ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH. (VI.)

Však slyšet Karel nechtěl o smíru

a rozkaz dal, by vojsko hnulo se,

byl jist, že rychle skončen bude boj,

že slávě jeho bude vrácen lesk,

jenž v nekonečném sporu s vasaly

byl utrpěl. A lesk ten nutný byl

tou dobou víc než jindy, do Španěl

když chystal se, neb touha nesmírná

jej pudila, by slunnou onu zem

vzal pohanům a vrátil věřícím

a nejsladším mu bylo nyní snem,

by Rolandovi její korunu

na junou vložil bohatýrskou skráň.

Jak Renaldovi srdce bolelo

nad novým zápasem a nad krví,

jež zase tedy hojně poteče!

Jak toužil po tom, s Karlem setkat se

a tváří v tvář mu stát. Snad vnikl by

mu v srdce jeho hlas? Však mluviti

s ním nechtěl Karel. Vzkázal v odpověď,

když o to prosil, Renaldovi tak:

„Chci, abys bez podmínky podrobil

se vůli mé, co pánu svému man,

a proto dřív tě vidět důstojnost

mi brání moje, neboť buřič jsi,

a s takovým král jednat nemůže,

to bylo by, jak bych ti přiznával,

že aspoň stínu práva při tobě.“

A Renald pravil: „Práva ne jen stín,

ne, celé na mé straně právo je!

Jsem mužem volným, ač jsem králův man.

Být mužem, to je také majestát,

tak velký, zajisté, jak králem být,

Bůh stvořil muže, krále lidé jen,

a dílo boží větší lidského,

A proto brání mně zas důstojnost,

bych vstoupil před krále jak jeho rab.

Smír hledám, otrokem však nebudu.

A neuzná-li král mou důstojnost,

pak jeho neuznávám majestát.

Jest podmíněna každá povinnost, –

když na jedné jen straně býti má,

jest otroctvím. Kde právo přestává,

tam povinnost jest také u konce.“

To Renald vzkázal tedy císaři,

a stará rána znova vřela zas.

Blíž táhlo vojsko. Denně v Montalbán

se zprávy dostávaly o síle,

jež lila se v ty tiché krajiny,

jak velké moře, které nízký břeh

svým zaplavuje zhoubným přívalem,

a Renald když na tváři lidí čet’,

tam dole v městě úzkost tajenou,

svým milým bratrům pravil jednou tak:

„Dnes na výzvědy v lesy pojedu.

Mám tušení, že kdesi v samotách

se setkám s Karlem. Kdyby náhoda

nás svedla náhle, odklizen tím spor

by prostě byl, zda brání důstojnost

nám na vzájem se sejít tváří v tvář.

Ach zjevné jest, že vzkazy poselstva,

nás k cíli nedovedou. Je slova zvuk,

když bezprostředně z duše vychází

a v duši druhou vznikne, čaromoc,

však slovo vyřízené, napsané,

jest jako plod, jenž pelu nemá víc.

A proto celá moje naděje

jen v rozhovoru s králem spočívá.“

A Ryšár řekl: „S tebou pojedu.

Jsem ještě sláb, však nejsem nemocen.

Vzduch lesní uzdraví mě na dobro

a přímý slunce teplý paprslek,

jenž nezbledl, než pronik’ hradu zeď,

mi jako lékem bude kouzelným!“

A jeli tedy Ryšár s Renaldem

A Alár zůstal v hradě s Gišárem. –

Po celý den se lesy toulali

po cestách strmých, trním zarostlých,

a mnohé Renald s bratrem Ryšárem

tam potkávali tlupy, hrnoucí

se k Montalbánu, mnohý tuhý boj

jim bylo také podstoupit a v hrad

se chtěli vracet velký obloukem,

by silným davům tak se vyhnuli.

Však v neproniknutelných houštinách

tu zabloudili posléz, černá tma

je pohltila v příšerný svůj klín

a Renald, Ryšár, ba i Bajár sám,

už unavením velkým klesali.

Tu posléz řídl hvozd, a na nebi,

jež konečně nad sebou zahlédli,

se slabá záře jakás šířila

a vnikala i v lesní mrákavu.

