ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH. (IX.)

Tři dlouhé dni na břehu v samotě

u řeky seděl Renald v žalu něm,

své zraky upíraje v zoufalství

na vlhký hrob, v němž Bajár zahynul,

a trýzeň jeho mluvu nalézti

dřív nemohla, až noc když měsíčná

v své kráse mátožné a nezemské

se, bílá, nad řekou a nad lesy

po třetí zjevovala ode dne,

co Karel císař zhubil Bajára,

a v noci oné vtělil posléze

v ta slova Renald trud a city své:

„Ó Bajáre, kéž o mé lítosti,

o bolesti mé víš, pak prominul

bys mému hříchu, černé zradě mé!

Kéž o nich víš? Ó, zajisté že víš,

vždyť nebyl prázdný, chorobný to sen,

když viděl jsem tvé vidmo zjasněné

se z hrobu vznášet? Je to jistota,

že nezapad’ jsi na vždy v temnou noc,

a patřil’s tedy na mou kajicnost.

Jak vysoko ty stál’s vždy nade mnou!

Ty miloval’s mě věrně, Bajáre.

Co do mých bojů, půtek bylo ti?

Přec se mnou snášel’s, se mnou trpěl’s rád!

Ó, Bajáre, v těch lesích blízko zde

ty se mnou žil’s jak z bratrů jeden mých,

ty vyhnanství a bídu, nenávist

jsi snášel s námi! Zimu, vítr, déšť

ty snášel’s trpělivě, na sebe

jsi zapomínal, pro nás pamět měl’s!

Ty za nás bděl jsi, ach můj Bajáre,

a teplem svým jsi rád nás zahříval,

když mráz nás ničil, vichřice a sníh!

A kolikrát nám život zachránil’s!

A dětem mým jsi posléz dal svou krev,

když hladem hynuly! A za to vše

co dal jsem ti a čím jsem odměnil

tvou lásku? Běda mi, jen pýchou svou!

Tvář byl’s jen němá a já člověkem!

Je člověk víc než zvíře, pýcha dí

ta nevědomá, slepá, bezcitná,

a proto jsem tě vydal Karlovi,

a koupil smír za cenu jidášskou,

že myslil jsem, že tvorem nižším jsi!

Ó zpupnost tupá! Neví žádný tvor,

čím sám, čím druhý je. To Bůh jen ví!

Tvář němá, pohrdlivě pýcha dí,

ta naše lidská. Němé pro nás jen

však zvíře jest, neb ten, jenž nad námi,

ten rozumí mu, nemá třeba slov.

A kdož to ví, zda prostá, němá tvář

svým způsobem též není výmluvná?

Svět celý zajisté jest stupnicí,

tím dokonalejší jest každý tvor,

čím blíže Bohu stojí, Bohu dím,

ne člověku! Proč tedy měříme

v své pýše všecko lidským měřítkem,

a béřem’ sebe za střed věčně jen?

My z hlíny jsme a z hlíny zvíře jest,

tak společnou jest matkou naší zem,

a zvíře tedy naším bratrem jest!

Ta vlhká země, která kolébkou

a hrobem naším jest i zvířat všech,

též nízkou zdá se nám a dobrou jen

snad k tomu, by ji noha šlapala!

Což není němá též? Pro lidský sluch

se němou zdá, však slyšán její hlas

jest zajisté ve hloubi prostoru,

jak velkých vodopádů dunění

jest z dáli slyšet líp než na blízku!

Snad naše mluva jedním slovem jest,

šum vichrů druhým, třetím moře řev,

v té její písni v prostor linoucí

a pojící se s velkým zpěvem hvězd?

za každým slovem stojí ponětí,

jež vzniku jemu dalo, každý z nás

je určitá snad země myšlenka,

a každé zvíře neurčitým snem?

Což není ale snění žitím též?

A tam, kde my se stanem’ vyššími

než zde jsme byli v lidském soumraku,

tam plného můž nabýt významu

sen-zvíře též, bez hmoty pouhý duch!

Je zemi blíž, jak vzdech je vnitřnější,

než slovo určitě už vyřknuté.

Tak, Bajáre můj, tebe pojímám

teď, když můj bol mi učitelem byl

a zmírající zrak tvůj výmluvný!

A proto cítím se co vražedník,

a hřích svůj pykat budu, očistu

až najdu před Bohem a před sebou!“

Tak zvolal Renald s pláčem. Úlevu

pak cítil velkou. Bolu palčivost

mu v srdci mírněj’ vřela. Zíral v noc

a konejšivá snivost vkrádala

se její v duši mu a netekly

mu z očí slzy víc, a rozjímat

se klidněj’ jal o budoucnosti své.

Pak vstal a vzal svou zbraň, svou celou zbroj

a ponořil ji v řeku hluboce

a pravil tak: „Má ruka třímat meč

už nikdy nebude! Zde v hrobě tom,

kde Bajár spí, též spočiň, slávo má,

ty bohatýrská, krví zbrocená!

Jak marná jsi! Já z tebe hrůzu mám!

Ctnost jinou nyní hledat vyjdu v svět

než rekovskou! Buď, Bože, berlou mou,

a veď mě k cíli, k žití pravému!“

Pak ohlížel se ještě do kola

na lesy temné, vzhůru k troskám tam,

jež zbyly z hradu předků matčiných,

vztáh’ ruce k nim a řekl: „Na věky

teď s Bohem, posvátné mi památky!

Ten Renald zemřel, jejž jste znaly kdy!

A ten, který se zrodil, aby žil

tím žitím lepším, neuzří už vás.

Jdu daleko. Můj Bože, velikou

při prvním kroku oběť nesu ti:

k své ženě nepůjdu a k synům svým,

bych před cestou se s nimi rozloučil.

Na vůli tvé, zda někdy spatřím je

na této ještě zemi. Celý teď

jsem, Bože, tvým! Od sebe nepuď mě!“

A Renald klek’ a vroucně modlil se,

až hvězdy hasly, měsíc zapadl.

A úsvit šerý když se slabě rděl,

tu zoře vstříc se vydal na cestu. –

Ta byla dlouhá, bos a v cárech jen

se cizími bral pěšky zeměmi

a žebral chléb svůj. Tělo pokryté

měl jizvami, jež v bojích přeslavných

byl utržil a často jizvy ty

se otvíraly, krev se lila z nich

a lidé ptávali se: „Cizinče

rci, v jakých zápasech a podnicích

tak raněn byl’s, za kterou bojoval’s

věc spravedlivou?“ Renald mlčíval

své jméno skrývaje a nechtěl víc

si vzpomínat své lásky rekovské,

na paměti měl jedině svůj hřích,

svou zradu černou proti Bajáru

a slzy hrkaly mu z očí pak

a lidé vidouce ten náhlý pláč,

jej odháněli často od prahu

a spílali mu, mníce, loupežník

že skrýval se pod hávem poutnickým,

že podlost neslýchanou spáchal snad,

že Bohem zavržen a lidmi jest

a že mu brání stud, by pověděl,

kde rány svoje četné utržil,

a netušili, muž ten pokorný

že jako olbřím s bratry svými sám

stál proti celé říši po leta,

svá háje práva proti císaři.

Tu Renald hlavu k prsům kloníval

a větším byl před Bohem v skrytosti

v tom snížení, než býval před lidmi

na vrcholu své slávy. Doved’ Bůh

jej šťastně k moři, koráb donesl

jej na břeh druhý, pouští pak se bral

ve slunce úpalu a dosáhl

po nové pouti města svatého,

kde hrob jest Kristův v tvrdém klíně skal.

