ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH. (VII.)

Běd nových dlouhá řada začala

tak opět v oné válce krvavé,

jež věru všem se zdála bez konce!

Jak těsně svíral císař Montalbán!

Hrad, jako útes z moře, z tábora

čněl zachmuřen, a jako přívaly

se vojska hnala v bouřích divokých

vždy z rána hned a někdy v noci též

ku branám města, k hradbám, pod věže

a Ajmonovým dětem naděje

už v prsou zmírala, že vzejde kdy

den míru pro ně, ticha, pokoje!

Tu Malgisovi zželelo se jich

a krve prolité a pravil tak

jim jednou na večer: „Ó přátelé,

moc Karlova vás zcela udolá,

vy podlehnete, síla zvítězí

nad právem svatým! Smutný je ten svět,

ten lidí svět, a chtěl bych daleko

zas v lesích žít a tichých samotách

svým myšlénkám, svým nadpozemským snům!

Jak mohu ale tak vás zanechat?

Já půjdu, ale dříve vykonám

čin neslýchaný. Skončím náhle boj

ten krutý, který řádí pod hradem

tak dlouho už. Já zítra povím vám,

zda doufat na mou pomoc můžete,

neb v nitru svém sám s sebou bojuji

a nevím, zdali jednat právo mám,

tak jak mne nutí k tomu útrpnost.“

A odcházel hluboce zamyšlen

a s nedůvěrou za ním hleděli

a s podivem. Jak mluvil záhadně!

On ale v komnatu se uzavřel,

tam celou noc jej mluvit slyšeli

a hlasy jakés odpovídaly

mu jako šelest vánků ve stromech

a jakés mlhy, bledé mátohy

a neurčité stíny smykaly

se jeho oknem v šerou komnatu

po luny paprscích. Po celou noc

to trvalo a ráno bled a chor

se Malgis zjevil v síni. Pravil tak:

„Je rozhodnuto. Půjč mi Bajára,

můj Renalde! Tvá spása blízka je.“

Sed’ na koně a vyjel stranou tou,

jež posud prosta byla nepřátel. –

Sluj temná zela v lese, v její klín

se Malgis ponořil a Bajár s ním,

a opět šepty ozývaly se

tak tajůplné, opět mátohy

tmou míhaly se v sluji, vyšel pak

i s koněm Malgis. Ale byl to on?

A byl to Bajár? Oba změněni

až k nepoznáni byli. Hnědý byl

dřív bílý kůň a zdál se sesláblý,

jen pomalu se vlekl, klesala

mu hlava, jak by unést nemohly

tíž její nohy křivé, kulhavé!

A Malgis zdál se starcem! Bílý vous

mu splýval na prsa a byly tak

ty tmavé jeho oči zapadlé,

že slepým zdál se! Vrásky bez počtu

měl na tváři, a roztrhaný háv

kryl tělo jeho zhublé, chatrné,

a chvějící se jako chorobou.

Tak dojel do tábora císaře. –

„Co hledáš zde?“ se hrubě ptali ho

a hlasem skuhravým jim odvětil:

„Jsemť poutník, jenž se znaven navrací

z těch míst, kde spasitel náš, Kristus, žil,

a mluvit s císařem mi nutno jest.

Jen jemu svěřím, co mne vede sem.“

Ném zaslechl to, pravil: „Příteli,

až na večer tě, chceš-li povedu

v stan císařův; dřív nelze mluvit s ním.

Jsi hladov? Dám ti jíst a pít ti dám,

když trápí žízeň tě.“ „Chci pouze spát,“

řek’ slabě Malgis, „pít však nebudu

ni jísti dřív, než s králem promluvím.

Tak jednati mě slavný nutí slib.“

Tu nechali jej tedy spočívat

a Malgis spal a v šeru večerním

pak bloudil táborem a vešel v stan,

kde seděl Ožier a bylo s ním

tam přátel mnoho. Pili vespolek

a vidouce teď toho poutníka,

jenž z dálné Palestýny přicházel,

číš hned mu podali, již nepřijal,

pak tázali se ho, co uviděl

na pouti své a co byl uslyšel.

A Malgis řekl: „Mnoho zvěděl jsem,

co víře nepodobné zdálo se,

však ze všeho mně nejvíc poutalo,

co o Karlu se, králi, mluvilo

a jeho cestě v ony končiny

a v Cařihrad. Sám píseň složil jsem

o oné výpravě. Je libo vám,

pak zazpívám ji. Mnohý z vás byl též

tam s Karlem zajisté. Nuž rcete mi,

zda pravda vše, co hlásá píseň má.“

To řekl Malgis hlasem skuhravým,

když ale harfu Ožier podal mu

a zvolal: „Starče, nuže, zpívej nám,“

tu čarokrásným stal se jeho hlas

a zasáh’ v struny, které zazněly

jak ptačí klokot a pak zazpíval

svou píseň, jejíž obsah tento byl:

„Buď, pánové, Bůh přítelem vám všem,

vám, kteří sluch mi nakloňujete

a se mnou chvalte jej, jenž slávy král,

na kříži muka pro nás podstoupil!

On mečům vašim dává vítězství,

kéž písni moji vzlet a sílu dá!

O Karlu pěji, králi Francie,

jenž sem vás ved’, dobývat Montalban.

Den krásný byl, když jednou s dvorem svým

šel v opatství svatého Diviše,

by přítomen byl v slávě královské

mši svaté, kterou sloužil Turpin sám,

ne v šedém chrámě, ale v zahradě

pod stromy šumícími. Zpívali

tam drobní ptáci sladce, tichounce,

a modrý dým se nesl kadidla

až k bílým oblakům od oltáře,

jenž zlatě skvěl se v šeru zeleném.

Král na hlavě měl z perel korunu,

meč po boku měl zlatý, z nachu plášť

mu k nohám spěl a jasně slunce dvě,

pod čelem zraky jeho hořely.

Teď znamenal se křížem, poklekl

a kolem stáli jeho rekové

a klaněli se Bohu. Olivier

byl opodál pod vonnou olivou

a vedle něho cizí rytíř stál,

jenž do Paříže přišel z daleka

a Jafetem se z Palmy jmenoval.

A po mši Olivier tak pravil mu:

„Rci, mnohý už jsi viděl cizí kraj

a králů mnoho, viděl’s v žití však

a v širém světě muže, který by

tak bohatýrsky hleděl nebi v tvář,

jak císař Karel? Viděl’s v žití svém

kdy čelo, které tak by korunu

nést dovedlo, jak čelo Karlovo?“

Tu Jafet z Palmy řekl s úsměvem:

„Tak mluví nezkušené jinošství,

znám krále většího, než král je váš,

znám krále, jehož důstojenství jest

nad důstojenství toho krále zde

jak světlo dne nad bledé svítání.

Mrav jeho rytířský nad Karlův mrav,

jak zlato nad stříbro.“ Tak Jafet děl

a Olivier se v temno červenal,

neb mnoho kolem stálo rytířů

a slyšeli též paladýnové

řeč cizincovu. Zvolal Olivier:

„Při živém Bohu, tedy pověz mi,

kdo jest ten král? Mluv, abych nemyslil,

že pouze snižovati Karla chtěl’s?“

Však Jafet tvrdošijně odpíral

a živá tedy hádka povstala

a povyk velký, tak že Karel sám

vše uslyšel a přistoup’ s úsměvem

a pravil Jafetu: Můj rytíři,

a z dáli poutníku, ty hoste náš,

rci jméno toho krále, půjdu tam,

kde stojí jeho trůn, a pravda-li,

že pevněji je v ruce jeho kříž,

než v ruce mé, a větší křesťanství

že prospěch kyne z jeho vůdcovství

než z vlády mé, tu rád se pokořím

před mužem tím a budu jeho man!

Však byla-li tvá řeč jen strojena

chceš-li pouze ponížiti nás,

pak věru, zasloužil bys, muži, trest!

Ne k vůli mně, však k vůli Francii,

té sladké vlasti, která korunu

a žezlo svěřila mně v důvěře.“

Plach klopil oči Jafet, zmateně

pak pravil takto: „Velký císaři,

já přiznávám, že planě mluvil jsem!

Král, jehož míním, pravda, bohatší

jest tebe o mnoho a nádhera

je větší v jeho domě, bohatýr

však není jako ty. Ó, promiň mi!

Co činit mám, bych chybu napravil?“

„Nic,“ řekl Karel, „pouze pověz nám,

o kterém mluvíš králi. Navštívím

jej s paladýny svými. Soudit pak

sám každý může z nich, jak dalece

jsi pravdu děl. Neb v duších zbudil’s jim,

to vidím zřejmě, nedůvěru již.“

Klek’ Jafet z Palmy a tak promluvil:

„Své čelo vyjasni a promiň mi.

