ROMÁN O ČTYŘECH SYNECH AJMONOVÝCH. (VIII.)

Zvěst o tom, co se v hradě událo,

se šířila po celém ležení,

neb Karel císař Néma povolal,

a v otevřeném stanu veřejně

vše vyprávěl, i Malgisovu lest,

čár, kterým zmámil jej, i Renaldův

čin přímý, mužný, velkomyslný,

a proto srdce všech teď soucitně

tam k Montalbánu obracela se,

a reci všickni po tom toužili,

by Karel s dětmi Ajmonovými

se smířil upřímně. Král mlčel však

a uzavřel se, chmurný, do stanu

a nikdo nevěděl, co děje se

mu v hloubi srdce. Líně míjel čas

a jako mrak viselo mlčení

nad táborem a ticho hrobové

tam panovalo. Nedal znamení

už císař k útokům a nevyšel

meč z pochvy žádný. Muži reptali

po tajmu, tiše. Pravil druhu druh:

„Co bude nyní? Král proč otálí?

Proč posli jeho posud v Montalbán

se nevypraví? Nechce-li však smír,

a je-li zatvrzelý v záští svém,

proč neřekne to zřejmě, upřímně?“

Tak rozmlouvali tiše, čela však

se jejich kabonila neskrytě,

a posléz Ném se mluvit odhodlal

a mínění všech prostě pronesl.

Král mlčel dlouho, konečně však řek’:

„Můj druhu, to co v srdci děje se

vás všech, i v nitru mém se ozývá.

Mně těžko teď s Renaldem bojovat,

neb mocně k sobě trhl mysl mou!

Však první krok já činit nemohu.

Ó, doufám pevně, syn že Ajmonův

mi přijde vstříc a jeho bratrové.

Nuž útok činit nyní nebudem’,

však sevřem hrad a město těsněji.

Ať pluky pošinou se na sever,

ta strana posud volna, zásoby

tou cestou v hrad a město loudí se.

Hlad přinutí tak brzy Renalda,

by slovo ono první o smíru

zas pronesl. Po slově práhnu tom,

kéž z úst mu vyjde! Srdce moje vstříc

mu poletí, jak jaru vlaštovka.“ –

Tak pravil král a pluky hnuly se

a Montalbán jak kruhem železným

byl krutě obemknut a dostavil

se hlad a zuřil v městě, na hradě

jak pravý mor. Však Renald mlčel přec

a ono slovo, které čekal král,

mu nešlo z úst, neb v srdci pravil si:

„Nač klečet, prosit? Král jak kámen je.

Chce naši zhoubu, nic jej nesmíří.

Nám nezbývá než mužně zemříti.

Nuž zemřem’ mlčky.“ – Toto mlčení

však Karla zachmuřilo, nový vzdor

v tom němém sudbě podrobení se

jen viděl krátkozrace, vehnán byl

zas v novou zášť, a slyšet nechtěl už

o smíru víc, a zase chystal se

na útok krutý, všemi silami.

A Renald hleděl s oken vysokých

na nový ruch v Karlově ležení,

a pravil si: „Ať tedy podlehnem’,

v tom aspoň bude konec trápení!

Vždyť lépe zemřít v boji rekovském,

než hladem umírat. Bůh vzal nám chléb.

Toť jako kletba na nás na všechny,

a ne jen my, i naše zvířata

pod kletbou onou bídně klesají.

Jsou koně naše hladem zmořeni.“

A hleděl dolů v města ulice,

kde jako stíny lidé vlekli se,

a děti s pláčem ruce spínaly

a prosily: „Ó, dejte chleba nám!“

Tu propuk’ Renald v usedavý pláč

a poslal v město dolů poslední

tu skývu, kterou pro své bratry měl,

a kázal, aby koně zabili

než hladem zhynou, aby rozdali

je mezi trpící. A stalo se

a na okamžik zase sytili

se takto měšťané, a jediný

tak Bajár zbyl jen z koňů na hradě,

byl jako stín a dřímal celý den

ve dvoře sporou travou porostlém,

jež skromným byla jeho pokrmem,

neb v zahradě už stébla nezbylo. –

A jednou když stál Renald nad spícím

a těžce dýchajícím zvířetem,

jež jemu bylo drahým přítelem,

na rameně svém ruku ucítil,

a polekaně když se ohledl,

svou ženu viděl, bledou jako sníh,

a podávala meč mu. „Renalde,“

mu řekla tiše, „zabij Bajára!“

Tu divoce mu oči vzplanuly

a zvolal vášnivě: „Tu ohavnost,

věz, Ijonetto, nikdy nespášu!

Toť jako bys mě o to prosila,

bych zabil Gišára neb Alára!

Jak v duši tvé se taká myšlénka

jen kmitnout mohla? Styď se, ženo má!“

Pláč tichý tělem jejím lomcoval

a posléz řekla: „Myslíš, Renalde,

krev Bajárovu že bych žádala

kdy pro sebe? Jak ubližuješ mi!

Tak dobře zemřít dovedu jak ty.

Však nemám síly hledět na děti

a jejich muku, slyšet jejich pláč!

Tři dni už pokrmu se nedotkly.

Já tajila to, bych tě šetřila.

Viz na ně sám, a pak mi odpověz!

Krok učinila zpět a pozvedla

plášť temný, rozestřený na zemi,

a viděl Renald nyní syny své.

