Romance o dvou bratřích.

Dva mniši žili v klášteře

ve samotě a důvěře.

Tak lety k sobě přilnuli,

že od sebe se nehnuli.

Byl první vzruch a var a čin

a druhý duma, dým a stín.

Prvnímu sotva stačil svět,

byl druhý mroucí hrobu květ.

Tak byli ve všem protivy,

ten dumný a ten zářivý!

Když první setřás' s víček sen,

děl: „Bohu dík! Zas nový den!

Zas k nové práci síla, vzruch

a za vším láska, za vším Bůh!“

Děl druhý: „Nové břímě zas,

jež nést mám hrobu na pospas.“

Děl první: „Co lze lásky dát!“

Děl druhý: „Co jí pochovat!“

Ač nesouhlas v nich zjevný byl,

přec druhu druh byl drah a mil.

Již v světě nepůjde to líp!

Děl první: „Svět je Boha vtip!“

„Máš pravdu, hůř to bude jen,“

děl druhý: „Svět jen Boha sten.“

Tak žili, oba protivy,

až oba byli – šediví.

A oba stáli nad rakví,

v tvář sobě řekli: „Kdo pak ví?“

Kdo pravdu měl? Snad oba v blud

ten schvátil žití shon a trud.

Děl první, v jasu obličej,

„Já aspoň sladce žil jsem jej.

Ty trudil jsi se celý věk,

cíl stejný máme: slaboch, rek.

Však to ti řeknu naposled,

že nebude již jiný svět.

Co dá i bere, mužně nést:

jen v tom je poklid věčných hvězd.“