Tu řekl Renald: „Sladký bratře můj,

to měsíc za pahrbky vychází,

nuž, odpočiňme zde a čekejme,

až nyní světlo svoje rozlije

po širém kraji. Snadno bude nám

pak cestu opět domů nalézti,

když poznáme, v kterých jsme končinách.

Jde na mně jakás těžká dřímota,

však vím, že dlouho spáti nebudu.

Nuž, pohovme si. Bajár napase

se zatím zde a bude posilněn.“

Tak řekl Renald, s koně seskočil

a v trávu klesl svěží, vysokou

a zdřiml hned, a ležel nehybný

jak mrtvý v rakvi. Ryšár ale bděl

a zraky upíral na chvějnou zář,

jež víc a víc se stále šířila

a jasnila, až přísvit stříbrný

kraj celý ponenáhlu zahalil,

a na to čarosladké pozadí

se neurčitě kladly, mátožně

tam vrchů dálných velké obrysy,

zde blízkých stromů šeré obrazy,

a tiché vody místy blýskaly

se vedle hustých stínů v soumraku

jak snící nivy tajuplný zrak.

Les dýchal hlubým šumem. Někdy svist

se nočních ptáků ozval, ostrý zvuk,

a zapad’ opět v hluché mlčení.

Svět byl to divný, cosi vkrádalo

se v srdce Ryšáru jak tušení

o jiném bytí, cizím člověku

touha po tom bytí neznámém

se zmocnila ho. Byl to lepší los,

ten hmoty němé? Neznala, co bol?

A neurčitý jakýs tichý žal

nad lidským osudem se ozýval

mu v hloubi nitra. V tom však zahlédl

od lemu hvozdu, v kterém rozjímal,

ve jasné mlze velké postavy,

jež koňmo jely a jež zdály se

že cestu hledaly, a Ryšár vstal,

by bratra zbudil. Však jak sladce spal!

zda nebyl hřích to, oloupiti jej

o dobrodiní spánku? Vzal svůj meč

a plížil, opatrně jako had,

se k cizím jezdcům. Měsíc vysoko

stál na nebi už, svítil mužům v tvář

a Ryšárovi zdálo se,

že poznává je. Byli lidé to,

jež zajisté byl Malgis vypravil,

by Renalda šli hledat do lesů,

když nevracel se s bratrem v Montalbán.

A Ryšár z trávy vstal a zavolal:

„Sem ke mně, věrní moji, zdrav vás Bůh!“

Však omyl svůj v té chvíli poznal už

a rychle klesl tedy v trávu zpět

a doufal skrýt se v stínu. Pozdě však

na spásu myslil svou a jeho zbroj

jej zradila, neb v lesku měsíce

se třpytila při jeho pohybech

a zanedlouho síla olbřímá

jej zadržela, hromový pak hlas

„stůj!“ zavolal, a Ryšár ztracen byl.

Vstal z vlhké trávy. V duši pravil si:

„Co nyní činit mám? Jich mnoho jest

a pustím-li se s nimi v lítý boj,

tu lomoz zbraní bratra probudí,

jenž na pomoc mi přijde. Ztraceni

jsme zajisté pak oba. Ztracen tak

jsem pouze sám. Nuž, budiž. Vítám smrt.

Ta záhada, jež ke mně mluvila

před chvílí v lese, byla pokynem,

že hodina má blízka. Netruchlím,

vždyť cítím, naše věc že chýlí se

ke koncům zlým. A radost života

už prchla mi. Života trpkosti

jsem příliš okusil a zůstala

mi v duši hořkost, jako odporná

chuť tomu v ústech zůstává, jenž pil

číš plnou pelyňku a otravy.

Kdo ví? Snad bratry svoje spasím též

svou smrtí dnes? Snad Karel smíří se,

když na jednom z nás pomstu vykonal?“

Tak rozjímal a vzhlédl muži v tvář,

jenž proti němu stál, a ten mu děl:

„Ty’s jeden z Ajmonových synů? Mluv!