Jak byli bledi! Bílé lilije

se zdály skosené a vyprahlé

na krutém slunci, oči měly v sloup

a tiše stenaly, tak tichounce,

jak chorá, zmírající ptáčata.

Tu zaštkal Renald, jako šílený

se chopil meče, vrh’ se k Bajáru,

by bodl jej, a kůň se probudil,

a vida svého pána zařehtal,

jak by jej vítal. V očích zaleskla

se radost mu a hlavu pozvedl,

jež za chvíli mu klesla v trávu zas.

Zbraň Renaldovi z ruky vypadla

a líbal koně s pláčem hlasitým

a zvolal: „Ženo! Raděj zemřeme,

my všickni spolu, ale s Bajárem!“

„Nuž, tedy,“ řekla s bledým úsměvem,

„jsem připravena. Tedy zemřeme.“

A vzala děti, položila se

na trávu vedle koně, tlačila

je k srdci pevně, oči zavřela

a zdála se i s dětmi mrtva už.

Tu zmocnila se hrůza Renalda,

vzal opět meč a slabě koně bod’

a šeptal mu: „Ó, odpusť, Bajáre,

já jinak nemohu, ó, odpusť mi!“

A klek’ a objímal ho s pláčem zas,

a kůň se na něj díval dojemně

tím smutku závojem, jenž jeho zrak

vždy zastíral, jak zraky zvířat všech,

a zdálo se, jak by mu říci chtěl:

„Vždyť pro tvé děti dávám rád svou krev!“

A krev ta z rány tekla pomalu

a Ijonetta probudila se

teď z mdloby své a slabě vykřikla

a vzala děti pravíc blouznivě:

„Zdroj života se prýští purpurný,

hle, z Bajára! Ó, jaký němá tvář

mi příklad dává, velký, vznešený!

Proč dětem svým jsem krev svou nedala?“

A táhla děti k ráně, jejich rty

tu ssály teplou Bajárovu krev

a ukojeny na to usnuly.

Však Renald k ráně léky přiložil,

by zacelila se, a zdálo se

že Bajár netrpěl, neb pásl se

na skrovné trávě a pak usnul zas.

A Ijonetta nesla v komnatu

své ukojené děti s úsměvem

a šeptala jim: „Jako Bajár dnes

vás zachránil, tak zachráním vás též

až do poslední krve krůpěje!“ –

Noc zahalila velký tento žal

svou temnotou a spánek spustil se

na víčka trpících, však za zory

se Renald probudil a vlekl se

na baštu vysokou, by hleděl v kraj

ten širý, luzný, jak by loučiti

se na věky s ním měl, a zíraje

do ranní mlhy, viděl postavy

se blížiti, a sluncem ozářen

na koni černém starý, šedý muž

se objevil, jak bolem zlomený

a dlouhým strádáním, byl shrbený

a bledý byl a oči rudé měl

jak nekonečným pláčem. Vykřikl

tu Renald bolestně, neb poznal teď,

že byl to Ajmon, otec jeho sám,

a zalomil žalostně rukama,

a starý Ajmon vida Renalda

tak bledého, se zrakem zapadlým,

do pláče propuk’, ruce zvedaje,

jak by své dítě obejmouti chtěl.

A Renald úst svých otevřel a děl:

„Ó běda mně, ó běda třikrát mně,

že vidím naposled tě otče tak!

Proč přišel jsi, ó starče? Nejtěžší

bys ránu srdci mému zasadil,

tak žalostný mi pohled skytaje

na zkrušenou tvou bolem postavu?

Neb přišel jsi, abys mi odpustil

ty slzy všechny, které vynutil

ti vzdor můj pyšný? Chceš, bych umříti

tak v míru mohl, já a děti mé?

Ó, rci, můj otče, že jsem uhodl!

Ó žehnej mi, ty, který proklel’s mě!

Bůh nechtěl, bychom v míru pospolu

v tom starém hradě život trávili,

kde matka moje drahá zemřela!

Tu drahou střechu pozdrav, starý sad

a velký krb, kde oheň zpíval mi,

když do něho van zimní mocně dul,

a slzu moji, otče poslední

na matčin pones rov! Jak trpký je

ten život zde! Dle toho soudit lze,

že smrt je sladká! Brzy poznám to.

Buď otče zdráv! Je všechno za mnou už!

Vše zmizelo jak jara čarovná

ta dávno minulá, jež prosnil jsem

u tebe, otče, v staré zahradě,

kde jabloň kvetla v bílé slávě své

pod šedou věží, víš, kde vlaštovky

si hnízda stavěly... Ach, otče můj,

ó mysli si, že zase dítětem

se k tobě tulím, večer, před spaním

a že mě líbáš tiše na čelo

a že mi pravíš: ,požehnej ti Bůh!’“

A Renald zaplakal a klesla v dlaň

mu hlava těžce, Ajmon zaštkal též

a ruce pozved’ zas a žehnal mu

a zvolal takto hlasem chvějivým:

„Vše zapomeň, mé dítě předrahé,

co mezi námi zlého dělo se!

Já umírám, a proto přišel jsem,

bych s tebou loučil se! Ty odpusť mi,

že tvrdým byl jsem s tebou, promiň mi,

jak Bůh nám všem snad hříchy promine!

Já umírám a plně žehnám ti!

