ROMANCE. (II.)

Matka krále dona Pedra

panoši tak svému děla:

„Panoši můj, bez odkladu

spěchej v dům, v němž hrdý bydlí

Garci Laso de la Vega,

řekni, tak že vzkazuju mu:

Garci Laso, bohatýre,

proti choti mému válčil’s,

proti králi Alfonsovi,

jehož duše v ráji dlí.

Velký, jak ten král byl slavný,

malý jest můj syn, don Pedro,

žalováno buď to Bohu!

Jede právě do Burgosu,

obávej se zradné pomsty

za to, že jsi s pánem z Lary

v spolku byl, když strojil vzpouru.

Prchni z města, varuji tě.

Varuji tě, nevěř králi;

don Alfonso Alburkerke,

nepřítel tvůj, jede s ním.“

Vyřídil to panoš věrně,

Garci Laso ale smál se:

„Nechce se mi utíkati

z Burgosu, když král se blíží,

nechce se mi nepřátelům

dávat zbraň, by očerniti

mohli mě u dona Pedra.

V Burgosu teď zůstanu.“

Matka krále dona Pedra,

doňa Marja, úzkostlivě

vlastní rukou psala list:

„Garci Laso, Garci Laso,

běda ti, že neposlechneš!

Hrdým jsi, máš k tomu právo,

ale věřit proč mi nechceš?

Nikdy vdova Alfonsova

k úskoku se nesnížila.

V Burgosu když zůstat chceš,

aspoň z domu nevycházej,

zaklínám tě jménem božím.“

Přijel král a Alburkerke.

V palác králův bez odkladu

Garci Laso šel jej vítat.

Seděl na svém trůnu chmurný,

zasmušilý král don Pedro,

vedle něho Alburkerke

třímal meč svůj obnažený,

kolem střelci, ozbrojenci

hemžili se v plné zbroji.

Garci Laso, velký, klidný,

obklopen jsa svými vnuky,

vešel v síň, pozdravil krále.

Nehnul brvou však don Pedro,

ale jako holubice

polekána, vyplašena

zachvěla se doňa Marja.

Zahalila tvář svou v závoj,

odcházela vrávorajíc.

Nezanikl ještě ohlas

jejích kroků, Alburkerke

tak když pravil alkadovi:

„Vizte tam, toť Garci Laso!

Zrádce je. Svůj čiňte úřad.“

Alkad dvora však se lekl;

vznešený byl Garci Laso

v klidu svém, s tím zrakem orla.

Šeptal alkad: „Králi, pane,

z vašich úst chci rozkaz slyšet.“

Sklopil zrak don Pedro, bledý,

řekl pak: „Nuž chopte se ho!“

Třásl hlas se jeho velmi.

Vrhali se na hrdinu,

nebránil se, usmíval se,

hrdě vztyčil pouze hlavu,

upřel zrak na dona Pedra,

který zmaten tak mu pravil:

„Jakou milost žádáte si

před svou smrtí, Garci Laso?“

Řekl tiše: „Done Pedre,

milost jednu pouze žádám,

kněze chci, bych zpovídal se.“

Přišel kněz a Alburkerke

netrpěliv naléhal už:

„Skončte zpověď, Garci Laso!

Střelci, rychle, zabte zrádce.“

Stáli střelci jako sloupy,

jeden z nich však řekl králi:

„Z úst jen vašich, pane mocný,

slyšet chceme ortel smrti.“

„Zabte jej,“ řek’ král don Pedro.

Zabili jej. Umíraje

řekl klidně Garci Laso:

„Doufám v ráj, neb při zpovědi

sprostěn byl jsem posledního

svého hříchu: pohrdání

bez meze a bez hranice

králem Pedrem, vrahem svým.“

Garci Laso de la Vega

skonal tiše; ale hanbou

na svém trůnu rděl se král.