Král, o němž mluvím, Hugon Silný jest,

král Grécie a císař Východu.

Je slavné jeho město Cařihrad.

Jest podnož jeho velká Persie,

kde růže kvetou vonné celý rok

a nebe svítí jako z démantu,

když vzejde noc. A Kappadocie

ho poslouchá, jež leží na moři,

v němž nohy koupá své, a spočívá

jí hlava s diademem z bílých měst

na břehu Efratu, jenž jedna jest

z těch velkých řek, jež miluje sám Bůh,

neb tekou z ráje, v němž kdys Adam žil.“

Tak pravil Jafet. Karel usmál se

a zvedl jej a řekl: „Zbudil jsi

v mých prsou touhu, milý hoste náš,

ty kraje vidět! Jsou jak pohádka!

Mha modrá halí je a láká cos

mne neznámého v divný jejich taj!

Nuž, půjdu na návštěvu v Cařihrad!“

A všickni přítomní hned zvolali:

„Kéž s tebou smíme, králi, v dálavu!“

Však císař mlčel, skončil modlitbu,

z níž hádka Oliviera s Jafetem

jej vyrušila, sedl na koně

a do Paříže ihned vrátil se.

Tam ale pravil paladýnům svým:

„Nuž, na pouť se mnou! Meškat nebudu.

Hned zítra z rána dám se na cestu.

Do svaté země nejdřív poplujem’,

kde Kristův hrob, tam pomodlíme se

a teprv pak pojedem’ v Cařihrad.“

Všech zmocnilo se velké nadšení,

a slunce, vstávající druhý den,

je vidělo, jak pěšky kráčeli.

Šat jejich prostý byl a pokora

jim sídlila na čelech. Šli a šli,

až moře dosáhli, tam vzala loď

je v stinný klín a valem šumícím

je nesla k břehům syrským. Vystoupli

a zase pěšky dále brali se

a šli a šli, až jednou spatřili

na modrém nebi město strmící,

nad kterým záře plála posvátná

a kolem něhož palmy houpaly

své pyšné hlavy. Karel ruku zved’

a řekl tiše: „Hle! Jerusalem!“

Tu padli všichni na tvář v modlitbě

a čelem země dotýkali se

a zvolali: „Buď chválen Hospodin!“

A zraky měli vlhké. Povstali

a za ruce se jali, kráčeli

a vešli v město. Všecko divilo

se mužům podivným. Zdál každý z nich

se obrem být, a čelem přesáhal

je Karel ještě všechny. Bílý vous

jak hlohu květ mu plynul na prsa

a oči jeho jasně svítily,

jak hvězdy z démantu. A mimoděk

jim všude ustoupili v ulicích,

a kudy šli, tam stromy šuměly

jež rostly před domy, a kudy šli,

se muži klonili a kudy šli,

se děti na ně sladce usmály.

A přišli takto před dům z basaltu,

jenž chmurně na náměstí díval se,

kde tráva kvetla. S domem spojen tím

byl šedý, starý kostel veliký,

jenž lidu prázden, stínu plný byl;

les byl to sloupů, klenbu nesoucí

jak nebe modrou, krytou hvězdami.

V ten kostel vešel s paladýny král. –

Tam oltář stál, na kterém první mši

Bůh sloužil sám, neb oltář ten byl stůl,

při kterém jedl Kristus na večer

se svými apoštoly naposled,

než Jidáš zradil jej, než v ruce pad’

svých vrahů rouhavých. Před stolem tím

pak stála hrubá židle, přikrytá

však zlatou látkou, dvanáct podobných

jí stálo podél zdí. Když vešel král

a oltáři se blížil, klonila

se náhle před ním židle pokrytá

a Karel znaven na ni usedl

a paladýni na ty ostatní.

Král netušil, že sedí na židli,

na které při poslední večeři

sám Pán náš seděl, nikdo od těch dob

jí neužíval, nikdo nesedne

už na ni více v konec věků všech!

Král netušil, a paladýnové.

též nevěděli, že na židlích těch,

kde spočívali, apoštolové

kol stolu sedali, kde lámal chléb

a víno podával jim Kristus Pán.

Stín hluboký byl v prázdném kostele,

zář ale bílá jako úsvitu

na Karla dštila dolů s klenutí,

kde míhala se křídla andělů

a jakýs zpěv jak dálných zvonů zvuk

se nesl budovou, a udiven

jej slyšel bratr jeden řeholní,

jenž v sakristii meškal, odhrnul

hned clonu u vchodu, jenž vedl v chrám,

a zjevil na prahu se. V podivu

pak zíral na to, co mu zjevil zrak.

Kdo byl ten muž ten velký, přesmělý,

jenž na té židli svaté usedl?

Zář krásnější než ta, jež se stropu

mu dštila na čelo, se linula

mu ode rtů, jež tichou modlitbu

v stín šeptaly, a velkost taková

na smědé tváři psána byla mu,

na tváři klonící se v pokoře,

že mnichu bylo úzko, zachvěl se,

a přece jej to táhlo mocně tam,

k těm divným obrům, jejichž jasný zrak

se usmíval jak nebe azurné.

Krok učinil a chtěl už promluvit,

v tom pohled’ na něj Karel. Majestát

těch očí zmátl mnicha ale tak,

že málem padl. Zas se osmělil,

chtěl blížit se, však náhle bál se zas,

zpět v sakristii prchal, oddychal,

pak ale letěl do vnitř kláštera

po schodech vzhůru strmých, mramorných

a zastavil se teprv bez dechu

na prahu kobky, v které v tento den

svou konal patriarcha pobožnost.

Mnich na něj volal: „Patriarcho, slyš,

ty svatým jsi a jest Jerusalem

u nohou tvých, jsi jeho pastýřem,

a k vůli tobě vešel v tento dům

Bůh otec sám, a apoštolové

jej provázejí. Ty mi nevěříš?

Nuž, se mnou pojď! Tam dole v kostele

těch dvanáct sedí, a ten třináctý

je velký tak, že mráz mi tělem jde!“

A patriarcha šel. Když zjevil se

ve stínu kostela, hned Karel vstal

a hluboce se před ním poklonil

a jako on, též paladýnové.

Hluk židlí duněl v prázdném kostele,

a patriarcha v rouše sněhovém

o dlouhou berlu podpíraje se,

tak řekl tiše: „Muži obrovští,

kdož jste a proč jste vešli v tento chrám?

Na rouchách vašich prach a z daleka

as vážili jste cestu v tuto zem?“

A odpověděl Karel, mírniv hlas,

by nehřměl příliš v tichu posvátném:

„My vešli v chrám, abychom se modlili

a k vůli odpočinku sedli jsme,

neb, jak jsi pravil, z dáli putujem’.

Zem, která zrodila nás, pane můj,

jest Francie. Mé jméno Karel jest

a královskou dal v úděl korunu

a císařskou mi Bůh. Snad slyšel jsi

už o mně mluviti a o činech,

jež paladýni moji konali?

Zde stojí kolem mne. To Roland jest,

ten plavý jinoch, a to Olivier.

Kříž proti pohanům vždy hájíme.“

Tu patriarcha v duši zajásal,

blesk radosti mu vyšleh’ ze zraků

a pravil: „Vítej, Karle císaři!

Sám Bůh tě posílá, neb temná noc

se valí na křesťanství! Štítem buď

a kříži pavézou! Ó, uchraň nás!

Ó, ty nás spasíš! Sen mi zjevil to,

jejž snil jsem v této noci. Viděl jsem,

jak anděl stál zde pod tím klenutím

a ukázal mi muže olbříma

ve zbroji zlaté, s bílou korouhví

a pravil: Ejhle! To jest pomoc tvá!

Tvář když teď vidím, velký králi, tvou,

tu poznávám ten ze sna mého zjev!

Ty nevíš, že jsi seděl na židli,

na které jednou Kristus spočíval!

Nad všechny krále povýšil tak Bůh

tě, pane můj, a patriarcha já,

zde toho města, jež jest nejsvětší

na celé zemi, jménem Kristovým

tě štítem zovu, hlavou křesťanstva!“

A Karel objal jej a polibek

si vtiskli bratrství. A vedl pak

své hosti patriarcha do kaple,

jež drahokamy celá hořela,

by ukázal jim svaté ostatky,

jež klášter choval. Nejvzácnější z nich

ve skříni zlaté byla koruna,

ta svatá z trní, kterou ráje král

na skráni nesl, když jej trýznili.