Já umírám a hrd jsem na tebe,

neb bohatýrem velkým, slavným jsi!

Ty nepodleh’ jsi! Karel nezmoh’ tě!

Hlad pouze, mor, jsou tebe silnější!

Ty zhyneš, avšak hlavu nesklonil’s!

Před Bohem skloň ji, tu, již vztyčenou

jsi nesl životem! Skloň sem ji též,

vstříc rukám, které stářím chvějí se

a dojmutím a láskou pro tebe,

vstříc rukám mým, které ti žehnají!“

Tu poklek’ Renald, mlčky, pokorně

a Ajmon žehnal mu a hluboké

kol bylo ticho, jako modlitba,

jen vítr táhlým, tichým vanem dul

a v sladkém svitu slunce juného

se zjevila jak anděl útěchy

teď Ijonetta, děti nesla své

a Renald vzal je, nes’ je do výše

a zvolal: „Otče, hleď, to vnuci tví!“

A tváře jejich jako lilije

se bělely a oči horečně

jak bludné hvězdy choře svítily

a znova propuk’ Ajmon v hořký pláč.

Pak znamení dal náhle lidem svým

a ejhle přikvačili pod baštu

a praků chopili se, svištěly

jim nad hlavami. Na to jako mrak

se nesly vymrštěné předměty

a pršely v hrad jako lijákem.

Byl Renald překvapen, však jásot zněl

už se všech stran, neb chleby dštily tak,

jak manna z nebes, praky mrštěné,

a lidé vrhali se na pokrm

a Boha chválili, a dychtivě

teď všickni jedli, mimo Renalda,

jenž nevzal v ústa, pokud Bajára

byl nenasytil, svého přítele.

A mezi radostnými výkřiky,

jež k nebi zvedaly se, loučili

se Renald s Ajmonem, jenž domů jel,

by žitím znaven, v rakvi ustlal si.

A Renald svolal nyní lidi své

a tak jim pravil: „Teď, když syti jste

a zoufalost vám srdce nehlodá,

teď v klidu jest vám možno rozjímat.

Nuž, slyšte mne. To hod byl poslední,

jejž slavili jste se mnou vespolek

a s bratry mými. Brzy přijde hlad

zas mořit vás. Jste silni na dva dni

a kdybych prosil, kdybych kázal vám,

by každý zbraň svou vzal a chystal se

na výpadek, vy byste poslechli.

Nač ale prolévati opět krev?

Nač zase po výpadku vrátit se

v tu starou bídu, která konečně

nás udolá? Já hájit do posled

svou budu při a věrně zůstanou

mi bratři moji drazí po boku.

Vy ale s bohem buďte! Volni jste!

Dík za to, že jste se mnou trpěli,

tak dlouho, bez reptání, hrdinsky!

Své děti zachraňte a ženy své!

Já propouštím vás. Brány otevřte

a odevzdejte město císaři!

To není zrada, neboť velím vám,

by poslušně jste ihned konali,

co právě řekl jsem. Já uzavru

se v hrad svůj sám. Nuž jděte. Modlete

se za mou duši k Bohu, přátelé!“

A bylo ticho. Štkání tlumené

jen ozývalo se co odpověď.

A Renald šel na věž na vysokou

a s bolestným a smutným úsměvem,

však bez trpkosti viděl, pomalu

jak z hradu odcházeli do města,

a z města jásot zněl a v průvodu

se ženy, děti braly k císaři

do táboru a brzy s rachotem

se uzavřené brány do kořán

vstříc otvíraly oblehajícím

a překvapeným rekům Karlovým.

Tak bylo město v rukou nepřátel

a hrad se chmuřil, znova uzavřen

jak smutná hrobka s výšin skalnatých.

Byl uzavřen, však brzy našel hlad

zas cestu v jeho bašty žulové,

a Renald sláb a bled v něm čekal smrt,

však kliden v odříkání úplném. –

Tu stalo se, že jednou k večeru

kdos klepal na vrata, a starý muž

to shrbený byl, sto mu bylo let,

ten prosil, aby promluviti směl

jen málo slov s Renaldem v důvěře,

a když jej vedli v síň, kde Renald snil

o skonu svém a o svém spasení

na druhém břehu všeho života,

tu stařec mluvil tato: „Renalde,

ty velký hrdino, jest přetrpké

tak zahynout, jak osud hrozí ti!

Krev svou jen proto byl bys proléval

v těch hrozných bojích, krutých, bezčetných,

bys posléz klesl, jako dítě sláb,

do rukou nepřátel, jim na posměch?

Bůh nedopustí, abys skončil tak.

Ó, zajisté, ty králi podlehneš,

ty vyzval’s mužně, háje právo své,

moc proti sobě v světě největší

a nedbal jsi, že není naděje,

bys zvítězil! A proto jméno tvé

vždy bude slaveno, na právu stál’s

a podle neklonil’s se před mocí,

jak činí sketa! Za to chvála ti!

Ty podlehneš, však čest svou zachránil’s,

ty podlehneš, však ne jak myslí král.