Ty podobáš se, věru, Renaldu,

jejž nedávno jsem viděl. Roland jsem.“

A Ryšár třásl se, by hromový

ten hlas nezbudil bratra Renalda

a řekl téměř šeptem: „Uhod’ jsi.

Své jméno zapírati nebudu.

Jest Ajmon otec můj. Já Ryšár jsem.

Jsem chor a sláb. Jsem sotva vyhojen

z ran smrtelných. Jest boj mi nemožným.

V tvé ruce dal mě Bůh. Nuž, k potupné

mě smrti veď. Dík Karlův bude tvůj.“

A zasmušile hleděl Rolandu

v zrak sokolí, však rek mu odvětil:

„Ne císařův, však můj jsi zajatý.

Zde ruka má. Co mluvíš, Ryšáre,

o potupě? Kdo tebe tupit smí,

když já tě chráním? Běda, kdo by chtěl

se tobě, reku, blížit bez úcty!“

A Ryšár pravil: „Věřím, Rolande,

jak v Boha, v tvoje pravé rytířství.

Nuž, pojď a veď mě, kudy libo ti.

A mlčky oba reci kráčeli

tou svatoslavnou nocí měsíční,

a přišli brzy v tábor veliký

za vrchem, jenž ho zrakům plně kryl

z té strany, kde byl hustý onen les,

v němž Renald posud spal. Hned šířila

se bleskem zvěst, že zajat Rolandem

syn Ajmonův, a tábor bouřil se

tou zprávou velikou, jásot k nebi zněl

a Karel pozved’ hlavu v stanu svém

od polštáře, kde dřímal, udiven

vzhléd’ k Rolandu, jenž k loži přistoupil,

sen střásaje pak, císař tázal se:

„Co znamená ten povyk? Blíží se

snad nepřítel?“ A Roland odvětil:

„Je v táboře už jeden z nepřátel.

Já přivedl ti, pane, Ryšára.

Mým zajatým jest. Vzdal se bez boje.

Je chor a sláb, a proto rozkaz dej,

by měkké lůžko pro něj ustlali.

Jsem znaven též, a proto lehnu spát.“

A tiše odcházel, byl Karel něm,

tak překvapila velká jej ta zvěst,

však brzy nabyl slova. Zajásal:

„Bůh vyslyšel mou prosbu horoucí!

Mé pokoření konci blíží se!

Zas klidně budu spát, sen plašiti

mi nadál nebude už vědomí

to trpké, čtyři čela přesmělá

že ve vzdoru, jak štíty tvrdých skal,

mé blesky vyzývají bez trestu

a posměch z moci mé že tropí si!“

Tak zvolal císař, koltra zvedla se

a vešel Ném a vešel Ožier

a reků dav a vedli Ryšára

a císař, zhlédnuv jej, se zachmuřil

a hrozný jeho planoucí byl zrak.

Však Ryšár klidně stál, hled nesklopil

a hlavu nesklonil. Tu obrátil

se císař k věrným svým a takto děl:

„Hned odveďte a svažte buřiče!

On propad’ smrti, smrti bezectné,

a proto nechci na něj pohlédnout.

Hned z rána zemře. Pouta dejte mu.“

Něm Ryšár byl, však v srdci pravil si:

„Co na tom, má že přišla hodina?

Můj bratr Renald přec je zachráněn.“

Pak řekl nahlas Ožierovi:

„Vy slyšeli jste? Proč tak nehybně

zde stojíte, jak byste váhali?

Nuž, veďte mě. Mám ráno zemříti

a teď snad ještě půlnoc nepřišla.

Mně spát se chce. Je dlouho do rána.

Mne pouta vaše tížit nebudou.

Mé svědomí jest čisté. Bez bázně

vstříc hledím smrti.“ Na to odvedli

jej beze slova, klesl na lůžko

a usnul tiše, k smrti znaven jsa. –

Když slunce ráno v nachu vstávalo,

sto polnic chladným vzduchem zahřmělo

a celý tábor v zbraních leskl se

a jméno Ryšárovo letělo

co heslo k pozlaceným oblakům

a kletby žáští s ním se ozvaly,

neb nenáviděl celý Karlův voj

ty Ajmonovy děti přesmělé

pro dlouhé boje, které po leta

mu konat bylo k vůli buřičům.