Před hrobem tím na tvář svou vrhl se

a dojmutím a zbožnou vřelostí

tak schvácen byl a zkroušeností svou,

že padl do mdlob hlubých jako smrt,

a mezi tím, co ležel nevědom

jak zkamenělý v prachu, lily se

mu slzy z očí jako hojný déšť

a ozářily jasně jeho tvář,

tak jasně, že se šero prostoru

jak hvězdným světlem bílým plnilo

a v oné chvíli, když jej od hrobu

na slunce vynesli, by pookřál,

šel patriarcha kolem v průvodu

a zahlíd’ Renalda a udiven

se zastavil a pravil: „Kdo to jest?

Zář nadpozemskou kolem hlavy má.

Bůh tomu člověku, tak zdá se mi,

na zemi zvláštní určil poslání.

Jest někdo zde, kdo jeho jméno zná?“

Tu hrnuli se teprv se všech stran

a zírali mu lidé v bledou tvář

ve zvědavosti, nikdo nevěděl

však, kdo ten poutník, poloslepý až

se žebrák přiblížil, ten vykřikl:

„Ó patriarcho, otče velebný

a pomazaný Páně, já ho znám.

znám toho člověka, neb tentýž kraj

nás oba zrodil, sladká Francie!

Toť Renald z Montalbánu jesti sám,

syn Ajmonův!“ A ruce líbal mu

a volal jméno jeho napořád,

až Renald oči otevřel a děl

na polo teprv schopen smyslů svých:

„Kde jsem a kdo mě volá jménem mým?“

Muž ale starý, jenž byl poznal jej,

tak s pláčem radostným ho oslovil:

„Tak je to pravda, držím ruku tvou,

ty velký bohatýre? Dopřál Bůh

mi ještě jednou pohled na tvou tvář?

Ty neznáš mě? Jsem jeden z věrných tvých,

jsem jeden z těch, již s tebou hájili

kdys Monfór, hrad tvůj, proti císaři!

V tu samou noc, když hrad jsi zažeh’ svůj

a prchl na Bajáru do lesa,

já klesl k smrti zraněn v zajetí,

a uzdraven když volnost získal jsem,

na cestu dal jsem se v Jerusalem!

Po leta žiju zde a modlím se

u hrobu božího a jediné

jen přání ještě měl jsem na světě,

tě uvidět a zvědět, jak ten boj,

ten obrovský tvůj skončil? Rci, ó rci,

já nemýlím se? Ajmonův jsi syn?

Rci pravdu mi při svaté památce

té, která zrodila tě! Znal jsi ji,

když lepá panna kvetla v Monfóru,

kam pro ni přijel chrabrý otec tvůj.

Snem vše to zdá se mi teď vysnilým!“

„Ty uhodl’s,“ řek’ Renald po tichu,

„syn Ajmonův jsem, Renald neblahý.

Klid, odpuštění boží hledám zde.“

Než Renald domluvil, už třásl se

vzduch voláním a křikem nadšeným,

neb sláva jeho byla vnikla sem

do města svatého a vítal lid

jej s obdivem co bohatýra vzor;

od domu k domu letěla teď zvěsť,

že Renald v svatém městě poutníkem,

a ulice se davy plnily

a každý chtěl jej vidět, dotýkat

se jeho ruky, lemu roucha jen,

a patriarcha pravil: „Renalde,

ó pane můj, ó reku přeslavný,

v můj vejdi palác, hostem budeš mým,

za stůl můj zasedni a z purpuru

ti lože ustrojit dám s nebesy

jak padlý sníh z hedbávu z Egypta!

My všickni čela svoje kloníme

před tebou, reku, slavný nad všechny!“

A vedli jej do domu z porfyru,

do síně zlatem rudě planoucí

a Renald plakal tiše, šeptaje:

„Ty odpuzuješ, Bože, od sebe

mě nešťastného! Proto poznati

mě lidem dal’s! Má sláva krvavá

jak fantóm pekel strmí překážkou

tak mezi mírem tvým a mezi mnou!“

Pak prosil patriarchu, klekaje,

by z domu pustil jej, by dal mu skryt,

kde by se modlit mohl v tichosti,

ten ale pravil: „Velká jesti ctnost,

ó Renalde můj, hlubá pokora,

však přece může někdy hříchem být.

Bůh, rozsvítí-li hvězdu na nebi,

chce, aby zářila. Má povinnost

ta hvězda nocí světlo svoje lít,

ne do tmy halit se. Bůh postavil

tě na vrcholek slávy, vyměřiv

ti úkol, který splnit vyslal tě.

A proto neodpírej, podej se

a plň svůj úkol, třeba trpěl bys.“

„Můj úkol,“ pravil Renald, „skončen je.

Chci v klidu žít a duši spasit svou.“

Tak pravil rek, však marně mluvil tak,

na druhý den v síň nachem planoucí

jej vedli, kde stál trůn a podával

mu patriarcha zlatou korunu,

při plesu lidu tak jej vítaje:

„Ó Renalde, my božím vnuknutím

tě zvolili, bys králem naším byl

a podává ti zde Jerusalem

svou korunu, svou berlu, nabízí

ti stolec svůj, ten stolec, Renalde,

na kterém seděl někdy Šalomón!

V tvé ruce žezlo bude jistotou

nás křesťanů uprostřed pohanů,

již jako divé šelmy číhají

kol kolem v poušti. Štítem budeš nám!

Bůh s námi jest a jménem přesvatým

tě jeho pozdravuji, Renalde,

ty králi náš!“ A vzduch se zatřásl

hned voláním: „Ať žije Renald král!“

A patriarcha na skráň postavil

mu korunu, a Renald chor a bled

zas šeptal v zármutku: „Ó Bože můj,

ty zapudil’s mě!“ Sebral síly své

a pravil posléz patriarchovi,

se skrání snímaje si korunu:

„Můj pane, odpusť! Jak mám králem být?

Jsem psancem. Vypovězen z Francie,

sem přišel jsem co poutník v pokoře.

Jím zůstati chci. Popřej místo mi

kdes v klášteře, kde sloužit nemocným

bych mohl s láskou. Pomni, pane, též,

že císařova zášť by vzplanula

a že by nepřítelem tvým se stal,

když o tom zvěděl by, že Renald, já,

ten buřič, který v boji dlouhém stál

mu tváří v tvář, a posléz podroben

šel z Francie, zde králem zvolen byl!

Hněv Karlův mocný, těžký, závažný,

dar první byl by, který přinášel

by nový král vám.“ Pravil Renald tak,

však patriarcha na to odvětil:

„Hněv Karlův díš? Ten dávno pominul,

Zříš na mne tázavě? Nuž, tedy věz,

že posel přijel Karlův před tebou

as dvacet dní, že nes’ v Jerusalem

list císařův, v němž tento prosí mě,

bych hledal tě zde v městě, u hrobu,

u spasitelova, a pravil ti,

že on i tvoji bratři, žena tvá

po tobě touží. Císař prominul

ti vše a vše, na vzpouru zapomněl,

dí, že jsi pykal dosti poutí svou,

a náruč otvírá ti otcovsky,

zpět do Francie opět volá tě,

a prosí mě, bych všechnu prokázal

ti lásku možnou po celý ten čas,

než navrátíš se v sladký domov svůj.“

Tak končiv vyňal patriarcha list

a podal Renaldu, jenž četl jej,

a ruce jeho při tom chvěly se

a srdce bušilo mu v ňadrech tak,

že zdálo se mu, dech že ztrácí svůj,

a umdlen klesl na trůn královský

a patriarcha pravil: „Odpověď

to tvoje jesti, králi velký náš!