Ne hlad tě zmoří, já tě zachráním,

meč vytasíš zas, padneš jako muž,

a pádem tvým, ty velký hrdino,

zem celá zaduní! Pojď, sleduj mne!“

A vzpřímil se, a Renald sledoval

jak kouzlem jat, ho v pustou zahradu,

na jejímž konci stařec pozorně

pod mocným dubem pátral pravě tak:

„Sto je mi let. Co mladík žil jsem zde

a vím, že v místech těch je skrytý vchod

do chodby podzemní. Ta vedla v dál,

v les hluboký.“ A hledal s Renaldem

a odkopali zem a kamennou

ta našli desku, odklopili ji

a sluj jim hlubá, černá zela vstříc

jak jícen pekla, ale vedla v ráj,

neb vedla do volnosti z vězení,

a s pláčem Renald starci děkoval

a líbal jej, a rozloučili se,

a chmurný hrad zas zaslech’ jásání

a díkůvzdání Bohu. V soumraku

se Renald, jeho bratři s Bajárem

do sluje brali, Bajár klusaje

na hřbetě děti nes’ a jejich máť,

a zdál se silen zas. Teď rozžehl

na temnou pouť svou Renald pochodeň

a s novou v srdci opět nadějí

tak k nové spáse kráčel bohatýr. –

Tma byla v chodbě hustá, příšerná,

vzduch horký, dusivý jak ve hrobce

a sotva pochodeň že hořela,

byl plamen její bledý, chvějivý

jak bludičky, přec plazů nestvůrných

dav před ním prchal, bylo příšerné

ten šustot slyšet kroků belhavých

těch tvorů bez tepla a bez krve,

jež vlhko zrodilo, tma hrobová,

těch tvorů, které slunce neznají,

těch příšer věčně cizích člověku.

Pouť byla nebezpečná, hluboké

v tmě zely jámy, hadí brlohy,

kde zmije syčely, když padaly

na těla jejich jiskry s pochodně,

a Ijonetta oči otevřít

se neodvažovala posléz už,

a děti tiše, stále plakaly

a tulily se k matce v strachu svém.

Však muži byli plni odvahy

a usmívali se, neb nad hlavou,

když zastavili se, by oddechli,

co’s slyšeli jak rachot tlumený

a hřmění hromů; chystal, věděli,

to císař pluky své, by vedl je

na Montalbán, by sledním útokem

hrad jejich dobýval, a myšlenka,

že prázdný najde jej, že v jistotě

jsou před ním teď, v té strašidelné tmě

jim byla útěchou a radostí.

A s novou silou, novou odvahou

se brali nové budoucnosti vstříc.

Už svítalo jim jasno jakés v zrak,

to východ byl z té hrobky strašlivé,

šum lesa místo kroků vojínů

jim vnikal v sluch, tu náhle zastavil

se Renald zbledlý s velkým výkřikem

a zvolal: „Bože můj, kde Ijón jest?

Můj host, tvůj bratr, Ijonetto má?

On s námi nešel! Spí na loži svém,

kam slabost vrhla jej a krutý hlad,

my zapomněli na něj, hanba nám!“

A všichni zděšeni jak kameny

bez hnutí stáli, Renald ale řek’:

„Jdu pro něj zpět,“ však bratři vrhali

se v cestu mu a žena plačící

mu kladla kolem hrdla rámě své

a za roucho jej pevně držela

a prosila jej: „Slitování měj,

když se mnou ne, to s dětmi svými přec!

Nás opustit bys v hrobě tomto chtěl?

A proč? Bys bratra mého zachránil?

Je příliš pozdě! Vtrhl asi v hrad

tou dobou Karel. Vrátíš-li se tam,

o jednu oběť bude bohatší

jen krutý císař. Dím o jednu jen?

Ne obětí těch bude mnohem víc,

neb vrátíš-li se, půjdem za tebou!

Což myslíš, bez tebe že lze nám žít!

Což myslíš, ty že velkou mysl máš

z nás jediný? Na bratry svoje hleď!

Což zdá se ti, že schopni byli by

tvou smrtí vykoupit se? Nekřivdi

tak krutě jim! O sobě nemluvím.

Čin můj, když padneš, za mne promluví.

Jdi, vydávej se v jistou tedy smrt,

však nevyčítej mi na věčnosti,

když před tebou se tam a před Bohem

na soudu zjevím s rukou krvavou

a vinnou vraždy své a dětí tvých!“

Tak pravila, a Renald káravě

a zasmušen jí hleděl do zraku

a odvětil: „Bůh, ženo, neslyšel

tvých hříšných slov! Ty mluvíš v horečce

a duše tvoje zbožná daleka

jest hrůz, jež prones’ právě jazyk tvůj!

Svou povinnost chci konat, konej svou!

Své děti střež a za mě modli se.

Vy, bratři, vyveďte je na světlo

a chraňte je, až opět vrátím se.

Bůh se mnou buď a s vámi!“ Pravil tak

a něžně líbal děti, ženu svou,

své bratry, Bajára a v hustou tmu

se vrátil rychle chodby, s něho zář

však jaká’s šla, a s čelem skloněným

tak řekla žena jeho: „Klidna jsem:

On vrátí se! Já tuším anděla,

jenž na té pouti doprovází jej!