Sám Karel vyšel nyní ze stanu,

plášť zlatý kolem něho v slunci plál

a koruna na hlavě hořela

mu démantně, jak skuta z lesklých hvězd.

Na tváři jeho krutý úsměv byl,

když přivedli mu Ryšára, a řek’:

„Teď posléz hlavu skloníš, odvážný,

před velebou té svaté koruny,

jíž rouhal jsi se dlouho hříšně tak!

A proto smrtí zemřeš nečestnou.

Ne mečem zhyneš, ale provazem.“

A řekl Ryšár: „Vidím, králi, kříž

na koruně tvé, před ním kořím se.

Tvá slova ale, věru, v odporu

jsou se svatým tím spásy znamením.

Msta mluví z tebe, která Bohu jen,

ne lidem patří. Život můj si vem,

ten patří ti, na čest mou nesahej.

Kaž, aby meč mi dali, postav mě

pak tři sta třeba mužům tváří v tvář,

bych pod ranami jejich jako brav

na jatkách padl, s mečem v rukou však

a v boji čestném.“ Císař zasmál se

zlým smíchem hlasitým, pak odvětil:

„Kat odpraví tě, neb jsi zločinec.“

„V tvých očích jen,“ řek’ Ryšár, vzpřímiv se

„však před Bohem jsem práv a před sebou,

a soud můj Bůh a moje svědomí –

ti když mě nekárají, směji se!

Nuž, jednej tak, jak záští tvoje chce,

a odevzdej mě rukám katovým,

však zhanobit mě přece nemůžeš,

a bude-li o hanbě mluvit se,

s tvým jenom bude jménem spojena,

neb jednal jsi – ne jako pravý muž.“

Hryz’ král se do rtů, hněvem všecek vzplál

a pozved’ ruku, jak by udeřit

chtěl Ryšára, však neučinil tak

a řekl pouze hlasem chvějícím

se vnitřní bouří: „Zhyneš, při sám Bůh,

jak pravil jsem ti, rukou katovou!“

A odvracel se. Paladýnové

tu právě přicházeli. Z daleka

již volal Roland, v čele spěchaje

jim, netrpěliv: „Co to znamená?

Můj zajatý má ruce spoutané,

jak zločinec? Kdo osmělil se tak

mě potupit a reka Ryšára?“

Však císař na něj přísně pohleděl

a zvolal s hněvem: „Chlapče, na úzdě

měj jazyk svůj! Je Ryšár zločinec

a buřič nectný, proto zahyne

jak zločinec, a hned, tam na vrchu

kde suchý trčí strom, tam pověsí

jej kat’ by celý tábor viděl to,

a širý kraj a slunce, nebesa!

Já přísahal tak. Obávám se však,

by lstí nějakou neunikl mi,

neb známo jest, že Malgis, kouzelník,

to Ajmonovo chrání plemeno,

jež tolik běd na říš mou přivedlo.

Chci tedy, moji paladýnové,

by někdo z vás, jenž dík můj zasloužit

si zvláště chce, se vydal s Ryšárem

až k popravišti, kde by nad ním bděl,

by kat své dílo konal nerušen.

Já synům Ajmonovým nevěřím

a myslím, že se náhle objeví,

by bratra svého ještě spasili.

Snad Alár přiletí jak divá bouř,

snad Gišár chrabrý, nebo Renald sám

na Bajáru, pod nímž se třese zem!

