Romance o Černém jezeře.

Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!

Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,

břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,

a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.

Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,

jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče,

a zní to v ozvěnách hor kolem truchle tak,

jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče.

Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá –

ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá!

Snad česká pohádka tam, z krajův vyhoštěná.

Snad dávných bohů kruh ta kryje sklenná stěna.

Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem –

Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové,

již na Vás zapomněla sirá česká zem

a zapomnělo všechno pokolení nové!

Ti kdyby zaplakali pro národu hoře,

to černé jezero by vzrostlo v černé moře,

ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli,

svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli!

Ach nekliden je asi pod vodami sen

a porván vzdechy těch, již spolu dole leží,

však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen,

a povrchem to jako lehký mrazík běží.

Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru.

Já zíral k horám kdysi v letním pološeru

a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují

kés divné postavy jak voje sestupují.

Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš

skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly,

než oko dostřehlo, již byli blíž a níž,

až jako šedý oblak na hladinu sklesly.

Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolu,

že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů,

a ranní hodiny když bílé světlo tkají,

ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají.

Ba kdykoli jsem vstoup’ v těch černých lesů lem,

hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu

a v náhle nepokojných tepnách cítil jsem,

že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů.

Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,

jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě –

tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,

a musí se cos krýt v té tůni nezměřené!

Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád,

a člověk přistoup’ by ku čárných bájů kolu –

já vím, já pevně dím: tam musí něco spát,

tam musí něco být – a mne to táhne dolů.