Trůn zaujal’s a tedy přijímáš.“

Zas celým domem na to jásot zněl,

a takto Renald králem zvolen byl.

Však v noci tiché, která dívala

se zlatým zrakem hvězd svých na město,

vstal Renald s lůžka, vyšel v zahradu,

kde voda tryskala a šuměla

a temné palmy ze sna šeptaly,

a růže sladkou vůni dýchaly,

a rozjímal tam: „Bože, rozumím!

Ty zkoušíš mě, ó stvořiteli můj!

Ty chceš, bych dokázal, zda síly mám

svou k tobě hledat cestu. Volal jsem

tam daleko v těch lesích ardenských

u řeky hučící v svém zoufalství

z dna bídy k tobě. Byl jsem oloupen

o děti své, o ženu, o svou vlast

a plnou tíhou hřích jsem cítil svůj.

Teď náhle ze dna bídy vyneslo

mě slitování tvoje na vrchol

zas lidské slávy. Vracíš rodinu

mi zase mou a září budoucnost

mně vábně vstříc, až závist budící!

Jsem králem tam, kde kráčel spasitel,

bos, sbičován, svůj nesa těžký kříž,

a s trůnu svého vidím Golgothu.

Dík tobě, Bože, za ten pokyn, dík!

Jak možno nosit zlatou korunu,

kde trnovou tvůj nesl svatý syn?

Prach není mrzký dost, bych sklonil v něj

své čelo nehodné! Prach svatý zde,

vždyť Kristova v něj řinula se krev!

Kde spasitele visel majestát

na kříži potupném, tam všechen lesk

a všechna sláva, všechna světa moc

se jeví nicotou a prázdnotou!

A nevím dávno, králů důstojnost

jak klamem je? Jest Karel králů vzor

a celý svět ho zove velikým.

Jak malým byl, když mstu svou vykonal

na Bajáru, na koni, mocný král!

Jest každá vláda hříchem, vede v hřích.

Kde vláda je, tam bují otroctví.

Kdo stoupá vzhůru, šlape pod sebe,

výš každá podmiňuje snížení.

A proto ne jen pouze s úsměvem,

též se záchvěvem hrůzy odkládám

tu korunu, kterou mi vnutili!

Ta zkouška, Pane, těžká nebyla.

Však mocnějšího co’s se zmocňuje

mé duše v divé touze! Vrátit se

v tu sladkou zem, kde dýše žena má,

mé děti, bratři moji, přátelé!

Ó promiň touze té, tam nahoře

nad hvězdami ty Bože lítosti!

Ó promiň slze, která pálí mě

v té chvíli v oku! Hle, já utřel ji

a patřím opět tobě! Hledati

chci plnou silou celé vůle své,

ó pane života, tu jedinou

a pravou cestu, která trnitá

a strmá k tobě vede. Nebraň mi!

Chci odumírat vlastní osobě

i touhám svým. Ó, dej mi za tu smrt

dar žití v pravdě!“ Takto v tichou noc

při svitu šeptal hvězd a šumění

vod tryskajících, palem dřímavých,

a jako zločinec, jenž krade se

ze svého vězení a třese se,

by v útěku mu nikdo nebránil,

tak z domu z porfyru se Renald krad’,

trůn zanechav tam, berlu, korunu

a prchal z města, prchal do pouště

a bez oddechu šel po den a noc,

až druhé ráno v horách vypráhlých

kles’ u chaloupky, téměř zbořené,

na polo mrtev žízní, únavou.

Když opět smysly se mu vrátily,

tu viděl starce před sebou, jenž děl:

„Jsi strmácen a sláb, však nevidím

na tobě známky morových těch ran,

jež z obydlí nás lidí vyhnaly

sem v pusté skály, bychom zhynuli

a dechem svým vzduch neotrávili

těch šťastných, které nemoc nezžírá!“

A viděl Renald teď, že stařec ten

byl pokryt s hlavy k patám ranami

tak hnusnými, že Renald mimoděk

se zatřásl. Však zmužil se a řek’:

„Kde jsem se ocitnul a, mluv, kdo jsi?“

Děl na to stařec: „V městě moru jsi!

Zde prokletí jen žijou, vyhnaní,

jak jsem ti pravil, z lidí okruhu.

Co hledáš zde, kde zuří nákaza,

kde zuří smrt a hnus a zoufalství?“

Tu zazářila Renaldova tvář

a odpověděl: „Bůh mě vedl sem!

Co hledám zde? Nic! Přináším vám však

vše, co jest mé: tož srdce bratrské,

jež láskou přetéká. Bůh ved’ mě sem,

bych sloužil vám.“ „Jest hrůzy brlohem,“

řek’ na to stařec, „pustý tento kout

a protož nechlub se, než uviděl’s,

co na tě čeká, zůstaneš-li zde.

Jak nákaze by’s ušel, zbloudilý?“

„Já nechci ujíti jí,“ Renald řek’,

„když Bohu zlíbí se, bych podleh’ jí.

Však nemluv o mně, o sobě mi mluv.

Jak mám ti sloužit? Čím ti ulevím?“

„Což hledáš smrt?“ děl stařec udiven.

„Ne, hledám život,“ Renald odvětil.

„ten v lásce jest jen, v sebe oběti.“

„Nuž,“ řekl stařec, „tedy posluž mi.

Mé rány vymyj. Vody přinášej.

Tam pod tou strmou skalou najdeš ji.

Jsem příliš sláb, bych došel pro ni sám.“

A Renald šel a dřív se nenapil,

ač hynul žízní, cestou přestrmou,

až vody přines’ starci dostatek

ve džbáně těžkém, až jej uložil

na lůžko bídné, rány vymyl mu,

pak rouchem svým mu vanul tiše chlad,

až usnul stařec, jemuž kolem rtů

teď co’s jak úsměv hrálo, po letech

zas poprvé, a rty, jež proklínat

si byly zvykly jen, teď šeptaly

zas poprvé po letech modlitbu...

Od chýže Renald spěchal do chýže

a všude bídné, choré nalezal

a zoufající. Sloužil věrně všem

do padající noci. Vzcházela

se svými hvězdami a poprvé

nad městem moru v míru dýchala

a nechvěla se tenkrát výkřiky

a stony děsícími. Unaven

na tvrdý kámen Renald položil

svou hlavu k spánku, hle, a šťastným byl

po dlouhé době zase poprvé.

Tak našel tedy cestu vedoucí

jej Bohu blíž a k žití ve pravdě.

Po léta bydlel Renald v místě tom

a ošetřoval bídné, těšil je

a láskou svou jim vracel naději

a brloh hrůzy časem změnil se

tou jeho něžnou péčí v útulek,

kde zoufajícím prýštil svěží zdroj,

v němž napili se, aby žili dál,

ne v slunci štěstí světa, v šeru však

a stínu odříkání zbožného

a v šeru tom a stínu blaho jest;

tam mnozí z těch, již přišli s prokletím

na rouhajících rtech, se učili

zas úsměvu v němž sladkobolný čar

jak podzimního slunce hrával svit.