Kdo z vás tu službu tedy vykoná,

již opatrně žádám? Promluvte!“

Tak Karel děl, však všickni mlčeli

a zraky klopili a nevole

se jevila na tvářích hrdin všech,

a Roland lál a zuby zaskřípal

a zvolal: „Císaři, nech bojovat

mě s Ryšárem! Pro Boha slyš můj hlas!“

Zrak Karlův metal blesky, upíral

se udiven, s rostoucí chmurností

v tvář paladýnů, kteří mlčeli

tak zatvrzele, hněv jej zachvátil

a v temno zarděl se. Však potlačil

bouř pýchy své. „Mlč!“ velel Rolandu,

pak opět obrátil se k ostatním,

a oslovil, svůj mírniv hromný hlas,

tak Berengára galského, jenž stál

mu nejblíže: „Můj drahý příteli,

ó Berengáre, galskou držíš zem

a Irsko z ruky mé, jsi manem mým,

a povinnost tvá sloužiti mi zde

ve Francii. Než poslyš! Zrušuju

tu povinnost a nikdy přes moře

už nebude ti plouti k službě mé,

ni tobě ani dětem tvým a zem

svou budeš volně držet jako král,

to na památku, že jsi sloužil mi

dnes v okamžiku, když jak sloupové

ti stáli nehybně, již přátely

se mými zdáli vždy. Jdi, s Ryšárem

jeď na vrch onen, k stromu suchému

a dbej, by vykonán můj rozkaz byl,

a Renalda mi zažeň, Gišára

neb Alára divého, zjeví-li

se někdo z nich, by spasil Ryšára.“

Však Berengár mu řekl uražen:

„Slib tvůj je pohaněním, císaři!

Když se mnou mluvíš tak, tu zřejmé jest,

že nikdy pro mě úcty nemíval’s!

Kdo řekl ti, že čest má na prodej?

Vem Irsko své a krásnou galskou zem!

Kdo k vůli zisku hřeší, proklet buď!“

Dup’ Karel v hněvu nohou v tvrdou zem,

a rozechvěn chyt’ za plášť Turpina,

hlas jeho nyní slzami se třás’

a mluvil tiše, téměř pokorně:

„Ó biskupe, ty slyšel’s?“ pravil mu,

„ó příteli ty vzácný nad všechny!

Jsem stár, jsem stár! A proto odvážně

ti vzdorní muži se mnou mluví tak!

Ty buď jim příkladem! Mou vůli plň,

ty z bohatýrů jeden, z největších,

jenž umíš třímat meč i svatý kříž!

Ty víš, co jsem ti dávno sliboval:

až uprázdní se Petrův svatý trůn,

ty na něj dosedneš! Jsemť pomoc tvá,

buď pomocí dnes mou, můj příteli!“

A arcibiskup řekl: „Knězem jsem,

však pravda jest, že umím třímat meč

a stokrát viděl’s mě, jak pomahat

jsem spěchal skolit pýchu pohanskou.

Však nikdy, nikdy, králi, pomahat

mě neuvidíš, krev když křesťanská

se vylévati má, a pravím ti

to přímo v tvář, že dobře nejednáš,

když Ryšára chceš katům vydati.“

Vzdych’ Karel z hluboka a dmula se

mu prsa mocně pýchou raněnou,

zášť jeho rostla, byl jí hluch a slep

a všechna výsost s něho zmizela

a kmetská tvrdošijnost jedině

jen vládla v jeho duši. Odvrátil

se od Turpina, chmurný jako bouř,

a zvolal takto: „Ožiere, slyš!

Ty’s manem mým a stokrát přísahal’s

mi věrnost věčnou. Přišlo k sluchu mi,

že v plni valkolorské nedávno

jsi téměř zrádcem byl, že’s Renalda

měl v rukou svých a že’s jej nedržel!

Sluch svůj jsem zavřel zvěsti podivné,

však nesplníš-li nyní rozkaz můj,

pak uvěřím a nectným’s v očích mých!

Ne, promiň mi. Vždyť věřit nemohu!

Jdi, příteli, a odveď Ryšára.

Buď Pavie, Plačenza, Verčeli,

tvou z toho dne. Zde na to ruka má.“

Krok činil Karel Ožieru blíž,

ten ale couv’ a řekl nevlídně:

„Dík, císaři, však nechci Pavie,

ni druhých měst. A zrádcem nezvi mě.

Jsem věren ti, však nejsem sluhou tvým,

jenž zaprodá se slepě za peníz.

To ještě pravím ti, že postavím

se s muži svými tomu do cesty,

jenž na Ryšára sáhnout smělost má.“

„Jdi!“ vzkřikl Karel, „jdi a proklet buď!

A nikdy před mou nepřijď více tvář!