Teď patriarcha skříň tu otevřel

a všickni padli na tvář do prachu:

Ze skříně sladká vůně stoupala,

tak sladká, že se zdálo přítomným,

že v ráji jsou, a ejhle, se stropu,

kde jiskřilo se tisíc koruntů,

při svitu dýmajících voskovic

se rosa lila, jasná, zázračná,

a v okamžiku z trní koruna

se bílým květem kryla přehojným,

a patriarcha pravil Karlovi:

„Svou rukavici naplň kvězdami,

jež trní vydalo, a odnes je

v svou drahou zem, do sladké Francie!“

A císař činil, co mu radil kněz,

a mezi tím se libý vánek zdvih’,

vzal jeden z bílých květů přesvatých,

nes’ vzhůru jej a pak jej upustil

do plavých vlasů Olivierových,

jenž ze všech nejvroucnější modlitbu

v té chvíli v srdci měl, jež čisté tak

jak lilie letní. Vězel tam ten květ

tak prvně jako perla v prstenu,

a sladká zář se z něho linula

po celé tváři bohatýrovi

a podoben byl takto anděli. –

Skříň zlatou patriarcha zavřel zas

a nyní vedl hosti svoje v dům.

Jen málo dní však Karel zůstal tam,

šel k hrobu svatému se pomodlit

a na to k Cařihradu vydal se

na cestu Asií a pravil tak,

když s patriarchou vřele loučil se:

„Můj drahý bratře, slyš mou přísahu!

Já vyrvu Hispanii pohanům

a kříži vrátím ji! Bůh slyšel mě!“

A jásot nesmírný se zmocňoval

při těchto slovech paladýnů všech

a Roland zářil nejvíc radostí

a všickni s palem větve lámali

a mávajíce jimi, zvolali:

„Bůh s námi buď, Bůh dejž nám vítězství!“

Tak Karel s městem svatým loučil se

a na cestu se vydal v Cařihrad. –

Po namáhavé pouti pouštěmi,

kde šelmy vyly, divý bydlil lid,

po namáhavé pouti horami

a údolími s množstvím bílých měst,

po dobrodružstvích mnohých konečně

se z rána jednou zjevil Cařihrad

se svými kostely a věžemi,

jak křídla bílými, na obzoru,

jenž růžový byl zlatem projasněn.

U modrých vod se město slunilo

a sady, háje, vonné zahrady

pás širý, svěží kolem tvořily,

a divili se velmi poutníci

té nikdy nevídané nádheře.

Tak stáli dlouho v němém obdivu,

až Karel znamení dal k pochodu.

Teď vešli v šerý z palem krásných les,

kde v stínu stromů kvetlo na tisíc,

ba na sta tisíc růží, všude zpěv

se slavíků a drozdů ozýval

a flétny zněly všude ze skrytu,

a chvějné vzdechy stříbrozvukých strun.

Zdál rájem se ten libovoný háj

a oživen byl, neboť míhaly

se mezi kmeny mnohé postavy,

na sta se procházelo rytířů

pod šumným stromovím a zlata blesk

plál z jejich rouch, a mnohý po boku

měl dívku krásy skvělé nad míru,

a mužové i ženy dívali

se udiveně na ty poutníky,

krok zastavili, oči stínili

a tázali se: odkud obrové

ti putují a kde že jejich cíl?

A Karel stále jen zas tázal se:

„Kde král je váš, jejž Silným zovete?“

A mlčky ukázali k východu

a dále bral se císař s družinou.

Tak posléz přišli k velké mýtině,

kde krále uviděli konečně:

byl oděn v šarlat, vínek z opálu

mu hořel v temných vlasech nádherně,

na stolci seděl, který koně dva

jako mléko bílí, kroku stejného

tak mezi sebou nesli dovedně,

že sotva sebou hnul, a Hugon král

tak sedě, klidně řídil zlatý pluh,

jímž oral pole. Vůně stoupala

z hrud brunátných a palmy šuměly

na lemu lesa, sílajíce stín

na sluncem ozářenou, teplou zem.

Tu Karel podivil se velice

a kvapným krokem králi blížil se

a pozdravil jej. Král mu děkoval

a s obdivem se díval na muže,

jenž velký, silný, majestátu pln

stál náhle před ním, zraky těkaly

pak zvědavě od Karla k hrdinům,

již stáli za císařem, posléz král

tak tázal se: „Rci, muži podivný,

kdo jsi, a kdo ti tvoji druzi jsou?

Snad vydala vás temná z lůna zem?

Jste jak ty skály, které rostou z ní!“

A Karel na to: „Císař Západu

před tebou stojí, vládce Východu!

Jsemť Karel, a to Roland, Olivier

a chrabří moji paladýnové.

Snad o nás slyšel jsi už mluviti?“

Král Hugon přestal ihned orati

a vítal Karla, který pravil mu:

„Jak podivné, že sám jsi oráčem,

že ruka, mocné žezlo držící,

též rádlo vede!“ Král se usmál však

a pravil: „V polodivé zemi tvé

jest síla vším, a proto znamením

jest jejím meč. My milujeme mír

a sladké jeho plody, proto pluh

jest naší zemi zlatým znamením.“

Tak řekl král, na tváři dvořanů

kol stojících se úsměv jevil též,

v němž pohrdání ale krylo se

a Olivier a Roland, císař sám

se červenali studem. Karel děl:

„Tvá ústa přetékají sladkostí,

přec něco v slovech tvých, co raní nás,

ač nevím, jak to nazvat... Prostí jsme.

Pluh u nás doma je jen železný,

jak naše meče. Zlata najdeš však

ve srdcích mužů franckých. To mi věř.

Snad sladké plody míru do klína

by nepadaly vám bez drsnosti,

jež na západu čelí pohanům.“

Teď opět král se lehce zapálil

a hleděl přísně na své dvořanstvo,

pak za ruku jal Karla, pravě tak:

„To nechtěj Bůh, bych hosta urazil!

Pojď nyní v dům můj, blíž se poznáme

a mraku mezi námi nebude!“ –

Tak tedy šli a nový čekal div

na bohatýry, dům když viděli.

U moře stál a celý vystaven

byl z mramoru nad sněhy čistšího.

Síň, v kterou král je vedl, ohromná,

sto měla sloupů, mramorný to les

byl bílý jako pěna mořských vln,

a klenutí na sloupech modralo

se oblakem z azurných jemných žil

a celé bylo květy pokryto

a ptáky stříbrnými, sypaly

se perle z květů, ptákům hořely

však rubínové oči ve hlavách.

Kol sloupů zlatí hadi vinuli

svá lesklá těla, každá hlavice

však ozdobena byla sochami

dvou hrajících si dětí ze zlata

a bledé mědi. K ústům tlačily

ty smavé děti trouby ze sloni,

a vál-li vítr k domu od moře,

tu vycházely zvuky z nástrojů

a pojily se v souzvuk přesladký.

V té síni stály stolce ze zlata

a purpurové clony visely

u dveří všude, zlatem protkané

a s lemem z drahokamů kmitavých.

Síň byla plna mladých rytířů,

jimž pláště z nachu s ramen plynuly,

a Karlovi a jeho družině

se zdálo, že jsou v domě žebráky.

Teď bylo hudby slyšet posvátné,

mše končila se právě v paláci

a náhle zlaté dvéře rozlítly

se dokořán a ejhle, královna

šla z kostela a dcera její s ní.

Ta dívka byla krasší nad hvězdu,

a bílá jak ta vonná lilie,

již v ruce měla, vlasy jako noc

se temnily nad pyšným čelem jí,

a oči jak dva černé démanty

v tmě dlouhých řas jí luzně zářily.

Jak mladý topol byla ztepilá

a roucho stříbrotkané jímalo

svit jako luny těla souměrnost,

a závoj jako oblak plynul jí

až k nohám s hlavy, na níž diadém

se skvěl jak věnec z bledých paprsků.

A vedle ní šla krásná její máť,

o zlatou berlu podpírajíc se,

a požár jejích purpurových rouch

co růže házel rudý odlesk svůj

na bílou tvář, na roucha stříbrohlav

té divukrásné dívky královské,

jež po boku jí tiše kráčela.

Teď vešly v síň a s nimi družina

děv růžím podobných, a Olivier,

když zahléd’ dceru krále Hugona,

zbled’ nejdříve, pak zaplál purpurem

a zašeptal: „Ty Bože na nebi,

to tvého tvorstva jesti koruna!

Ty svět jsi stvořil, ale stvořiv ji

div nejkrásnější svůj jsi vykonal!“

Tak pravil rek si v skrytě duše své.

