ROMANCE. (I.)

V Burgosu, v svém městě pyšném,

v paláci svém král Alfonso

seděl na trůnu a pravil

rytířům svým oddaným:

„Příbuzný náš, Nuňez Lara,

pán Biskaje, povstal v zpouře

proti nám. Je silný, mocný,

nastane boj těžký s ním.

Dokážiž teď, že zná konat

povinnost svou, každý z vás.“ –

Bylo ticho v síni skvělé,

Garcia však de Padilla

postavil se před trůn, pravil:

„Králi mocný, zdráv buď, pane!

Povinnost bych svou moh’ konat,

pomáhej mi milostivě!

Králi, chud jsem. Dej mi koně.

Králi, chud jsem. Dej mi zbroj.

Manem jsem Inana z Lary,

který povstal proti tobě,

spěchám tedy v jeho pluky,

povinnost svou bych konal, –

obdařen tvou štědrostí.“

Strhl velký hluk se v síni,

celý dvůr se králův bouřil

nad smělostí Garciovou;

avšak kliden don Alfonso,

kastilský tak pravil král:

„Ihned dejte Padillovi

toledskou zbraň nejlepší mou,

nejlepšího vyhledejte

koně mu z mých andaluských,

sedlo skvělé granadské.

Manem Garcia de Padilla

Lary jest, pod jehož prapor

volá teď ho povinnost.

S Bohem tedy, done Garcie!

v zpouru jeď a bojuj chrabře

proti nám, však uznej také,

padneš-li mi v boji v ruce,

právo že mám účtovati!

Hlavou svou zaplatíš věrnost

k biskajskému buřiči.“

Garcia de Padilla řekl:

„Rytířem jsi dokonalým,

přijmi dík můj. Králem štědrým,

pane, jsi a spravedlivým.

Hlavu mou si vezmeš, pane,

bude-li se Bohu líbit.

Právo k tomu věru máš!“ –

Řekl tak a vyjel z hradu,

celý dvůr se králův bouřil,

klidně jen na trůnu zůstal

velkodušný, spravedlivý

Garciův štědrý nepřítel.