ROMANCE. (III.)

Zahrabán byl Garci Laso,

sbratřenec však jeho věrný

prapor jeho mocně vztyčil,

Fernandez de Coronel.

Vzkázal král mu: „Přijmi milost,

podrob se, a zapomenu,

přísahám ti, vzpoury tvé.“

Fernandez de Coronel však

„Nikdy,“ řekl, „nevydám se

v ruce krále, který zradně

druha mého zavraždil.

Nechci milosti z té ruky,

která kývla na znamení,

aby tělo mého druha

vlekli hříšně po ulici,

kde je býci při zápasu

rozkrušili kopytem!

Pokud dech mám, válčit budu,

„Bez milosti!“ heslem buď nám,

běda vám, když zvítězím.

Mocný jste, a běda tedy,

běda mně, když podlehnu.

Lacino však neprodám se:

tedy pojďte, done Pedre,

přijďte sám si pro mou hlavu

v hrad můj pevný Aguilar.“

„Přijdu,“ po té král mu vzkázal,

„přijdu si pro vaši hlavu,

k nohám vám ji položím.“

Nebyla to pouť však snadná

Coronela navštíviti,

v cestě stálo mnoho hradů,

měst a tvrzí, kterých zdolat

bylo králi na pochodu

k cíli pomsty, v Aguilar.

Zvítězil však zponenáhla,

Burgiljos jen ještě čelil,

poslední co překážka.

Rytíř chrabrý hrad ten hájil,

Juan byl to de Caňedo,

každou pídí bohatýr.

Divy konal, sám don Pedro

uznal reka s obdivem.

„Při sám Bůh,“ řek’, „zvítězím-li,

ztrestám jej, však nezabiju,

ztrestám jej, však dovolím mu

na mně žádat vzácný dar.“

Štěstí přálo králi Pedru,

Burgiljos byl posléz ztečen,

zajat Juan byl Caňedo.

„Přísahu svou věrně splním,“

krvavý řek’ král don Pedro,

„nevezmu ti hlavu, pane,

ruce však ti utnout dám.“

Stalo se a zohavený

don Juan když de Caňedo

zotavil se z ran svých krutých,

směle stoupl před krále.

„Pane,“ řekl, „zpola posud

přísahu jsi teprv splnil,

ztrestal’s mě, však nyní žádám

vzácný dar, jejž slíbil jsi.“

„Skoupým nejsem,“ odvětil mu

hrdě král, „a otevru ti

poklad svůj, neb postavím tě

v řadu rodů nejvyšších.“

Odpověděl de Caňedo:

„Nemůžete, done Pedre,

lepší krev mi dát než onu,

kterou už můj otec dal mi.

Spokojen jsem plně s ní.

Poklad váš? co s ním bych činil?

vždyť mi vzala vaše krutost

ruce, jimiž brát bych mohl

vaše zlato ošemetné.

Větší dar já na vás žádám:

volnost moje je to, králi!

Dejte mi ji! Tamto v mlze

vidím hrad, jejž dobývati

přišel jste. Co věrný man chci

s Fernandezem Coronelem

v Aguilaru zemříti.“

„Přísahal jsem,“ řek’ don Pedro,

„volný tedy jsi, a řekni

svému druhu v Aguilaru,

že je ztracen, že však přece

závidím mu, král a vítěz,

závidím, že taká srdce

pro něj tlukou, jako tvé!“