ROMANCE JESENĚ.

Tříšť zlatých fáborů a rudé baldachýny

k svým hodům svatebním když Jeseň rozvěsil,

sám časným soumrakem kol šeré rozvaliny

jak švarný lovec šel a srny vyděsil.

Pak stanul zamlkle, vpřed slídě sivým okem,

kde Léto, děvčice, jak rudé zlato vlas,

šla z polí sklizených, šla s písní plavným krokem,

až kyprý chvěl se prs a plný bok se třás.

Když došla v rozcestí, kde lovec lačně čekal,

je sloučil polibek – však chmurný milenec

se vymknul z objetí, jak by se vášně lekal,

pak vbodl v bílou hruď jí dýku po jílec.

A skokem prchá v dál, leč vzteklé feny za ním,

a vyjí skučivě, jak zardoušenců sten –

den ze dne v sirou poušť ho ženou divým štvaním,

až kraje zlatohlav je zdrán a popleněn...