ROMANCE. (II.)

Však vidím, že jsi zaspal přec,

když kol šla Vesna snivá,

neb v srdce tvého prázdnou klec

se nyní jeseň dívá.

Tys nechyt’ ptáka, kolem lít’

a zpíval kouzlaplně:

Jak luzný modrých očí svit

na ňader bílých vlně!

Jak hebký vlas a sladká šíj

a ústa řeřáb zralý,

číš plesu tělo, jež dí: Pij,

nech blaho zrak ti zkalí!

Jak útlý pás a nožky vděk

sladkými tančí rhytmy,

a ona celá paprslek,

jenž pad’ v života přítmí!

Tys neviděl, tys neslyšel,

a uletělo ptáče,

a v srdce tvoje vpadl žel,

a duše, duše – pláče!