Po léta bydlel Renald v místě tom

a způsobuje blaho, blažen byl

tím blahem vyšším, které neznámo

jest sobectví. A časem zhojili

se vyhnanci v tom městě morovém

a vrátili se opět do světa,

neb zemřeli a Renald pochoval

je v lůno skal a posléz zůstal sám

v té pustině a jal se rozjímat,

co nyní činit má, kam obrátí

svůj bludný krok, a usnul na večer

ve stínu sluje jednou u zdroje

vod šeptavých a ve snu zjevil se

mu náhle Malgis. Bylo Renaldu

jak tenkráte, když zahlíd’ poprvé

jej v tichém lese, tenkrát, když byl mlád

a bez viny a hříchu, tenkráte,

když ještě doma dlel u rodičů

a život jarem slunným se mu zdál,

a Renald ve snu slyšel šumět les

a viděl sladké světlo severu

se prosívati stromů vrcholky

na zmládlou trávu, květy zdobenou

a ozařovat štíhlou postavu

a junnou Malgise a zvolal tak:

„Můj Malgise, tož tedy všecko snem

jen bylo těžkým, co jsem vytrpěl?

A zbouzím se zas mlád a šťasten zas?

Má ruka nikdy neprolila krev?

A nikdy nezradil jsem Bajára?

A matka má, ni otec neklesli

v hrob hořem, které jsem jim způsobil?

Jak těžký kámen vina valí se

mi s prsou stísněných, buď Bohu dík!“

A ve snu onom Malgis odvětil

tak Renaldovi s úsměvem, jenž byl

jak šero plné velkých tajemství:

„Můj Renalde, co sen, co skutečnost?

My nevíme to, pokud pozemská

nás jímá tíž. My přesně nevíme,

kdy bdíme a kdy sníme, nevíme,

zda to či ono pravá skutečnost.

Však cítíme, že život duševní,

jenž nemá konce, nezná začátku,

že pravdou jest, vše tělesné však klam.

Bloud žije více tělem. Moudrý jest,

kdo odumírá žití onomu,

jež modlu činí z vlastního si já.

Ty zvolil’s cestu k spáse vedoucí,

ty nedychtil’s po štěstí smyslů svých,

ty zapomínal’s na svou osobu,

ty nekřivdil’s a nesl’s v pokoře

trest omylů svých, hříchů dřívějších,

a čistým dnes před Hospodinem jsi,

jak v onen čas té blahé mladosti,

o které zmínil jsi se právě teď.

Výš staví dnes tě Bůh, než stavil tě,

než v omyly jsi padl, v blud a hřích,

jak lidé výše staví vítěze

než toho, který neznal zápasu.

Snem těžkým tedy byla minulost

a probouzíš se z něho k radosti.

Věz, že jsi utrpením, snahou svou,

svou láskou, odříkáním nové já

si utvořil, jež bude dále žít,

až prach svůj prachu země odevzdáš

a dech tvůj v dechu světa rozplyne.

Jak sochu tvoří z hmoty umělec,

jak štětcem obraz tvoří, tvoří též

si novou duši, nové bytí své,

pro nový svět, pro novou obdobu,

na zemi člověk každý, nevěda.

To nové žití, nové bytí to

jen toho bude právě výsledek,

co činil zde, oč tady snažil se.

Vzdech každý po pravosti, po pravdě,

čin každý lásky, snaha horoucí

jsou živly toho Sebe tvoření,

jsou perutě, jež rostou, v nový svět

by krasších snů jej nesly. Chápeš mne?

V svět nových snů, kde ono čisté já

žít bude, jak to staré žilo zde,

by k jiným zase, krasším pojmutím

a větším ještě zrálo. Přeměněn

tvor takový v svět ještě jasnější

se povznese, by změnil tam se zas,

až zcela zdokonalen dostoupí

té hodnosti, by Boha uzřít směl

a vešel v blaho, které proměny

už nezná víc, a o němž ponětí

tvor, podobný nám, míti nemůže!

Můj Renalde, ó raduj, raduj se!

Smrt je ti blízka! Stvořeno tvé já,

to nové, které čeká života,

plod zralý jsi, jejž sčesá Hospodin.

Já přišel, bych ti vše to vysvětlil.

Bůh sám však ví, kdy přijde hodina

tvé spásy blízké. Bůh ti dovolí,

bys do své vlasti sladké vrátil se

a rozloučil se s těmi, kteří ti

tak blízko stáli někdy v životě. –

Na důkaz, že jsem v pravdě zjevil se

co posel ve snu ti, že zanechal

jsem spící tělo své tam daleko

v tom pásmě cizím, kde co učeň dlím

na břehu Indu, v zemi moudrosti

té prastaré, na důkaz, že můj duch

spěl k duchu tvému, by s ním sdílel se,

ty květy vezmi, které v otcovských

jsem trhal lesích tvých, při letu svém

při tajuplném. Budiž pozdrav to,

můj Renalde, ze sladké Francie!“

Tak pravil Malgis. Podal kytici

mu vonnou, zrosenou a probudil

se náhle Renald. Pachem přelibým

sluj plnila se, v rukou Renald svých

však viděl sladkodyšné fialky

a narcissy, lýkovce růžové

a bílé zvony svěží bledule.

Jak líbal s vroucností je bratrskou,

ty děti rodné země, kropil pak

je hojně radostnými slzami,

neb věděl teď, že touha tlumená,

kraj rodný ještě jednou spatřiti

a ženu svou a děti, bratry své,

Bůh ukojiti jemu dovolil!

Do rána na kolenou modlil se

a vzdával díky Bohu, povstal pak,

vzal berlu poutnickou a vydal se

na dlouhou pouť do sladké Francie. –

Byl večer už, když Renald dorazil

pod hrad svůj bývalý, pod Montalbán.

Jak srdce jeho silně zatlouklo!

Jak vábilo jej světlo linoucí

se z otevřených oken vysokých!

To byla doba, v které rodina

dřív sedávala za stůl pokrytý

k své společné, vždy prosté večeři,

jež ale hodem vždy se zdávala

tím dětí smíchem, milým veselím,

a bratrů drahých živým hovorem

a nade vše tím sladkým úsměvem

té, která květem žití bývala

vždy Renaldovi. Vzdychl z hluboka

a kráčel rychle k vratům zavřeným

a zaklepal. Muž cizí otevřel

a vida poutníka, tak pravil mu.

„Jsi vítán, bohulibý člověče,

jenž z dáli přicházíš! Jdi nahoru

jen přímo v síň! Mám rozkaz pouštěti

sem všechny poutníky, neb velice

po zprávách páni hradu dychtí vždy,

po zprávách z dálí, neboť bloudí kdes

za horami a lesy bytost jim

nad všechno drahá; ten, jenž veleti

zde právo má. Snad o něm slyšel jsi?“

Tak vrátný pravil, Renald do čela

si táhl pláště kápi chatrnou,

by pohnutí na tváři lépe skryl,

a po schodech spěl vzhůru, vešel v síň,

kde, chvěje se, kams klesl do stínu

na židli blíže dveří. Halilo

cos jako mlha vlhký jeho zrak,

a v sluchu neurčitě šuměl jen

mu známých hlasů zvuk, tisk’ pod rouchem

si k srdci ruku, vzpomněl jako v snách,

jak před lety byl vešel, vyhnanec,

též nepoznán v hrad pyšný otců svých,

by ještě jednou matku spatřil svou.

Za chvíli ale klidnějším se stal

a pozved’ zraků svých a zíral v síň.

Své bratry viděl sedět za stolem

a proti nim dva krásné jinochy,

to byly jeho děti! Zlatý chmýr

nad retem měli už a mohutná

ta ztepilá se těla zdála jich,

a oči byly plny odvahy

přes polodětskou ještě plachost svou.

