězdy svítily jen na nebi

ve zlaté kráse své a snivosti,

a jako ze sna probouzeli se

teď Vianští a Karlův mocný voj,

a nikdo promluviti nemohl.

Však Roland Oliviera v náruč vzal

a na rty jeho tiskl rety své

a líbali se mnoho, mnohokrát

a věčné přísahali přátelství

si navzájem a řekl druhu druh:

„Ty’s nejdražším mi tvorem na zemi!“

A zanechali meče, štíty své,

a ruku v ruce k břehu kráčeli

a nyní jásot nesmírný se zved’

jak ve Vianě, tak též v ležení

a Karel Velký líbal přátele

a Olivier děl šeptem Rolandu:

„Svou sestru dávám tobě za ženu.“

A Roland vstal a řekl s nadšením:

„Já pro ni přijdu si, až na čele

mi pláti bude zlatá koruna!“

A Karel zvolal: „Ta tě nemine!

My dobudeme slunné Španěly

a tobě, Rolande, je dávám zde

v té slavné chvíli... Vyrvem pohanům

tu krásnou kořisť, která bude tvou!“

A nový jásot opět k nebi zněl.

Tak mezi Žirárem a císařem

mír nastal konečně a snoubena

tak Alda byla krásná s Rolandem

a Olivier a Roland stali se

tak přátely, jež loučit nemoha

než sama smrt, jež koncem všeho jest.

A z Viany šel Karel Veliký

a Roland, Olivier na onu pouť

do Cařihradu, která památná

se stala Olivierovi, neb tam

mu hvězda vzešla lásky přesladké.

A vše to bylo v letech dálo se,

co Renaldova vzpoura trvala

a jeho bratrů, oni jediní

se Karlovi nechtěli podrobit,

a z Cařihradu vraceje se zpět

do Francie, byl uzřel na skále

tvrz Montalbánskou. Proto jeho hněv

tak silně vzplanul, proto sbíral teď

tak velké vojsko proti Renaldu

a proti Ijonovi zároveň.

A proto čekal v touze Rolanda,

neb nechtěl bez něho jet z Paříže.

A konečně se dočkal. Slunný den

plál nad Paříží, Karel před domem

pod baldachýnem seděl z brokátu,

když rytíř přijel s četným průvodem,

na bílém koni, oděn v hermelín

a v zbroji stříbrné – to Roland byl,

a třicet mladíků s ním přijelo,

květ prvních rodů z celé Francie,

a všickni v hedbáví a ve stříbře

a s nimi Oivier; a po schodech

po mramorových vzhůru kráčeli

a před císařem dvorně poklekli,

a Karel vstal, pln hrdé radosti,

a políbil Rolanda na čelo,

pak ale o krok couv’ a pozvedl

nad hlavu ruce, ta to volaje:

„O Rolande můj, pomsti, pomsti mě!

Už není vzpoury v celé Francii,

jen Ajmonovi pyšní synové

ve vzdoru trvají a štítem jsou,

jenž proti mému meči zdvihá se,

by strměl mezi mnou a pohanem,

jenž drzou pěstí buší na vrata

už Francie! Do Španěl nemohu,

dřív než tu vzpouru v prachu udusím!

Dřív Montalbán ti nutno strhnouti,

než koruny dosáhneš Španělské,

a dříve Alda tvojí nebude,

než koruna ta zlatě zastkví se

na čele tvém! Už vojsko nesmírné

je připraveno! Tebe čekám jen,

a volám k tobě: pomsti, pomsti mne,

mé duše synu, drahý nade vše!

Jen tobě díkem chci být zavázán!“

Tak zvolal Karel, zraky plály mu

a vysokým se zdál nad obyčej;

a v zlatém plášti svém jak v ohni stál

a hrůza z něho šla a veleba

a Roland nadšením byl uchvácen

a pozved’ hlasu, který zněl jak zvon:

„Do boje!“ zvolal, „běda každému,

kdo v cestu tvou se staví, císaři!“

„Do boje!“ voláno tu s nadšením,

až dům se zachvěl ve svých základech,

a celé město, celý šírý kraj

jak ohlasem volaly: „Do boje!“

A druhý den se vojsko valilo

jak divá řeka do niv pokojných,

tam směrem k jihu, kde stál Montalbán,

a vše ta síla proti čtyřem jen

se obracela mužům statečným,

tož synům Ajmonovým, osudně

jež proti sobě velký Karlův hněv

a jeho zášť si byli vznítili. –

Táh’ Karel dřív před zámek bordóský

a kázal kolem tábor rozložit,

stan jeho pak na vrchu rozbili

a připevnili zlatou orlici

(tu slavnou, před níž v strachu prchali

vždy zdaleka už voje pohanů)

na střechu stanu, rudý šel z ní svit

jak z krvavého slunce. Vnikaly

ty hrozné pablesky a příšerné

v síň nyní krále Ijona a strach

pad’ v jeho srdce jako velká tíž

a díval se na tábor nesmírný

a svolal věrné svoje rádce hned

a tázal se jich: co teď počíti.

Tu zazněl mocných rohů burný třesk,

a poselství se králi hlásilo

a rychle kázal, aby vešlo v hrad,

sed’ na trůn svůj a řekl vyslancům:

„Co přinášíte, páni? Boj či smír?“

„Jest na tobě, bys volbu učinil

sám, králi Ijone,“ mu posel řek’.

„Hleď z oken svých. To jsou tví přátelé,

jichž stany v nekonečno tratí se –

neb nepřátelé tvoji urputní,

dle toho, jsi-li Karla poslušen,

neb hlásíš-li se k vzpouře. Takto zní

vzkaz císaře: ,Buď věrným manem mým

a odřekni se zjevně Renalda

a pýchu jeho skrušit pomáhej,

pak zapomenu, proti mně že stál’s.

