Romance helgolandská.

Bouř žene koráb u divokém běhu.

John lampu klamnou k skále přivěsil

a dí: „Bůh žehnej břehu!“

A koráb k světlu žene se a v trysku

se náhle přes úskalí překotil,

a stěžněm vězí v písku.

John zavejsknul si ve syčící pěnu:

„Má dceruška si chystá veselku,

dnes pomohu jí k věnu!“

A člunek jeho jako liška běží

po těžkých vlnách tam, kde zvrhlá loď

jak černá rakev leží.

John nenavykl marně tratit času,

svou sekyru hned v koráb zarazil,

v tom z nitra doslech’ hlasu.

„„Jen pospěš, pospěš!““ zní to dutě zdůli,

„„a všeho zboží půli dostaneš,

i všeho zlata půli.““

John naslouchá a vytřešťuje zraky –

„Aj pakli jedna půle bude má,

toť bude druhá taky!““

A rychle s člunkem ku břehu uhání.

Po celou noc se k lodi nevrátil,

až teprv po svítání.

Až po svítání, v bílé ranní době

zas sekyru svou v koráb zaráží,

a uvnitř již jak v hrobě.

Již voda otvorem si cestu klestí,

teď vyhoupla si první mrtvolu,

John rychle po ní pěstí.

Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě!

je po svatbě – já tady za vlasy

mrtvého držím zetě!“