Tu Renald usmál se a jeho zrak

se obracel na konec tabule,

kde pod nebesy stálo sedadlo,

to bylo místo matky rodiny.

Mha znova skryla zrak mu žasnoucí:

to místo bylo prázdné, černý flór,

stín jako temný, plynul s lenochu

až na zem dlouze. Renald vyskočil

a temné zastenání dralo se

mu z úst a úzkostlivý výkřik ten

zněl síní, skřek jak ptáka divoký

a všichni sebou trhli za stolem

a dívali se v šerý onen kout,

kde zsinalý stál Renald jako zjev

a Gišár vzkřikl: „Běda, bratři nám,

tam Renaldova stojí mátoha!

Náš bratr přišel oznámit svou smrt!“

Však Alár uhod’, že to není zjev,

a k Renaldu se vrhl, líbal jej

a tiskl jej, až odjímal mu dech,

a Gišár, Ryšár bratra trhali

a rvali Alárovi z náručí

a oba Renaldovi synové

mu objímali s pláčem kolena

a ruce jeho stokrát líbali.

Však Renald posud slova nemluvil

a posud odpovědi nedával

na žádnou otázku, něm vítal je

jen polibky a něžným pohledem,

pak vzpřímil se a prstem ukázal

na prázdné místo drahé ženy své

a snivým řekl hlasem: „Kde je ta,

jež byla povždy světlem duši mé?“

Tu všickni zaraženi mlčeli,

až Alár pravil: „Světlo duše tvé

tam odešlo, kde stínu není víc.“

Tu sklonil Renald hlavu, jediná

mu slza tekla z očí po tváři

a k srdci padla mu, tam zdálo se,

že zhasila tu divou palčivost,

jež trhala jím strašně okamžik,

pak pozved’ zraky Renald do výše

a řekl tiše: „Proč bych truchlit měl?

Vždyť vím, co život jest a co je smrt.

Toť podivné, jak v starý omyl svůj

zpět člověk často padá. Minul mrak

a jasno opět ve mně. Jasno? Ne.

Šer sladkotklivý. Nyvost toužení...

Jest dobře tak. Jest velmi dobře tak.“

A mezi bratry sed’ a děti své

a shledání se oddal radosti

a s nimi jedl, pil a rozmlouval

a naslouchal, jak o svých podnicích

a nadějích svých jeho synové

mu rozprávěli, o snech o slávě

a budoucnosti rodu přeskvělé.

Šat přijal od nich na to nachový,

na lůžko měkké dal se odvádět,

když hlubá byla noc. Však neusnul.

Když sám byl opět, smutek nesmírný

na duši jeho padl. Pravil si:

„To není žal, že bytost zemřela

mi předrahá, co tak mě kormoutí!

S ní krátká bude jenom rozluka.

Co tesknotou mě plní, pocit jest,

že to, co nazývá se životem

na zemi mezi lidmi, není tím,

co pravý jesti život. Cizí jest

mi v domě tomto každá myšlenka

a každé hnutí srdcí. Nicotu

všech vidím cílů, které každému

se zdají prvními a předními.

Jest propast mezi mnou a dobou mou.

Já v samotách se učil zírati

na pravou podstať věcí. Bezpráví

jest v lidské obci základ všeho dnes.

Kdo pánem býti právo má a kdo

má povinnosti býti poddaným?

Jest majetek jen mrzkou kořistí.

Kde bohatství, tam bída vedle hned.

Co milosrdí jest? To splátka jen

jest chatrná hříšného přebytku!

To slabý lék na rány vražedné.

Kdo oplývá, druhého obírá.

Svět brlohem se zdá mi loupežným.

V něm stání moje býti nemůže!“

Vstal Renald tiše, roucho nachové

svlek’ se sebe a opět v poutnický

háv oděl se a bral se komnatou

a chodbami a sešel po schodech

po mramorových, zdál se žebrákem

zas v domě vlastním. Tiše zaklepal

na dvéře vrátného a tomu děl:

„Veď k hrobu mě, kde žena moje spí,

však bez hluku, by nikdo nevzbudil

se v tomto domě.“ Vrátný udiven

jej vedl v zahradu, kde pod stromy

hrob mramorový nocí bělil se.

Tam vytesána spící, na desce

se usmívala klidně zemřelá;

na chladné čelo, ruce sepjaté

ret tiskl Renald mlčky, objal zjev

ten běloskvoucí, němý, nehybný,

vzlyk potlačil a vstal a vzpřímil se,

pak kývl vrátnému, by sledoval,

a poodešel něco od hrobu

a pravil potom tiše: „Odcházím.“

Klek’ vrátný před ním: „Pane, zůstaň zde!

Ó pomni, jaký bude zármutek,

až bratři tvoji, tvoji synové

tě postrádati budou! Zůstaň zde.“

Však Renald na něj hleděl zamyšlen

a pravil mu: „Mne volá odsud Bůh.

Koř vůli jeho se, jak činím já.

Jdi, vrata otevř mi. A synům mým

tak pověz ráno a též bratrům mým,

že jménem Boha všemohoucího

je zaklínám, by celou silou svou

a povždy bližním dobře činili.

To, rci jim, moje vůle poslední.

Mne ale nikdo nespatří už z nich.

Svou spásu hledám. Mnoho prolil jsem

v svém žití krve. Srdce bolí mne

při myšlence té. Nyní s Bohem buď.“

A vrátný uposlechl beze slov,

ač slzy proléval, a Renald šel

jak žebrák z hradu, bos a ve cárech

a smuten k smrti. Vyšel v širý kraj

a do lesů se pustil hlubokých

a bloudil dlouho, týden, dva a tři

svým bolem štván, bez klidu, pokoje,

až jednou večer klesl v dubu stín,

kde rozjímaje takto pravil si:

„Je volno mi zde v chladu, v samotě,

když unik’ jsem těm lidským poměrům,

jež setřás’ jsem jak s obuvi své prach.

Kde roste ale strom ten olbřímý,

pod jehož listím celé člověctví

by odpočinku z útrap nalezlo?

Proč trpí všickni? Není nápravy?

Ó Adamovo bídné plemeno,

což tvoje slzy věčně potekou?

Ó, Bože můj, mně srdce krvácí

nad bídou trýzněných a trýznících,

nad bídou králů, manů, otroků.

Co platno mi, že zmírám v samotě

a s klidem v duši, nezanechám zde

své děti, jejich příští potomky?

A dědictvím ta bude kletba jim

ta stará, pod níž úpí věkové!

Což zemřel marně pro nás spasitel?“

A schýlil Renald tvář svou do dlaní

a pod šumícím dubem zaplakal.

Noc zatím velebná se šířila

a ovívala libě jeho tvář,

a Renald usnul v lese dumavém,

a jevil divný spícímu se sen,

jenž duši jeho mocně unášel

do čarné říše vidin nezemských.

V snu Renald viděl jiný hlubý les,

než onen byl, kde dřímal pod dubem:

tam stály palmy štíhlé, vysoké

jak věže, pestrokvětné liany

po jejich pních se vzhůru šplhaly

až do korun a opět padaly

jak slapy z květů v moře vonných trav.

Vzduch azurný byl, plný paprsků

a ptáci míhali jím, v lesku svém

se drahokamům podobající.

V tom rajském lese bílé postavy

na zemi seděly a jedna z nich

teď vstala, blížila se Renaldu,

jenž poznal, že to opět Malgis byl,

jak v onom prvním v Palestině snu.

