Romance jarní.

Jaro přišlo. Kol a kolem

jeho zpěv a smích a dech

letí lesem, horem, dolem

motýlových na křídlech.

Dotknulo se srdcí všech

čárným žezlem na svém letu,

a vše volá v jeden spěch:

„Jaro je tu! Jaro je tu!“

Dítě praví: „V háji květném

jak si budu hráti dnes!

S včelkou zlatou rychle vletnem’

v růžový si, vonný vřes.

Jak mi kývá mladý les!

Všude plno hnizd a květů,

jaká radosť, jaký ples:

jaro je tu, jaro je tu!“

Dívka praví: „Nevím ani,

co to náhle v nitru mém

zvučí, hraje bez ustání

pod strakatým živůtkem...

Je to láska? Jedním dnem

v duši tolik sladkých vznětů!

A já volám lásky rtem:

Jaro je tu! Jaro je tu!“

Žena praví: „O půlnoci

tvrdě dříme živých zrak,

tehda čarodějnou mocí

div svůj na vše tiskne znak.

Kapraď kvete... Ach, a tak

jestli z ní si kouzlo spletu,

věčně krásnou budu pak.

Jaro je tu! Jaro je tu!“

A muž praví: „Boží země

odpočala... dřímal pluh,

již je čas, by zdravé sémě

přijal v sebe rodný luh.

Práci naši vidí Bůh.

Kéž jí vzejde spása světu,

chléb ať padne v lidstva kruh!

Jaro je tu! Jaro je tu!“

Stařec praví: „Prchlo mládí,

vášně, touhy – sníh a dým,

a to stáří duši chladí,

poutem děsně ledovým.

Ždál jsem jara – – půjdu s ním?

Jedním přáním duši hnětu:

pojď jen ke mně, smrti, dím.

Jaro je tu! Jaro je tu!“

Lidé praví, ve své hrudi

že prý pustou skálu mám,

však i tuto skálu vzbudí

jaro k žití, snů a hrám.

Dítě máje! Chci dnes sám

lásku pít z tvých růžných retů,

snubné lože kyne nám– –

Jaro je tu! Jaro je tu!