Však setrváš-li v zpouře, zničím tě

a Bordó zbourám, hrad a město tvé

a s půdou srovnám je a zaseju

v těch místech, kde dřív stály, konopě.

Až vyroste, dám stočit provazy

pro hrdla těch, již zradu spáchali.

Tvou hlavu ale k nohám položím

ti s korunou s vlastním žezlem tvým.’“

Zbled Ijon král a jeho rádcové

a odpověděl: „Odejděte v síň,

ó poslové, kde čeká víno vás;

jste mými hostmi. Zatím uradím

se s věrnými zde svými v rychlosti

a odpověď svou slavně sdělím vám.“

Šli poslové, však bled a chvěje se,

král Ijon zůstal sedět na trůnu

a na kolena rádci klesali

a povznášeli ruce prosebně

a jedním hrdlem, v bázni, volali:

„Ó zachraň nás od strašné záhuby!

Sláb proti ohromné té moci jsi!

Což může třtina čelit vichřici?

Ó podej se! Ó zachraň, zachraň nás!

Své město zachraň, sebe, království!

Čím je ti Renald? Sestry tvé je choť.

Nuž, čím však nám je? Čím je bordóským?

Jsme blíž tvému srdci, než je on!

Jsa králem naším, otcem naším jsi.

Krev dětí našich padniž na tebe,

když v nerovný a nespravedlivý

ten boj se vrhneš. Ty jsi Karlův man.

Jak na nás žádat můžeš věrnosti,

když sám se zpurně jemu postavíš?“

Tu v slabosti své Ijon propuk’ v pláč

a zvolal: „Tedy podrobuji se,

ač srdce moje žalem krvácí.“

Tvář zahalil, a rádci spěchali,

by zavolali posly Karlovy,

však Ijon pravil: „Nežádejte, ach,

bych s nimi mluvil. Za mne jednejte.“

A v komatu svou spěchal, zavřel se

a ponořil se v smutek hluboký.

A za něj, za slabého jednali,

a černou zradu kuli za něho,

a vše když ujednáno bylo pak,

zas přišli k němu, takto mluvíce:

„Má císař nyní pevné slovo tvé,

jak žádal’s, za tebe jsme jednali,

teď podrob se a jednej důsledně.

Jeď v Montalbán a pozvi Renalda

a bratry jeho k sobě, na cestě

je lapnou v lese. Jednej schytrale.“

Žas’ Ijon král a vzkřikl: „Zrádcové!

Ne, podlost takou nikdy nespášu!“

Však druhý den, když přišlo poselství

zas v jeho hrad a když se tázali:

„Kdy v Montalbán se vydáš jednati,

jak věrní tvoji za tě slíbili?“

tu svěsil hlavu, chvěl a zarděl se

a šeptal: „Zítra, zítra se tam dám.“

A sám když byl, v pláč vypuk’ nový zas

šeptal si: „Kéž zemru, Bože můj!“

Však s ránem vstal a zajel v Montalbán. –

Když města strážcové na cimbuří

jej přijížděti z dáli viděli

a jeho komonstvo, hned vítali

jej zvukem trub a kotlů vířením

co hosta vzácného a spojence,

a s věží hlahol zvonů veselý

se rozléhal a v síni vysoké

se Renald tázal, co to znamená,

a uslyšev, že jede Ijón král,

hned kázal vyzváněti v hrdě též

a mosty spouštět, brány otvírat

a svému svaku radostně jel vstříc

a nikdo netušil, v ten slavný den

že při hlaholů zvonů, surem, trub

v hrad vjíždí neštěstí a blízký zmar.

Bled Ijón byl, když sestru vidě svou,

a srdce jeho mocně dmulo se,

však řekl si: „Je pozdě, couvnouti

už nemohu! A padne na hlavy

mých rádců trest, neb vina jejich jest.“

A výkřik veliký svého svědomí

tak potlačil, a jako štvaná zvěř

se střemhlav vrhá v útěk šílený,

když smečku slyší láti za sebou,

tak vrhal v hřích se svůj a v proradu,

štván slovy rádců svých a hrozbami

a zraky klopě rychle mluvil tak:

„Jak dobře činíš, drahý Renalde,

že vítáš dnes mě zvonů hlaholem

a hudbou veselou, neb přináším

ti zprávu takovou, že užasneš –

však radostně! Já přináším ti smír!

Jak oči tvoje hned se zjasňují!

Nuž ano, ano, přináším ti smír!“

A Renald mlčky za ruku jej jal

a tisk’ ji k srdci. Pak se ozval tak:

„Ó, rci mi ještě jednou, bratře můj,

to sladké slovo! Karel že chce smír?

Už déle tedy nepoteče krev

a uschnou slzy? Vezmi, Bože můj,

za tuto zprávu třeba život můj,

jen dej, by byla jistá, neklamná!“

Král Ijón cítil v srdci bodnutí

a jal se opět rychle mluviti:

„Je neklamná, je jistá zpráva má.

Vždyť sám jsem s císařem vše vyjednal.

Slyš tedy, jak se všecko díti má,

by k šťastným koncům pře se chýlila,

jež dlouho tak už hubí Francii.

Víš, Karel táborem že rozložen

jest nedaleko města. Nesmírný

je jeho voj a hrůza z něho jde,

on zkrušit chtěl nás, zničit, rozdupat,

a jako orel letěl z Paříže

a jako bouř a chmura přikvačil

před moje město, které třáslo se.