Byl vznešený teď Malgis, ozářen

jak vnitřním světlem, úsměv blažený

mu na rtech plál a hlasem přesladkým

jal mluvit se, a pravil Renaldu:

„Co nyní spícímu se zjevuje

ti v duši nesmrtelné, pravdou jest;

dlím v zemi slunce, v ráji pozemském,

jak vidíš, Renalde, ó druhu můj,

dlím mezi starci, kteří poklady

zde hlídají vší lidské moudrosti

a jejichž duch se v neobsáhlý taj

až na dno všeho bytí potápěl,

by v skrytých zdrojích pravdy napil se.

Tvé vzdechy, slzy vnikly v nitro mé,

neb není duši prostor překážkou,

a přišel jsem, bych nes’ ti útěchu.

Můj Renalde, nad lidstvem nezoufej!

Já pravil ti, že příští tvoří si

svět lidská duše každá na zemi,

svou bytost po smrti, nuž platí též

pro celá pokolení zákon ten.

Ta pokolení hynou, snaha jich

však žije dál a tvoří budoucí

a lepší příštím pokolením stav.

Jak z rudy zlato ohněm dobýváš,

tak budoucnost se hlatí v bolestech

ze vzdechů těch, již žízní po právu

a ze slz těch, jimž křivda děje se!

Ti, kteří sní o dokonalosti,

o blahu nerušeném člověctví,

ti tvoří ponenáhlu, jistě však

tu dobu zlatou, které smějí se

v své suché duši ti, jež rozumné

svět nazývá, pro jejich pochybnost

o výši cíle, k němuž člověk jde

tmou, propastí a bludů močálem,

však veden tím, co sněním zove se.

Snem nemožným je světa mudrcům

to království, jež Kristus hlásil nám,

a přece přijde. Doba zjeví se,

kde králů nebude a trůnů víc,

kde nebude už pout a vězení,

kde každý člověk bude člověkem,

kde lidských nebude už zákonů,

kde bude platit jen, co zapsal Bůh

do srdce každého. Tu pohádkou

jen bude doba manů, poddaných,

a doba králů, válek, převratů

a doba slz a křivd a vraždění.

Můj Renalde, to buď ti útěchou.

Buď s Bohem, bratře! Nyní do konce

se s tebou loučím žití na zemi!

Až s tebou, drahý, opět sejdu se,

prach bude tělo tvoje, tělo mé,

a druh na druha budem zářiti

ve zoře světa našich dnešních snů

a tíže zemská bude přestálým

nám temným snem, v tom světle hvězdnějším!“

Tak řekl Malgis, větev ulomil

a máv’ jí vzduchem: háj se rozstoupil

a Renald viděl doby budoucí

se kroužiti jak slunce z démantů

kol středu blaha nepojatného,

a srdce se mu hnulo radostí,

tak silně, prudce, že se probudil.

Zrak jeho oslněn byl doposud

a mnul si oči, sed’, a v klíně, hle,

mu ležela ta větev kvetoucí,

ta vyrostlá ve pásmech slunnějších,

již v háji Malgis ve snu ulomil,

a věděl tedy Renald s jistotou,

že zjevením byl zázračný ten sen.

Jak v lese bylo ráno, bylo též

i v jeho duši. Renald s touhou děl:

„Má v nic se opět skvělá vidina

má rozplynout a zmizet s pamětí

mou brzy hasnoucí? Kéž zachovat

a s lidmi sdíleti bych mohl ji,

by útěchou tak byla přemnohým

po věky dlouhé, jako byla mně

v té noci zdrojem pravé úlevy!

Kde ubohý však najdu pro to tvar,

kde pevný pro to obrys naleznu,

co ve mně vře a svítá, tvoří se?

Buď radou mi v té, Bože, úzkosti!“

A vstal a kráčel lesem zamyšlen

vstříc slunci napořád a řidl hvozd,

a ocitl se Renald na břehu

na vysokém, nad Rýnem hučícím

a spěchajícím pyšně v modrou dál.

Břeh balvany byl pokryt šedými

a mnoho lidí ony balvany

u vody tesalo a prostřed nich

stál v rouše šarlatovém vážný kmet

a když se Renald jemu přiblížil,

tu oslovil ho vlídně, pravě tak:

„Že konečně jsi přišel, mistře můj!

Je připraveno všechno, pouze ty

jsi scházel nám a ona myšlenka,

jež klíčí v hlavě tvé jak semeno,

to semeno, jež vzroste v pyšný strom.“

Tu podiven mu Renald odvětil:

„Kdo, pane, jsi, a za koho mě máš?“

Kmet usmál se a pravil: „Biskup jsem,

ty víš to dobře. Stavěti chci chrám,

a ty jsi stavitel ten andělem

mi ohlášený ve snech prorockých.“

Tu duší Rolandovou projelo

cos jako bouře světla, před zrakem

svým vnitřním viděl růsti k nebesům

chrám nevídané krásy: les to byl,

les sloupů štíhlých, klenby nesoucích

jak nebe směle v oblouk sepjaté,

a oblouky ty pronikaly se

a lomeně tvořily sklepení,

jež zdálo se, že neví, co to tíž.

Chrám zdál se z kamene být modlitbou,

jež od země se nesla k oblakům,

a každý kámen prodchnut myšlenkou

tvar květiny měl, hlatě, zvířete,

byl symbolem, a celá budova

se zdála duši mít a mluvy dar,

se zdála hymnus býti vítězný,

jenž hlásal, hmoty tupé tíhnutí

v střed vlastní svůj že překonáno jest,

že k světlu, k slunci touha pudí ji,

že produšněna, sama duchem jest.

A Renald pravil si: „Tož nalezl

jsem tvar pro vidinu svou prorockou!

Bůh vznítil jiskru v obraznosti mé

a káže mi, bych žulou napsal zpěv

o hmoty rozvoji a zdušnění,

o naději a spáse člověctví!

Buď chválen Hospodin za pokyn ten!“

A obrátil se nadšen k biskupu

a řekl mu: Já vystavím tvůj chrám,

a chváliti mě budou ústa tvá,

ač chvála Bohu patří jedině.

Pro slávu jeho práci podnikám.“

A práce začala a žehnal Bůh

a rostla katedrála zázračná

ze země, kamenná jak lilie,

jak stoupající hudba žulová,

jak mluva z mramoru a z bazaltu,

ta mluvou byla mocnější, než zvuk

je slova lidského, jenž doznívá,

však slovo každé její zůstalo

v svém tvaru nezměněném, ustálém

a vnímat takto mohl myslí svou,

kdo zasvěcen byl, pravdy odvěké,

jež skryté, Renald světu zjevoval.

Chrám jeho v malém velkým světem byl

a zpíval sloky země stvoření:

byl v základech svých hmotou neživou,

z níž v tvaru hlatí sloupů podstavce

se budovaly; znaky prvotní

ty byly nerosty, že za hmotou

to velké něco je, co přírodou

se jevit chce. A z hlatí do výše

se pnuly sloupů dříky ztepilé

a měly stromů krásné podoby:

to značilo, že žití rostlinné

jest stupněm vyšším toho rozvoje,

jenž ponenáhlu vzniká z nezbytí,

by v plné bytí rozkvet’ na konec.

A každý sloup co hlavici měl květ

neb různé zvíře a to značilo

zas rozvoj vyšší. V lese sloupů těch

tak byla tedy celá stupnice

ve zvířeně, od plazů příšerných,

až k orlu, který k slunci vznáší se.