Ta zář jde s jeho křídel! Chválen bud

Bůh na nebesích!“ „Amen,“ pravili

tu jedním hrdlem bratři, kráčeli

pak světlu vstříc, a vyšli v šerý les,

jenž tichý, pustý, celý měsícem

byl proniklý, a voda tekla tam

v trav vonném moři, poklad ostružin

se leskl v kmitu luny, medový,

a ukojili takto žízeň, hlad

ti znavení, sesláblí poutníci

a spánek sladce mysl spoutal jim

a sny je kolébaly těkavé

o míru krásném, svatém, bez bojů. –

Však Renald zatím nazpět v Montalbán

se dostal temnou chodbou. Pod hradem

to dunělo a temně hučelo

a na zavřenou bránu padaly

déšť jako hustý rány kamenů,

a dvacet polnic hromem třeštilo

a hlasy vyzývaly Renalda,

by konečně se králi v milost vzdal.

Tím hlukem probudil se Ijón král

a polekán kol hleděl do prázdna,

tu zahlíd’ Renalda, jenž za ruku

jej spěšně vzal a rychle odcházel.

Však Ijón tak byl sláb a tak byl chor,

že sotva dovlekl se ke vchodu

té chodby, která spásou měla být

i Renaldu i jemu, chopil tu

se Renald ho, jak děcko na záda

jej rychle vzal a stoupal v podzemí

v té samé chvíli, s velkým rachotem

když brána povolila úderům

a v průjezd padla, jako zraněna.

A mezi tím co Karlův branný lid

ve prázdných síních hledal Renalda

a sklamán v roztrpčení poplenil

hrad Montalbán, nes’ Renald Ijóna

na ramenech tou chodbou příšernou,

jíž skrytý vchod nepřítel nenašel,

a Bůh jej vedl, vyšel s břemenem

svým šťastně z podzemí, a unaven

až k smrti, kles’ v tom lese šumícím,

kde padl v těžký sen, na Bajára,

jenž v trávě spal, svou hlavu položiv.

Tak spali všickni sladce do rána,

až zora budila je růžová

svým zlatem úsměvem. A zároveň

jim slabý zvonu zvuk do sluchu vnik’

a pravil Renald: „Pojďme směrem tím,

kam volá zvon nás. Volá k modlitbě,

dík vzdejme Bohu, že nás zachránil.“

Šli šerým lesem, tiše šumícím,

a brzy našli malou poustevnu,

nad jejíž střechou onen zpíval zvon,

a stařec, který žil v ní, přijal je

co hosti s radostí a podal jim

chléb dostatečně a pak vyprávěl

mu Renald vše, co bylo dálo se

v těch dlouhých létech, v bojích nesmírných,

a mnohou slzu prolil poustevník

nad tím, co slyšel, Renald pravil však:

„Pře moje není ještě u konce!

U Boha jest, jak skončí ten můj žal!

Nám, mužům, znovu bude zapásit

a snášeti a v boji krvácet,

však děti své a drahou ženu svou

v tvé, otče dobrý, nechám ochraně!

Ty, Ijonetto, s dětmi prodlívej

zde v šumném lese, v tiché poustevně,

a čekej, až se vrátím pro tebe,

neb až ti vzkážu, nové přístřeší

že našel jsem, kde hlavu položit

bys mohla v klidu. Jako štvaná zvěř

dnes bez doupěte jsem a bratři mí.“

V pláč trpký věrná žena propukla.

a nechtěla se s chotěm loučiti,

však posléz poslušně se vpravila

v svůj osud krutý. Ztrávil celý den

v tom lese ještě Renald, v poustevně

a na večer se vydal na cestu

skryt hledat nový, pevný, bezpečný.

Jak štvaná zvěř se bratři po měsíc

po lesích potloukali po tmavých,

vždy v nebezpečí padnout v zajetí,

neb Karel byl jim brzy na stopě,

a rozzuřen tím novým útěkem,

tím novým sklamáním, jak jeleny

je honil neustále. Neradi

a zachmuřeni paladýnové

se toho lovu súčastňovali

a vojsko, které táhlo s císařem,

se reptat jalo, hanbou zdálo se,

že tolik lidu třeba branného

jest proti čtyřem rekům nešťastným.

Však Renald s bratry svými dospěli

v les posléz ardenský a nad řekou,

kde trosky Monfóru se chmuřily,

na příkré skále upevnili se

a zásobili hojně. Malá tvrz

tak byla ona skála omšená

tvář v tváři hradu, který pamětliv

byl bojů bohatýrských bez konce,

jež proti králi bratři konali,

a bez dojmutí Renald hleděti

na ony trosky ani nemohl,

jež zbyly z domu, který kolébkou

byl jeho matky... Tklivý její zjev

se zdál mu snášeti se těkavý

nad rozvalinou temnou v měsíčních

a tichých nocích hluchých, rušených

jen hukem řeky, lesů šuměním,

a mnohdy bratrům takto pravíval:

„Když zemříti nám určil, bratři, Bůh,

pak bude útěchou mi, zemřít zde,

neb bude se mi zdát, že umírám

ve klíně matky. Sladký její zrak

jak často dlel na stromů vrcholcích,

na hlubé řeky lesklé hladině,

když jako dítě a co dívka pak

se dívala z těch oken vysokých,

jichž smutný obrys posud stojí zde,

a jimiž na nás nebe hledí dnes:..

O přítomnosti její mluví vše,

a její tiché vzdechy stenají

ve větru šepotání...“ Rozmlouval

tak Renald s bratry, klidně čekaje,

až objeví se posléz nepřítel

a boj až začne takto poslední.

