Romance o jaře 1848.

Čas oponou trhnul – a změněn svět!

Kam, kam padlo lidstvo staré?

Ej kamkoli tázavý letěl hled,

vše nové, tak mladě jaré!

A ve vzduchu šuměla divná báj

a pěl nám ji sad, pěl ji haluzný háj,

i pěl nám ji údol i horstva tem,

a pěla ji celá nám širá zem

a pěli jsme: „Volnost – volnost!“

Tak lesklá teď čela, tak kyprý ret

a pohled tak vlhce řásný,

krev na rubín mladla, sval změnil se v květ

a každý byl člověk krásný!

Nám ve jedno splývala noc a den,

den samá byl tužba, pln záře sen –

my chvěli se, nevěděli oč,

my smáli se, nevěděli proč –

ach příznaky první lásky!

Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj,

druh druhovu ruku třímal,

a jasavě ku předu šel ten voj,

byť osud i v děla hřímal.

Kde klobouk tam péro, kde bok tam zbraň –

kdo tyranem, prchni, chraň se, chraň,

jeť ztracen, kdo ve smích by statnost bral,

z těch každý by stokrát život dal

„Za národ i lidstvo celé!“

I příroda všude se leskla kol,

den každý jak vyhejčkaný,

měl modroučkou na sobě kamizol

a zlatem byl obetkaný.

Kraj celý jak bálová síň se skvěl,

kdes pod zemí hudba, vždyť tančil, kdo šel –

sám pánbůh nás pokynem k tanci zval

a blažen se nad námi usmíval:

„Nuž konečně lidmi tedy!“