Já lekl se té moci nesmírné

a sbíral vojsko své a hotovil

se k zoufalému boji. Přiznám se,

že smrt jsem čekal, zmar – ne vítězství.

Tu zachránil mě Bůh a tebe též.

Měl Karel sen, měl velké vidění.

Když v noci stál před stanem vysokým,

nad kterým zlatá hoří orlice

jak vlasatice války věštící,

tu náhle v jasu bílém jako sníh

se svatý Jakub zjevil apoštol

mu žasnoucímu, a ten pravil mu:

,Meč nepozvedni proti křesťanům!

Krev neprolívej, která bratrská.

Zem hispanská pod jarmem pohanů

co nevolnice úpí, k nebesům

vzlyk její bídy zní. Já miluji

nad jiné onen kraj. Tam potáhni,

tam z pochvy trhej meč, tam rekem buď!‘

A zmizel hvězdný obraz, svatý stín.

Tu císař ke mně poslal poselství

a vzkázal tak: ,Jeď s Bohem v Montalbán,

mým prostředníkem buď. Nuž, přijel jsem.

Co, Renalde můj, na to odpovíš?“

„Že Boha chválím,“ Renald prostě řek’,

„že Karlu děkuji a tobě též.

Co činit mám, bych smíru hodným byl?

V tvé ruce s důvěrou vše odevzdám,

neb jako bratr jsi mi pokrevný.“

Šleh’ tváří Ijónovou ruměnec

a sklopil zrak, však rychle mluvil dál:

„Ví Karel dobře, kolik trpkosti

boj dlouhý v srdcích vás všech způsobil

a nesnadno že bude smířit se

jak ruky obratem, a proto hned

můj návrh schválil, který takto zněl:

Ať budí nejdříve se důvěra

v srdcích bohatýrů obou stran,

pak ať je sblíží píseň, hudba, zpěv;

až rozjařeni všichni sbratří se,

pak bude snadné klásti podmínky,

neb co by příkré zdáti mohlo se

jen chladné mysli, málo bude jim,

když teplá láska v srdci promluví,

a víc než požádáno poskytnou.

Pak velkodušně můžeš mírniti

svůj nárok původní a sklidíš tak

jen větší vděčnosti a lásky žeň.

Tak pravil jsem, a Karel souhlasil.

Slyš tedy Renalde, co zamýšlím.

Pláň valkolórskou znáš. Jest zahrada

to pravá, plná květů, stromoví,

a věčně nad ní nebe jasní se

a ve vodách se shlíží čistých tam

háj mnohý, hlučný ptáků klokotem.

Na louce jako smaragd zelené

a skalami kol kolem vroubené

loď jako katedrály sloupovím,

sjezd pěvců z různých krajů svolal jsem,

a za pět dní se sjedou k zápasu,

ne zbraněmi, však vzletem písní svých,

a zlatý věnec bude odměnou,

jej nejkrásnější paní položí

pak na skráň slavenému vítězi.

Sám Karel přijede a Roland též

a sbratřený mu plavý Olivier

a všickni beze zbraně. Přijeď též

ty a tví bratři, Malgis též, tvůj druh.

O, vidím už, jak zpěvem zjařeni

si v náruč klesáte, vy rekové,

jak smíru dáváte si polibek,

a Karel dojmut jak vám žehná všem;

den nejkrasší tak vzchází Francii!

Nuž, za pět dní se dostav k slavnosti.“

Tak končil Ijón král a dojat byl

až k slzám Renald, ruku tiskl mu

a zvolal: „Přijedu i bratři mí

a s námi Malgis, Bůh ti odplatiž,

o sladký bratře drahé ženy mé,

za vše a vše, co pro mne učinil’s!“

A objal jej a Ijón strašně zbled’,

když Renaldovu viděl důvěru,

a bez prodlení z hradu ujížděl,

jak by se bál, že spadne škraboška

mu s licoměrné tváře. Renald však

se chystal odjet v nastrojenou past. –

Den přišel odjezdu a na koně

už bratři sedat měli na bílé

a stáli v síni v pláštích z purpuru,

když Ijonetta vešla ubledlá

a chotě svého jala za ruku

a třesoucím se hlasem pravila:

„Můj Renalde, můj víc než živote,

můj milený, ty otče synů mých,

slyš prosbu mou, ach, nejeď k slavnosti!

Mně trpce tak a těžko vyslovit,

co v srdci bodá mě jak ostrý trn –

však mlčet nelze! Ó můj Renalde,

ó Aláre, Gišáre, Ryšáre,

já svému bratru nedůvěřuji,

on kuje zradu! Odpusť mi to Bůh,

když křivdím mu!“ Tu Renald kabonil

své jasné čelo, zraky ztemnily

se chmurně mu, a ženě vyčítal:

„Jak podezřívat můžeš bratra tak?

Jest mužem, králem, bohatýrem jest!

Lhát jak by mohl, nízce podvádět?

A koho? Chotě vlastní sestry své!

Ó, styď se, Ijonetto! Láska tvá

tě na bezcestí vedla.“ Propukla

v pláč Ijonetta a pak pravila:

„Ty’s pravdivý jak Kristus, pán nás všech,

jejž zradil proto Jidáš bídný přec,

a pravdiv sám, v lež věřit neumíš.

Já bratra svého milovala vždy

a ctila jej, však vím, že slabý jest,

a slabost každou podlost dopouští,

všech zločinů je matkou nevolky.

Co mezi císařem a Ijónem

se stalo, nevím, to však jistě vím,

že Ijón lhal! Já blednout viděla

tvář jeho, polívat se ruměncem,

když na tu slavnost horlivě tě zval,

já viděla, jak odvracoval zrak,

když oči tvoje, plny důvěry,

hled jeho hledaly! Ó, nerci mi,

že hanbou moje nedůvěra jest!

