Romance o čarodějníku Žitovi.

Hvozd úpěl v živlů sváru.

Však plném při poháru,

kde krb plál, v teplu seděl

pan Kuneš z Tatobyt;

a kterak v ohně tanci

snil staré o romanci

a do plamenů hleděl,

sem zlekán panoš vlít'.

Hýk' s uděšenou tváří:

„Ó pane, zle se daří,

sám ďas to s námi hraje,

zda slyšel's zníti roh?

Most sám se hnul a padá,

a skřípá svor i kláda,

je pravda to, či báje,

jak v hrad se dostat moh'?“ –

„Kdo, osle?“ Rytíř houkne.

V tom vítr plamen sfoukne

na krbu, po tmě oba

dlí proti sobě – v ráz

se rozletí tu dvéře,

sem rusý muž se béře,

však očí bleskná zloba

nahradí krbu jas.

„Žel, ruším vás, mně líto,

jsem čarodějník Žito!“ –

Psa sípá hlasem, v kterém

se divný poškleb chvěl,

„Co libo?“ – „Nocleh prosím,

svou postel s sebou nosím

i v koutě usnu šerém

a nejsem nepřítel!“

„Nuž, čarodějník jsi-li,“

dí Kuneš „,kratochvíli

nám ustroj, milý kmochu,

chci s tebou v kostky hrát.

Však opatř dříve světlo,

jež vichru vání zhnětlo,

zde zbylo vína trochu,

leč po tmě nejsem rád!“

„To nejmenší jest péče!“

dí Žito a již v kleče

do krbu, mdle jenž dýmal,

cos zamumlal, tam pliv',

v ráz oheň výše trysknul,

až k stropu divně blýsknul,

leč Kuneš konev třímal,

jas v sále byl jak dřív.

„Nu tohle povedlo se!“

děl Kuneš, chřtán svůj rose

starého vína lokem.

„Nu, kmochu, přisedni,

sem nový pohár hostu!

Z všech mého sklepa skvostů

zpij nejlepším se mokem

přes noc až k poledni!“ –

V pěst pohár béře Žito.

A mlask' a děl: „Mně líto,

že v břečce, limonádě

se ztápíš noc i den,

já lepším odměním se!“

A po staré sáh' římse,

kde v číší, džbánů řadě

stál pohár zaprášen.

Fouk' Žito do poháru,

hvězd tisíc různých tvarů,

jež měnily se letem,

se hravě mihlo kol.

„Prach věků, dno je čisté!“

dí Žito – „prvky, mizte,

co mrtvo, vzplaniž květem

a šlehni v číše stvol!“

A z poháru to kypí

jak rakety a šípy,

jak perly v opálovém

to lesku šumí, vře,

a Kuneš číši chopí

a než ji v hrdle ztopí,

v tom v trysku to již novém

plá v číši v blesků hře.

„To jiné víno, brachu!

Ze stoletého prachu

atomů stará síla

vře – oživit ji, víš,

v tom tajemství je všeho;

z poháru bezedného

jímž svět jest, hleď, by pila

tvá duše! Vzhůru číš!“

Zas pohár v perlách blýská,

jej Kuneš v pěsti stiská.

„Kdes, chlape, jenom sebral

ten božský malvazír?“

„Je, brachu, z Opatovic,

jej opat pil i novic,

já o kapku jsem žebral,

jí zrosil vous i knír.

A jedna v kníru řase

jak perla uchytla se,

ti hodní, dobří mniši

když hostili mne tam,

a tu jsem v živlů zlobě

nes' v kníru svém až k tobě,

ji střásl v starou číši,

věř, šlehla, drahokam!

A sotva ke dnu padla,

v sta tisíc kapek zmládla,

pan Kolda znal to víno,

a nepřestal je pít,

je píval Karel čtvrtý,

své Václav prospal chrty,

tak božsky při něm líno,

však též chce – ženu mít!“

„Ta chybí nám tu pouze!“

křik' rytíř, „o tu nouze!

Když čaroděj jsi, račiž

i ženu opatřit!“ –

Křik' Žito v zuřivosti:

„Na jednom daru dosti

ty nemáš? Ten ti stačiž!“

A pohár v krb již lít'...

A blesk a třesk, řev hromu,

i krov se zachvěl domu

a mlha, tma vše topí,

kvil větrů kolkolem –

Když Kuneš protřel zraky,

zřel vše kol skrze mraky,

po Žitovi – ni stopy,

on sám – byl pod stolem!