A z rána jednou duněl hluše les

a zbraně řinčely a leskly se

a řekl Renald: „Ejhle, přišel den!“

A dodal Alár: „Přišla hodina!...“

Za ruce bratři nyní jali se

a stáli jako sloupy žulové,

rys jejich temný zdál se olbřímý

na bledozlatém nebi. Smutek byl

na tvářích jejich, zraky nábožné

se vzhůru nesly k Bohu, modlitba

se zdála na rtech jejich chvěti se

a blízkost smrti, jež jim hrozila,

již tušili a jíž se nebáli,

je ozářila nimbem velkosti.

Les zašuměl a zaduněla zem

a Karel císař v celé zbroji své

se zjevil teď a Roland po boku

na pravo jel mu, v levo Olivier

a za ním paladýni ostatní

a za těmi se vojsko valilo

jak řeky proud a zbraní bleskotem

hvozd plný byl. Na skálu omšenou,

kde stáli bratři jako balvany

bez hnutí nejmenšího, zraky všech

se upíraly, plny obdivu,

a bylo ticho jako v kostele,

až Karel císař meč svůj vytasil

a v štít svůj zabušil. Tu jako on

voj jeho celý zbraní rachotil,

až les se třásl, ptactvo prchalo

a divá zvěř se v houštích plašila.

Pak bylo opět ticho hluboké.

Rek ale Renald takto promluvil:

„Zdráv, králi, buď, a chválen budiž Bůh,

a vítána buď smrt, již neseš nám.

Jsme unaveni, rádi zemřeme.

Po práci denní spánek sladký je.

Má práce dokonána. Hájit práv

svých měl jsem za povinnost největší

i proti tobě, jemuž kořím se.

Ty zval’s to vzpourou. Nechme hádek už.

Co konečně je právo mé i tvé?

Stín neurčitý jak na zemi vše.

Za krátko budu státi před Bohem

a před pravdou a křivda byla-li

na straně mé, Bůh bude trestat mě

za všechnu krev, za slzy za všechny,

jež tekly po ten nekonečný boj.

Na milost boží ale spolehám

a doufám, že na věky uvržen

přec nebudu do hrozných plamenů,

neb ví to Bůh, že byl-li na mně hřích,

že byl jen omylem... Ó, králi můj,

ó promiň mi to zlo, jež páchati

mě přinutila vojna. Spokoj se

mou krví, skonem mým, mou porážkou,

však nespoj památku mou se záští,

a jak to kázal sladký Spasitel,

své nepřátele miluj, miluj je

ve hrobě aspoň, když jsi přemoh’ je.

Vždyť odpouštím ti také zhoubu mou,

a vám, ó muži, kteří zvedáte

své zbraně nyní vzhůru proti nám,

vám odpouštím ty rány rekovské,

jež za okamžik zasadíte nám,

vy odpusťte nám naši obranu.

V tvé ruce ale, plavý Rolande

a jasnozraký Oliviere můj,

a v ochranu tvou, svatý biskupe

a velký bohatýre Turpine,

své děti odevzdávám, ženu svou

i krále Ijóna. Bůh souditi

vás bude, křivda stane-li se jim.

Můj Bajár posléze, můj věrný kůň,

můj přítel drahý, po mé smrti měj,

ó vyslyš, králi, prosbu poslední,

měj Bajár volnost v lesích ardenských

až do smrti své časné. Jistě vím,

že přebývá v něm duše nesmrtná,

neb láky schopen vždyť byl nezištné

a veliké. Jest proto víc než stín,

jenž pomine, ta truchlá, němá tvář...

Jsem u konce. Teď reci, taste zbraň!

Teď pojďte vzhůru odnímat nám dech!

Bůh buď nám milostiv a Kristus Pán!“

A poklek’ Renald v tichu hlubokém

a bratři jeho s ním, pak objali

se vespolek, líbali Bajára

a vytasili meče. Hučel les

a řeka šuměla a naříkal

van větru v rozvalinách monfórských,

však jinak bylo ticho hluboké

a stáli-li na skále vysoké

ty čtyři reci jako sloupové,

tu zdál se zkamenělý na prosto

voj císařův, až posléz pozvedl

král ruky své, však slabě, aby dal

tak znamení, že útok počíná.

Tu Roland hlučně v pochvu vrazil meč

a pravil hlasem chvějným: „Ujče můj,

Bůh zatrať mě, když v boj se pustím dnes!

Nuž nazývej mě sketou! Trestej mě!

Však bojovat mě nutit nemůžeš

tam proti oněm mužům na skále,

jichž neštěstí a jejichž rekovnost

si vydobyly lásku, obdiv můj!

Máš reků víc, máš celé vojsko své,

kaž tedy těm, by útok činili.

Já stranou zůstanu.“ Tak Roland řek’

a Olivier se přidal k němu hned

a pravil: „Půjdu, králi, s druhem svým.

Krev naše ve Španělích poteče

za tebe proti lítým pohanům.“

A Ožier a Turpin zvolali:

„My, králi, s Olivierem, s Rolandem

na cestu do Španěl se vydáme.