Ne o sebe, o tebe třesu se!

A slova bratrova když mámila

tě, přímého jak prudké střely let,

já tvého syna v klíně držela, –

proč mimoděk tu dítě vinula

jsem k svému srdci v náhlém leknutí,

k svým prsům zdmutým chmurným tušením?

Bůh sílu dal vám mužům, slabým nám

dal za to prozíravé vnuknutí!

Můj Renalde! Aláre! Gišáre,

a Ryšáre, vy všickni slyšte mne!

Zbraň skryjte pod plášť! Plane purpurem,

však též se horkou bude krví rdít,

než slunce zajde! To vám zvěstuju!“

A vrhla se na srdce Renaldu.

Ten tisk’ ji k sobě a pak řekl jí:

„Jak laňka leká se, když padá list,

tak láska matky všeho děsí se,

smrt, zdá se jí, že číhá v koutech všech,

a proto bez příčiny schvátí ji

strach každou chvíli. Lásky hodna je

ta slabost krásná, jež mě dojímá.

Však klidna buď, ty lani bázlivá,

mé rámě silné chrání děti tvé!

Ty chvěj se pro ně, nad nimi však bdím

a Bůh je s námi!... Nyní na koně!“

Tu Ijonetta klidna zdála se

a řekla pouze: „Osudů jsi mých,

jak vlastních, pánem. Tedy s Bohem jeď.

Však přání malé přece splníš mi?“

A velkou z bílých růží kytici

mu přinesla a takto pravila:

„Ty jedeš beze zbraně. V ruce měj

ty tedy vonné květy. Slib mi teď,

že věrně podržíš je, z rukou svých

že nedáš je, a přivez mi je zpět,

když vše se skončí v míru. Dejž to Bůh!

Však slib mi též, že kdyby nebezpeč

ti hrozila, že moji kytici

v dvé roztrhneš, mé jméno volaje.

Proč tak si přeju – na to netaž se.

Já ti to povím, až se navrátíš.“

A s úsměvem to Renald přislíbil.

Na prahu síně ale Malgis stál

a ten teď pravil: „Slyš mne, Renalde.

Smír blízký jest, však není ujednán,

a proto zavřen hrad tvůj zůstane,

kde věrní tvoji jsou, kde děti své

a ženu zanecháš. Kdo velí zde?

Ó, Renalde, na to jsi zapomněl!

Nuž, v klidu jeď, mne ale nech zde bdít,

hrad střežím tvůj a Bajára nám nech,

mně a svým dětem, přítelem nám jest,

a méně budem tesknit po tobě,

když bude Bajár s námi. Souhlasíš?“

„Vždyť musím,“ pravil Renald, „zdál bych se

přec tvrdošijným jinak, odepřev

už ženě před tím, oč mě žádala.“

A tak se tedy v smíchu rozešli,

a z hradu letěli jak boží blesk

ti plaví, jasnozrací rekové

v těch pláštích z purpuru a v ruce měl

z nich každý místo zbraně kytici. –

Tu z bílých růží, Ijonettin dar,

teď Renald líbal, vzpomínaje si

na vlahé její oči, chvějný hlas

a lásku její něžně mateřskou,

a zvon když nyní nad ním hlaholil,

jímž slavnostně na hradě zvonili,

by ještě pozdrav za ním vyslali

na cestu k smíru, tu zved’ Renald zrak

tam vzhůru k tomu nebi letnímu,

jež nad ním v jasu plálo bez oblak,

a šeptal tiše: „Krásný je tvůj svět,

ty králi ráje, králi lásky ty,

a nejsladší tvůj dar je svatý mír!

Ten údělem mým bude konečně!

A nový život tak mi vychází!“

Tak Renald šeptal jeda zkáze vstříc. –

Den jasný byl a trávy voněly

a podél cest květ, všudy bíle hloh

a ptáci zpívali a do zpěvu

se bratři dali též, pěl s Alárem

o závod Gišár, přizvukoval jim

svým sladkým hlasem Ryšár, z prsou pak

jak slavné zvuky varhan Renaldu

zpěv stoupal velebně a kraloval

nad hlasy ostatních, jak dubu šum

nad šelestěním bělokorých bříz.

Háj bratrům nyní kýval v ústrety

a první Renald vjel v ten libý stín

a zabrán v zpěv svůj nepozoroval,

že bratří jeho za ním umlkli,

tak náhle, jak když struna přerve se –

to umlknutí mělo příčinu,

neb sotva překročili háje lem,

když za kmenem za každým zjevil se

muž ozbrojený; věru zdálo se,

že náhle rostli lidé ze země,

háj ozbrojenci celý hemžil se

a v okamžiku, jako přízraky,

se vrhali ti němí vojíni

na netušící, klidné jezdce tři

a trhali je s koňů: zpívaje

jel Renald dál, a Ryšár zběsile,

tou zradou hnusnou dohnán v zuřivost,

vzkřik, rouhavě: „O běda, běda nám!

Jsme zrazeni! A v zmar kdo vedl nás?

Hle, Renald sám! On zpívá, jede dál!

My jati jsme a on je svoboden!

