ROMANCE LETNÍHO VEČERA.

Už zmlkla zvonu píseň večerní,

hor šumavských se obrys tratí v dálce.

Strom osamělý nad vod hlatí sní,

v sluch zní zas píseň vábná o Rusalce...

Tak sladkobolně hledí v krajinu,

a krásnou hlavu svoji k hrudi věsí,

jak tůň se třpytí s květy leknínů,

a v nachu červánků dřímají lesy...

Ční hradní troska šerým nad chlumem.

Strom osamělý splývá s pannou snící.

Spěchá k ní rytíř v plášti nachovém,

a modrý kříž má zlaté na přílbici...

Až v náruč svoji mocně stiskne ji,

zpod krunýře mu srdce vzplane láskou.

A hvězdy než se nocí rozchvějí,

boj křepce svede s loupežníků cháskou...

Zas bude jeho na skále ten hrad,

v něm ona krásnou, růžolící Paní.

Pak v zemi dálnou vypraví se rád,

až meč mu podá ze svých bílých dlaní...

Panna a břízka jedno tělo jsou;

zná večer letní čarodějů kouzla,

a luna s ním, jež černou nad vodou

zář prostřela a za pohoří sklouzla...

Tvar skalky... strom... se v přelud změní zas,

jak s kraje lesa mlžný opar vlaje.

V šelestu křovin kroky slyšíš... hlas...

To letní večer romanci svou hraje!