ROMANCE. (IV.)

Dlouho bránil v Aguilaru,

v městě svém, se bohatýrsky

don Fernandez Coronel.

Bránil se, však neubránil,

sesuly se poznenáhla

hradby, věže stálou bouří

ran beranů bořících.

Skosila smrt chrabré mužstvo,

zuřil hlad a mor už v městě,

odvaha všem z prsou prchla,

zůstal silen, beze změny

Fernandez jen Coronel.

Poslední když vyšlo slunce

městu zkáze souzenému,

přiblížil se nesbořené

posud hradbě Fernandezův

starý přítel, králův rádce,

don Gonsalvo Gutier.

Vztáhl ruce, teskně zvolal:

„Bože můj, kde jsou, ach, dnové,

šťastni když jsme oba byli

v mládí době zapadlé!

Srdce moje žalem puká

osudnou nad tvojí vzpourou;

Fernandeze, Fernandeze,

není východu z té bídy,

v které jsi se ocitnul!“

„Mýlíš se,“ mu odpověděl

don Fernandez Coronel.

„Východ jest z té bídy velké,

která životem se zove:

krásná smrt. – Co muž a rytíř

dostál jsem své povinnosti,

zemru s jasným přesvědčením,

právo že jsem hájil vždy.

Vítězit či podlehnouti

významu před Bohem nemá,

pánem naším jediným,

pánem naším, který osud

každému z nás určuje.

Dobře měj se, Gutiere,

za mou duši modli se!“

Přátelé tak rozešli se,

svítily jim slzy v očích,

při tom bolném loučení.

Spěchal v hradní nyní kapli

don Fernandez Coronel,

tichou mši kde starý sloužil

právě kněz, a pohroužil se

rytíř zbožně v modlitbu.

Vyrušil jej ale panoš,

bledý přiběh’ do svatyně,

spěšně kříšem znamenal se

volaje tak v úzkosti:

„Zanech, pane, otčenášů,

zdrávasů a chop se meče,

trhl Perez Estebaňez,

velký komthur Alkantárský,

v město s vojem; ztraceni jsme,

prchá všechno, otvírají

brány už se vítězi!“

Bez dechu tak panoš zvolal,

bledý strachem, chvějící se,

klidně kněz však mši dál sloužil,

klidně pravil panošovi

don Fernandez Coronel:

„Vůle boží staň se svatá!

Klekni, hochu, zvonek cinká,

pozdvihne kněz tělo Páně

pod podobou hostie.

Nepůjdu dřív města bránit,

nepůjdu svůj život chránit,

než jsem Boha uviděl.“

Zůstal tiše na modlitbách,

kněz až pozdvih’ k zbožňování

pod podobou bělostkvoucí

tělo Krista Ježíše;

zůstal tiše na modlitbách,

kněz až pozdvih’ zlatozářný

kalich s krví přesvatou.

Udeřil se třikrát v prsa

v pokoře a sklonil hlavu,

vstal pak tiše, vyšel z kaple

don Fernandez Coronel.

Bránil se, až ztracen byl už,

bránil se, až meč mu vypad’

z chrabré ruky, tupý sečí.

Zahlíd’ druha Gutiera,

zvolal na něj: „Tobě vzdám se,

k smrti veď mě, příteli!“

Spustil hledí král don Pedro,

řekl temně: „Alburkerke,

přiveďte sem Coronela,

svědkem jeho budu smrti.

Zločin jeho vyčtěte mu.

Zároveň, až na znak padne

katův meč mu, zvednu hledí,

umíraje tvář mou uzří

ozářenou vítězstvím!“

Přiváděli Coronela,

Alburkerke zvolal zbujně:

„Zničen jsi teď, smělý zrádce!

Vlastních slov svých pamatuješ?

Krále zval jsi, dona Pedra,

aby pro tvou přišel hlavu

v hrad tvůj pevný Aguilar.

,Bez milosti!‘ bylo heslo

tvoje drzé, proti tobě,

bídný, se teď obracuje.

Tobě pláč a nám teď smích.“

Klidně, tiše, s důstojností

odpověděl Coronel!

„Nepláču, a ty se nesměj!

Synové jsme oba stejně

Kastilie, která mocná

povznáší a s výše trhá

děti, které zrodila.

Buďme tedy oba hodni

velké matky, ty co vítěz,

já co v boji podlehlý.

Zval jsem krále, aby přišel

pro mou hlavu; zde ji nesu,

vezmi ji, však nejásej.

Osudu jsem prostě podleh’.

Nereptám. Když povážím to,

připadl mi lepší díl.

Zdá se mi, že jesti lépe

obětí být, než být katem.

Chválím Boha v nebesích.“

Padla hlava buřičova;

hledí své však jeho soudce

nepozved’, neb cítil trpce,

co to jesti katem být.