Je Jidášem! Je Renald Jidášem!“

A bratři jeho po něm volali:

„To nejtěžší je rána, Renald sám

že vydal nás! Co proti tomu smrt?“

A ohlédl se Renald, v úžasu,

co stalo se, teď viděl, slyšel též,

co bratři jeho rodní volali,

a úsměv bolestný, bolestný tak,

že bratrům jeho srdce rozrýval,

měl na rtech zbledlých, s koně svého slez’

a v prostřed skočil davu nepřátel

a pravil bratrům: „Žel, že podobná

se v duši vaší zrodit myšlénka

kdy mohla na mžik jen!“ A zakryl tvář

si pláštěm svým, a bratři vrhali

se na zem v pláči, k nohám Renaldu

a prosili jej: „Promiň, promiň nám!

Hřích smrtelný jsme věru spáchali!“

A Renald na své srdce tahal je,

na bohatýrské, silné, něžné však

a líbali se takto vespolek.

Tu hlas se ozval hrubý, který děl:

Nuž, rozlučte se. Zajisté že smrt

vás čeká potupná, vy buřiči!“

Tu Renald vzhléd’ a řekl: „Koupit však

vám bude naše, věřte, životy,

a lacině je, Bůh ví, nedáme!“

A hleděl kolem.Vojskem hemžil se

háj jako mraveniště. Usmál se

tu Renald hrdě: „Zjevno,“ pravil jim,

„že lovit chcete ušlechtilou zvěř,

a množství vaše pro nás velkou ctí.“

Muž postavil se před něj vysoký

a pozved’ hledí přilby, poznal jej

tak Renald hned, a byl to Moriljón,

druh jeho někdy, pravil Renaldu:

„Je marné brániti se, vzdejte se!

Jste beze zbraně, nuže konečně

se dostane vám, co vám po právu.“

Řek’ na to Renald: „Kdyby po právu

se bylo dělo nám, tož nebyl bych,

věř, Moriljóne, nikdy bouřil se.

Meč tasil jsem, když práv jsem nedosáh’.“

Tu s posměchem mu řekl Moriljón:

„Chceš naklonit mě sobě řečí svou?

To marné je. Já přišel zatknout tě.

O práva svá se můžeš s katem přít,

jenž povede tě k smrti potupné.“

Tu rozzuřil se Renald, volaje:

„Mne nikdo potupiti nemůže,

neb nečinil jsem nikdy nejmenší,

zač bych se rdíti musil. Ty se styď,

neb zrádně napadáš mne! Nejsi muž!

Ty urážku mi drze metáš v tvář,

mě vida beze zbraně! Zde tvůj trest!“

A zdvihl kámen velký, silou vší

jím nepříteli v hlavu udeřil.

Zvuk kovu zahřměl lesem, přílbice

se v trávě válela a skolen kles’

bez hlesu Moriljón, pak z hloubi vzdych’

a nehnul sebou víc. A povstal řev

a hrnuli se nyní se všech stran

na děti Ajmonovy, zasáh’ meč

teď z davu hrotem onu kytici,

již bílou z růží, svému manželi

dnes ráno Ijonetta podala,

byl Renald pustil ji a zapomněl,

však opět zdvih’ ji, aby uchránil

ty květy od dupotu nepřátel

a třímal ji jak beze skvrny štít.

Hrot meče když ji ve dví rozpoltil,

tu jásal Renald, neboť uviděl,

že ostrá dýka v růžích kryla se,

a v radosti své zvolal. „Ženo má,

ty, věru, strážným byla’s andělem!

Teď nepodlehnem’ jako lovcům vlk!“

A vnořil dýku bleskem po jílec

v hruď nepřítele, jenž mu nejblíž stál

a raněnému vyrval hbitě meč

a dýku svou dal rychle Aláru,

jenž po příkladu jeho dobyl meč,

a dýku Gišár měl a Ryšár pak

a způsobem tím každý z bratrů tak

se ozbrojil, a opírali se

teď o stromy (tak záda kryli svá)

a jako lvi se v seči bránili.

Moc útočníků byla přílišná

a Gišár padl v jejich zajetí,

když, znaven na okamžik, utíral

si pot a krev, a divý jásot zněl

teď hájem šumícím. Žal nesmírný

se zmocnil bratrů, v zoufalosti své

se vrhl Renald v nejhustší ten dav,

kde Gišár stenal. Divy chrabrosti

teď bratři konali, až bledý strach

vjel v nepřátelské šiky přečetné.

Vnik’ Ryšár sléz k samému Gišáru

a v pravo, v levo skolil soky své

a vyrval bratra posléz z rukou jim,

sám ale kles’, neb rána hluboká

mu zela v boku, krev se řinula

jak zdroj mu z těla, marně zdržoval

ji rozedraným z nachu pláštěm svým,

však volal: „Prchej, prchej, Gišáre!“

A Gišár vzal jej rychle na plece,

meč jeho zved’ a cestu klestil si,

jak temným si ji mrakem ryje blesk,

a dosáh’ bratrů svých a pravil jim:

„Hřbet skalný vidím strmět stromovím:

tam spěchejme, to naše bude tvrz!“

A Renald s Alárem se stavěli

těm v cestu, kteří jinak Gišára

by snadně byli, věru, skolili,

neb s břemenem svým bez ochrany byl.

A Bůh byl s nimi, paty dosáhli

té příkré skály dřív než nepřítel,

a šplhali se vzhůru vlekouce

za sebou v pláštích z nachu Ryšára.

Pak uložili měkce na mech jej,

a polonazi, v rouších visících

jim v cárech s těl, a krví zbroceni

i svou i cizí, stáli v úpalu

a v znoji slunce jako v poušti lvi,

a těla jejich rysem olbřímým

se temně lišila od oblohy,

v jas jejíž čněla. Velký šel z nich strach

a chmurnou hrůzou byli vrahům svým.