Od hlavic těch svůj klenby smělý vzlet

v hloub braly nebeského prostoru

a v mramor jedněch báseň člověka

vryl, vtesal Renald: vidět bylo tam,

jak tvůrčí duch se hmoty dotýká,

jak hmota sebou hnula vzrušena,

tvar hledala záhadným způsobem,

jímž křišťál svoje tvoří hranoly.

A člověk příští jako lotos snil

na rodných vodách nejdřív rostlinně

a slunce napil se a svitu hvězd

a jimi zpit stín vůle ucítil

a přerval kořen, který poutal jej

k tmě půdy mateřské pod jasem vod

a živočichem byl, jenž otevřel

zrak udivený světlu, zvuku sluch.

A hlubý soumrak jeho vědomí

se dobou úsvitem stal. Lidská zvěř

žil v sladké, nevědomé nevině,

z níž klesl poznáním, a pádem svým

tak povznesl se vlastně, znakem byl

i jeho hřích, že božství v něm je dech.

A člověk blouznil nyní bez konce

a bloudil neustále na scestích,

však bludem každým stál se lepším jen,

neb kajicnost jej vedla Bohu blíž,

a žízeň, dokonalým státi se,

jej vedla k zdroji dobra, stále výš

po každém omylu, a vzešlo mu

to slunce pravdy posléz na zemi,

jež potupně přibila na kříž tma,

jenž přemoženou být se cítila.

U zdroje toho světla napil se

teď člověk posvěcený, spasený,

by věčně žil a nikdy nežíznil.

Tak za hrobem stál člověk jedna zář,

syn činů svých a dílo krásných snah

a rozkládal jak anděl perutě,

by ještě blíž se nesl k tomu co,

jež nezjevené všeho začátek,

mu z bahna klíčit dalo, paprslek

by mohl vniknout v bezdno jasnosti.

Tu báseň tedy Renald člověka

vryl do sklepení jedněch, do druhých

psal „Báseň lidí“, stejně obrazy.

Tam bylo vidět růsti rodinu,

pak rodiny se v tlupy shluknuvší,

jež se vším žily v boji kolkolem

a kterým všecko bylo nebezpeč.

Tu ochrancové silní vstávali

těch malých obcí nuzně žijících

a potírali stvůry, stali však

se ponenáhlu pány bližních svých

a nejsilnější z nich se králem stal

neb nejchytřejší – člověk vynalez’

v té době pouta. Pýcha sedala

na trůn a lidstvo ponížilo se

v prach před modlami, hnusné otroctví

se zrodilo a proudy valily

se slz a krve. Byly obce též

bez králů krutých, ale otroctví

přec bujelo v nich vedle volnosti,

jež pouze vrstvy byla výsadou,

ne právem všech. A nepravosti jed

krev oněch těles dobou otrávil

a z hniloby té rostlo šílenství,

jež v césarský se purpur halilo.

Lesk toho světla lákal šakaly

na sluní z temných lesů severu,

ti zaplavili krví znova svět,

jenž zahynouti hrozil. Svatý kříž

však zachránil jej: z šelem divokých

se ponenáhlu stali lupiči,

již o ten svět se klidně dělili,

jich děti ale zušlechtily se

pod vlivem kříže, zkvetlo rytířstvo

a tisíc nových ctností povstalo

pod znakem cti a hlubé zbožnosti.

Už rabství přestalo, však poddanství

se ranou jevilo zas morovou,

tvar nový znaku Kaina dávného.

Tu Renald kreslil duchem prorockým,

jak vrstevníků jeho potomci

ve pozdním koleně se propadnou

v tu propast bídy, kterou kopali

pro spolubratry své, a zhroucení

všech trůnů kreslil, hradů, výsad všech:

však modlu novou, hnusnou viděla

teď doba nová zas na místě stát,

kde staré modly v rumu ležely.

To byla Zlata vláda bez meze,

jež kolem sebe propast bezednou

běd strašných hloubala, však z bludů těch

zas lidstvo vyvázlo a s nadšením

ryl na sklepení jiné Renald teď

tu obec novou, která beze vlád

si vládla volně, každý v ní byl král,

neb každý člověk byl v ní člověkem

ne větší ani menší bratrů svých,

a všechno patřilo v ní každému,

a slova slza, útisk, bezpráví

se vytratila lidem z pamětí

a tlela v hrobě, v kterém zákony

a předsudky dob dávných pukřely.

A nová pokolení lidí těch

se zponenáhla zcela změnila

a lišila od lidí dřívějších

jak tito od zvířat se lišili,

a Renald naznačil ten nový rod,

jenž v budoucnosti čekal zrození,

tím, že těm tvorům příštím křídla dal.

Tak tedy Renald nadšen básně dvě

o člověku a lidech prorocky

psal v klenby různé a kde dvě a dvě

se pronikaly celek tvoříce,

dvě, které o člověku mluvily,

a dvě, jež zrcadlily lidstva děj,

tam Renald svorník vsadil význačný:

to z bílého tesaný mramoru

byl pelikán, jenž krmil mláďata

svou krví, lásky nejvyšší to znak,

a zlatem plála slova pod ptákem:

„Za každého a všechny každý z nás,

a všickni za jednoho na vzájem!“ – –

V té podobě Renaldův pnul se chrám

do vzduchu volného, nad vodou stál

tou věčně pohyblivou, tekoucí,

co obraz neproměny pevných pravd.

Na zemi stál, však soused nebes byl,

neb do blankytu směle nořil se

a nejhořejším, vzdušným sloupením,

jež neslo jeho báň, van větrů dul,

a ranní mlhy bílé táhly jím

a oblaka, a věčně halen tak

byl tajůplně vršek budovy,

jak všeho vrchol nám jest záhadou

a každé pravdy slovo poslední.

Tak stavěl Renald chrám svůj řadou let,

a viděti, jak silou obrovskou

vždy zvedal balvany, jak rovnal je,

to zázrakem se zdálo. Větším však,

jak doved’ kámen duší prodchnouti,

a s obdivem se na to dívali

ti, kteří stavět pomáhali mu

a učni jeho proto stali se.

Však brzy v prsou těchto zrodila

se závist zrádná, v záští uzrála

a ostatním tak pravil jeden z nich:

„Je hotov chrám a sláva nesmírná

se šířit bude toho cizince

po celém světě. Nikdo nezná jej,

neb skryl své jméno. Zítra poví je,

až biskup přijede, by zasvětil

div tento umění. Co zbude nám,

když jeho bude sláva veškerá?

Však zmizí-li, tu porosteme my.

Nuž, zabme jej. Což není kouzelník

a nezasloužil proto právem smrt?“

A druhý pravil: „Pouhou popravou,

ne vraždou nazván bude někdy čin

náš mstící, neboť hleďte na obraz

ten vrytý v klenbu tamto nejvyšší,

tam člověk křídla má, toť hříšný pych!

Je člověk stvořen v prachu kráčeti.

A hleďte též na onen obraz tam,

kde trůny boří se, kde padají

s hlav králů koruny a tiary

s hlav papežů a pláště purpurné

kde s ramen kardinálů, biskupů

a knížat, hrabat k zemi svezly se!

Chce mistr náš, by žila na světě

jen luza pouhá? A co znamená

ta modla „Zlata“ kotící se v prach?

Mzda naše také částka zlata je,

chce upírat nám mistr náš též mzdu?

Sám žádnou nebral, živ po celý čas

byl z kořenů, jež hledal v lesích zde.

Chce, bychom všickni žili jako on?

On světa zákony chce podvracet!