Ty hluboko jsi ranil srdce mé

a odervu je nyní od tebe,

jež k tobě lnulo silou veškerou!“

A Ožier šel, tvář zahalenou v plášť,

a v náručí král Rolandu se vrh’

tak volaje: „Ó synu duše mé!

Ty aspoň, ty, mě neopouštěj dnes,

neb tebe vždy jsem něžně miloval,

víc než své děti! Hleď, jsou zrádcové

ti muži všickni, kteří tvářili

se býti přátely! Já věřil jim,

já bloud! Však ty mne nezklameš, ty ne!

To lidé cizí jsou, však v žilách tvých

krev proudí krále Pepina jak v mých!

Ó, moje dítě, synu duše mé,

jak ode dneška ještě silněji

tě budu milovat! A z rukou mých

v klín můj se sypat budou koruny!

Chceš Basilej a Dortmund? Holandy?

Chceš pyšné město, Kolín bohatý,

jenž v Rýnu shlíží se? Co ještě chceš?

Jen směle mluv, můj sladký Rolande!“

A jako dítě reka celoval

a vlasy hladil mu, však bohatýr

se z náručí mu trhal, slzy měl

v svých zracích blankytných, a pravil tak:

„Měj slitování se mnou, nemuč mne!

Vždyť víš, že nesmím slyšet prosbu tvou!

V mé ruce Ryšár dal se, slíbil jsem,

že nikdo nesmí dotýkat se ho,

a slovu svému, bohdá, dostojím!

Kdo osmělí se státi proti mně?“

Vzplál Karel znova hněvem, odstrčil

od sebe Rolanda a vzkřikl tak:

„Já posud dávám v říši zákony,

a vůle moje nejvyšší jest zde,

a řekl jsem, že Ryšár zahyne,

a stane se tak, jak jsem přísahal,

přes drzé tvoje chlouby! Odejdi!“

Vzplál Roland též a hněvem třásl se

a hromem zvolal: „Králi, přísahám,

že litovati budeš zášti své!

Když Ryšár zhyne rukou katovou,

tu v zajetí se Renaldovi dám,

své jméno zahodím, ne Rolandem,

však Ryšárem se zváti budu pak

a druhem budu věrným Gišáru

a Aláru a bratrem Renaldu,

a proti tobě budu bojovat

a válčit, králi, až do smrti své.

Tak napravím a potrestám tvůj hřích!“

Bled Roland byl a odkvapil jak bouř

a Ryšár zvedal ruce spoutané

a žehnal mu a něm byl dojmutím,

však Karel ztratil zcela rozvahu,

byl šílen pýchou, hněvem, lítostí

a hromem zvolal: „Bože, jaký žal!

Ni jedna duše v celé Francii,

jež povinnost svou konat dovede!

Při této koruně, již na hlavu

Bůh pro mé neštěstí mi postavil,

vám přísahám, že všichni zhynete,

že hrady vaše zbořím, rozkotám,

že těla vaše spálím, popel váš

do větru rozházím, když nestane

se vůle má! Buď proklet onen den,

kdy králem stal jsem se! Proč břemeno

tak těžké na má bedra kladl Bůh?

Zde, vemte ji, tu svatou korunu

a na skráň položte ji Ryšáru

a veďte mne, vy podlí zrádcové,

na holý onen vrch a odpravte

mě místo něho! Žil jsem dlouho dost,

a znaven jsem vám vládnout, sketové,

již Renalda se nejspíš bojíte

a Malgise!“ Tak Karel burácel,

strh’ korunu a hodil na zem ji

a strašlivý tak jeho pohled byl,

že všichni zbledli. V tichu hlubokém

tu hlas se ozval. Rispo z Ribmontu,

muž neslavný, tak pravil císaři:

„Jsi v omylu, když myslíš, císaři,

že ve Francii nemáš věrných už

a sluhů poslušných. Jsem jeden z nich.

Hleď, pane, hrabě Rispo z Ribmontu

svou nabízí ti službu. Neptám se,

jak soudí kdo v tvé při, já ptám se jen,

co tvoje vůle, to mi dostačí.

