Romance jednoho večera.

Dva černé topole a hrozny modrých fial,

žalostný vody pláč a modly zvrácené,

zvrácené modly větrem. Na břehu jsem stála,

u řeky slunce krví temně zbrocené.

Žal můj byl černá noc, a v nic jsem nedoufala,

fialy kvetly, vlny pospíchaly v dál,

rezavé vlasy vrb s mým vlály smutkem.

Kdo blízký, Neznámý mne v modru zavolal.

A ještě chvěl se hlas ten v slunce rudých stopách,

když hadovité řeky v stínu ponurém

loď zjevila se divná, bílých plachet kouzlo

neslyšitelně plulo tmavým lazurem.

Podivná loď. – Postavy němé na palubě

tak duchovitě, teskně postoupily v před –

a u mne zakotvila, u mne zakotvila

čekajíc tiše. Západ vzplanul naposled.

Já věděla, že k odplutí mě vybízejí

na přídě bledé stíny ty, jež poznávám.

Naposled Západ vzplanul, věnec růží skanul,

a já jsem bledá ruce vztáhla: Půjdu k vám.

A v téže velké chvíli, kdy jsem ruce vztáhla,

zas v modru zavolal kdos blízký, Neznámý,

a celý, svět tím hlasem naplnil se náhle,

zem, nebe hvězdami a srdce touhami.

A zarůstaly kroky mé rudými květy

posledních slunce polibků, – A bílá loď

od břehu zvolna táhla – bledý přízrak.

Večere čarovný, zroď žhavý zázrak, zroď!

A bílá loď se liliově rozplývala,

a já šla po hlase, jenž volal, dál a dál –

až k tobě. – Dotkla jsem se rty tvých bledých prsou:

tam žhavý zázrak, žhavý zázrak Srdce plál!