Král Hugon ale zvolal: „Královno,

hle, jaký v dům tvůj přišel drahý host.

toť Karel jest, toť císař Západu,

a paladýni jeho přišli s ním.

Jsou hladovi, a protož k stolu veď

je neodkladně. Přišli z daleka.“

A královna je chladně vítala,

neb zdáli se jí býti nuznými,

však zvala je, a k stolu zasedli. –

Stůl zlatý byl, nádoby z křišťálu

a z jantaru a všude zázračné

se květy pestřily a linula

z nich těžká vůně v síně stín a chlad

a okny moře modře svítilo.

Šum jeho slyšet bylo, zároveň

s ním hudba snivá, plná lahody

se nesla jako z oblak, na římse

pod samým stropem hrál to jinochů

sbor četný, plavovlasých, spanilých

a bíle oděných, jak andělů.

Na zlatých mísách nesli panoši

tu zvěřinu, tu pávy pečené,

tam ovoce a z nádob jiskřících

se smaragdy a zlatem, vonný med

a řecká vína lili hostům v číš.

Však sotva rtoma dotek’ Olivier

se nápojů a krmě, jeho zrak

se obracel jen stále na místo,

kde seděla na stolci ze sloni

a stříbra dcera krále Hugona,

tak bílá a tak tichá jako květ.

Kdykoli zraky její potkaly

se s jeho hledem snivým, sklopila

vždy oči své, a pýcha jevila

se na tom čele bílém jako sníh.

A Olivieru smutně bylo tak

a v srdci svém si pravil: „Bože můj,

je v tom, co cítím, hřích? Pak trestem je

ta tichá její, němá pohrda!

Pak ale modlitba jest hříchem též

a klanění se svatým obrazům?

Vždyť před ní kořím se jen z daleka,

a její sladkosti tak vzdávám hold

jak vyvoleným, jasným světicím.“

Tak pravil si a hlavu klonil níž

a nevýslovná něha svítala

mu ze zraků, a onen bílý květ,

jenž z trnové vytryskl koruny

a posud v plavých jeho vlasech tkvěl,

svit přeluzný mu rozlil po tváři,

a Helena, dceř krále Hugona,

v té chvíli zřela na něj růžemi,

jež před ní stály v zlaté nádobě,

a hluboké cítila dojmutí

a řekla si: „Proč cos jak leknutí

se mého srdce nyní doteklo?

Mrav těchto mužů není hladký tak

jak oněch, které vidím denně zde,

a s odporem jsem k stolu sedala.

Ten ale, jehož oči plné snů

mi jasné nebe připomínají,

je spanilý, a síla olbřímá,

již hlásí zřejmě jeho postava,

přec není surová! Ó, dívčí hled

dlí v azuru těch očí! Krásný jest!

A jakýs dlí mu smutek na tváři

jak truchlé budoucnosti věštní stín!

O bože můj, jest rekem, stálý boj

jest jeho úkolem, snad hrozí smrt

mu v květu mládí? Oči blankytné

snad brzy skryje tma a shasne svit

ten plný něhy, plný snivosti? –

A Helena se mocně zachvěla

a hlava její v bledém umdlení

se zpět na lenoch židle chýlila,

jenž, stříbrný, kol temných vlasů jí

jak záře svítil. Lek’ se Olivier

a k srdci sáhl si a zašeptal:

„Je v pravdě světice, teď vzplála jí

kol hlavy aureola!... Znamená

to náhlé, lehké její zblednutí,

že její zjev se chystá k zmizení

a k návratu do zahrad édenských?

Ty blažená! ó odpusť mi můj hřích!

Syn prachu, po tvé lásce žíznil jsem!

Jak poutník, který klečí před sochou,

má duše nyní leží před tebou

a prosí: Smiluj se! Ach usměj se

jen zrakem na mě, abych tušit moh’

o sladkosti, již v sobě chová ráj!

Ó usměj se, a vědět budu tak,

že prominula jsi mé smělosti!“

A Helena ten pohyb viděla,

jak Olivier si náhle k srdci sáh’,

a srdcem jejím sladký záchvěv šel

a zorou zaplál její obličej.

Tu polil Oliviera také var

a jako ona zmaten sklopil zrak,

v tom ale královna a její choť

od stolu vstali, konec kvasu byl

a vyšla ze síně též Helena,

a Olivieru takto zdálo se,

že zašla hvězda v šerý mraků klín. –

Když večer na nivu a na moře

se skláněl šerý, nový byl zas kvas,

však při něm nebylo už královny

ni její dcery, a když přišla noc,

král Hugon sám ved’ Karla v komnatu,

kde spáti měl i jeho družina.

Síň byla vystavena z porfyru

a ozdobena květy ze zlata

a korunt modrý visel se stropu

a svítil jako luna v úplňku.

V tom sladkošerém, snivém přísvitu

se dvanáct lůžek z kovu kmitalo

a uprostřed té síně třinácté

se budovalo, celé z křišťálu,

ze zlata, ze smalty a baldachýn

se vznášel nad ním, celý z hedbávu

a clony stříbrotkané splývaly

až na podlahu z jemných mozaik.

To lože určil Hugon pro Karla,

pro paladýny pak ta ostatní.

Na stole stálo v zlaté nádobě

jak křišťál jasné víno cyperské,

a než si lehli paladýnové,

kol toho stolu sedli, nalili

do číší vína, které k veselí

je rozjařilo, k smíchu, k hovoru.

Král Hugon ale pravil na chodbě

tak svému důvěrníku: „Kdož to ví,

co Karla vedlo sem, co hledají

ti obrové z těch lesů mrákavých

zde v slunném kraji? Vmísil do vína

jsem nápoj, který jazyk rozváže,

a brzy budou o tom mluviti,

co nejhloub na dně duší ukryli.

Buď na stráži a vše, co uslyšíš,

mi věrně pověz.“ Takto mluvil král

a v nitro komnat vzdaloval se svých,

však jeho důvěrník jak šerý stín

se vloudil v síň, kde Karel posud bděl

a s družinou svou seděl za stolem,

a sluha králův tiše schoval se

v sloup dutý, stříbrný, jichž stály dva

u dveří kovových, a uměle

ty sloupy byly prolamovány

a možno snadně bylo sluhovi

vše slyšeti a vidět, cokoli

se v síni dálo, co se mluvilo. –

Špeh takto skrytý slyšel za chvíli,

jak jeden z paladýnů pravil tak:

„To víře, věru, není podobné,

co nádhery je v městě, v paláci!

Však pýcha lidí krále Hugona

je taková, že těžko snášet ji!

Kéž pouhým hostem císař není zde,

kéž chtěl by dobývati Cařihrad!

Dav rytířů by bělorukých těch

a nachopláštích prchal před námi,

jak plevy před vichrem!“ Tu zasmál se

na konci stolu Karel, v sloupu však

se zachvěl skrytý sluha Hugonův.

Než Karel pravil: „Příliš pohrdy

je v slovech tvých! Je Hugon mocný král

a statečni zajisté rytíři

jsou cařihradští. Pověz, Rolande,

co tobě zdá se.“ Roland zasmál se

a odvětil: „Můj ujče, připouštím,

snad statečni jsou, avšak přes příliš

se vypíná z nich každý. Přiznávám,

že měl jsem chuti polekati je

v tom sladkém jejich, ptačím švitoru,

když jako na zvěř na nás hleděli!

Mne vábilo to zahřmít mocí vší

do svého rohu, byl by olifant

můj drahý ze stříbra a ze sloni

tak zahučel, že dvéře paláce

a okna by se byly zatřásly

a zotvíraly, a že s ramenou

by pláště z nachu byly padaly

těm krásným pánům, a že ve vzduchu

by vlasy jejich byly zavály,

jak hřívy koňů, tryskem letících.“

Smích ozval se a zvolal Ožier,

Dán hrdý, bohatýrský: „Při sám Bůh,

já stejně s tebou cítím, Rolande!

Krev ve mně vzkypěla, když s pohrdou

na naši prostotu se dívali!

Co do toho nám, že jsou bohatší?

Je pýcha zlata ze všech nejhorší

a v tupém mozku pouze má svůj zdroj!

Jen to mě zdrželo, že hostmi jsme

zde v tomto domě, jinak, na svou čest,

bych rád byl objal onen velký sloup,

na jehož hlavě domu klenutí

se všechna sbíhají, a byl bych jím

tak mocně trhl, že by celý dům

v rum byl se sesul. Nepřátele své

tak Samson někdy v trosky pochoval,

není slabší jeho, rámě mé!“

„Jsi divoký,“ řek’ Karel, „jako bouř!

Jak skaboněno čelo tvoje jest!