Ty s námi v les teď pojď. Chceš svědkem být,

jak děti Ajmonovy podlehnou

tvé přesile? Nám hanbou zdá se to

ty bohatýry štváti jako zvěř.“

Tu Karel vzpřímil se a obrátil

tvář velebnou svou v hlubém dojmutí

k té příkré skále, čnící nad stromy,

kde Renald s bratry svými hotov stál

smrt zakusit, a císař zvolal tak:

„Ó děti Ajmonovy, Renalde,

proč srdce moje krutě mučíte,

proč slovo: Smiř se, králi! z vašich úst

teď tvrdošijně nechce? Zbloudilí,

což nevidíte, jak zde v úzkostech

a v žalu na ně čekám? Žádný z nás,

ni vy, ni já v tom boji nepodleh’,

a přece podlehli jsme, já i vy!

Neb druha druh jsme k úctě nutili,

a lásce vzájemné přes všechen boj!

Ty pravil’s, Renalde, že koříš se

před králem svým, ty klečel’s přede mnou,

nuž věz, že král tvůj kloní čelo své

před rekovností tvou! Viz, hlavu svou

tu sněhem stáří bílou na prsa

před tebou skláním! Věz, že vydobyl’s

mé srdce, velký synu Ajmonův!

Smír mez námi buď zde uzavřen

v těch temných lesích v hlubé samotě,

kde svět a jeho marnost nevtírá

se mezi nás! Bud žehnán, Renalde!“

Tak pravil Karel, jásot nesmírný

se ozval vojska, Roland v náručí

kles’ svému ujci, paladýnové

se objímali Boha chválíce,

však Ajmonovi čtyři synové

své ruce němě k nebi vznášeli

a slzy, hojné jako letní déšť,

jim z jasných očí tekly povlovně

a z tváří linula jim světlá zář.

Když tiše skončili svou modlitbu,

tu sestoupili dolů v ležení

a vážně za nimi se Bajár bral.

Před císařem teď bratři poklekli

a Renald pravil: „Bůh ti, pane můj,

tvou velkou zaplať někdy dobrotu!

Co činit mám, bych si jí zasloužil?“

A Karel líbal je a pravil pak:

„Ty řekl’s to, jest všechno právo šer,

u Boha jen jest světlo. Každý z nás

má křivdu snad, snad pravdu, kdo to ví?

Smír chceme oba; čiňme ústupky

si na vzájem. Mám v moci statky tvé,

ty vrátím ti i dětem dětí tvých.

Tvé bratry přijmu. Zapomenu vše,

co stalo se. Jsme opět přátelé.

Ty nikdy nebyl’s tedy buřičem

a běda tomu, kdo by vyčítal

buď tobě nebo tvým, že bouřil’s se!

Zde ruka má. Však pověz, Renalde,

čím na vzájem mi zadost učiníš,

jak tobě právě učinil jsem já?

Ty nechceš přec, by někdo říci moh’,

že celá křivda jen na straně mé?“

„Ne, králi,“ pravil Renald. „V právu jsi,

bys podmínky mi smíru předepsal.

Mé bratry přijal’s ve své přátelství

a všechna práva vracíš dětem mým.

Nuž krále Ijóna na jeho trůn

zas posaď, pane. Promiň též mu vše.

Ty kýváš hlavou. Díky přijmi mé.

Teď vyslov se, co žádáš ode mne.“

„To,“ řekl Karel, „co jsi žádal sám,

když smír jsi nabízel mi v hradě svém.

Chceš putovati k hrobu božímu?

Chceš za mne tam se vroucně pomodlit?“

A Renald na to: „S Bohem, Francie

a ženo má a děti... Ano, chci,

můj králi, odejít, dám na pouť se

v ty svaté kraje, k hrobu božímu...

Co dále ještě pane. Pověz mi.“

Řek’ císař tiše: „Celý majetek

tvůj zachovám ti pro tvé potomstvo,

však sluší přec, bys obět přinesl

za onu krev, jež tekla ve válce.

Sám řekl’s mi, že dáš mi Bajára.

Nuž dej mi toho koně. To je vše.“

Svých očí povznes’ Renald k nebesům

a slza v nich se leskla, zachvěl se

a s těžkým vzdechem pravil: „Kůň je tvůj.“

A sotva řek’ to, zbledl smrtelně

a vrávoral, když šel, by Bajára

za uzdu vzal a přived’ císaři.

„Zde Bajár je,“ pak řekl, propuk’ v pláč

a šeptal koni: „Promiň, druhu můj!

Ta hodina je jedna z nejtěžších,

jež prožil jsem na smutném světě tom!

Jdu z rodné země, drahý Bajáre!

Bůh, který stvořil duši mou i tvou,

nás nechce rozloučiti na věky!

Ó němá tváři, tvorem božím jsi,

on dal ti lásku, tedy naději

ti neodjímá! Vše, co zrodí se,

se přerozuje, bude vše, co je,

ty soumrak jsi, nuž, úsvit kyne ti!

Nás oba shltí noc, jež slove smrt,

ta prahem ale všeho světla je!

V tom světle bezedném zas najdem’ se!

Jak, kdy a v které obdobě – ví Bůh.“

Tak šeptal Renald, objal Bajára,

jenž ronil slzu, která smísila

se se slzami reka Renalda,

neb vědělť Bajár, že to loučení,

ač význam slov mu zůstal záhadou.

A všickni byli hlubě dojmuti,

již kolem stáli; Renald zmužil se

a řekl králi: „S Bohem, Karle, buď,

ó císaři, a Bůh buď štítem tvým.