Meč tasím, hleď, už vedu Ryšára,

kde kat jej čeká, vedu v průvodu

jej lidí svých, a zázrak vykonal

by Renald neslýchaný, při sám Bůh,

z mých rukou kdyby vyrval Ryšára.“

A nectný Ribmont hodil na hrdlo

sám vlastní rukou provaz Ryšáru

a sklopil pouze zrak, když s bezedným

naň pohled’ Ryšár opovržením,

a paladýni vzkřikli: „Hanba ti!“

A odcházeli, Karel ale řek’:

„Že na tvou službu nezapomenu,

to uvidíš, než slunce zapadne,

já povýším tě nad ty vysoko,

již s opovržením se vzdalují.

A nyní jdi a konej úřad svůj.“

Řek císař tak, však cítil v nitru svém

sám velký stud a Rispo z Ribmontu

se zdál mu vyvrhelem. Smuten byl,

že v spojení byl s mužem takovým

a řekl si, že tímto vítězstvím

své zvůle nezřízené klesl hloub

než každou porážkou, a odcházel

v stan osamotněn, s hlavou schýlenou.

Kýv’ Rispo z Ribmontu však lidem svým

a odváděli tedy Ryšára

na lysou horu, k stromu suchému,

kde čekal kat a dole v táboře,

to vřelo jako v kotli nad ohněm,

a bzučelo jak v oulu, nesmírný

ruch panoval jak mezi mravenci

po celém ležení, neb rozbroj byl

tam všeobecný, hádka zuřila,

zda sluší poslechnout či postavit

se proti králi, který záštím slep,

se strhnout dává k činům nečestným.

A mezi tím, co vše to dálo se,

spal Renald v lese spánkem hlubokým,

tak hlubokým, že mdlobě rovnal se,

a netušil, jaké to neštěstí

se valí na Ryšára. Bajár však

bděl za reka a vida na hoře

na lysé hemžiti se lidí dav,

hned větřil, že to cos jak nebezpeč,

v mech hrabat začal, hromně zařehtal

a když se Renald přece nevzbouzel,

tu nohou zabušil tak v jeho štít,

že zvukem kovovým se zachvěl les

a Renald vyskočil a zrak si mnul

a zíral kolem, volal Ryšára

a odpověď když jeho neslyšel,

tu úzkost tušící se zmocnila

ho náhlá, za uzdu vzal Bajára

a spěchal na lem hvozdu, uviděl

tu lysou horu, suchý onen strom,

o lidí hemžení a Ribmonta,

jenž vedl Ryšára, by katovi

jej odevzdal, a Renald vrávoral,

tluk srdce se mu náhle zastavil,

mha kryla jeho zrak, však na mžik jen,

pak vyskočil na věrné zvíře své

a zvolal: „Bajáre, můj Bajáre,

my oba spali spánkem proklatým!

Ten spánek Jidášem byl! Kletba nám!

A běda, třikrát běda, Bajáre,

když nespasíme spolu Ryšára!

Bůh zavrhne nás oba! Bajáre,

teď vzhůru! Vzhůru! Leť jak anděl sám,

jak blesk! Jak vítr!“ Bajár sebou trh’

a letěl jako orel, jako bouř,

přes kamení a křoví, příkopy,

sám zdál se bleskem, jiskry lítaly

zpod jeho kopyt, oblak prachu nes’

se nad ním, kolem něho. Z daleka

se Bajár takto chmurnou smrští zdál,

jež, plna zkázy, nivou burácí,

a Ribmont, vida zjev ten podivný,

se zarazil na hory vrcholku

a zrak si stínil rukou, volaje:

„Běs jakýs chvátá nivou, ďábel sám!“

A Ryšár na to oči otevřel,

jež zavíral už, skon svůj čekaje,

a srdce jeho mocně zatlouklo,

neb uhod’ hned, že Bajár letí tak

a věděl, blesk, jenž šlehal z daleka,

že Renaldův to vítězící meč,

a zašeptal si: „Přijde ještě v čas?“

A hora duněla už dusotem

těch Bajárových kopyt olbřímých,

a náhle, jak by zem jej vyvrhla

ze svého lůna, kůň i jezdec stál

tvář v tváři Ribmontu, a zlatý lesk

lil s brnění se reka Renalda

a oheň sršel z očí Bajáru

a bylo, jak by svatý Jiří sám

byl přijel potřít znova ještěra,

a překvapením zkamenělý stál

dav mužů na hoře, a pod horou

zřel celý tábor vzhůru s obdivem

a Karel císař vyšel ze stanu

a vykřik’ temně, poznav Renalda.

