ROMANCE O DUŠI JAKUBA JANA RYBY

By Jan Karník

Ryba z Rožmitálu, duše ubitá,

před nejvyšším Soudcem dnes se ocitá.

Dobrý musicus i školmistr ač dbalý –

panští biřici přec jako zvěř ho štvali.

Když si žíly proťal rukou šílenou,

slavné Requiem mu nezpívali kněží,

hrany ani prepuls nezalkaly s věží,

tělo pohřbili v zem neposvěcenou.

A teď jeho duše pod břemenem vin

před trůnem se chvěje, s něhož Boží Syn

vyřkne ortel soudu, ortel nevývratný.

V úzkostech se svíjí Jakubův stín matný,

neboť věčných temnot kníže údělné

žhoucím chřtánem volá: Pro smrt v zoufalosti

moji drábi budou škvařiti tvé kosti,

už se otvírají brány pekelné!

Před stolicí soudnou přísné váhy viz,

kde se cení zlato, ničemný též kyz.

Hle, už rarach metá v misku, u níž dřepí,

vášní těžká pouta, marnivosti střepy,

miska ke dnu padá – běda Jakubu!

Druhá miska prázdná ve výši se třepe –

kde jsou dobrých skutků perly velkolepé,

jež by zažehnati mohly záhubu?

K váze, která zjeví, čím kdo křiv či práv,

v tmavé říze kráčí biskup Blahoslav.

Z jeho ruky druhdy první kniha vzkvetla,

z které mládež zákon harmonie četla,

proto souzenému chce být přímluvčím.

Souhlasný spis Rybův klade v zásluh misku –

proti hříchů tíži ještě málo zisku!

Už v té sázce bude satan rozhodčím!

Slyš, tu v bědné duše zkormoucený ston –

jak když struny ladí – „A“ se ozval tÓn.

V paruce pak bílé, partituru v ruce,

k osudí se blíží a not svitek prudce

v lehkou misku klade Amadeův zjev.

Rarach vztekem v srsti drápem hřebelcuje,

neboť miska klesla a výš netancuje –

marně dýmal oheň novou pod pánev?

Vtom již Mozart s pultu zvedá taktovku.

Před ním pozouny zříš, housle, křídlovku,

basa s tympany kdes vzadu za diškanty –

má tu maestro věru dobré muzikanty,

co kdy v Čechách hudlo, je tu v sboru vše.

Kynul – Ke Kyrie duet počíná se

a dál flétnou jásá, hromží v kontrabase

od Jakuba Ryby pastorální mše.

Krásenky tu z kůrů českých městeček,

v polizonu kantor, trouse šňupeček,

s chasou učitelských v melodii vroucí

hudou věčnou slávu Lásce všemohoucí.

Přidružil se jasný chorus Cherubů –

a už vše, co hraje u betlémské stáje,

za dušičku prosí, která souzena je:

Věčné světlo, Pane, mistru Jakubu!

Před nebeským Soudcem mizí božský nach,

dítětem se znova vidí v jesličkách.

Sladká máti zase na klíně Ho chová,

hlavičku mu hladí ruka Pěstounova,

pastýř k němu přived drobné nezbedy.

Ó, ta dětská radost všecku slávu předčí,

pro niž Serafové kolem v hrůze klečí –

a tu radost slyší z české koledy!

Zato rarach mrzut k peklu klopýtá,

v muzice se tratí cvakot kopyta.

Mistr tÓnů Ryba však se vzpřímil jaře,

vida milost zářit Spasiteli s tváře

pro dílo, jež květem jeho ducha je.

Čtyři soli právě Benedictus pějí...

Když pak zpěv i hudba zvučí nejskvěleji,

skladatele anděl vede do Ráje.