Ti na úpati stáli ztrnulí,

a bratři čekajíce jistou smrt

se drželi za ruce, za věrné

a truchlé žalmy umírajících

jim slavně, zbožně se rtů plynuly

a nesly modrým vzduchem nad hájem

se šumícím a smutně zmíraly

ve stromů vrcholcích. A pod skalou

se útočníci znova řadili

a chystali se k boji slednímu.

Zpěv bratrů umlk’, ticho nastalo

nyní k útoku hnal nepřítel,

v tom ozval hrom se, až se třásl háj:

to ohromné valili balvany

na nepřátely Renald s Alárem,

jež Gišár k rukám jejich hbitě vlek’,

a vřava na to byla nesmírná,

neb rozkrušeni dole zmírali,

kdož za jisté už měli vítězství,

a v divém spěchu všecko prchalo

na tři sta kroků. Bratři jásali

v znovu naděj’ v srdcích kmitla jim. –

Prach rozstoupil se v slunce bleskotu

a na černém se oři objevil

teď Ožier ve zbroji zlacené

a jako střela cválal k útesu

a u paty se jeho zastavil

a hleděl vzhůru, mračný jako bouř,

na Ajmonovy syny hrdinské,

již stáli vzpřímeni a stírali

si krev, jim hojně tryskající z ran,

a mlčel Ožier, však ozval se

tak Renald, mluvě s trpkým posměchem:

„V té, Ožiere, smečce lačných psů

bych nebyl věřil, že se octneš ty!

Ty vyšel’s tedy taky se zrádci

a brousil’s zbraň na muže bezelstné,

a ruce mnul jsi’s při té myšlénce:

„Jich bude čtyř jen, nás pak na tisíc!“

To tedy je ten velký hrdina,

o jehož slávě písně pějou nám!

Nuž přišel’s vykonat svůj největší

čin v tento háj? Ó škoda, že tvůj druh,

tvůj Gvendolín tě dneska nevidí!

Tu zardění mu ušetřila smrt!

Nuž, stoupej vzhůru! Já ti nebráním!

Pojď, abych plv ti v nestoudnou tvou tvář!

Pak teprv dám se s tebou, s dravcem, v boj!“

Tou urážkou se svíjel Ožier

jak v hrozné trýzni rány palčivé

a zařval jako rozdrážděný lev,

do rtů se hryzl však a pomlčel

a prsa jeho mocně dmula se,

jak by se dusil, posléz ztišil se

a v odpověď tak zvolal Renaldu:

„Bůh odpustiž ti dnešní tvoji zášť!

Jsi zoufalý a je mi tebe žal.

Já nevěděl o zradě proklaté,

již Ijón kul, na spásu přísahám

to duše své! Ty víš, ó Renalde,

že sketou nejsem. Ty to nevěříš,

ač ústa tvoje vyslovila to.

Nuž, když jsem slyšel o tom boji zde,

tu Karlu pravil jsem: ,Toť hanebné,

že tací reci jako bratři ti

jak zajci psy by měli uštvat se!

Nuž, je-li souzen dnes jim černý den,

ať rukou padnou tedy rekovskou.

Jdu, odženu ten zrádců bídný dav

a sám Renalda vyzvu na souboj.

Buď skolím jej, neb padnu v boji tom.‘

A řekl Karel: ,Ožiere, jdi!‘

Zde tedy jsem, a ty mě urážíš.“

Tu zvolal Renald: „Pane, odpusť mi!

Má nenávist se z lásky zrodila.

Ty vždy jsi velikosti byl mi vzor

a proto bolelo mě, když jsi se

mi malým náhle zdál a podlým tak.

Jak v taký omyl moh’ jsem zblouditi?

Však ode mne tři kroky bratr můj,

můj Ryšár umírá. Tou bolestí

jsem tedy zšílel, vidíš, na prosto.

Pojď vzhůru ke mně, velký hrdino,

a jsem-li posud hoden této cti,

v boj se mnou utkej se. Kéž skončen tak

můj život neblahý.“ To Renald děl

a Ožier slezl s oře beze slov

a kráčel vzhůru. Poklonili se

pak bohatýři sobě na vzájem

a meče pozvedli. Tu zahlídl

rek Ožier, že s čela lila krev

se Renaldovi v oči, roztrhl

plášť hedbávný svůj, podal soku půl

a řekl tiše: „Ránu zavaž svou

a oči utři své,“ a sklopil zrak.

Dík,“ pravil Renald, rychle poslechl,

a znova pozvedali meče pak.

A počal boj, a cítil Ožier,

jak znaven Renald a jak slabé jsou

ty jindy zhoubné jeho údery,

a slabě tedy také bránil se,

a ani jeden útok nečinil

a couval stále jako znaven sám,

a pojednou se zastavil a řek’:

„Hle, co ten prach tam v plán znamená?“

A v tom už Renald slyšel řehtání

a poznal, Bajárův že byl to hlas

a vzkřikl radostně, a v údolí

za hájem spatřil nyní Malgise,

jenž na Bajáru seděl, mocný voj

mu obrněných mužů sledoval

a Gišár s Alárem a s Renaldem

teď v radostné propukli jásání

a Renald pustil meč a zapomněl,

že v tváři stál mu velký bohatýr

a že je v boji s ním. Však Ožier

tak pravil mu: „My jindy setkáme

se opět, Renalde, a uvidíš,

že nejsem sketa, i když v útěk dám

se nyní před přesilou přátel tvých!“

A stoupal rychle se skal, Renald však

to dobře viděl, že jej v rukou měl

rek Ožier a že mu děkoval

svůj zachráněný život. V šerý háj

tak tedy za ním volal dojatý:

„Tvůj dnešní útěk, reku bez bázně,

v tvém věnci slávy zlatým listem jest,

žádné nezískal jsi vítězství

nad toto větší! Sebe překonal’s!

