Romance o bledském zvonečku.

Tam na zelené vlně

ve Bledu plném krás

tichounce, tajůplně

to šumí v každý čas.

Tam sladkých, snivých zvuků

se tisíc ozývá,

že srdce tichne v tluku

a hlava umdlívá.

V té sklené, bájné pláni

vše láká ku zpěvu

a k nejžhavějších přání

sladkému projevu.

Tam skrze stromy, sítí,

kostelík Marie,

svou bílou vížkou svítí,

jak vodní lilije.

Před vlídnou, smavou tváří

nebeské matičky,

zavěšen v presbytáři

je zvonec maličký.

Ta hudba jeho snivá

od rána zní až v noc,

neb v srdci jeho skrývá

se kouzla čaromoc.

Kdo za zvonec jen táhne,

čím prsa vlní se

a po čemkoli prahne,

to jistě splní se:

Tak jako když kdo stihá,

let hvězdy oblakem

a přání jakés mihá

se jemu před zrakem. – –

Sem v Savice kraj snící

zbloudil kdys do Bledu,

muž chorých, bledých lící

a smutných pohledů...

Proč je tak zasmušilý

ten mladý cizinec?

Proč hlavu k prsoum chýlí

a k zemi chorou plec?

A odpovědí z tůně

to znělo modravé:

hlava mu těžce stůně,

má srdce bolavé.

Ke zvonci tichých přání,

před zlatým oltářem,

on z dálných spěchal strání,

jak rytíř v svatou zem:

by stříbrný zvuk jeho

vlil těchu v duši již,

že konec hoře jeho

a sňatý bolu kříž.

Ve touze žhavé řítil

se k zvonci v klekadlo,

však – jak jen provaz chytil,

tu srdce upadlo...

Když zazvučelo bolem,

svou strunou kovovou,

obešla hrůza kolem,

tou hluší chrámovou.

Ó, muži teskných hledů,

– utiš se – zvonku hlas,

jenž nezvučel ti v Bledu,

ti zavzní jinde zas...

Až kol tvých mrtvých skrání

v hrana se rozvlní ––

pak i tvé bledské přání

se jistě vyplní...