ROMANCE BETLEMSKÁ

Odkud ten vítr zblázněný letí?

Jakou to divnou přinesl zvěst?

Rozčeřil vody a pohmoždil sněti,

sběhal již tisíc dalekých cest –

a letí, šumí, výská!

Poslechněm zblízka!

Kde je ta salaš, ten podivný chlév?

Ten, který silnou opratí drží

nad mořem a strží

nás, větrů všech,

divoký běh,

ten pustil nás náhle a zalíbil sobě

– ubohé robě –

složit se v kolébku z chatrných dřev?

My smíme dnes všecko, seč síly jsou –

hola hou –

můžeme strhnout ten ubohý kryt

a v moře kdes jej pohodit,

můžem své vítězství syčet a výt –

hola hou! – hola hou! –

Kde je ta stájka pod skalou?

Ah! To je on, to poupě bílé?

Co tolik letíš, ztřeštěný?

Zde zmírníme let šílený

a zahnem u skaliska...

Ó pohleď! poslyš! Máme čas! –

A nalaď trochu sladší hlas,

ať jako šalmaj píská!

Jakých to vločků křídlatých sbor

vletěl v náš bílý, mlčící chór?

Veliké, zářivé oblohou letí,

slávu a pokoj je slyšíme pěti

na cestě s nebeských hor!

Je-li to pravda, co píseň ta hlásá?

Ten který sítem nás na zemi střásá,

příkrovy tká a rubáše spřádá

a závěje sype a ledovce skládá

a lavin hroby v údolích –

Ten pustil síto z rukou svých?

Nuže, pak všecky dohromady!

My, nicotky – však miriady –

v tíži a síle neskonalé

sedněme všady a lehněme všady,

ať rozmáčknem to hnízdo malé,

v němž choulí se jak ptáče –!

Ah, to je on, jenž pláče?

Toť on, jenž v hrsti sena leží?

Nuž zlehka, zlehka, bílé družky,

a měkce leťme – kmit a kmit –

kde možno se jen zachytit,

složíme se mu na podušky,

tak kypré a tak svěží! –

My též jsme něco, jakkoli jsme zvány,

my, nedostatky, bědy, bolesti a rány,

a třebas bičem dosavad

jsme v cizí dlani,

ten bič dnes z ruky oné pad –

a zvrátí se i na ni.

Ze smečky naší prokleté

já první v tělo dítěte

smím zarývat své drápy!

I pán náš, stav se člověkem,

ať zví o pánu prokletém,

jenž každé tělo trápí,

já první jdu, já přednost mám,

jen počkejte, vy druzí tam,

však na vás dojde taky!

Já první začnu hrýzt a rvát –

jsem hlad – jsem hlad –

Ah to je on – ten maličký? –

Já, jenž vše vážím a vše smím,

já, jenž se nikdy nestydím –

já před ním klopím zraky!

Ah, vzpomínám, čím sám jsem byl,

než had mne v ráji otrávil,

než naplnil má ústa rmut –

že byl jsem zdravý cit a chut,

a tím že zas chci býti!

A dítě to – má Matičky

prs čistý chutě píti.

Nuž, také my se rozběhněme,

když svitla volnost neznámá.

My také něco dovedeme:

ty, bratře vole, rohama,

a já, jenž spolkl moudrost mnohou,

já zase nejlíp zadní nohou,

(proto též oba – yhá, yhá –

jsme v čele stáda, jež se zdvihá.)

Kde je ten pán, jenž odměřoval

všech požitků kdys míru nám?

Prý ve stáji se kdysi schoval,

a v žlábku, v dosah našich tlam...

Ah. To je on? – Jak zimou chví se,

až dojato je srdce mé –

Tož, bratře vole, ponáhli se,

my teple na něj dýchneme.

Že vetřelec ten vstoupil sem

a prestol svůj chce vstavit

do říše mé a na mou zem

a koruny mne zbavit?

Hvězda? – Ó, zdráv si kraloval

ve bledé říši hvězd!

Písma? – Ó, ať jen hlodá dál

mol mrtvou jejich zvěst!

Já tolik jen se po nich ptám,

co síť si na něj usoukám. –

Prý dítě. – Nuž, ať hledají

mí špicli – mám jich dost.

A žoldáci ať konají

pak svoji povinnost!

Toť jediné, co mohu chtít:

zahubit, zničit, zardousit!