Mou urážku jsi láskou splatil mi!

Věz, v ráji někdy budou andělé

tvou chválu za to zpívat, hrdino,

v tom ráji, kde už bojů nebude,

v tom ráji, jehož král náš Spasitel!“

Tak volal v šerý háj, a blíž a blíž

se Bajár hnal a za ním přátelé,

a ti, již vyšli bratry lapiti

jak v sítě zvěř, teď náhle zmizeli

a prchali v divokém útěku.

A v náruč Malgisovi Renald kles’

a líbal Bajára a s pláčem pak

ved’ Malgise, kde Ryšár umíral,

však Malgis pravil: „Ryšár bude živ!“

A hledal byliny a rozmlel je

a položil na ránu, zavřela

se ihned jako božím zázrakem

a Ryšár klesl v tichý, klidný sen.

A položili na Bajára jej

a za nedlouho všichni zdvihli se

a vraceli se rychle v Montalbán. –

Jel Malgis v čele celé výpravy

a Bajár s posud spícím Ryšárem,

na jehož hřbet byl dobře připevněn,

byl v středu voje, zadní tvořil stráž

však Renald s Alárem a Gišárem.

A hlubokou se brali cestou teď

a ve večerním vzduchu Montalbán

už kynul jim ne příliš z daleka

a v skalách nevelkého průsmyku

čněl k nebi starý, vytesaný kříž,

kol něhož kvetla planých růží houšť,

a řekl Renald nyní bratrům svým:

„Voj prošel šťasten náš a u hradu

už bude za chvíli a v jistotě

se Ryšár octne. Nuže, slezme zde

a pod tím křížem pomodleme se,

dík vzdejme Bohu, že nás zachránil.“

A seskočili s koňů, zachrastil

keř planých růží však, a bledý muž

se zjevil náhle, ljón byl to král,

a Alár vzkřik, a Gišár tasil meč

a zvolal: „Bídná zmije, zemřeš teď

a duše tvoje peklu propadne!“

Však Ijón nedbal, před Renaldem klek

a kolena mu objal volaje:

„Já přišel pro svůj trest a žádám smrt!

Vždyť vidíte, že nemám ani zbraň

a v moc že vaši sám se vydávám.

Než usmrtíte, urážejte mě!

Však krvavějších není urážek

než těch, jež sám jsem sobě met’ už v tvář.

Jsem bídný, podlý nad vše myšlení.

Smrt bude spásou mou, však, Renalde,

přec dříve, než mě v hněvu usmrtíš,

ó řekni mi, že hřích mi odpouštíš

pro kajicnost mou. Ó můj Renalde,

ty srdce máš tak prosté, věrné tak

a tedy lež a slabost nechápeš.

Jest slabost kořen ohavností všech

a více hříchů spáchala než zášť,

neb velkodušné může záští být,

však sketská slabost vždy jen mrzká jest,

ta sestra strachu, matka podlosti.

Můj Renalde, hle, překonal jsem ji,

ó zab mě, zab! Však dříve promiň mi!“

Stál Renald něm, však Alár horlil tak:

„Lež sídlo v srdci toho krále má,

ne, bratře můj, ty nesmíš věřit mu!

Kdo ví, jaká se kryje podlá lest

za touto kajicnosti líčenou?

Nuž, nebuď slabým, mámit nedej se.

Hned usmrťme tu zmiji proradnou.“

Však Renald ruku králi podával

a z prachu zdvihal jej a snivá zář

mu plála v zracích. Pravil: „Ijóne,

z tvé ruky blaho svoje nejsladší

jsem někdy přijal, ruku sestry tvé.

Jak mohu krví tvojí potřísněn

před matku stoupit drahých synů svých?

Ty zbloudil’s, ale ty se vracíš mně,

nuž, buď mi vítán, bratře ženy mé.“

A Ijón hlavu sklonil hluboce

a promluviti pláčem nemohl

a zdálo se, že mdloba schvátí jej

a Renald vzít jej musil v náručí,

by k zemi nekles’, a tak drže jej,

svým řekl bratrům: „Vzpomínejte si,

při památce vás matky zaklínám,

na onen den, když psanci přišli jsme

v dům krále Ijóna. On přijal nás,

a útočiště dal nám, Montalbán.

Nuž, na to vzpomínejte, ostatní

však zapomínejte. Tak ráje král

i naše hříchy někdy přehlédniž,

až soudit všechny bude lidi nás.“

Tu Alár podal králi ruku též

a po něm Gišár, Renald ale řek’:

„Nuž, jeďte tedy s Bohem v Montalbán

a Ijonettě hosta přiveďte.

Mne ale nechte zde, až pod křížem

svou vykonal jsem vroucí pobožnost,

neb srdce moje po kraj plno jest

a po útěše prahnu, kanoucí

jak svatý déšť nám v duši z modlitby.“

Jel tedy Alár, Gišár s Ijónem

a Renald zůstal sám a objal kříž

a duše jeho plna paprsků

svá rozkládala křídla, povznésti

se k Bohu chtěla, stržena však zpět

zas byla náhle k zemi, ozvalo

hrom jako dálný kopyt dunění

se z nenadání, v šeru večerním

se rekovná zjevila postava

a Renald uzřel nyní před sebou

na koni plavém jako žita klas,

když uzrál pro žně, muže mladého

ve zbroji ze stříbra a v tunice

jak padlý sníh. A hvězda večerní

se právě prosypala na nebi

a nad temenem juna démantně

svit rozlévala svůj, a hvězdy dvě

jí podobné pod čelem kmitaly

se jinochu, a ty teď upíral

na Renalda a jal se mluvit tak:

„Já neznám tě, však tuším přec, kdo jsi.