Ten ale mečem máv’, svým bleskotným

a hlava Ribmontova sletěla

jak makovice s trupu zrádcova

a se svahu se dolů koulela

jak zahozený kámen, skákajíc,

a dopadla u stanu císaři

u samých nohou třísníc jeho plášť

svou temnou krví, s prachem smíšenou.

Však mezi tím jal Renald Ryšára

a na koně ho hodil před sebe

jak mrtvou věc a výkřik vyrazil

jak dravý pták a Bajár vzpřímil se

a jak by orlích křídel deset měl,

do letu dal se, zmizel mžiknutím,

a zas už v pláni dole, daleko

se smrští zdál, pak stínem, bodem pak

a zapad’ do tmy hvozdu, skřivánek

jak zapadá do hloubi vonných trav.

A k nebi nes divý jásot se,

neb celý tábor chvěl se nadšením

nad Renaldovým činem přesmělým

a nad záchranou reka Ryšára

od smrti potupné. Bled ale stál

jak přízrak císař Karel před stanem,

jenž za ním zlatem hořel, purpurem,

a v očích jeho slzy svítily

a s bolestným tak pravil úsměvem,

když ticho nastalo: „Blíž přistupte,

ó paladýnové! Sem přikročte!

Zde moje ruce! Nuže, svažte mne,

a vydejte mne rychle Renaldu.

On vaším králem jest a císařem,

to na jevo jste dali zřejmě přec,

a buřiče zde není, mimo mne.

Já příliš dlouho žil, to nahlížím,

já unavil vás dlouhým věkem svým.

To bylo pošetilé, na mou čest.

A proto odpadli jste ode mne

a stojím sám! Ne! Jeden zůstal mi!

Zde, jedna hlava věrná, almužnou

mi Renald hodil ji, a zdvihám ji,

jak starý žebrák, vděčně, pokorně!“

A sklonil se a z prachu povznesl

tu Ribmontovu hlavu zsinalou.

jež u nohou mu posud ležela,

a třímal v rukou ji a padaly

jak velké hrachy slzy na tu tvář,

s níž hrůza šla a řinula se krev.

Tu klesal celý tábor v kolena

před majestátem velké bolesti

a štkaní bylo slyšet, vzlyky, pláč

a Roland vstal a zvolal: „Císaři,

my pro tebe chcem všickni zemříti,

a naší krve každá krůpěj tvá!

Veď do boje nás! V boji zničiti

nám sluší, rekům, nepřátele tvé.

Ty hledal’s kata, nenašel jsi ho

ve řadách bohatýrů blízkých ti,

buď na to hrd, a zemi odevzdej

tu hlavu, kterou soudil Bůh náš sám.

My spravedlivi byli, věrni však,

a milujem tě všickni nade vše,

jen Bůh a Kristus, Panna Marie

nám tebe dražší jsou a světější.

Na dnešní zapomeň, o pane, den,

buď Karlem zas, tím velkým císařem,

jenž nese kříž, by za ním Francie,

ta sladká naše matka, kráčela!

Jsme všickni tvoji, ujče, buď zas náš!“

„Veď do boje nás!“ všichni zvolali

a hřměli mečem divě o štíty,

až lesy třásly se kol dokola

a Karel v trávu hlavu položil

tu bledou Ribmontovu, krvavou,

a náručí své dojmut otevřel

vstříc táboru a Roland klesl mu

jak dítě na prsa a poklekl

a císař skloněn líbal vlasy mu

a šeptal s pláčem: „Vrátil jsi se zas

na srdce moje, dítě divoké?“

A takto smír byl zase zpečetěn

a heslo znělo: „Vzhůru v Montalbán!“ –