ROMANCE HODOVÁ.

Děl Turpin Karlu Magnovi:

už, brachu, stárnem, stárnem.

– Ba, pravda, brachu, není to,

jak v mladém věku žárném –

prál Karel král a přihnul si

ze zlaté číše svojí

a po chvíli dí: Na ten čas

se člověk myslit bojí –

och jací reci byli jsme

a dnes už kosť a kůže,

už sličných žen si nevšimnem

a nemilujem růže –

jen jedno zbylo ze všeho

a duše ještě výská:

když zasedneme ke stolu

a víno v číši tryská.

– Ej, císaři, tys divný brach!

Nač nemyslil by ještě!

Na ženské! Vida! Čertovy

ať neokusíš kleště –

jsou ostré, žhavé, pane můj,

a pálí bez ustání,

kdo tady myslil na hříchy,

nenajde smilování –

jsi, Karle, králi, starý dost,

už dej se na pokání,

sic jinak nikdo před trestem

tě strašným neuchrání!

Tu Karel pěstí na stůl buch:

– ej, je to živobytí!

mně řekni arcibiskupe,

co v hlavě se ti nítí –

či jsem já hříšník nějaký,

že mluvíš jako z cesty?

kdo kostelů víc nastavěl

pro vaše věrozvěsty –

kdo klášterů víc založil

pro mládence a panny,

kdo mnohý brokát knězi dal

uměle vyšívaný –

kdo dobyl končin všelikých –

buď, pane bože, při mně –

já půli vzal si ze všeho

a půli tam ten v Římě –

já mečem, ohněm, vodou vy,

jsme pohanů tlum křtili

a že jsem vám byl na ruku,

že by mne zatratili?

já francké země držím půl

a z půli církev tyje,

víš, milý pane biskupe,

že ruka ruku myje?

jen kdybych mohl hřešiti –

si čerta z čerta dělám –

však oči chtějí a mork ne,

a toho nejvíc želám –

co platno myslit na krásky,

když ruce, nohy zebou –

však soudím, drahý Turpine,

být mladší, držíš ssebou?

A Turpin jenom pod stůl pliv

a mlčel, mlčel chvíli.

A potom vína přinesli

a opět svorně pili...