Můj Olivier, hle, ten je mírnější,

je moudrý vždy a dobrý. Pověz nám,

kde bloudí právě tvoje myšlénky?

Ty zardíváš se, vzdycháš, co to jest?

Nuž, dítě snivé, přikazuju ti,

bys řekl nám, o čem jsi rozjímal.“

Však mlčel Olivier a klopil zrak,

a Karel pravil: „Nenávidíš též

to celé plémě v slunné zemi té

jak Ožier?“ „Ne,“ pravil Olivier.

A Roland smál se: „Kdyby Hugon král

tě slyšel, zajisté by odměnil

tě bohatě za tiché toto „ne“.“

A s úsměvem řek’ císař: „Kdyby král

ti řekl, abys ze všech pokladů,

jež chová jeho dům, ten vybral si,

jenž nejvzácnějším ze všech se ti zdá,

o který bys jej žádal?“ „Prosil bych,“

řek’ Olivier, „by král mi dovolil,

bych jednou s dcerou jeho promluvil,

jen jednou, a jsem jist, že získal bych

dar nejvzácnější, který získati

lze na zemi, dar lásky nebeské.“

Tu všichni mlčeli a za chvíli

řek’ Karel zamyšleně: „Dosti teď

slov marných, přátelé. Teď modlem’ se,

a na lůžka pak klidně ulehnem’.“

Tak činili, a tiše vykradl

se sluha králův z úkrytu a šel,

vše, co byl slyšel, zjevit Hugonu.

Hněv velký z toho krále zmocnil se

a svolal ráno záhy celý dvůr

a kázal, aby každý z rytířů

hned v plné zbroji, s mečem taseným

se dostavil do síně, kde stál trůn,

na který sedl, temný jako bouř.

Dům celý duněl zbraní rachotem,

a kolem paláce se vlnil lid

jak rozhoupané moře, neboť zvěst

se tajuplně městem šířila

o hněvu krále na ty cizince

pro neznámou, však velkou příčinu.

Dlel zatím na mši Karel s družinou

a větev olivovou každý měl

z nich v rukou místo zbraně, do síně

když vešli po skončeném obřadu.

Král Hugon ale zvolal zachmuřen:

„Vy přicházíte na rtech s úsměvem

a v rukou s míru vonným znamením,

však plné zrady duše vaše jsou!

Lež jest váš úsměv! Posměch, nenávist

vy v prsou skrýváte! Ó, zjevno vše!

Síň, kde jste spali, ta má jemný sluch

a každé slovo, které v bujnosti

jste včera večer, v smíchu mluvili,

se doneslo mně! Zneuctěn můj dům!

Jste nepřátelé, hosté nejste mi

a při sám Bůh, že pomstu vykonám!“

Tak zahřměl král a zbraní řinčením

síň zaduněla, venku před domem

zdvih’ divé bouře hluk se nesmírný,

lid rozkacený hrozil kamením,

a tisíc zraků hořet viděli

kol sebe Karel, paladýnové,

ve zášti líté. Karel klidně však

se vzpřímil v důstojnosti své a řek’:

„Strach, králi, nemám, věz to přede vším.

My včera večer byli veseli,

v tom není hřích; že moji rytíři

se žertům oddávali přílišným,

to připouštím, v tom chyba nebyla

však taková, jak byla v jednání

tvém vlastním, králi! Síň tvá měla sluch?

To znamená, že jsi nás špehoval,

a jeví-li mé líce zardění,

tu způsobilo tvoje jednání

je spíš než žertování druhů mých.

Co host jsem přišel. Proč mě špehuješ?

čím nedůvěru tvou jsem zasloužil?“

Tu na svém trůnu zarděl se zas král

a zvolal v odpověď: „Snad chybil jsem.

Však přísahal jsem pomstu za posměch.

Nuž, dokažte, že posměch nebyl to,

co mluvili jste, že je každý z vás

s to činit, čím se chlubil, utichnu

a řeknu: ,pouze pravdu mluvili,

ať tedy v míru domů vrátí se!

Jsou nad nás silní, skloňme čela svá.‘

Však nebude-li možné konat vám,

čím jste se chlubili, pak třeste se!

Já přísahal a splním přísahu.“

Tak zvolal král a Roland chopil se

hned olifantu, řka: „Nuž, zaduju

v roh milý svůj a, králi, uvidíš,

že hračkou jen, co chloubou nazýváš.“

Král ale kýv’ mu rukou, mluvě tak:

„V roh nezaduj, tvá chlouba nejméně

mě urazila, plavý Rolande,

ač neuctivě o nás mluvil jsi.

Hněv velký můj má v jiné chloubě zdroj.“

Tu Ožier se ozval. „Králi,“ řek’,

„jsem tedy já tím větším vinníkem?

Chceš, abych strhl sloup a sbořil dům?“

A popad’ sloup, jenž hluše zabrněl

a cos jak záchvěv celým domem šlo.

„Ne,“ zvolal král, „buď tich, ty olbříme!

Jest Olivier z vás vinník největší,

ba jediný! O dceři mluvil mé.

Je čistá, cudná jako lilije,

pět králů žádalo ji za ženu,

však v dívčí pýše své je zamítla,

tu přijde z lesů, z vašich divokých

muž cizí, neznámý a surový

a chlubí se, že slovem jediným

ji získat dovede! Tak roucha sníh

jí střísnil skvrnou blát, smělý bloud!

Toť víc než posměch! Ó, to hana jest!

Krev pouze smýt ji může. Císaři,

ty Oliviera vydej v ruce mé.

Ať dokáže mé dcery nehodnost,

ať jedinou ji získá rozmluvou,

a měl-li pravdu, nuže, dám mu ji!

Krev jeho ale chci, jí zamítnut

když nucen bude přiznat Olivier,

že nectně pomluvil ji v zpupnosti!“

Tu stáli všickni jako ztrnulí

a Karel posléz řekl: „Chraniž Bůh,

bych zrady dopustil se zbaběle

na Olivieru a ho vydal ti!

Jak společně jsme přišli v Cařihrad,

tak společně zas všickni odejdem’,

neb všickni zůstanem, co mrtvoly

v tvém paláci, kde číhá prorada!“

A příkře stál jak skála vysoká

ve prostřed víru vod, a hromově

se ozval Roland: „Zbraně dejte nám

a vysmějem se vašim útokům!“

Hluk nesmírný se zdvih’, v tom opona

se odhrnula, kamy zdobená,

u dveří kovových, kam z mramoru

pět vedlo stupňů, v hloubi komnaty

ve sladkém šeru, modrém oblaky,

dým které tvořil vůní zápalných,

se objevila bledá, přeluzná

v svém bílém hávu dcera králova,

a bylo náhle ticho. Olivier

však ozval se a řekl Karlovi:

„Nech pykat mě za hřích můj, císaři,

a zemru-li, vy vraťte domů se

a drahé Aldě řekni, Rolande,

by neplakala příliš.“ Obrátil

se k trůnu pak a pravil Hugonu:

„O život svůj se, králi, nechvěju,

však popírám, že kdy jsem urazit

chtěl bělostnou tu luznou lilii,

jež stojí v rajské kráse přede mnou.

Spíš chtěl bych srdce vlastní vyrvat si,

by potupně je pohan šlapat směl!

Král Hugon mlčel chvíli, kynul pak

své dceři, aby o krok přišla blíž

a řekl Olivieru: „Promluv teď

a necouvej a nevymlouvej se!“

Krok učinila dívka, třásla se

a vrávorajíc podepřela se

o veřeje, tu letěl Olivier

po schodech vzhůru, které vedly k ní,

pak zarazil se náhle, sklopil zrak

a beze slova zůstal před ní stát.

Však dívka vzpřímila se, pochmurně

a pyšně, chladně na něj hleděla

a zarděla se, takto pravíc mu:

„Jsi spokojen, že pokořil’s mne tak?

Jak na pranýři stojím před tváří

zde dvora celého a druhů tvých.

A co můj zločin? Rci mi, cizinče,

čím zasloužila jsem té potupy?

Mne nutí otec, abych slyšela,

co říci chceš mi. Slitování měj

a zkrať má muka. Rychle propust mě.“

A Olivier měl oči plné slz,

když odpověděl: „Třikrát běda mi,

že trpíš k vůli mně a život dal

bych stokrát za to, všechnu svoji krev,

ba duši svou, kdyby se nebylo

to událo, co nyní stalo se!

Však nevinen jsem! Bůh to v nebi ví!