Jdu rozloučit se s dětmi, s ženou svou

a ihned dám se na pouť z Francie,

kam dlouho nevrátím se, nikdy snad,

neb nemohu se, králi, vrátit dřív,

než nazpět povoláš mě z vyhnanství.

Ó reci Olivere, Rolande,

buď s vámi slávy král a andělé,

a ty, ó Ožiere, zdráv mi buď

a chovej beze zášti v paměti

mé jmeno, zapomeň tu urážku

tam v háji valkolórském, pomni, chor

tenkrát duch můj v zoufalosti byl!

Ó, všickni, promiňte mi hříchy mé,

smrt přátel svých, mým mečem zhubených!“

A objímal se Renald se všemi

a dlouho s bratry v slzách loučil se,

pak opět, naposledy, přistoupil

před Karla, který bled a zachmuřen

tak pravil mu: „Ó běda, Renalde,

že ještě jednou srdce rozrývat

tvé nucen jsem! Ó, promineš mi kdy

tu ránu, kterou teď ti zasadím?

Věz, přísahu že těžkou činil jsem

v té hrozné válce, dlouhé, krvavé,

již vedli spolu jsme, že jeden z vás

mi smrtí svou zaplatí za to zlo,

to bezedné, po léta zkoušené.

Kdo z vás měl zemřít, nyní, po smíru?

Ni ty, ni tvoji bratři. Žádal jsem

jen proto Bajára. Onť jeden z vás,

a když jsi za uzdu jej přiváděl,

já řekl si: za oběť němá tvář

ta tedy padne. Moje přísaha

tak bude splněna a ušetřím

přec krve bohatýrů přeslavných.“

Když Renald slyšel hrozná slova ta,

pad’ na znak jako mrtev leknutím

a bratři jeho k nohám Karlovým

se vrhli, ruce vznášeli a tak

jej prosili: „Ó vezmi naši krev,

šetř ale Bajára!“ Však císař tak

na sluhy svoje zvolal: „Rychle! Hned

mi vrzte toho koně do řeky,

než Renald opět oči otevře!

Chci ušetřit jej žalu velkého.

Jest neodvratné, co jsem přísahal.

Mně puká srdce, co mi zbývá však

než vykonat, co změnit nelze mi?“

A zahalil si v smutku pláštěm tvář

a jali zatím rychle Bajára

a těžké vázali mu kameny

na nohy, na krk. Smutně zařehtal,

však nebránil se. Vedli k řece jej

a vrhli do vln věrné zvíře to,

do proudů prudkých, vírů zpěněných.

Pád těžký byl a zmizel pod vodou,

za chvíli však se opět objevil,

a v okamžiku tom se vědomí

zas Renaldovi jasné vracelo,

a viděl koně, jehož smutný hled

ku břehu spěl, a pohled zvířete

se potkal s Renaldovým pohledem,

blesk radosti se zablýsk’ Bajáru

v těch krásných jeho očích rozumných

a plných duše, bylo loučení

to dojemné, a Renald vykřikl,

až les se chvěl, na Boha žaloval,

že zažít dal mu tento okamžik

a proti řece vztáhl ruce pak

a zvolal: „Bajáre, můj Bajáre,

já zradil tě a vydal vrahům tvým!

Klid duše mé ten tam jest na věky!

Na cti mé, na mé duši skvrna lpí!“

A hukem vod se neslo řehtání

však slabé už a zmizel opět kůň,

hrob pohltil jej na vždy šumných vln.

A Renald bolem téměř sešílil

a utišit se nechtěl, bědoval

a volal k Bohu, stále doufaje,

že přece Bajár smrti unikne,

že vypluje, že na břeh vystoupí.

Však hlubý hrob svou kořist nevydal

a chmurně vzrůstajícím šerem val

svých pustých vod v dál řeka valila.

A během dne byl císař s vojem svým

se vydal v lesy zpátky na pochod

a Ajmonovi byli synové

se s pláčem tichým s bratrem loučili

a Renald zůstal v lesích sám a sám

na břehu vod, jen se svým zármutkem

a mlčel posléz jak ty obrovské

kol něho stromy. Horečný jej sen

v rej trhl vidin obdob nadvěcných

a hranolem věštného tušení

své vlastní duše, v světle nezemském

zřel náhle Renald, po čem toužil tak:

Hle! znovu živý Bajár nesl se

z těch vírných proudů, setřás’ kameny,

jež přivázali mu, i zemskou tíž,

a lehký jako pták spěl ku břehu,

byl větší než byl v žití, krásnější

a oči jeho hvězdně zářily,

když na Renalda upíraly se

a neskonalou lásku jevily.

Tak chvíli stál, a pak se nesl dál

do lesů ardenských a jako hrom

tam dupot vidma zněl a řehtání

a věděl Renald věštním vnuknutím,

že od té doby oko člověka

víc neuvidí jeho Bajára,

jejž slyšet bude věky dlouhými

však v nocích jasných těkat přes hory

a dolinami lesů ardenských,

až duše vejde toho zvířete

v kruh bytí vyššího, kam tíhlo vždy,

znak lásky nesouc v šerém vědomí.

A vědělť Renald, jméno Bajára

že bude v lidu žít, že milovat

tak bude koně lid, jak miloval

ho Renald v žití sám... Na okamžik

v tom divném snu bol jeho pominul,

však zachvátil jej znova jako křeč,

když vidin zmizel čaromocný svět

a přítomnosti na něj padla tíž. –