Rek žádný jiný také vzezření

jak tvoje ani míti nemůže!

Z tvých očí duše svítá veliká

a plna dobroty. Na tváři tvé

je utrpení stopa, dumání,

a bohatýr jsi celý zjevem svým

a cos, co určit ani neumím,

mi praví, že jsi velkým člověkem.

Ty’s Renald z Montalbánu! Uhod’ jsem?

Syn Ajmonův jsi, mnoho zkoušený!“

Kýv’ Renald hlavou a tak promluvil:

„Jak ty jsi uhod’, uhodnu též já.

Tvůj jarý zjev, tvá krása jinošská,

tvých údů síla, modrých zraků vzlet

a také cos, co určit neumím,

mi praví, slavený že Roland jsi!“

„Ty uhodl’s,“ řek’, Roland. „Hledám tě.

Vstaň, Renalde, od kříže, poslyš mne.“

„Já naslouchám,“ řek’ Renald, „ale proč

bych proto kříže pustiti měl peň?

Mně tak jest sladce držeti se ho,

jak Spasiteli na něm viseti

kdys bylo trpko. Nuže, krátce mluv.“

„Co říci mám ti,“ Roland odvětil,

„to nesrovná se s křížem svatým snad.“

„Cokoli řekneš,“ na to Renald děl,

„tak odpovím ti, že se srovná to

s tím svatým naší spásy znamením.“

Tu zachmuřil se Roland a pak děl:

„Že nepřátely jsme, ty zapomněl’s.“

„Já vzpomněl,“ řekl Renald, „zákona,

jenž vespolnou nám lásku ukládá.“

A sklopil Roland zrak a zmaten děl:

„Já Karla jako otce miluju.“

„Toť tvoje sladká jesti povinnost,“

řek’ Renald. „Teď však mluv, proč hledal’s mě.“

Za krátkou chvíli Roland pravil tak:

„Král Ijón zrádcem jest, to dobře víš.

Chtěl tebe lapit, Karlu vydati.

Jest pravda, že jej císař požádal,

by tebe vydal. Právo k tomu má,

neb stojíš v zpouře proti koruně.

Však Karel nevěděl, jak hanebné

král Ijón proti tobě pikle kul.

V prach mrzký takto Karlův majestát

král Ijón strh’. On cítil vinu svou

a v strachu pod tvou střechu nyní prch’.

Ty chceš jej ztrestat? Já však pravím ti,

nám vydej zrádce! Pomsta naše je,

před soud svůj Karel sketu požene.“

Tak řekl Roland, Renald odvětil:

„Král Ijón vinen proti vám i mně.

Však dobře děl’s: on ke mně utek’ se.

Ty dáváš nyní, abych vydal jej.

Já odpovídám pouze otázkou:

Ty vydal bys jej, kdyby v důvěře

se k tobě uchýlil co kajicník?“

Vzplál Roland ruměncem a šeptal: „Ne!“

„Nuž,“ řekl Renald, „z jaké příčiny

je úsudek tvůj o mně křivý tak?

Proč níž mne sama sebe pokládáš?“

„To nečiním!“ vzkřik’ Roland horlivě.

„Já před tebou se kořím, žel však, žel,

že rozejít se v míru nemůžem’!

Ty krále Ijóna mi nevydáš,

já chápu to, však vyzývám tě v boj,

neb tak mi moje káže povinnost.

Je trpká jako smrt. Však, reku, vstaň,

meč uchop svůj a sedni na koně!“

A Renald pravil, drže kříže se:

„Ty, bohatýre, víš, že neznám strach,

že před nikým na světě neprchám,

ni před tebou, ač rekem největším

jsi na zemi, a proto mluviti

tak přímo s tebou mohu, Rolande.

Ó vyslyš mne! Buď míru andělem!

Ty vidíš, pod křížem že klečím zde,

však před tebou bych klekl, reku, též,

neb miluju tě láskou bratrskou.

Hleď, ruce svoje k tobě povznáším:

Ó smiř mě s Karlem! Krev ať neteče

už déle v tomto boji bezbožném!

Krom hanby všemu podrobit se chci.

Ó smiř mě s Karlem! Manem budu tvým,

a dám ti Montalbán i Bajára

co znamení své velké vděčnosti!

Nač koně pak mi třeba bude už?

Já půjdu z Francie, v poušť někam v dál,

a ty jsi hoden mého Bajára

a ponese tě v slávu nesmírnou,

neb u svatého hrobu pokleknu

a za tebe se k Bohu pomodlím

tak horlivě, že svaté lásky král

mě neoslyší! Žehnat budu ti,

neb spásou budeš mou, když ukončíš

spor neblahý ten! Žel mi krve jest,

jež tekla už, a žel mi bratrů mých!“

Tak zvolal Renald, hvězdou ozářen,

jež zlatým okem na něj hleděla

z těch výšin bezedných, kam vznášel zrak,

a Roland dojat v hloubi duše byl,

a slova jediného nenašel,

však démantové slzy tekly mu

po tvářích, na nichž ležel mládí pel,

a kývl Renaldovi; slavný slib

v tom ruky přátelském byl pohybu,

a mizel plavokšticí juný rek

ve mlze večerní, kde kmitala

se stříbrná ta jeho lesklá zbroj

a sněhobílá jeho tunika

jak blýskavice dálná soumrakem.

Tak tedy poprvé se setkali

ti reci dva, a tak se rozešli

v ten tichý večer, aniž mečů svých

by byli proti sobě tasili. –