Co slyšel špeh ten, který udal mě?“

A řekla dívka ještě chmurněji:

„Že vínem zpit jsi drze chlubil se,

že stačí slovo tvoje jediné,

bych – ne, já nemohu to vyslovit!“

A zakryla si tvář, a Olivier

klek’ na zem, pozdvih’ ruku k přísaze

a zvolal: „Bůh ať slyší slova má!

Já vína nepil! Zpit já pouze byl

svou láskou čistou jako slunce tvář!

Jest hřích to můj, že v srdci vzešla mi?

Rád krví svou ten hřích já zaplatím,

vždyť v moci tvé můj život žádati!

Vše, co jsem řekl, opakuju ti.

To smělé jest, však sama nutíš mě.

Já řekl tedy, že bych promluvit

chtěl jednou pouze s tebou, že jsem jist,

že získal bych tak nejvzácnější dar,

jejž chová zem – tvé lásky, dívko, dar!

Jest hana v tom, že nejvýš na světě

tvou lásku kladu?“ Odpověděla

mu kněžna takto, klopíc sladký zrak:

„A byl’s tak jist, že lásku získal bys

tou jedinou jen se mnou rozmluvou?“

Řek’ Olivier: „Vím, jak jsi vznešena,

znám malou cenu svou, však byl jsem jist,

že kdybys poznala tu nesmírnost

mé k tobě lásky, ó, že dojata

bys krásný soucit svůj mi poskytla,

své krásné slitování andělské,

svou lásku sesterskou, a na tu jen

jsem myslil včera ve svém nadšení!

Což odepřela trýzni slzu svou

kdy světice? A láska trýzní je

tou největší, když lásku nenašla!

Ty tušiti, jak strádám, nemůžeš!

Ó, kdybys věděla, co snáším teď,

ty slzu jasnou uronila bys

na hlavu skloněnou mou v pokoře.

A přec jsem šťasten, mlčky neberu

svou lásku v hrob! Ty o ní nyní víš,

a třeba teď že nenávidíš mě,

přec pozděj někdy řekneš v srdci svém,

tak zcela nehoden že nebyl jsem

té soustrasti, jíž odpíráš mi snad!“

A hleděl na ni, luzná byla zář

v těch jeho zracích jasně blankytných,

a luzná zář se lila démantně

mu z plavých vlasů, v kterých vězel květ,

jenž z trnové vytryskl koruny,

a v luznosti té smutek nyvý byl

jak v zlatém svitu podzimního dne

a Helena svou vyjasnila tvář

a mlčky ruku svou mu podala

a klopíc zrak se k němu chýlila,

pak zachvěla se mocně, cos jak sen

jí táhlo duší, teskno bylo jí

a sladce přec, a posléz pravila:

„Já odpouštím ti! Nemám vlastně, co

bych měla odpouštět! Jsi nevinen,

neb nikdy slovo hany nevyšlo

z tvých úst! Ty miluješ mě, rytíři,

a byl bys mlčel, trpěl, odešel...

Rci, byl bys vrátil se kdy v Cařihrad?“

Než odpovědít mohl Olivier,

však vzkřikla temně: „Jaká vidina

před zrakem mým! Ty zhyneš v mládí svém!

Ó bože můj, ty zhyneš, běda mi!

Můj život zlomen, neboť bez tebe

je život poušť! Já milovala tě

od chvíle první, když jsem hleděla

v tvůj čistý zrak, jak nebe blankytný!“

A vrávorajíc klesla na prsa

mu se vzdechem a zmámen štěstím svým

byl Olivier a slova nenašel,

však Hugon král se ozval hromově:

„Zde čáry jen a kouzla pekelná

svůj měly účinek! Jest nemožné,

by dcera moje takto jednala

svých smyslů mocna! Ďábel s cizinci

v dům vešel můj!“ A povstal, k dceři své

se vrhl v hněvu, mocně trhl jí

a zvolal zuřivě: „Jsi šílená?

Ty, u jejíchžto nohou králové

se kořili, se marně kořili,

ty milovat bys mohla divocha,

jejž černé lesy vychrlily v svět

náš plný světla, hudby, sladkostí?“

Však Helena se náhle vzpřímila,

sen divný měla v zracích blouznivých

a takto, nadpozemsky vzrušena

svým hlasem stříbrozvučným zvolala:

„Já hledím v budoucnost jak v zrcadlo.

Bůh příští věci zjevil zrakům mým!

V rum padat vidím pyšný Cařihrad!

Já vidím, pohané jak trhají

kříž s našich kostelů! Ó Východe,

ó běda tobě! Jařmo potupné

ti klade na šíj vítěz nekřtěný!

Tvé děti prchají tam na západ,

jenž bude kříži mocnou ochranou!

Ty lesy dnes tak temné, hluboké

už ustoupily nivám úrodným

a města krásnější než Cařihrad

své diadémy z věží vznášejí

v báň nebes modrých! Žehná Západu

Bůh milosrdný! Láme temná moc

se pohanstva o štíty Francie!

To kraj jest spásy! Září v širý svět!

Buď pozdraveno světlo národův!“

Tak zvolala a záře démantná

se lila, odkud, nikdo nevěděl,

na Karla císaře a rytíře,

již byli přišli s ním, a Hugon král

hněv necítil už žádný v duši své,

byl dojat hluboce a jeho dvůr

čár stejně mocný, stejně záhadný

jak sám on cítil. Hudba nebeská

jak záchvěv větru síní linula,

jak vůně růží, jako paprsky!

Když dozněla, všem bylo přítomným,

jak ze sna by se náhle budili,

a Helena tak otci pravila:

„Co se mnou dálo se? Co mluvily

rty moje bezděčně? Mně úzko jest.

Co pravila jsem tomu rytíři?“

Řek’ Hugon král: „Ty prozradila jsi,

co na dně srdce tobě dřímalo.“

Tu vzplála jako zora Helena

a zašeptala: „Otče, on to ví?“

A zakryla si tvář. Však pravil král:

„Chceš odvolat, co řekla’s? Zmámena

snad čárem byla’s nebo chorobou?“

„Ne,“ řekla dívka tiše, klopíc zrak.

„Pak, Oliviere,“ řekl Hugon král,

„své slovo dodržím, ty dovedl’s,

co slíbil jsi, ty získal’s dceru mou,

nuž vezmi ji. Tak zasnubuji vás.“

A Olivier byl bled a ztrnulý

a řekl: „Bože, vím, že je to klam,

že probudím se, a že zahynu

tím hořem velkým, že to přelud byl!

Čím blaho takové bych zasloužil?“

„Tím,“ Karel řek’, „že pravým mužem jsi!

Ty silným jsi a dobrým zároveň!

Máš rámě reka, srdce holubí.

Buď žehnán, Oliviere, drahý můj!“

Tak mluvil císař, ruku bělostnou

však Olivieru dívka podala,

a nyní věděl, že to nebyl klam,

a štěstí ráje cítil v duši své.

Dům jako bouře jásotem se třás’

a Západu, Východu rytíři

se objímali všickni bratrsky

a Hugon král a Karel zasedli

teď společně na Cařihradský trůn,

nad kterým v zlaté slávě planul kříž.

Tři dni teď kvas se slavil nesmírný

a Hugon král ved’ v pokladnici svou

pak Karla císaře a pravil mu:

„Vše jesti tvé, co zde si vybereš

ty, císaři, a paladýnové.

Chci, aby památku jste přinesli

si do Francie.“ Karel odmítl

však poklady a řekl prostě tak:

„Tvá láska památkou mi drahou jest

a paladýnům mým. Jí rovnati

dar který mohl by se? S Bohem buď.

Už spěchám v Paříž, v dobré město své,

bych do Španělska chystal výpravu.“

A oba králové teď kráčeli

před celým dvorem, každý na hlavě

měl korunu, a taký majestát

šel, jako záře, z Karla císaře,

že mimoděk i Hugon klonil se

a mezi sebou franští rytíři

tak pravili si: „Ejhle, nad Karla

král není žádný.“ Vzpomínali pak

na výjev u svatého Diviše,

jenž zdrojem byl té cesty v Cařihrad,

a řekl Olivier: „Proč není zde

teď Jafet z Palmy, aby donucen

byl vyznati, že Karel nad krále

jak orel nad ptáky jest povýšen?“

Však Karel znamení dal k odjezdu,

a rozechvěn se loučil Olivier

teď s nevěstou, jež tak mu pravila:

„Dej kštici mi, ó muži předrahý,

tu kštici svou, v níž vězí bílý květ.

Ty do Španěl teď jedeš, v dálný kraj.