To zločin je! Ať smrtí pyká jej!“

A všickni zvolali: „Smrt jemu, smrt!“

Jen jeden z nich, byl mlád a blouznivé

měl oči vždy, tak ozval tiše se:

„Ó zadržte a rozmyslete si,

co počínáte, bratři, pro Boha!

Mně zdá se, že mu krutě křivdíme!

Cíl jeho jasný zcela není mi,

však cítím přec, že pouze dobro chce!

Jest osudné, že mistru učňové

jen zpola rozumí vždy, smutné jest,

že zájmy osobní též berou vrch,

kde o zásady jde a myšlenky,

že závist povstává, kde obdiv jen

a vděk by mluvit měly! Zadržte

a zkoumejte než jednat budete!“

Tak mladík děl a bouře nevole

mu odpovědí byla. „Špehem jsi!“

naň volali a jinoch ustrašen

už mistra hájit neměl smělosti

a hrozbám jejich ucouv’ zbaběle,

své slzy polykaje ve skrytu.

A dobou tou šel Renald do chrámu,

by Bohu díky vzdal, že dokonán

byl jeho čin, že všechny jeho sny

tvar našly pevný a že mluvily

tak zřetelně z kamenné němoty,

jež dodat měla trvalosti jim.

A s úsměvem si řekl: „Jak ten chrám

se v řece zrcadlí, tak ohlas svůj

mé najde dílo v proudech nesmírných

těch lidských bytostí, jež po věky

kol budovy té budou kráčeti,

jež po věky po řece poplují

tam k šumícímu moři, v jehož hloub

se mocné valí vlny těchto vod.

Tak najdou lidská srdce bez čísla

zde povznesení, těchu, posilu!

Buď Bohu chvála za to vnuknutí,

jež jako jiskra padlo v duši mou!“

Práh s tímto slovem chrámu překročil

a poklekl, tu viděl učně své,

jak temně, v záští na něj hleděli

a zaražen přerušil modlitbu

a tázal se: „Co znamená váš hněv?“

Ti stáli němi. Náhle pozvedli

však v zuřivosti pěstě nad hlavu

a hustý déšť se nesl kamenů

co odpověď na jeho otázku.

Kles’ Renald na zem: Velký bohatýr,

jenž mečům čelil celé Francie,

hněv odrážel císařův vítězně,

v boj dlouhý s ním se utkav přeslavný

a ranám reků, obrů odolal,

teď beze slávy v prach byl povalen

a krvácel pod kameny jak vlk,

jejž v lese kde ubijou pastýři

co škůdce stád. Však Renald potupu

té smrti necítil, vždyť věděl přec,

že na něm viny žádné nebylo

a usmál se co pravý mučedník.

Vstal se země a sloupu držel se

a hledě na své vrahy, pravil jim:

„Buď odpuštěn vám, bratři, omyl váš!“

A pozdvih’ oči. Zraky utkvěly

mu nahoře na oné podobě,

již lásce dal, na ptáku z kamene,

jenž krví svou svá krmí mláďata,

a usmál se a tiše umíral

a zašeptal: „Buď chválen Hospodin!

On dal mi záblesk pravdy viděti

a co jsem viděl, matně pojímal,

to bratrům svým jsem podal nadšeně.

Co nedostatku v tom, ne vina má,

je cesta v dokonalost daleká.

Ať pomine ten tvar, jímž oděl jsem,

co Bůh mi vnukl. Ale myšlenka,

když jednou vznikla, když jest vyřknuta,

už nikdy zanikati nemůže

i kdyby zdálo se, že zapadla!

Jest jako vláha, kterou vpije zem.

Tu slunce opět z prachu vyssaje,

by v bílou proměněna páru pak

co volný oblak táhla blankytem.

A zvlaží oblak, když byl nebem plul

jak pyšná labuť, bratr samých hvězd

a symbol lidských snah, zas krajinu

tu zpráhlou, která hrobem byla mu,

by z mrtvých vstav z ní, vznes’ se k nebesům...

Je dokonáno. Zmírám pomazán

na mučedníka za věc svatou mi.

Mzdou nevděk vždy za vůli dobrou byl.

Tak aspoň vím, že jsem se nemýlil...

Ó králi ráje, přijmi duši mou!...

Buď chválen Bůh za sladkou těla smrt! –“

Tak Renald zašeptal a uvolněn

duch jeho odletěl. Však u sloupu

se tělo jeho zdálo z kamene,

byl Renald mrtvý soše podoben

na nohou stoje, nepadaje v prach,

kam z jeho ran jen temně linula

se proudem krev a vrazi zděšeně

se rozprchli a v okamžiku tom

se biskup chrámu blížil. Jeli s ním

v den onen Ajmonovy děti tři,

jež marně po léta už hledaly

po světě ztraceného Renalda.

Bůh posléze je k tomu místu ved’.

V chrám vešli bratři, zřeli v úžasu

u sloupu mrtvého, jenž ozářen

byl jasem nadpozemským, linoucím

se z hloubí ran mu s krví zároveň,

a nevýslovně krásná byla tvář,

již obracel do výše ke klenbě,

kde symbol velké lásky, pelikán,

se v mramorné své jevil bělosti.

„Toť stavitel, jenž chrám ten vystavěl,“

řek’ tiše biskup, „jmeno skrývá své.

Je v modlitbách a jako vytržen.“

Však děti Ajmonovy propukly

v pláč usedavý, Alár zvolal tak:

„Toť Renald z Montalbánu, bratr náš,

syn Ajmonův, největší bohatýr,

jejž země nesla! Díš, že modlí se?

Je vytržen? Což pane, nevidíš,

že mrtev je? Že plyne jeho krev?

Tak tedy jsme tě, bratře, nalezli!

A tak jsi opět navždy unik’ nám?

Jsi u Boha, toť úkryt nejlepší!

Buď s tebou mír! Buď věčné blaho tvé!

Však tělo tvoje, bratře, odnesem’

do sladké Francie, tam nejlépe

se snít ti bude v poslední až den,

až budou k zmrtvých vstání andělé

nás volati! A v poslední až den

tvé bude jmeno světem slaveno!“

Tak řekl Alár, všickni plakali

a tělo Renaldovo teprv teď

se samo jako k spánku chystalo

a povlovně se k zemi klonilo.

A Ajmonovy děti vzaly ho

a odnášely bratra Renalda

na ramenech svých putujíce tam,

kde modré čněly lesy, tvořící

mez Francie. Tak vracel Renald se

v kraj otců svých po dlouhém vyhnanství,

jak duše jeho, těla zbavena

se vrátila po zemském vyhnanství

v to věčné bytí, odkud přišla sem

v kraj slz a bolesti a toužení,

by nabývala jasu čistšího

svým snažením a skutků souhrnem

zde konaných a utrpením svým.

Ty modré lesy sladké Francie

svým hlubým šumem tělo vítaly,

jež Ajmonovi nesli synové,

a nad Rýnem, nad řekou mohutnou

stál v tajůplném majestátu svém

chrám Renaldův. To pomník jeho byl.

Stál v svitu hvězd, v bělosti labutí,

a od základů v zemi k vrcholkům

zněl zvukem jedním, velkým, vznešeným:

zpěv nezemský hmot byl to zázračný,

zpěv sloupů, soch, vypuklých obrazů,

zpěv celé budovy, to pohřební

zpěv Renaldův byl nocí velebnou

se nesoucí nad vodou hučivou:

Hmot přemožených duchem vítězným

to bylo koření se člověku,

jenž vzniká z prachu, aby dosáhl

vrch všeho tvorstva vzletem duše své,

svým odříkáním, divem lásky své. –