ROMANCE JARNÍ NOCI.

Ó, ženy, jak vás nemilovat,

jste rusou perlou stvoření,

vás plavé musím v srdci chovat,

vás tmavé ve svém myšlení.

Ať paní, dívky v prvém vznětu,

ať maenady, ať světice!

Ta záhada kol vašich retů

do srdce pálí nejvíce.

Jste věčné sfingy; z hloubi očí

plá nebe jas a z řasy zas

žár pekelný ti hlavu stočí –

jen jedno zbývá: vzývat vás!...

Však nejraděj přec jedné sloužím,

šer láká mne k ní pod balkon,

jak o ní sním a po ní toužím,

v noc žaluje mé loutny ston.

A když už svítá a zář květu

ssá rdělých broskví rosu s úst,

z jich korun s vánkem na odletu

Tvé božské tělo vidím růst!