Já v klášter zavru se, bych čekala

tam tvého návratu. Tam bude mi

tvá kštice a ten bílý z trní květ

na dlouho útěchou. Že vrátíš se,

to pevně doufám. Kdyby ale Bůh

to dopustil, bys v boji zahynul,

tu tvoje kštice byla památkou

by drahou mi a vzala bych ji v hrob.

Tam jedině bych vyšla z kláštera!

A bílý onen květ by mluvil mi

po celý život, prázdný bez tebe,

o bolu největším, však zároveň

o sladkém někdy v ráji shledání.“

Stín smutku přelít’ Olivieru tvář

a pravil jí: „Tě neuzříti víc!

co v těchto slovech smutku bez konce!

Ó, srdce bíti při té myšlénce

mi přestává! Kéž zemru raděj hned!

Však ne, vždyť jest mi bránit svatý kříž,

jdu tedy konati svou povinnost.

Své srdce ale nechám u tebe.

Buď s námi Bůh a jeho andělé!“

Tak pravil jí a kštici dal jí svou,

pak objali se. Cudný polibek

na čelo vtlačil jí, sed’ na koně,

a zmizel s ostatními, jako sen...

To píseň jest o cestě v Cařihrad,

již konal Karel, paladýnové,

a vrátili se v sladkou Francii,

kde císař u svatého Diviše

do zlaté skříně květy uložil,

co z trnové vytryskly koruny,

tam všechny jsou, až na ten jediný,

jenž zůstal v Cařihradě... U konce

tak píseň má. Bůh dej, by příznivě

jste všickni, jak jste zde, ji přijali

i ti z vás, kteří s Karlem vydali

se tenkrát na pouť k hrobu božímu

a v divuplný palác Hugonův.“ –

Tak končil píseň Malgis, pochvalou

jej odměnili hlučnou, Olivier

však, který skryt byl slyšel jeho zpěv,

bled vytratil se tiše ze stanu

a spěchal k císaři a pravil mu:

„Ty slyšel’s, pane, o tom poutníku,

jenž přišel sem, by s tebou promluvil?

Je s nebem nebo s peklem v spojení,

neb ví, co v taji duše cítil jsem

a co jsem nikdy neřek’ nikomu!

V mém nitru čet’ jak v knize! Uhodnout

jak může pouhý člověk myšlénky?

Snad je to posel Bohem poslaný?“

A Karel na to: „Přiveď mi jej sem,

až noc se skloní temná na zemi.

Mám v duši něco jako tušení,

že se mnou stane se cos v tuto noc,

cos osudného. Budiž se mnou Bůh.“

A noc když byla, vedl Olivier

do stanu Malgise, kde za stolem

při svitu lampy císař večeřel,

a Karel kynul, aby odešli

teď všickni přítomní a zůstal sám

tak s Malgisem a řekl: „Nyní mluv,

co přišel jsi mi říci? Ležení

mé celé nemluví než o písni,

již zpíval jsi. Jsi v svazku s anděly

či s ďáblem samým, že tak mnoho víš,

co skrytě v duši lidí děje se?“

„Jsem pouze pěvcem,“ Malgis odvětil,

„čár celý můj jest pouze nadšení,

toť jako proud, jenž stále světem jde

a v němž se všechno jasně zrcadlí,

co v nebi děje se i na zemi

i v říši duchů, v říši démonů!

Dar uhodnouti vše, vše tušiti,

jest pěvců dar. V něm bol i radost jest.“

A Karel zamyšleně tázal se:

„Co tušíš tedy o mé výpravě

v zem hispanskou?“ „Že velké vítězství

tě čeká tam, „řek’ Malgis upřímně.

„A Olivier a Roland,“ nesměle

mu Karel řekl, s bázní mimoděk,

„co na ně čeká tam? Proč tušení

se vtírá stále jim, že v mládí svém

se s bohatýrskou smrtí setkají?“

Tu zasmušil se Malgis, zašeptal:

„Ty vzpomínáš na slova Heleny,

jež pronesla, když náhle přiznala,

že lásku k Olivieru v srdci má?“

Bled zvolal Karel: „Mlčiž, nedomluv!

A Roland můj?“ Tu Malgis odvrátil

svůj obličej a pravil: „Netaž se!“

Kles’ Karel na židli a třásl se,

pak ale vzpřímil se a řekl tak:

„Ne, nevěřím. Bůh sám zná budoucnost.

Ty’s přišel proto, bys mě zachmuřil?“

Řek’ Malgis na to: „Velký císaři,

já přišel k tobě volat o pomoc.

Co posud jsem ti řekl, odpověď

jen byla vždy na tvoje otázky.

Co sem mě vede, uslyš v krátkosti.

Mně hrozná drtí k smrti choroba,

já snáším muka. Zdám se starcem být,

a přece není čtyřicet mi let.

Já všude hledám pomoc, pět už jar!

Však marně posud. Svatý poustevník,

jenž v lesích žije z cedrů v Libánu,

mi posléz pravil, co mu vnukl duch:

jen jedna je mi pomoc. Následek

má choroba jest kletby démona,

a kletbu tu ty sejmout, císaři,

sám můžeš jen: když ruka královská

tvá chléb mi podá, víno! Nedoufám

však, že to učiníš, neb sloužiti

tak zdál bysi se, vladař, žebráku?

Vím, marné že jest moje volání!

Kde tolik pokory by vzalo se

u člověka, jenž nosí korunu?“

A Malgis zdál se k smrti zarmoucen,

tvář zahalil, však císař pravil tak:

„Byl Kristus Bohem, nohy učňům svým

přec umyl při poslední večeři.

Co v porovnání s Pánem každý král?

Bůh račiž chránit mne, bych hrdým tak

se ukázal, že škodu vzal by kdo

z mé pýchy marné! Rád ti posloužím,

když chorobu tvou takto zapudím,

i kdybys poslední byl z lidí všech!“

A nutil Malgise, by usedl

hned v jeho křeslo za stůl, nalil v číš

svou zlatou vína a pak pojal chléb

a krájel ho, v té chvíli sejmul však

s levého palce Malgis stříbrný

a dutý prsten, rychle jako blesk

pět krůpějí ztad v jasné víno lil

do číše zlaté Karla císaře

a lhostejně pak zdál se hleděti

do šeru stanu. Karel na polo

teď klekaje ve velké pokoře,

mu sousto chleba v samá ústa klad’,

pak víno podával mu s úsměvem

tak plným dobroty, že svědomí

se Malgisovi mocně bouřilo,

však vzpomínal té bídy bez konce,

již děti Ajmonovy snášely,

a potlačiv své hnutí, pravil tak:

„Jsem hostem tvým, nuž, pane, připij mně

na nové zdraví, které z rukou tvých,

dar nejvzácnější, takto přijímám!

Dřív moje rty se číše nedotknou.“

A Karel pil ten nápoj čarovný,

by vyhověl mu, ihned padla mha

na jeho zraky, těžká dřímota

se těla jeho, duše zmocnila,

ač oči otevřené zíraly

a nohy jeho pevně nesly jej,

však bez vůle byl ducha, bez vlády

byl svého těla, v moci úplně

byl Malgise, jenž rychle povstal, bled

a chvěje se jak osykový list.

Byl Malgis zase ve své podobě

a vzpřímil se, byl útlý, vysoký,

byl krásný sic, přec ale příšerný

jak jeden z padlých s nebe andělů,

v tom okamžiku vážném, zločinném,

a šeptal Karlu v ucho: „Člověče,

svou vůli podrob vůli démonů.

Jich jménem rozkazuji: za mnou pojď

bez hlesu, tiše, němě, poslušně.

Tam půjdeš, kam tě nyní povedu!“

Bled stále byl, však už se netřásl,

cos temného jak osud zíralo

mu z tmavých zraků, které upíral

na zbledlou nyní císařovu tvář,

a Karel silně chvěl se, bez hlesu

šel za Malgisem, který rukou kýv’

a ze stanu se velkým krokem bral.

Na prahu zastavil se, pozvedl

u vchodu clonu, byla temná noc

a nikdo na blízku, tu k nebesům

své ruce Malgis pozved’, přemocná

mu čarodějná slova plynula

od šeptajících rtů a ze dlaní

dva nekonečné bílé paprsky

mu vycházely, v temno bodaly

se nebes, jako ostré dýky dvě

a za nedlouho mlha bělavá

na kraj se širý, hustá, spouštěla

a halila vše v matný závoj svůj.

V stan vrátil Malgis se, vzal korunu,

jež v skříni ze sloni a ze zlata

se kmitala, v své roucho schoval ji,

pak zlatého sňal orla ze štítu

na stanu císařském (ten orel byl

všech nevěřící postrach z daleka),

a posléz hodil Karlu temný plášť

na ramena a kývl znova mu

a Karel šel jak socha kamenná,

již někdo šinul by za Malgisem,

bez vůle, vnořen v hluchou dřímotu

jak v hlubé vody. Malgis nyní hvizd’

a Bajár přišel, slova Malgis šept’

a kůň se zachvěl, hřívou zatřásl

a byl v své podobě, v své obvyklé.

Na jeho hřbet pomáhal císaři

teď Malgis hbitě, sám se vyhoup’ tam

a šeptal koni: „Ptákem, větrem buď!“

Pak řekl: „Tmo, buď pláštěm kolem nás!“

A Bajár tryskal nyní z ležení

a letěl temnou nocí jako pták,

a mlhou zlatý orel císaře

jak luna svítil, hvězdou koruna

a pod kopyty koně sršely,

déšť z ohně, jiskry, země duněla

a vítr hučel, stromy šuměly

za prchajícím v letu Bajárem.

Když u brány se hradu zastavil,

a Renald z okna zřel, jak lekl se!

Svým zrakům nevěřil, byl jako zjev

kůň dýmající, jemuž ježila

se dlouhá hříva; Malgis přízrakem

se zdal a zlatý orel krvavou

a s nebe spadlou lunou, sochou pak

byl císař Karel, sochou náhrobní

svou vlastní, vytesanou z mramoru!

Kýv’ Malgis mocně. Nocí zahřměly

tu mosty hradu, brány skřípaly

na zrezavělých, pevných stěžejích

a Malgis vjel do domu s císařem.

Po schodech kráčel vzhůru pomalu

a za ním Karel jako jeho stín,

a vešli v síň, kde Renald s úžasem

a bratři jeho na div patřili,

a pozved’ Malgis ruku nad Karlem

a kouzlo s něho spadlo, probuzen

stál v prostřed síně, Malgis pravil však:

„Zde, Renalde, jest Karel v rukou tvých,

já z lásky k tobě velký spáchal hřích,

já zradu kul a zradu proved’ jsem!

O deset let jsem sestár v tuto noc.

Bůh odpusť mi, já s tíží odpustím

kdy sám si hřích svůj. V spolek s démony

a s bytostmi jsem vešel, o nichž vy

tak málo víte jako nemluvně,

jež včera zrodilo se. Tušiti,

co při tom uniklo mi života,

co hrůz jsem přestál, nikdo nemůže,

kdo skrytých nezná světů příšery. –

Jdu nyní odtud, navždy, pochovám

se v samotu a v poušť, kde pykati

za hřích svůj budu za svou proradu,

a lidské oko neuzří mne víc!

Svět lidí smutný jest a žalostný!

V něm láska stejně jako nenávist

nás vede v moře slz!... Však dosti slov

Bůh s vámi buď a mně buď milostiv!“

A Malgis sklonil hlavu na prsa

a bled a smuten vyšel ze síně

a zmizel jako v zem. A beze slov

stál Renald před císařem. Pozvedl

pak k němu zrak a Karel hrdě stál

a kliden, velký, plný výsosti,

víc bylo majestátu nyní v něm,

než když na trůnu seděl s korunou

na bílé hlavě, s žezlem v ruce své,

a upíraje zraky na bratry

tak pravil jim: „To tedy konec jest,

ó Ajmonovi zpurní synové,

té vaší hrdinnosti! Jako had

se Malgis vplíží v stan můj, zasedne

za stůl můj, z číše mé chce napít se,

já sloužím mu, a kouzly kletými

mně omámí! Ó, usmrťte mne jen.

Mně svět se hnusí. Není rytířů

už více v něm! Jen lháři, traviči

a kejklíři v něm žijí! Odhodí

meč bohatýr a nástrah chápe se!

Nuž, čiňte se mnou, co je libo vám.“

A Ryšár popuzen mu odvětil:

„Na velkodušnost, pane, nečítej!

Já v ruce padl tvé a u tebe

jsem nenalez’ ji. Radím Renaldu,

by s tebou činil, co ty’s činit chtěl

v den onen se mnou!“ „Mlčiž, nešťastný!“

Tu zvolal Renald. „Očerňuješ se!

V tvém srdci mužném, bratře, není to,

co jazyk tvůj v té chvíli blábolí!“

Tak pravil Renald, pozved’ korunu

a posadil ji Karlu na hlavu,

pak poklekl a jal se mluviti:

„Při živém Bohu, králi, přísahám,

že jednal Malgis pouze na svou pěsť,

o jeho zradě že jsem nevěděl,

že kouzla jeho hrůzu činí mi!

Však co se stalo, králi, stalo se.

Bůh sám to chtěl, že posléz tváří v tvář

si stojíme. Jak po tom práhl jsem!

Ty’s králem naším, pánem. Kořím se,

hle, před tebou, a o smír prosím tě!

Ó, odpusť nám, a učiníme vše,

vše co si žádáš. Podlost žádati

ty nebudeš, tak málo jak bys chtěl,

bych Krista zapřel!... Velký císaři,

tvá kolena objímám v pokoře,

nech v srdce své můj vniknout, pane, hlas!

Pro drahé slzy, které ronila

pod křížem matka boží, vyslyš mne!

Já trpím muku! Vidím bratry své

jen v žalu život trávit, prolévat

krev vidím stále! Pálí na duši

mne každá krůpěj! Králi, smiluj se!

Mí bratři k vůli mně se bouřili,

za lásku jejich nechtěj trestat je!

Ó, pomni, kdyby někdo trestat chtěl

za lásku k tobě tvého Rolanda!

Já hněvu tvého jen jsem zasloužil,

nuž, tedy jedině ať pykám též.

Svou náruč otevř drahým bratrům mým,

a vrať je mému otci! Starý jest

a osiřel a tobě věren byl!

A matka naše v žalu zemřela!

Což není dost té velké oběti?

Nuž, s bratry mými smiř se, pane můj.

Mne vypuď ze země. Vem Montalbán

a vše, co mé jest. Vem i Bajára,

jenž jest mi přítelem. Já odejdu

jak žebrák z této země. Poutníkem

se vydám k hrobu, v kterém Kristus spal,

než z mrtvých vstal, a nevrátím se víc.

Své ženy odřeknu se, dětí svých.

Co ještě chceš, bych činil, císaři?“

Tak mluvil Renald, slzy kapaly

mu s očí hojně, nepohnut však stál

jak skála Karel, hrd a chladen byl

a řekl posléz: „Pokorným se zdáš,

však nevěřím ti. Kde jsou dýky tvé,

bys jimi srdce moje pobodal,

když nevyhovím slovům líčeným?

Ty zdáš se prosit, jsemť však v moci tvé.

A proto slovem neodpovídám.

Což, kdybych smírným byl, by nezdálo

se slovo každé z bázně temenit?

Já nebojím se. Chceš-li, zavražď mne,

jsem beze zbraně, slabý nejsem přec!

Čiň, co ti libo, neodpouštím však

a nesmířím se s tebou, s buřičem!“

Tak řekl král a Renald tiše vstal

a odvětil mu: „Nejsi v moci mé.

Hrad ten jest tvůj a můžeš odejít

či zůstati, jak libo tobě jest.

Ty proti vůli své jsi přišel sem,

však volnost tvoje všem nám svatá jest.“

Klek’ opět Renald, bratři jeho s ním,

syn nejstarší pak pravil Ajmonův:

„Teď tobě hold jsme vzdali. S Bohem buď.

Před tebou brány otevřené jsou.

Ty nenávidíš nás, to bolí mne.

Snad Bohu zlíbí se, by dotekl

se tvého srdce, jež tak tvrdé jest.

To nejšťastnější byl by pro mne den.

Až do té doby, králi, s Bohem buď!

Teď, líbí-li se tobě, odejdi

a vrať se k svým. Ty smířit nechceš se,

zbraň v ruku vnucuješ mi. Brániti

své budu právo, jako volný muž.

Bůh rozhodniž v té slzyplné při.“

Tak pravil Renald. Vedl Karla pak,

jenž mlčky kráčel síní, se schodů.

Meč vzácný dal mu Renald, přivedl

pak koně krásného a podal mu

pak orla zlatého, jejž se stanu

byl Malgis sňal. A císař poněkud

svou hlavu pyšnou sklonil, zamyšlen

a beze slova z hradu vyjel v noc,

a koruna se jeho kmitala

při svitu hvězd, jež nyní nořily

se z mlhy mizící a velká zář

šla z orla zlatého a zdálo se

těm, kteří z Montalbánu hleděli,

že vlasatice bloudí takto tmou,

a smutno, teskno bylo v srdci všem

i Karlovi, jenž dojel v tábor svůj. –